Velké pochody stály za stěhováním národů, či za uchvácením politické moci, viz mj. ve 4. stol. př.n.l. tažení Makedonce Alexandra III Velikého ( Skopje, hlavní město Makedonie, byla obchodní křižovatkou z Bělehradu k Egejskému moři, a z Dubrovníku do Konstantinopole ) do Persie a Indie, pochod kartáginského generála Hannibala na počátku druhé punské války (218-201 př.n.l.) z Ibérie přes Pyreneje, jižní Gálii a přes Alpy na sever Itálie /Hannibal ante portas způsobil v Římě paniku, aniž by zaútočil, výprava Julia Caesara do Galie (galská válka), či Napoleonovo tažení do Ruska 1810.
Po pochodu z 10/1922 učitele TV a člena Socialistické strany Mussoliniho s jeho milicemi/fasci na Řím, poté co se v roce 21 konečně dostal do parlamentu, král Viktor Emanuel III jmenoval Mussoliniho v 10/1922 ministerským předsedou, od roku 25 Mussolini začal samozvaně používat titul Il Duce, od roku 1930 kraloval jako diktátor Itálie.
Následoval pochod Mao Ce-tunga 34-35/36, kdy se jeho 100.000 mužů přesunulo ze své revoluční bašty v provincii Tˇian-si v jihovýchodní Číně do provincií Šen-si a Kan-su na severozápadě.
Pochod byl za občanské války 28-36 vynucen kuomintangskými ofenzívami proti izolované ústřední baště „ Rudých“, a potřebou získat výhodnější strategické pozice při hranicích s bolševickým Ruskem a Mongolskem, odkud proudily zbraně, ale přesunutí umožnilo zaujmout i účinnější vojenské postavení proti Japoncům.
Na pochodu na trase dlouhé přes 12.000 km se čínští komunisté za těžkých ztrát probíjeli proti lépe vyzbrojeným přesilám.
V prvních třech měsících „Rudí“ prolomili 4 obranné valy Kuomintangu, v 1/35 se v Cun-i konalo zasedání politbyra KS, na kterém bylo dosavadní vedení s Wang Mingem odsouzeno jako „levicově-oportunistické“ , a zvoleno nové v čele s Mao Ce-tungem.
Do 5/35 Maova vojska překročila horní tok Jang-c´-tiang, a u města Mou-kung se spojila s dalšími „Rudými“ v počtu 80.000.
V dalším průběhu pochodu kolona utrpěla těžké ztráty, prošla však horskými oblastmi Min-šanu, překročila řeku Wej-che, a v 10/35 vstoupila na území své nové bašty – pohraničních oblastí Šen-si, Kan-su, Ning-sia .
Na jaře 36 dorazilo na sever dalších 20.000 mužů ze střední Číny.
Byly i Velké pacifistické pochody jako 400km pochod z roku 1930 duchovního vůdce Mahátmá/Velká duše Gándhího z Indického národního kongresu /1869 – 1948/ s hrstkou soli v ruce ( proti monopolnímu postavení UK v indickém hospodářství) .
Gándhí trval na tom, aby nezávislosti na Britech bylo dosaženo jen nenásilnými prostředky/satjágráha, např. bojkotem, či kampaněmi občanské neposlušnosti ( hladovkami pokračoval i ve vězení, kam jej Britové pravidelně zavírali) …
Mahátmá Gándhí bojoval i proti kastovnictví a náboženské nesnášenlivosti, byl v roce 48 zavražděn náboženským hinduistickým fanatikem v době hindsko-muslimských masakrů –Indie získala nezávislost v roce 47, MG byl proti jejímu rozdělení, takže je to oficiální verze ) .
Historickým pochodem byl i pochod baptistického kazatele Martina Luthera Kinga/MLK /1929-1968/ z roku 63, který MLK zahájil nejprve sám jízdou autobusem napříč státem Alabama za zrušení apartheidu/rasové segregace zejména ve školách.
Jeho jízda napříč jižanskými státy vyvrcholila 28.8.63 statisícovým shromážděním ve Washingtonu s jeho nezapomenutelným proslovem „I have a dream“ …
Martin Luther King byl zavražděn v 4/68, rasová segregace přetrvávala v jižanských státech ještě v 70.letech.
Patří sem i pacifistické shromáždění studentů na náměstí Tianmen v Pekingu v 6/89, rozdrcené komunistickými tanky.
Jiné pochody byly vyhlazovací, pochody smrti napříč Syrskou pouští , na které arménské civilisty, v drtivé většině ženy, děti a staré lidi vyhnali Turci, bolševici své třídní nepřátelé hnali jako dobytek na Sibiř, včetně kojenců, a to v pravidelných vlnách až do 50.let ( jako poslední šli váleční zajatci, a další třídní nepřátelé z řad pobaltských národů ), patří sem i pochody smrti koncentráčníků pár měsíců před koncem války, které SSmani vyhnali bez jídla do mínus dvacetistupňových mrazů v dřevácích a v pytlích, a na cestě, po které tito kostlivci šli bosýma nohama plnýma boláků po sněhu, je ubíjeli pažbami pušek.
Byly i pochody za svobodou - pochody Cikánů z Indie, odkud utíkali před otroctvím, a strastiplné pochody z bolševických gulagů uprchlých jednotlivců, o kterých píše polský prof. Ferdynand Ossendowski „ Napříč zakázaným Mongolskem“, jenž v roce 1920 unikl hromadné popravě ze strany bolševických katů útěkem do lesa, a před bolševiky pěšky prchal až do Indie a Mongolska.
Stejný pochod za svobodou popisuje Slawomir Rawicz v knize Na nedobrovolném pochodu od polárního kruhu do Himalájí v letech 41-42, kdy v 4/41 uprchl z polárního gulagu, a během 15 měsíců ušel tratˇdlouhou 6.000 km, která zahrnovala i vražednou pouštˇ Gobi.
Solženicyn popisuje návraty propuštěných „ muklů “ ze sibiřských lágrů jako vyčerpájící individuální pochody lidských trosek, třebaže část cesty urazili i po železnici …
