V 2/75 poprvé o projektu Azorian informovali investigativní novináři z New York Times Seymour Hersh a Jack Anderson, ale šéf CIA William Colby (v 4/96 jej našli utopeného u jeho domu, viz KAL 007,voj. rošáda nad Sachalinem) je varoval, že zveřejněním vyprovokují závažný mezinárodní incident, mezitím však zprávu zveřejnily Los Angeles Times, takže v 3/75 i New York Times. Když novináři na CIA požadovali na základě zákona o přístupu k informacím bližší podrobnosti, CIA existenci projektu ani nepotvrdila, ani nepopřela …
Od Putinova nástupu do funkce šéfa FSB, FSB Washington obviňovala, že se „zbaběle“ bojí přiznat potopení ruské ponorky K-129.
The Daily Telegraph 14.2.010 informoval, že CIA oficiálně svůj nejdražší projekt z dob studené války, na který ji částkou jedné miliardy (dnešních) liber přispěl výstřední miliardář Howard Hughes, přiznala ( celkem projekt stál 3.5 mld dnešních dolarů ) .
Ve Vladivostoku poté Američané předali ruské flotě archívní materiály, včetně dvou palubních deníků,fotoaparátu, a zvonu, zatímco videozáznam tajného pohřbu na moři šesti sovětských námořníků, kteří byli na vytaženém vraku nalezeni, šéf CIA Robert Gates předal Jelcinovi již v roce 92, a doufal, že mu za to Kreml objasní sestřelení několika průzkumných letounů na ruském Dálném východě v letech 51-56, celkem se 77 lidmi na palubě ( viz KAL 007, vojenská rošáda nad Sachalinem) …
V 50stránkovém odtajněném dokumentu z roku 85 CIA líčí, jak prez. Richard Nixon na naléhání Henryho Kissingera a ministra obrany Melvina Lairda, prosadil projekt Azorian ( nesprávně nazývaný projekt Jennifer , jak se jmenoval bezpečnostní systém s tímto projektem spojený ) na vytažení potopené ponorky z hloubky 4.880 m k prozkoumání její jaderné výbavy, a k získání sovětských tajných kódů a kódovacího zařízení …
John Craven ve své knize však tvrdí, že CIA vůbec nešlo o „jadernou výbavu“ ponorky, šifry či kódovací zařízení, ale že CIA urputně zajímalo , co v daném místě 40N/180, na kterém ponorka vůbec neměla být, „pohledávala“ …
Navíc její potopení a vyzvednutí zapadalo do Kissingerovy zahraniční politiky „odstrašení uvržením protivníka do nejistoty“ …
Sovětská ponorka K-129 třídy GolfII SSB ( kapitán Vladimír Kobzar, zástupce Viktor Dygalo starší) se za záhadných okolností potopila v Tichém oceánu, severozápadně od havajského ostrova Oahu 11.3.1968 .
Vyplula ze své kamčatské základny Rybačij 24.2.1968, kdy se uskutečnila i poslední rádiová komunikace s jejím velením, od té doby o ní Sověti neslyšeli.
Po marné snaze se s ní spojit, ji Sověti ve třetím březnovém týdnu prohlásili za „nezvěstnou“, a zorganizovali z Kamčatky do severního Tichomoří masívní, ale bezúspěšné podmořské a letecké pátrání .
Ponorka K-129 byla potopena v noci 11.3.1968 metodou moderního „hákování“/ výstřelem při kontaktu, viz Ponorka Kursk K-142,druhé ruskoamerické KAL007.
K-129 byla roztržena mezi druhým a třetím oddělením (velitelské centrum) třímetrovou dírou.
Potopila ji US ponorka Swordfish , byla však sama těžce poškozena, údajně vnitřním výbuchem. Ruské podezření, že jejich ponorka byla americkou „hákována“ , bylo založeno na opravách US Swordfish, které podstoupila v přístavu Jokosuka 17.3.1968.
Kreml tehdy vyžadoval k nahlédnutí její deník, ale nebylo mu vyhověno s tím, že ponorka narazila do ledovce „3.218 km“ od místa, kde se potopila sov. ponorka ...
V 7/68 US námořnictvo vyčlenilo USS Halibut z Pearl Harbour, aby potopenou sovětskou ponorku našla, zblízka vyfotografovala a prozkoumala ( Lyndon Johnson dostal v roce 68 přes 20.000 fotografií každého jejího „šroubečku“ ) . USS Halibut uspěla po třech týdnech prostřednictvím roboticky ovládaných kamer (Operation Sand Dollar). Miniponorkovou technologii,kterou USS Halibut použila, CIA poté využila pro pokračující operaci Ivy Bells (odposlouchávání v Ochotském moři podmořských telekomunikačních kabelů sov. námořního velení ).
V 8/74 byla ponorka vyzdvižena speciálním „kolébkovým“ zařízením na plavidle Hugh Glomar Explorer/HGE, které předstíralo průzkum mořského dna, bohatého na mangan, a protože se CIA a US námořnictvo obávaly, že Sověti na plavidlo HGE, kolem něhož „obejdovaly“ dvě sov. lodě + sov. lod SMRIS Chazma , zaútočí, zablokovaly jeho přistávací dráhu pro vrtulníky bednami.
Podle tvrzení CIA se ponorka, vážící kolem 1.750 tun, při vytahování rozlomila a dvě třetiny z ní spadly zpět do moře …
CIA dále tvrdí, že nic podstatného z vraku nezískala, a že projekt (72-74) skončil fiaskem, což Moskva vehementně popírá, a prohlašuje, že naopak CIA dostala všechno, co chtěla – jaderné hlavice sov. balistických raket, sovětská torpéda s jad. hlavicemi, operační manuály, kódy a šifrovací zařízení, a že celá akce byla nejdůležitějším zpravodajským „pučem“ za studené války …
Totéž tvrdí kniha Red Star Rogue, viz níže, která tvrdí, že CIA lže, a ponorku vytáhla celou, mj. proto, že Rusům CIA předala zvon, který je umístěn v části, o které CIA tvrdí, že opět spadla do moře …
Tvrzení , že CIA ponorku vytáhla celou, podporuje i kniha z roku 2010 Red November od W. Craig Reed , založená na přímém svědectví šéfinženýra Joe Houstona, který pro projekt Azorian,kterému velel záhadný Mr.“P“ (John Paragonsky, jehož nadřízeným byl zástupce CIA Carl Duckett) navrhl podmořské kamery …
Kromě oficiální verze kolovaly 4 další teorie :
1) při nabíjení batérií došlo k vodíkové explozi (olovokyselinové batérie při nabíjení uvolňují vodíkový plyn, který , není-li odváděn, v nepřiměřené koncentraci vybuchne), při nabíjení batérie se takto potopila US ponorka Cochino v roce 49 v Norsku, většinu posádky se podařilo zachránit
2) kolize s US ponorkou USS Swordfish, což si myslela většina sovětských námořních důstojníků
3) výbuch rakety SS-N-16 na tekutý pohon
CIA tvrdí, že po vytažení části vraku K-129 byla zjištěna jeho obrovská radioaktivní kontaminace obohaceným plutoniem, z čehož CIA usuzuje, že ještě před dopadem na mořské dno na palubě vybuchla jaderná střela.
Autoři knihy Red Star Rogue z roku 05, Kenneth Sewell (sloužil na US ponorce USS Parche, která podnikla mnoho tajných misí, a minimálně jednou se účastnila odposlechů sov. floty v rámci operace Ivy Bell v Ochotském moři) a Clint Richmond, tvrdí, že jaderná střela explodovala , když byla připravována na odpal na Pearl Harbour.
Svoje tvrzení zakládají mj. na tom, že Rusové přiznali na její palubě 98 mužů, třebaže její posádku tvoří 85 mužů ( a ani po pádu SU tuto anomálii ruské velení nevysvětlilo, přičemž další anomálií bylo, že 50% posádky byli nevycvičení nováčci a další polovina posádky byla na misi vyslána bez nároku na odpočinek po první misi, ze které se právě vrátila ) , z čehož podle nich vyplývá, že byla na příkaz šéfa KGB Jurije Andropovova a jeho věrného přítele, ideologa ÚV KSSS Michaila Suslova (Andropov,autor obsazení Československa 21.8.68, mj. usiloval i o zavraždění papeže Jana Pavla II, jehož zvolení rebelizovalo Polsko) unesena 13členným komandem, jehož misí bylo vystřelit jadernou střelu na Pearl Harbour tak, aby podezření padlo na Čínu, se kterou v té době Moskva byla na ostří nože :
pohraniční spory (+ čínské hraniční půtky se severním Vietnamem, jehož vojska po vyhnání polpotovců z Kambodže zabrala severní Kambodžu) vyvrcholily počátkem roku 79 .
Moskva byla deprimována úspěšným americko-čínským sbližováním (již v roce 1970 byly US-čínské vztahy dobré, v roce 1972 Nixon navštívil Maa, po jehož smrti v roce 76 Teng Siao-pching pozatýkal gang čtyř, včetně vdovy, a v roce 78 vyhlásil politiku otevřených dveří vůči Západu, takže Gorbačovova perestrojka jen se zpožděním reagovala na vzrůstající dynamiku čínského kolosu v důsledku nastolené tržní ekonomiky pod ideologickým vedením Strany) .
Tomuto tvrzení (Pearl Harbour) však odporuje místo potopení, navíc Čína, třebaže měla přinejmenším jednu ponorku třídy GolfII, neměla v tomto roce ještě fungující SLBM/Submarine Launched Missile System, a proč by Andropov nechával unést ponorku, když jí jednoduše mohl vydat příkaz, třebaže v souvislosti s posádkou je podezřelé, že v době jejího prohlášení za „nezvěstnou“, se na sovětském velení „ztratil“ příkaz k jejímu vyslání …
4) ponorka se sovětskému velení vymkla z ruky, protože byla tam, kde podle instrukcí svého velení být neměla (300 mil od svého oficiálního kurzu, s polohou 40N/180) ,tvrdí John C. Craven, proto šlo o pirátskou či unesenou ponorku, k tomu Anatolij Štyrov, bývalý zástupce šéfa zpravadajství sovětské tichomořské floty, uvedl, že ponorka byla vyslána na „náhlou zvláštní misi na podporu Severní Koreje“ ...
V roce 87 US námořní atašé Peter Huchthausen se při jedné recepci pokusil „poklábosit si“ s ruskými admirály na téma K-129, a byla mu „svěřeno“ následující ponaučení : „Kapitáne jako velmi mladý a nezkušený asi nevíte, že mezi našimi národy se jisté záležitosti nediskutují, a mezi ně patří K-129 …“ .
Na základě tacitní dohody, aby se média a badatelé jisté „kauzy“ nesnažily vyšetřit, oba státy jisté „incidenty“ udržují v tajnosti, např. právě kauzy K-129 a USS Scorpion (SSN-589), kterou podle knihy All Hands Down Kennetha Sewella Sověti potopili v odvetu za K-129 . USS Scorpion byla údajně vlákána do pasti, a potopena s 99 muži na palubě vrtulníkem Ka-25.
Zatímco USS Halibut „zázračně“ lokalizovala potopenou sovětskou jadernou ponorku do tří týdnů, Američanům ve stejném roce trvalo 5 měsíců, než v Atlantiku u Azorských ostrovů našli svoji potopenou nejmodernější jadernou ponorku Scorpion.
Snímky potopené ponorky pořídil batyskaf Trieste II.
Že si Američané byli vědomi, že USS Scorpion byla potopena v odvetu za K-129, dokazuje to, že 22.5.68, pár hodin po jejím potopení, agenti námořní zpravodajské služby zkonfiskovali všechny zvukové nahrávky útoku na USS Scorpion, nahrané americkým Sound Surveillance System /SOSUS …
Po vzájemném potopení svých ponorek si obě námořnictva, uprostřed zuřící války ve Vietnamu, potřásla rukou a dohodla se, že do médií s tím rozhodně nepůjdou , protože obě potopení předvedla zranitelnost ponorek obou států …
