Islám a terorismus se od 9/11 stali neoddělitelnými přívlastky, od té doby náboženská příslušnost mlží příslušnost národní. Dogma globalizující islám je navlas stejné jako dogma islámistických extrémistů, kteří dělí svět na věřící muslimský a nevěřící židovsko-křestˇanský …
Pod kormidlem Erdoganovy islámské Strany spravedlnosti a rozvoje/AKP TR v roce 02 vykročilo ve smyslu kodaňských kritérií směrem k (pseudo) právnímu státu, zejména byl zrušen výjimečný stav v kurdských oblastech, byly zrušeny všechny vojenské soudy a soudy jiných bezpečnostních jednotek, parlament přijal nový trestní zákoník, strážce kemalistické laicity armáda ( jako mnohokrát předtím) ustoupila do pozadí …
Dokud volby ze 3.11.02 překvapivě nevynesly k moci „umírněně“ islámskou AKP ( stranu podnikatelů, která se snaží vypadat lidově - jejím logem je Pomoc potřebným), tradiční kemalistické centristické strany (byrokratické a zkorumpované) jen vyhlašovaly evropskou příslušnost, ale trvalo jim mj. 12 let, než od roku 87, kdy si TR zažádalo o vstup do EU, zrušily v roce 99 trest smrti …
V revolučních volbách ze 3.11.02 ( turecká „tichá“ revoluce) byly kemalistické strany již první den voleb poraženy stranou, která vznikla 15 měsíců před volbami …
Strana demokratické levice odstupujícího premiéra Bülenta Ecevita , vládnoucí od roku 57, obdržela jen 1.22% hlasů …
Oficiální média psala o revoluci chudinských čtvrtí, příměstských slumů, zkrachovalých drobných živnostníků a nezaměstnaných mladých vysokoškoláků, ale ve skutečnosti Erdokanovu stranu volili zámožní obchodníci, vlivný islámský Podnikatelský svaz MUSIAD ( islámský MUSIAD vznikl v roce 90 jako konkurence laickému TUSIAD), intelektuálové a některé armádní kruhy, které marně požadovaly „druhou republiku“, jejíž základní rysy ( odchod armády z politické scény, urovnání kyperské otázky, hospodářský rozvoj i kurdských oblastí) načrtl „otec“ tureckého liberalismu Turgut Özal, premiér od roku 83 do své smrti v roce 93 …
Právě Özal Erdokanově straně AKP napověděl, jak „ rozumně spojit islámské tradice s modernismem“ – Erdokanova strana rázně toto vakuum na turecké politické scéně zaplnila , když se svým programem vstupu do EU při zachování muslimských tradic chytře přísahala věrnost dědictví Turguta Özala …
Poprvé v historii se tak muslimská strana přihlásila k západním hodnotám …
Generalita před volbami varovala před náboženským tmářstvím, které v TR rozhodně nedovolí, proto si Erdokan dával velký pozor, aby se důrazně distancoval od svého bývalého mentora, stařičkého islámisty Necmettina Erbakana, odpůrce EU, jehož strana byla generalitou mnohokrát zakázána pro protilaické aktivity, ale nejvíce Erbakan generály rozzuřil, když koncem roku 96 ve funkci premiéra odjel do Teheránu a Tripolisu propagovat vytvoření „společného muslimského trhu“ …
Brzy poté, 28.2.97, jej generalita z funkce premiéra sesadila .
Volby z roku 02 vzali tureckému genštábu vítr z plachet, navíc Erdokan dokázal nezávisle na generalitě razit i vlastní zahraniční politiku, která byla výlučnou doménou generality ( v otázce Kypru, v přeorientování se z Washingtonu na EU, což se projevilo mj. za US intervence do Iráku v 3/03 , kdy se Erdokan postavil proti průchodu US vojsk přes TR, + dohody o spolupráci podepsané s Izraelem ) …
Nicméně všechno v AKP není tak růžové, jak se jeví : v AKP existuje i extrémní pravice, soustředěná kolem bývalého předsedy parlamentu Bülenta Arinca , jestřába AKP, která s pohoršením sleduje kompromisy, které Erdogan uzavírá jak s armádou, tak s dalšími obránci turecké laicity, např. k ledu odložený zákon, otevírající univerzity pro diplomované absolventy náboženských škol, povoloval nošení muslimských šátků na úřadech a univerzitách, či stažení paragrafu z trestního zákoníku o trestání cizoložství (jak si přála EU) …
Právník Bülent Arinc, radikální islámista již od svých studií ( vytýkal „kolaboraci“ s generály dokonce i Erbakanovi) , chtěl z TR, podle vlastních slov, učinit „železné kopí“ muslimského světa …
Jeho demagogické štvavé projevy proti EU a za pravou islámskou morálku kolovaly ve formě videokazet po celém TR a Evropě, ale v roce 00, když usiloval o funkci předsedy parlamentu (byl jím 02-07), změnil korouhvičku a začal tleskat umírněnému islámu a proevropské orientaci ( nicméně, protože jeho žena chodí zahalená, nemá přístup na oficiální vládní recepce) …
Erdokan byl také islámistickým radikálem, ale poté, co jej Erbakan jako svého „koně“ dosadil v roce 94 do funkce starosty Istanbulu , Erdogan pochopil, že být důsledným muslimem se neshoduje s jeho politickými ambicemi, proto si např. začal podávat ruce se ženami ( armáda totiž vyžaduje, aby se politici chovali západně, politik se zahalenou manželkou či s manželkou v šátku nemá šanci, proto se Erdokan na veřejnosti předvádí zásadně s „obnaženou“ manželkou) …
Erdogan nálepku „islámista“ tvrdě odmítá, a prohlašuje, že strana AKP je stranou „ muslimských demokratů, tak jako v Evropě existují křestˇanští demokraté „ …
Drtivá většina členů strany AKP jsou podnikatelé, říkající si „islámští liberálové“ , hybridní složení této strany připomíná složení strany „Matky Vlasti“ Turguta Özala …
Pravdou však je, že v laickém TR je islám všudypřítomný, a vedle vlažných či umírněných muslimů se v něm přiživují i islámští radikálové.
V Istanbulu je tolik mešit, že je v něm slyšet svolávání k modlitbám z 10 minaretů najednou …
Ženy na ulicích chodí nejen v džínách a sexy tričkách, ale i v šátcích , a v některých čtvrtích i v čádorech, které Kemal Atatürk zakázal již v roce 27 …
Tato skutečnost neděsí jen Evropany, ale i laickou vládnoucí elitu, která si dobře uvědomuje, že islámisty drží na uzdě jen armáda …
Turci sami sebe prohlašují za věřící a praktikující muslimy, ale turečtí sociologové je označují spíše za konzervativce než za islámisty .
Na jedné straně stojí laická smetánka, která popírá islámské tradice, na druhé straně stojí konzervativci, většinou ze středních vrstev, kteří tvrdí, že turecká společnost je islámštější, než se na povrchu tváří …
Turecký islám byl však vždy pružnější než arabský, patří k hanafitskému proudu v sunnismu, a jednolitou interpretaci islámu turecký proud nenabízí , pro řešení praktických otázek sahá k interpretaci různých náboženských škol .
Počet členů extrémistických hnutí jako je organizace Metina Kaplana, v roce 04 vydaného z Německa tureckým úřadům, je marginální, volebně by neuspěli, jde však o skupiny velmi agilní, připravené destabilizovat laický režim za každou cenu.
Laicita se v TR neprojevuje oddělením církve od státu, spíše naopak, přísnou kontrolou mešit ze strany státu od roku 24, kdy Atatürk zrušil kalifát.
Ředitelství náboženských věcí je jedním z pilířů republiky, které imámy nejen „ vyrábí“, a mentoruje, ale i zaměstnává, takže 70.000 imámů s platem od republiky netropí žádné hlouposti …
Současně ředitel této snad nejdůležitější státní instituce imámy využívá k tomu, aby ve svých mešitách kázali proti tmářství, např. proti zločinům páchaným na ochranu rodinné cti, kterých se dopouštějí mužští příslušníci rodin na svých bezbranných ženských příbuzných zejména na venkově (všichni členové rodiny mohou ve jménu cti pozabíjet ostatní příslušníky rodiny, jestliže přivodili morální újmu rodině, v 99.9% jsou obětˇmi dívky a ženy) …
Ředitelství náboženských věcí je samozřejmě kontroverzní úřad, navíc, třebaže ústava zaručuje státní příspěvek na náboženství všeobecně, zajištˇuje monopolní postavení sunnitům, přestože každý pátý Turek je alávita , a alávité také usilují o státní příspěvek , nemluvě již o tureckých Židech,křestˇanech či hinduistech.
Alávismus znamená mystický přístup k islámu původně nomádských kmenů ze Střední Asie, na rozdíl od tureckých kmenů maloasijských/anatolských, souzní s islámem pomocí zvukových a tanečních vjemů, a především zavrhuje nerovnost mezi mužem a ženou …
Třebaže alávité uctívají 12 imámů jako šíité, nemají se šíity nic společného .
Sunnité mají vůči alávitům, kteří žijí většinou na venkově či v příměstských slumech, zakořeněné předsudky jako Češi vůči „cikánům“ , a považují je za podřadné nemorální občany ( ženy jsou rovnoprávné s muži, tančí v jejich rituálních tancích spolu s muži, se kterými rovnocenně žijí) …
Sunnité zatracují jejich mystismus/súfismus, třebaže mystika má v islámu své důležité místo, zejména v tureckém.
Stejně tak jako sunnité pohrdají a diskriminují alávity, laická smetánka pohrdá sunnitskou většinou …
Není proto divu, že alávité pevně stojí za laicitou republiky, která potlačením náboženství potlačila i sunnitskou diktaturu, takže na Atatürka hledí jako na svého osvoboditele ( třebaže zakázal i jejich mystická bratrstva, jejichž příslušníci se nazývali derviši, a byli to potulní žebraví mniši) …
Z chudých alávitů z příměstských slumů se však rekrutují i příslušníci ultralevicových extrémistických buněk …
Oficiální turecký islám se prohlašuje za „tolerantní, založený na humanistických principech“, ale tradice a praxe, zejména na venkově, jsou vůči ženám velmi netolerantní, až brutální …
Vstupu do EU brání i nevyřešené labilní vztahy TR s křestˇanskou Arménií .
Hraniční přechod do Arménie u severovýchodního tureckého města Kars, 60 km od hranic v nadmořské výšce 2.000 m, asi 200..000 obyvatel, je stále uzavřený.
Kopce jsou jednolitým ostnatým drátem a sledem strážních věží. Jde o zónu Jedna, do které cizinci nemají přístup.
Nejbližším arménským městem je Giumri, v němž mají Rusové významnou vojenskou základnu, protože Rusové kontrolují celé arménsko-turecké hranice …
Zimní večery jsou zde dlouhé, stmívá se již ve tři hodiny odpoledne s teplotou mínus 35 stupňů Celsia , přičemž opuštěnou turecko-arménskou hranici bičují silné vichřice .
Turecko-arménské vztahy zůstávají velmi složité, Turci nepřiznávají ani jednu genocidu (1896 a 1915), navíc ještě nevydýchali, že během arménsko-ázerbájdžánské války o Náhorní Karabach (arménská enkláva v Ázerbájdžánu s ázerbájdžánskou menšinou) Arménci z této náhorní plošiny vyhnali turkofonní Ázerbájdžánce, aniž by jim Turci mohli přijít na pomoc …
Právě za této války v roce 92 Turci v solidárním gestu vůči Ázerbájdžáncům uzavřeli tento železniční a silniční hraniční přechod - šlo však jen o čistě symbolické gesto, protože ve skutečnosti byl silniční přechod uzavřen již od vzniku republiky v roce 23, a vlaky zde od roku 23 měly přísně zakázáno zastavovat, mohly jen projíždět .
Od 50.let tudy turecká armáda nepropustila ani „ptáčka“ , natož aby nechala přejet nějaký vlak … Vlaky zde začaly jezdit až od Gorbačevovy perestrojky do zmíněného roku 92 …
Uzavření tohoto přechodu, které zatěžuje regionální ekonomiku, je tudíž tragikomické, ale nevyřešené tureckoarménské vztahy zcela vystihující …
Od roku 02 je možno letět přímo do Jerevanu přímou charterovou linkou z dalekého Istanbulu , a 200 km jihovýchodněji pohraniční městečka Igdir (naproti je Jerevan) a Dogubejazit prosperují z čilého pohraničního ruchu s Íránem (nejblíž je Tabríz) a ázerbájdžánským Nachičevanem.
Severně od Kars z čilého pohraničního obchodního ruchu s Gruzií zase zkvétá městečko Ardahan (přechod Possof), kterým prochází ropovod z pobřeží Kaspického moře z ázerbájdžánského Baku s vynecháním Arménie do Tbilisi, končící v tureckém středomořském Ceyhan/BTC.
Jediné, co Turci a Arménci společně v 21.století využívají, je elektrárna v Arpacay – na obou stranách přehrady loví ryby a obohacují si tak jídelníček …
