US komunista John Reed se marně pokoušel dostal se zpět do USA

Vzdělané ženy ze středních vrstev, z nižší šlechty a užitečné idiotky ze Západu -  bez těchto žen a bez realizátora puče Trockého by se Lenin nedostal k moci, přesto je nezahrnul do oficiální historie.

Lenin ( viz můj článek Lenin a Krupská, sultán a jeho sekretářka - Blog iDNES.czkostlanova.blog.idnes.cz › blog

)  svoji bohatou exmilenku Armandovou nadále zneužíval pro nebezpečné úkoly ve prospěch Strany, mj. v 1/1919 ji v rámci bolševického Červeného kříže poslal s bolševikem Dimitrijem Manujilským /1883-1959/ do Dunqerque, oficiálně  aby zde vyjednala návrat internovaných bolševických vojáků, ve skutečnosti měli ve Francii rozdmýchat bolševickou revoluci.

Bolševikem se Manujilský z rolnické rodiny kněze stal na Petrohradské univerzitě, ze sibiřského vyhnanství uprchl 1907 do Paříže, kde se na Sorbonně stal členem ultralevicové skupiny Alexandra Bogdanova, která neuznávala Lenina jako vůdce bolševiků, v 5/1917 se připojil ke skupině Trockého.

Sotvaže do Francie v 1/1919 dorazili, byl Manujilský pro své kontakty s 3.internacionálou zatčen a deportován, taktéž Armandová.

Manujilský se po své deportaci stal komisařem pro zásobování potravinami na Ukrajině, což znamenalo, že jeho hlavním úkolem bylo učinit z ukrajinských rolníků rudoarmějce, aby bojovali proti bělogvardějským jednotkám.  Od roku 1922 začal v Moskvě pracovat pro Kominternu, 1926 po Zinověvovi převzal funkci tajemníka Kominterny, od roku 1923 byl členem ÚV KS a členem elitní pětičlenné politické bandy, která SSSR vedla. Od roku 1935 byl zástupcem gen. tajemníka Kominterny Georgije Dimitrova, tj. jeho kontrolorem, měl na starost KS Francie, Německa a Československa. Po rozpuštění Kominterny 1943 byl „ ministrem zahraničí „ Ukrajiny a v letech 1952-53 „ velvyslancem Ukrajiny „ při OSN.

Stalin svého šaška Manujilského ( stejným šaškem byl Vorošilov a Budˇonnyj  ) nepopravil, protože jím hluboce pohrdal a necítil se jím nikterak ohrožen. Dimitrovovi řekl :“ Manujilský je odporná ropucha, jako bývalý trockista se svých soukmenovců na procesech nikdy nezastal, naopak, lezl nám do p….e.“  Černohorský komunista Milovan Djilas o svém setkání s Manujilským z roku 1944 prohlásil : “ Uhlazeně se vyjadřoval, ale zarazilo mne na něm, jak mluví zcela bez energie, jako loutka „.

1920 Lenin již nevěděl, jak se manželky továrníka a své exmilenky Armandové zbavit, vysílal ji proto na agitační cesty po celém Rusku ( jako feministka bojovala za právo rozvést se kdykoliv se ženě zachce, za právo na umělé přerušení těhotenství, za právo mít nemanželské děti, přenechat domácnost manželovi a dítě odložit do jeslí - v čemž ji Lenin vehementně podporoval, protože za války ženy fungovaly jako pomocnice rudoarmějců.

Lenin ženy potřeboval nejen v armádě, ale i v továrnách a na polích, proto soudruzi bolševici ženy podněcovali, aby odešly od rodin.

Bojovala za právo žen podílet se paritně na odborech a přijímat v odborech i zákonné vyhlášky (tzv. Ženotděl, zrušen Stalinem 1930) apod. ,dokud se v Nalčiku u Beslanu, kam jí Lenin poslal „ na dovolenou „ , třebaže tuto oblast, zamořenou cholerou, RA neměla pod kontrolou, cholerou nenakazila a nezemřela (46).

12.10.1920 šel Lenin v Moskvě za jejím pohřebním vozem, údajně vrávoral, Krupská na jeho žádost napsala nekrolog do Pravdy, pohřbena byla za sborového zpěvu Internacionály do státního hrobu u Kremelské zdi vedle US novináře Johna Reeda /1887-1920 MOW na tyfus/, rovněž ze zámožné rodiny, studoval na Harvardu, radikalizoval se v Evropě v kruzích intelektuálů, od 1914 působil jako novinář na evropských bojištích, mj. i v Rusku, kde 1919 napsal reportáž 10 dnů, které otřásly světem, ke které Lenin napsal předmluvu.

John Reed byl pohřben o 7 dní později, údajně zemřel na tyfus, Armandová ve stejném měsíci údajně zemřela na choleru.

Louise Bryant/1885-1/1936 PAR alkoholička/, Reedova US manželka - samolibá feministka a vystudovaná historička z rodiny novináře ( alkoholika, jenž rodinu opustil), která pro Reeda opustila svého 1.manžela, zubaře, alkoholika  a narkomana ( mejdany na hausbótu, kde inhalovali éter, mezi hosty mj. patřila US anarchistka Emma Goldman  a Alexander Berkman).

Louise Bryant jako feministka svým provokativním oblečením vystupovala proti US puritánské morálce, okázale pila alkohol a kouřila na veřejnosti doutníky, rozdávala na ulicích kondomy, a stejně jako Reed ( absolvent Harvardu, oženil se s ní 1916, kdy se s Bryantovou rozvedl její zubař, protože od něho odešla ) střídala jednoho milence za druhým (mezi její milence patřil mj. dramatik  Eugene O´Neill ), Reed byl ještě více promiskuitní  – proto jim vyhovovalo, že se bolševici posmívali klasické rodině a preferovali volné partnerství.

Bryantová se sice s Reedem pro jeho nevěry 1916 rozešla a odjela do Paříže, kde pro Hearsta pokrývala 1.sv.v.,  ale nedokázala bez něho být, proto s ním brzy odjela do Petrohradu psát o ruské revoluci, jejich cestu platil Eastman.

Do Petrohradu dorazili v 2/1917, oba podpořili bolševický puč, do NYC se vrátila bez Reeda v 2/1918, aby pro bolševickou vládu sehnala finanční podporu, zatímco Reedovi, jenž se také zoufale snažil dostat se zpět do US, se návrat nepodařil.

1923 se provdala potřetí a měla jedinou dceru*1924, o kterou se jako alkoholička nestarala, proto se s ní manžel rozvedl.

Bryantová pro Hearstovy US listy pokrývala Leninův bolševický puč s očividnými sympatiemi pro Lenina, Trockého, ale i Kerenského a „ Babušku ruské revoluce „ Jekatěrinu Breško-Breškovskou.

Bryantová psala i o hrdince revoluce Marii Spiridonové ze zámožné rodiny /1884-1941 popravena bolševiky v 9/41 /, která v roce 1905 jako milenka jednoho z vůdců narodniků Volského, tudíž stoupenkyně teroru jako prostředku revoluce, zastřelila v Tambově vysokého provinčního úředníka Luženovského, pozemkového vlastníka, jenž terorizoval rolníky  - jeho kozácká ochranka ji okamžitě zadržela, mučila, pálila cigaretami, velitel kozáků ji znásilnil ( za pár měsíců byl zavražděn ). Rozsudek smrti jí byl nakonec změněn v doživotí, ve vězení strávila 11 let ( političtí vězni byli pravidelně mláceni na nahé tělo rákoskou ) - do Kerenského Únorové revoluce.

Spiridonová, šéfka levého křídla Strany revolučních socialistů/Levých eserů, které dovedla ke spolupráci s bolševiky, byla jedním z mála vůdců revoluce, která podpořila Leninův brestlitevský mír, za což byla odměněna šéfováním Rolnické sekce Všeruského sjezdu sovětů.

Spojenectví však mělo krátké trvání, Spiridonová vyhlásila bolševikům válku 15.5.18, kdy Lenin odmítl  " anglické ultimátum" a plán protiněmeckého Trockého na společnou akci s Brity ( německý velvyslanec Trockého vydíral, věděl, že nemá bojeschopnou armádu, a požadoval  odsun čsl. legií do Archangelska ).

24.6.1918 vedení Strany revolučních socialistů  (L) odmítlo budovat socialismus na znárodnění a kolektivizaci, naopak, podporovali tržní hospodářství, bojovali za rolnický socialismus s institucí občiny, a nesouhlasili s tím, jak bolševici začali venkov infikovat třídním bojem tím, že zakládali Výbory venkovské chudiny, které vyzývaly venkovskou chudinu, aby se vzbouřila proti majetným rolníkům a obrala je o majetek.

7.7.18 dva členové jejich strany, Jakov Blumkin a Nikolaj Andrejev,  zavraždili německého velvyslance Wilhelma Mirbacha, a poskytli tak Leninovi záminku k frontálnímu útoku na Stranu revolučních socialistů (L).

Spiridonová po zprávě o zavraždění velvyslance běžela do moskevského Velkého divadla, kde probíhal 5. sjezd sovětů, aby zde pronesla k zavraždění velvyslance oficiální prohlášení své strany, ale Lenin sjezd předčasně ukončil, a nechal zatknout přes 400 delegátů Strany revolučních socialistů (L), včetně Spiridonové  - její Rolnická sekce byla zrušena.

Spiridonová byla v 11/1918 odsouzena k 1 roku vězení za účast v protibolševickém povstání, ale hned 2 .den byla amnestována.

Stala se zapřísáhlým nepřítelem bolševiků a veřejně je kritizovala za zradu revoluce – po jednom takovém projevu na veřejnosti byla v 1/1919 zatčena čekisty – během procesu s ní v 2/1919 byl jediným svědkem obžaloby Nikolaj Bucharin, jenž svědčil, že je duševně nemocná a hrozbou pro společnost – byla proto odsouzena k jednomu roku pobytu v ústavu pro duševně choré, ale ve skutečnosti byla držena v mrazivé cele v kasárnách RA, kde se její podlomené zdraví prudce zhoršilo.

2.4.1919 byla vysvobozena komandem členů Strany revolučních socialistů  (L),  žila poté v MOW pod jiným jménem, ale byla znovu zatčena, onemocněla tyfem, a znovu zavřena do ústavu pro duševně choré.

Na přímluvu soudruhů ze Strany revolučních socialistů (L) byla 18.11.1921 propuštěna pod podmínkou, že nebude politicky činná. V 5/1923 byla znovu zatčena, a třebaže v té době celá řada prominentů z řad umírněných socialistů a liberálů dostala povolení k výjezdu ze země ( včetně oněch dvou soudruhů, kteří se za ni přimluvili ), Spiridonová byla postavena před soud „ za přípravu útěku do zahraničí „ a odsouzena k tříletému administrativnímu exilu – střídavě žila v Kaluga, Samarkandu a Taškentu – 1930 jí Stalin po novém zatčení administrativní exil prodloužil o další 3 roky ( celkem 3x), musela žít v baškirské Ufě.

1937 byla Spiridonová spolu se 12 dalšími členy své strany znovu zatčena a odsouzena za organizování rolnického povstání, třebaže se nikdy nepřiznala ani po krutém mučení čekisty v Ufě a v moskevské Ljubljance. Její manžel mučení nevydržel a doznání podepsal.

7.11.37 Spiridonová poslala ze své cely dopis gen. prokurátoru  s tím, že proces byl fraška, a atˇ ji už zastřelí, a přestanou ji mučit. V 1/1938 byla vojenským kolegiem odsouzena k 25 letům vězení, odvezli ji na samotku do vězení města Orel. 11.9.41, když se blížily jednotky Wehrmachtu, byla na přímý rozkaz Stalina spolu s dalšími 150 politickými vězni ( mj. s Kristiánem Rakovským a Olgou Kameněvovou ) zastřelena v Medvědědově lese.

Krupská

Na oficiálních fotografiích se sebejistým Leninem ( viz mj. fotografie z roku 1922) Krupská působila vždy unaveně a skromně, možná si již uvědomila, že se měla držet učení Lva Tolstého.

Po smrti Lenina v 1/1924 propukl otevřený boj o Leninovo dědictví -  o moc ve státě - Krupská se postavila na stranu Zinověva a Kameněva proti ultralevicovému Trockému, jenž sice pro Lenina puč realizoval, neshodl se však s Leninem v ničem ( vmetla mu do očí, že v teorii marxismu nikdy nevynikal, že špatně odhadl poválečnou situaci v Německu, a podceňuje úlohu rolnictva ), proti střednímu nevýraznému proudu vedeného Stalinem, a proti pravicovému křídlu Nikolaje Bucharina.

Krupská, Zinověv a Kameněv se proti Bucharinovi a Trockému spojili s nevýrazným Stalinem, spojenectví trvalo jen do roku 1925, kdy Krupská slovně napadla Stalina, načež se se Zinověvem a Kameněvem spojili s Trockým, ale bylo již pozdě.

V roce 1926 Krupská prohlásila, že „ Lenina zachránila před Stalinovým vězením jen smrt „ (Krupská napsala Paměti /Můj život s Leninem, paměti končily v roce 1919, byly editovány bolševiky, proto jsou nespolehlivé .)

V 12/1927 zastrašená Krupská otočila o 180 stupňů a hlasovala spolu s Bucharinem a Stalinovou klikou pro vyloučení Trockého, Zinověva a Kameněva ze Strany.