Srebrenica, jak NATO přihlíželo jejímu obsazení

To, že gen. Mladič nezvykle teatrálním způsobem vstoupil do Srebrenice, která byla pod ochranou OSN, když všechny triumfy byly na straně Izetbegoviče, navíc  až v 7/95, kdy to již bylo vojensky naprosto zbytečné, zato Izetbegovič se nemohl dočkat, až to Mladič učiní, dokazuje, že budˇ spolu s Karadžičem trpěli paranojou a zešíleli, či spíše, že oba uzavřeli s Izetbegovičem dohodu, že výměnou za svoji poválečnou beztrestnost poskytnou záminku k zásahu NATO a celému světu dokáží neschopnost OSN cokoliv pro srebrenické muslimy učinit, což bylo rovněž Izetbegovičovým cílem, potrestat vedení OSN, že mu do terénu vyslalo příliš svobodomyslné generály …

Kdyby bosenští Srbové chtěli na samém konci války spáchat šílenou genocidu, nevedli by útok jen jedním směrem od jihu k severu, takže lidé mohli utíkat přes stanoviště OSN na severu, které Mladičova vojska zcela ignorovala, navíc vojákům OSN nikterak nebránila v jejich každodenní práci ( „ vojáci OSN se při Mladičově zátahu mohli po Srebrenici volně pohybovat, a žádné páchané genocidy si nevšimli „ , prohlásil v Haagu tehdejší velitel vojsk OSN ), ale uzavřeli by Srebrenici neprodyšně ze všech stran, aby neunikla ani živá duše ( a již vůbec ne několik tisíc Oričových mužů)  …

Útok proti S.

BS armáda se k muslimské enklávě Srebrenica stahovala celé jaro.

Od 5/95 již do enklávy neprojely žádné vozy s potravinami.

Jak BS jednotky postupovaly směrem k enklávě, hnaly před sebou tisíce lidí, které vyhnaly z „ vyčištěných „ vesnic. Před Srebrenicí v provizorních uprchlických táborech pak tyto rodiny uprchlíků vyčkávaly, zhruba 25.000 lidí.

Miloševič v Haagu předložil dokumenty, ukazující rozmístění YU armády podél hranic Bosenské republiky srbské onoho 11.7.95, čímž chtěl dokázat, že YU armáda neměla tušení, co se ve Srebrenici děje ( ve skutečnosti YU armáda celé jaro 95 ostřížím zrakem sledovala, co se děje ) …

Dále předložil interní dokumenty srbské vlády, ve kterých se psalo, že „ dobytí enkláv Srebrenica a Žepa BS armádou bylo ze strany jejího velení svéhlavé a těžce poškozující srbské politické zájmy v zahraničí před nastávajícím jednáním v Daytonu “  …

Velení BS armády zahájilo operaci Krivaja 95, která reagovala na rozkaz gen. Krštiče a Karadžiče z 8.3.95, aby byly od sebe odděleny enklávy Srebrenica a Žepa, a byly zmenšeny jen na své městské části ...

S., jako celá východní Bosna, leží v nepřístupném terénu, v hlubokém údolí obklopeném příkrými kopci, posetými hustými lesy a hlubokými srázy, takže nelze použít ani tanky, ani obrněná vozidla, obránci jsou tudíž ve výhodě, S. nedobrovolně, „ hostila“ jednotky Násira Oriče (8.-15.000), které početně značně převyšovaly 2.500/3.500 mužů Mladiče ( jenž tvrdil, že v každé muslimské enklávě je 5-6 brigád BM armády).

V jejích skladech byla uskladněna těžká bojová technika Oričových mužů, kteří  vojáky OSN nepožádali o její vrácení ( byli v oficiálně demilitarizované zóně OSN), třebaže později před soudem v Haagu Orič nepravdivě ( proti tvrzení OSN) uvedl, že o navrácení těžké bojové techniky požádali, ale NL pluk. Karremans, velitel srebrenické jednotky OSN, jim zbraně odmítl vydat  …

Mladičova vojska Srebrenici ve dnech 11-12.7.95 nedobývala, jednoduše do jejích otevřených bran napochodovala, před S. bojovala jen s Oričovými muži, kteří Srebrenicu potají opouštěli ( v bojích při ústupu ze Srebrenice padlo minimálně 2.000 Oričových vojáků )  …

Náhlý ústup Oričových jednotek měl jediný důvod – vojenská obrana Srebrenice s „ detašovanou“ jednotkou BM armády by poškodila image Albrightovou zřízených  „demilitarizovaných“ bezpečných pásem OSN, a image „ bezbranných“ bosenských „civilistů“ , jak je Albrightová s Izetbegovičem světu předkládala …

Pochytání Oričových mužů v enklávě OSN by znamenalo, že Oričovi muži svými nájezdy vyvraždˇovali srbské civilisty z okolních vesnic za souhlasu Albrightové a OSN, třebaže velitelé OSN proti přítomnosti Oričových mužů protestovali (UK gen. Michael Rose, tehdejší velitel vojsk OSN v Sarajevu, prohlásil :

“ Nenechám paranoidní Oričevovy vrahy pobíhat po BH, zveřejním jejich fotografie v bosenské TV s komentářem, že jim jde jen o vlastní prospěch“, ale Orič se jim s podporou Albrightové smál do tváře ( takto situaci popsal i tehdejší zástupce voj. velitele OSN Portugalec Carlos Martins Branco, jenž po „ propuštění“ z OSN učil v Miláně na Evropské univerzitě politologii ( zprávy očitých svědků z řad mezinárodních pozorovatelů nebyly médii publikovány) ...

Válečného zločince Oriče a dalších jeho 18 velitelů Izetbegovič ze Srebrenice odvolal již v polovině května pod záminkou „ briefingu“ na základně Zenica , a ponechal jeho jednotku úmyslně bez vyššího velení, protože potřeboval, co nejvíce mrtvol bosenských muslimů …

Oričovi muži byli ponecháni jen pod velením neinformovaných nižších šarží, které očividně nevěděli, jak se před postupujícími jednotkami Mladiče zachovat, bránili obyvatelům Srebrenice odejít přes severní stanoviště OSN ( boje před Srebrenicou začaly 6.7.), hádali se mezi sebou, zda také odejít či Srebrenici bránit, když oficiálně podle Albrightové ve S. nebyli, podle svědků se mnozí z nich v hádkách sami postříleli …

6.7.95

Bosenští Srbové enklávu S. neprodyšně uzavřeli, a začali ji ostřelovat dělostřeleckými granáty a raketami.

Dělostřelecké granáty a rakety padaly i na uprchlické tábory před Srebrenicou, a na pozorovatelská stanoviště vojáků OSN, proto NL plukovník Ton Karremans, velitel zdejší jednotky OSN, složené ze 600 jen lehce vyzbrojených NL vojáků, volal do hlavního štábu OSN v Sarajevu, a žádal o leteckou podporu letounů NATO - velitel jednotek OSN generál Janvier však jeho žádost zamítl …

9.7.95

Srbové vystupňovali dělostřeleckou kanonádu, a vystrašili uprchlíky před branami S., kteří se zděšeně valili do Srebrenice, kde již ve stísněných podmínkách žilo 45.000 lidí, a vyvolávali paniku na ulicích.

Nejvíce se jich hromadilo kolem stanovištˇ NL vojáků – 25.000 lidí prosilo civilní i vojenský personál hlavní základny vojsk OSN ve vesnici Potočari, aby je pustili dovnitř – Nizozemci 5.000 lidí dovnitř pustili, ale během dvou hodin základnu uzavřeli, takže 20.000 dalších uprchlíků posedávalo kolem NL základny ( 13.7. je NL pluk. všechny do jednoho vydal Srbům výměnou za 17 svých vojáků, všichni  vydaní muži byli popraveni ) …

Jak se Srbové se blížili k Srebrenici, NL vojáci začali opouštět svá jižní pozorovatelská stanoviště, na která Mladičovi vojáci útočili, protože jim stála v cestě.

Vojáci OSN chtěli ustoupit zpět do S., ale nemohli, protože Oričovi žoldáci za jejich zády nejen vybudovali barikády, ale na ustupující NL vojáky začali i střílet  – když s nimi NL voják pro vozidla OSN  marně vyjednával ústupovou cestu, a bez ohledu na jejich protesty hodlal barikádu přelézt, jeden z Oričových důstojníků po něm hodil granát – takže jediný NL voják, jenž ve S. zemřel, byl zabit důstojníkem BM armády, který ve S. oficiálně nebyl …

10.7.95

NL plukovník Karremans písemně požádal generála Janviera v Sarajevu o pomoc letounů NATO .

Generál Janvier opět odmítl, ale plukovník Karremans nepřestal naléhat, takže nakonec pomoc letounů NATO přislíbil, jenže než letouny NATO přiletěli, Srbové svůj dělostřelecký útok i postup zastavili, takže úder letouny NATO na jejich pozice byl odložen …

Plukovník Karremans sdělil představitelům města, že se sarajevským štábem OSN dohodl, že letouny NATO uskuteční nálet na srbská postavení, jestliže se BS jednotky do 6.00 zítřejšího rána z bezpečné zóny OSN nestáhnou …

V noci z 10/11.7. 95 Oričovi muži na poslední chvíli Srebrenici den před útokem potají opouštěli za těžkých ztrát z vlastních řad ( Globe and Mail ze 12.7.95, a  NYC Times z 24.7.95 ) …

Přesto se 2.000 – 4.000 z nich dokázalo k velkým Izetbegovičovým rozpakům přes srbské linie probojovat, a vydali se do měst Zenica a Tuzla .

Izetbegovičova vláda je zapřela jak Mez. Červenému kříži, tak jejich rodinám, a   zahrnula je do seznamu  „Srby popravených muslimů“ ve Srebrenici …

Mezinárodní komise pro nezvěstné až v roce 05 prohlásila, že identifikovala ostatky jen 2.032 obětí srbského útoku ...

Důkazem, že se Izetbegovič rozhodl obětovat i Oričovy muže, aby zvýšili počet muslimských obětí ve Srebrenici, je to, že 2. sbor BM armády celé situaci ve S.  nečinně přihlížel, a nenapadl vyčerpaná Mladičova vojska, která na S. zaútočila až poté, co dorazily posily …

11.7.95

se BS vojáci nestáhli, a pluk. Karremans obdržel v 10.30 z hlavního štábu OSN v Sarajevu od generála Janviera překvapující zprávu o tom, že svoji žádost o pomoc letounů NATO podal na nesprávném formuláři  …

V 10.30 tedy podal novou žádost na správném formuláři, ale to se již letouny NATO musely vrátit zpět na svoji základnu v Itálii, aby opětovně natankovaly, protože od 6.00 byly ve vzduchu …

V poledne dosáhl počet lidí tísnících se na hlavní NL základně v Potočari opět čísla 25.000 .

Ve 14.30 plukovník Karremans vyslal proti BS jednotkám, již téměř stojícími před bránou města, dvě NL stíhačky F16, které na srbské pozice svrhly každá jednu pumu, a proti kterým nechal Mladič jako kouřovou clonu zapálit stohy sena na polích …

Generál Mladič pohrozil zastřelením 17 NL rukojmích, a opětovným dělostřeleckým ostřelováním města, jestliže se útok se stíhačkami bude opakovat …

O dvě hodiny později, když Mladičovi (lehká pěchotní brigáda z Bratunac) dorazily posily ( lehká pěchotní brigáda z Vlasenica), gen. Ratko Mladič vstoupil bez boje do Srebrenice, provázen srbskými kameramany ( jako první vstoupili do Srebrenice v 16.30 z jihovýchodu příslušníci 1. praporu „Drina Vlci“ z brigády Zvornik ) .

Večer Ratko Mladič pozval NL plukovníka k sobě na skleničku ( je o tom pořízena fotka, jak si oba pánové připíjejí ), a sdělil mu své ultimátum : „ Všichni muslimové musí odevzdat zbraně, anebo budou zastřeleni.“

Když byla oblast kolem Srebrenice vyčištěna, z velitelského stanoviště dorazil do Srebrenice i gen. Krštič a Živanovič. Mladič chtěl pokračovat v útoku směrem na Potočari a Bratunac, ale Krštič jej přesvědčil, aby zůstal ve Srebrenici.

Poté se dohodli, že gen. Krštič povede noční pochod pěchoty na Žepa ( útok na Žepa měl kódové označení Stupčanica 95, nejprve museli provést odminovací práce, Žepa padla 1.8.95 ), zatímco Živanovič sežene autobusy pro odvoz civilistů ze Srebrenice do Kladanj.

12.7.95

přijely autobusy, které po 30 hodin odvážely přes 23.000 muslimských žen a dětí do muslimských teritorií.

Další zástupy žen a dětí se na stejnou čtyřdenní cestu vydaly pěšky.

Při nástupu do autobusů v Potočari bosenští Srbové oddělili od civilistů muže údajně ve věku od 14 - 70 let pod záminkou výslechů za účelem vypátrání válečných zločinců …

Muži byli ve skupinkách se zavázanýma očima odvezeni na nejrůznější místa kolem Srebrenice ( skladiště, farmy), a popraveni ( Izetbegovič udával 6.000 popravených + 2.000 nezvěstných, avšak na takovýto počet by Srbové museli mít navíc munici + drahocenné palivo na jejich rozvoz v době, kdy BS armáda již neměla žádné pohonné hmoty + těžkou techniku na vyhrabání hrobů ) …

13.7.95

začaly první popravy muslimů – nejprve ve skladišti u přilehlé vesnice Kravica.

Šlo o muže, kteří se ukrývali na NL základně ve vesnici Potočari, které bosenským Srbům po konzultacích se štábem OSN v Sarajevu vydal pluk. Karremans výměnou za 17 zajatých NL vojáků, držených na základně Nova Kašaba …

Během tří dnů od 13.-16.7.95 tak bylo ve Srebrenici popraveno za přihlížení 2.BM armádního sboru podle srbského tvrzení 1.200 BM mužů .

16.7.95

hlavní štáb OSN v Sarajevu vyjednal s bosenskými Srby, že NL vojáci mohou ze Srebrenice odejít s tím, že Srbům přenechají potravinové zásoby, zdravotní materiál, a veškeré zbraně …

Srebrenica se tak stala  jednou z největších ostud OSN.

Za balkánských válek v bosenské, převážně muslimské armádě/ formálně muslimskochorvatské, bojovaly žoldnéřské i džihádistické oddíly, Chorvatsku tajně pomáhalo Madˇarsko a Německo, Srbsku tajně pomáhala francouzská zpravodajská služba.

V rámci BS armády bojovala žoldnéřská multietnická jednotka PAUK, která byla začleněna do 10.sabotážní divize, ale bosenskosrbskému velení nepodléhala, jejím velitelem byl Milorad Pelemiš, kterého platila francouzská zpravodajská služba ( bojoval jako žoldák v Zaire + Libérii, byl členem srbské elitní jednotky Kobra, norský list Dagbladet z 20.4.012 +  Slobodna Bosna z 3.5.012 naznačily, že byl "balkánským" kontaktem Anderse Breivikse)  …

Podle výpovědi Šešeljeho v Haagu byla poprava srebrenických mužů ( podle srbských zdrojů max. 1.200 osob) svěřena této jednotce …

Byla zachycena komunikace mezi pluk. Ljubišou Beara*1939 a gen. Krštičem, kdy pluk. Beara žádal o posily pro likvidaci zajatců, a o jeden den/třetí navíc, Krštič odpověděl, atˇ si vezmou Blagojevičovy Červené barety, Beara odpověděl, že Červené barety již odešli, Krštič na to, atˇsi vezme muže z MUP, Beara odpověděl, že ti popravovat odmítli, Krštič zakončil, že mu tedy NĚKOHO pošle ...

Vojislav Šešelj předložil v Haagu zprávu srbské tajné služby,která uvádí, že francouzská tajná služba vyplatila jednotce PAUK za popravu 1.200 ve S. pochytaných mužů dva milióny marek ( vyplatil je Arkadij Gajdamak ?, viz zde AngolaGate), válečný zajatec Erdemovič prohlásil, že příslušníci PAUK dostali za službu v BS armádě každý 12 kg zlata, a poté je na falešné pasy francouzská tajná služba propašovala jako své žoldáky do Konga  …

Šešelj tvrdil, že jednotka PAUK s kontakty na opozici, měla i za úkol fyzicky zlikvidovat Miloševiče …

Proto v roce 00 srbské úřady zatkly několik příslušníků jednotky PAUK , a obvinily je z válečných zločinů/ zabití „1.200“ ve S. zajatých mužů, avšak vzápětí se opozici v čele se Zoranem Džindžičem ve spolupráci se srbskou mafií podařilo pro prohraných volbách Miloševiče svrhnout (5.10.00), a nastoupila  „ demokratická “ prozápadní vláda DOS, která příslušníky jednotky PAUK z vězení propustila, třebaže je jako vykonavatele poprav ve S. pochytaných mužů identifikoval chorvatský voják Dražen Erdemovič, jenž byl srbskými úřady zatčen v roce 96, a na vlastní žádost vydán do Haagu, kde se přiznal k zastřelení 120 mužů na farmě Pilica 13.7.95 – za spolupráci dostal velmi nízký trest/10 let, po odvolání 7 let, po odsezení tří a půl let byl propuštěn ( jeho chorvatská státní příslušnost potvrzuje verzi, že popravčí komando byla multietnická jednotka, složená z částečně najatých žoldnéřů/PAUK, jejichž přítomnost v popravčí četě potvrdil, a částečně ze zadržovaných válečných zajatců, jako byl Erdemovič, jenž dostal rozkaz střílet muže ve skupinách po 10, kteří měli zavázané oči a ruce svázané za zády ) ..

Od té doby žádný jiný příslušník jednotky PAUK nebyl nikde ve světě zatčen, soudci z Haagu na ně ani nikdy nevydali zatykače …

Bývalý BM tlumočník nizozemského/NL plukovníka Karremanse, který velel NL jednotkám ve Srebrenici, Hasan Nuhanovič, jemuž Nizozemci vydali ze své základny v Potočari bosenským Srbům otce a mladšího bratra, kteří byli zastřeleni, se po vytvoření mezinárodního protektorátu BH, v Haagu tázal :

 „ Bosna je malá oblast, kde se všichni navzájem znají, a mnozí znají jména desítek svých sousedů, kteří jim za války popravili jejich nejbližší, přesto je nikdo nezatkne, ani mezinárodní jednotky „  …

Miloševič na první informace o Srebrenici reagoval slovy, že „ se v Pale museli zbláznit“ .

Šešelj prohlásil, že zatímco s Miloševičem nekomunikoval vůbec, s Karadžičem udržoval přátelské vztahy, a v roce 96  s ním mluvil o Srebrenici – Karadžič uvedl, že ve Srebrenici bylo popraveno zhruba 1.200 muslimů, další /Oričovi muži zemřeli při útěku ze Srebrenice v boji …

Mladič prý nabídl radním muslimské enklávy, aby ve Srebrenici zůstali, ale odmítli zůstat, proto Mladič nechal přistavět autobusy, aby je odvezly na území ovládané muslimy .

Další falešný důkaz obžaloby v Haagu

Prokurátor Nice na podporu obžaloby promítl videozáznam, zachycující, jak jednotka Škorpióni popravila  u Trnovo 6 srebrenických muslimů – Šešelj prohlásil, že videozáznam je fotomontáž, a navíc nesmyl : za prvé Trnovo je od Srebrenice velmi vzdálené, a bylo by absurdní, aby 6 lidí, které chtěli popravit, při katastrofálním nedostatku pohonných hmot, Škorpióni vozili napříč celou Bosnou, aby je u Trnovo popravili, a ještě absurdnější, aby si popravu zdokumentovali na videozáznamu, a za druhé je dokument podvrh, protože pouhým okem je vidět, že jej natočili přinejmenším dva kameramani, video a audio není synchronní.

Krize mezi OSN a Izetbegovičem po pádu S.

Krize mezi Izetbegovičem a bosenským ústředím OSN dosáhla vrcholu, protože Izetbegovič na OSN zaútočil, že nechalo Srebrenicu padnout, a dobrovolně ji vydalo generálu Mladiči ( Izetbegovič potřeboval, aby S. padla, a aby zde bylo postříleno co nejvíce muslimů, aby NATO podniklo zdrcující nálety na pozice srbské armád ) …

Dalším důvodem, proč Izetbegovič nesnášel sarajevské představitele OSN bylo, že mu překážely v uskutečňování masové dezinformační kampaně, a ve svých analýzách označených „ tajné „, posílaly do ústředí OSN v NYC zprávy o skutečném obrazu věcí v BH.

Mnozí z nich byli zastrašováni četnými pokusy o atentát ( jejich vozidla byla zřetelně označena jako UN vozidla, a k jejich ostřelování docházelo po projetí muslimskými kontrolními stanovišti ).

Jiným důvodem bylo, že sarajevští představitelé OSN udržovali korektní vztahy i s Izetbegovičovými srbskými protějšky ...

Ve dnech, které vedly k pádu Srebrenice, převládal v sarajevském ústředí OSN zmatek, protože OSN nemělo informace z terénu.

Britský generál Rupert Smith, tehdejší velitel UNPROFOR v Sarajevu, když mluvil o vojenské situaci na bojišti, s oblibou říkával : „ Jak máme pracovat, když nemáme žádnou zpravodajskou službu. Bez výzvědné služby se o situaci v terénu můžeme jen dohadovat.“

NATO zásadně nebylo ochotné se s vojenským štábem OSN dělit o jakoukoliv zpravodajskou informaci, a OSN vlastní výzvědné zdroje (např. satelitní družice) nemělo žádné. Neozbrojení vojenští pozorovatelé OSN nebyli pověřeni informace shromaždˇovat - samozřejmě, že je shromaždˇovali, ale jen v rámci svých velmi omezených  možností .

Když BS armáda začala postupovat na Srebenici, sarajevský vojenský štáb OSN vůbec nevěděl, co se děje – jen se dohadoval o úmyslech Mladiče, a o jeho vojenské síle.

Většina západoevropských důstojníků, včetně britských, se domnívala, že Mladič chce odříznout jen jižní třetinu Srebrenice, aby zkrátil cestu srbských vojenských transportů, protože bosenským Srbům katastrofálně docházely pohonné hmoty…

Kdyby odřízli jižní třetinu Srebrenice, jejich transporty by si zkrátily cestu o 50 km.Tuto domněnku potvrzovalo to, že neútočili ze severu, a nesnažili se sevřít Srebrenici do kleští, což by naznačovalo, že ji hodlají zabrat celou …

Pouze ruští důstojníci z vojenského štábu OSN měli v postupu Mladiče jasno, ale nic neřekli - na otázky, zda se Mladič chystá zabrat celou Srebrenici ( a případně ještě i enklávy Žepa a Goražde ), odpovídali :“ Bylo by to rozumné“ ...

NL generál a náčelník genštábu OSN v Sarajevu Kees Nicolai v těchto dnech neustále žhavil telefon do Haagu, aby NATO přikročilo k bombardování postupujících Mladičových jednotek.

Po kompletním převzetí Srebrenice Mladičem se Philip Corwin, jako hlavní civilní představitel OSN v Sarajevu, chtěl vypravit do Srebrenice, aby s Mladičem vyjednal bezpečnost Srby zajatých mužů - místopředseda BS vlády v Pale Nikola Koljevič souhlasil, že jej do Srebrenice doprovodí, ale jen jeho, nizozemský generál Nicolai povolení od Srbů nedostal.

Avšak ústředí OSN pro BH bylo v Záhřebu, a záhřebské ústředí OSN cestu do Srebrenice nepovolilo – nejenom proto, že by BM armáda nemusela představitele OSN vpustit zpět do Sarajeva, ale zejména proto, že by přítomnosti vysokého představitele OSN ve Srebrenici mohlo být zneužito jako souhlas k tomu, co se stalo ( představa jak si představitel OSN potřásá rukou s gen. Mladičem nebyla vábná) …

Údajně proto ústředí OSN povolilo návštěvu S. pouze nižšímu personálu, jednomu bývalému US důstojníku, který byl ve štábu OSN v Tuzla, ale bosenskosrbská vláda v Pale chtěla budˇ Corwina nebo nikoho, a tak do Mladičem obsazené Srebrenice nikdo z OSN nejel …