Simon Wiesenthal " Žil jsem pro mrtvé"

Simon Wiesenthal /1908-2005/  přežil protižidovské pogromy, vyhlazovací koncentrační tábory, poválečné úšklebky od lhostejných úřadů a politiků, několik atentátů … Vyrůstal v tradiční židovské komunitě v rodině obchodníka v rakousko-uherské provincii Galicie/Halič ( za jedno století 6x změnila majitele ) v městečku Bučač/Buczacs u Lvova/Lemberg , v němž německy mluvící Židé tvořili většinu, a vůči „východoEvropanům „ se cítili  „nositeli německé kultury“  …  

Při pravidelných pogromech na Židy v sousedním Rusku bylo městečko plné židovských uprchlíků.

Za 1. sv.v. byla Halič frontovým bojištěm, jeho otec 1914 jako záložník narukoval, a za rakouského císaře 1917 padl, zatímco matka  uprchla před blížící se ruskou armádou 1915 do Vídně, kde Wiesenthal dva roky chodil do školy.

Bučače se střídavě zmocňovaly polské , ukrajinské ( kozák z Petljurových oddílů mu v roce 1917, když mu bylo 9 let, šavlí rozsekl nohu, a poznamenal jej obří jizvou na celý život ), či bolševické oddíly a tlupy .

Po 1.sv.v. válce Halič připadla Polsku, matka se v roce 25 znovu provdala.

V roce 27 Wiesenthal nebyl přijat na univerzitu ve Lvově pro početní omezení platící pro židovské uchazeče, proto v roce 29 odjel studovat techniku  do Prahy, kterou ukončil diplomem v oboru civilní inženýr, jiní tvrdí, že techniku v Praze nedokončil.

V roce 35  si ve Lvově  údajně otevřel  „projekční kancelář, která stavěla domy pro zámožné Židy, a  byl přijat na lvovskou univerzitu, aby získal titul inženýra „ , ale univerzita ve Lvově žádný záznam o jeho studiu nemá, tvrdí s jásotem jeho hanobitelé , kteří zdůrazňují, že ve svém prvním poválečném životopise pro Američany Wiesenthal údajně uvedl, že v letech 35-39 pracoval jako technický dozor v jedné lvovské nábytkářské firmě, v každém případě v této nábytkářské firmě pracoval za vlády  NKVD 39-41 , kdy musel svoji projekční kancelář jako všichni  „třídní vykořistˇovatelé“ uzavřít …

Po napadení Polska Německem ( haličtí Židé do poslední chvíle věřili nacistické demagogii, že  Hitlerovi jde jen o gdaňský koridor ), připadla Halič, podle předchozí dohody s Hitlerem, Stalinovi …

Německo-polská bitva o Lvov proběhla ve dnech  15.-21.9.39 , 17.9.39 se  bolševici zákeřně připojili k nacistům a napadli PL z východu.

Rudá armáda spolu s bratrským wehrmachtem město neprodyšně obklíčily 19.9, načež začala polsko-německá a polsko-bolševická jednání o podmínkách kapitulace, kterou PL generálové podepsali 22.9.39 ,a téhož dne se Němci od města stáhli, protože podle tajného nacisticko-bolševického protokolu o rozdělení PL spadal Lvov pod bolševickou správu.

Do bolševického zajetí tak padlo 25.000 PL obránců města (marně se snažili přejít do zajetí k Němcům)  – sotvaže složili zbraně, bolševici porušili podmínky kapitulace, NKVD Pl důstojníky pozatýkala a odvezla je do Tarnopolu, odkud je transportovala rovnou do sibiřských gulagů – prominentní důstojníky však shromaždˇovala  ve sběrném středisku, ve kterém k 15.000 válečných zajatců z řad důstojníků ještě „přihodila“ 10.000 prominentních civilistů – příslušníků inteligence.

Všechny je poté v roce 40 postřílela ranou do zátylku v Katyňském lese ( a jiných místech), a další tisíce z nich v roce 41 ( ty samé kategorie již koncem roku 39 povraždili Němci v operacích „Tannenberk“a „Inteligence“ )  …

Masové hroby v Katyni objevila německá armáda v roce 43, ale bolševici  z povraždění PL válečných zajatců a PL inteligence  na  mezinárodním vojenském tribunále /MVT v Norimberku  obžalovali  wehrmacht, ale protože důkazy svědčili proti nim ( mj. hlavním pachatelem byl hlavní SU žalobce na MVT) MVT se tímto válečným zločinem a zločinem proti lidskosti raději nezabýval …

Lvov se tak stal součástí sovětské Ukrajiny, kterou je dodnes.

Stalinova politická policie NKVD pořádala hony na  nejen  na PL vojáky a intelektuály, ale všeobecně na všechny třídní nepřátele, tj. živnostníky, majitele továren, a jiné  „buržoazní“ , převážně židovské „ třídní škůdce“ … Bolševická, stejně jako nacistická správa zakázala Židům vykonávat profesní činnost, a začala s jejich deportacemi na Sibiř .

Nejprve NKVD postřílela muže ( včetně Wiesenthalova nevlastního bratra, nevlastní otec byl vzápětí umučen ve vězení), poté v roce 40 deportovala do sibiřských gulagů jejich rodiny, aby uvolnily domy a byty pro ruské bolševiky  …

Wiesenthalovi se podařilo uplatit jednoho NKVD komisaře, aby Wiesenthala, jeho matku a ženu do deportací nezařadil .

Po napadení SU v 6/41 Německem, šéf ukrajinských nacionalistů Bandera, bez předchozího souhlasu Němců, ve Lvově, kam 30.6. 41 vstoupil ukrajinský prapor wehrmachtu Nachtigall , týž den vyhlásil nezávislou Ukrajinu s premiérem Jaroslavem Steckem ( viz zde Otazníky kolem ukrajinských nacionalistů, Banderova OUN slíbila Hitlerovi pomoc při budování Evropy“ bez Židů, bolševiků a plutokratů“ výměnou za nezávislost Ukrajiny) …

Současně banderovci ve Lvově povraždili zbylé polské a ukrajinské komunisty a „probolševické“ Židy v odvetu za to, že NKVD, týden před svým odchodem z města, povraždila na 7.500 politických vězňů/ukrajinských nacionalistů a Poláků (dokumenty uvádějí, že tři lvovské věznice vypadaly jako zkrvavená jatka), a  poté v uniformách ukrajinských nacionalistů se NKVD pustila do vražd dalších 6.000  polských a ukrajinských komunistů a Židů , aby bolševická propaganda mohla tvrdit, že masakry civilistů spáchali ukrajinští příslušníci praporu Nachtigall,  kterému v roce 41 velel nadporučík Theodor Oberländer, po válce západoněmecký ministr Adenauerovy vlády, toto tvrzení bolševici s radostí oprášili v roce 58, takže Oberländer na funkci rezignoval, ale spolkovým soudem byl očištěn, a také mezinárodní komisí, která se touto kauzou zabývala v letech 59-60 v Haagu, která očistila i prapor Nachtigall, taktéž  ruské archívy , částečně zpřístupněné v 90.letech, doložily vinu NKVD …

Ve svých pamětech , které napsal spolu s Josephem Wechsbergem, „ Vrazi mezi námi“ (1967), Wiesenthal píše, že „během tří dnů  (30.6.-2.7.) po vstupu Ukrajinského praporu do Lvova bylo narychlo vytvořenými ukrajinskými milicemi povražděno zhruba 5.000 lvovských Židů …

Poválečný ukrajinský historik, vášnivý zastánce banderovců, Myron B. Kuropas se v 70.letech s Wiesenthalem ostře střetl s tím, že před příjezdem wehrmachtu zde žádné ukrajinské milice nebyly, protože Lvov kontrolovala NKVD, Wiesenthal tvrdí, že po útěku NKVD a krátce před příjezdem wehrmachtu převzaly moc milice ukrajinských nacionalistů, spěšně z místních Ukrajinců vytvořené, a že se chovaly brutálněji než samotní nacisté - taktikou Einsatzgruppen/ eskadry smrti SS, masakrující civilisty, a jezdící v patách wehrmachtu, bylo poštvat místní obyvatele proti Židům, banderovská správa rozhlásila, že se Židé na vraždách ukrajinských politických vězňů v dotyčných třech věznicích podíleli, a s NKVD spolupracovali při udávání ukrajinských nacionalistů, načež rozvášněné davy uspořádaly pogromy na Židy, kdy je na ulicích mučili, vraždili, židovské ženy znásilňovali …

Lvovská Einsatzgruppen C pod vedením SS-Brigadeführera Karla Eberharda Schenhardta ,konkrétně jeho oddíly vedené H.Krugerem a W.Kutshmanem, 4.7.41 ve Lvově povraždily 23 polských profesorů a jejich rodiny, 11.7.41 byli zavražděni další dva PL profesoři i s rodinami, později i bývalý předseda PL vlády prof. Bartel.

Ve svých pamětech z roku 67 Wiesenthal tvrdí, že přežil vlny poprav, které denně po příjezdu Ukrajinského praporu wehrmachtu a Einsatzgruppen následovaly, díky jednomu z ukrajinských SS pomocníků, jenž kolaboroval se Schutzmannschaftbattalion (nosili civilní šaty s páskou Pomocné ukrajinské policie) jménem Bodnar, což byl bývalý Wiesenthalův podřízený/mistr v továrně na nábytek , který jej a ještě jednoho vězně za jistý peněžní obnos 6.7.41, když 10 metrů před nimi popravy ustaly, protože se rozezvučely zvony a pravoslavní ukrajinští vrazi odešli na večerní pobožnost, ušetřil popravy ( zatímco ukrajinské popravčí komando bylo na pobožnosti, vodkou zpola opilý německý seržant, když Bodnar své dva „ Židy “ kolem něho vedl, vlepil Bodnarovi facku s tím, kam jde , a zakončil, „ až je odvedeš, hlaš se u mne“  , v jiném životopisu se tvrdí, že jej Bodnar sám poznal a sám se nabídl, že jej odvede  ) …

9. 7.41 do Lvova dorazily hlavní německé jednotky, sesadily Stecka , a začaly pořádat další protižidovské/protipolské razie, tentokrát již v přímé režii  jednotek Einsatzgruppen a ukrajinských příslušníků Pomocných vojenských jednotek Gestapa ze Schutzsmannschaftbattalion, kteří Gestapu pomáhali při raziích proti Židům …

25.7.41 Einsatzgruppen C za pomoci svých ukrajinských oddílů zorganizovaly další několikadenní  pogromy vůči Židům ze strany místních  „k tomuto ochotných „ aktivistů, kteří obušky, noži, a sekyrami  Židy vraždili podle připraveného seznamu ze strany ukrajinské policie , která  na masakry dohlížela, a odškrtávala si jména na seznamu  (celkem 5.000 lidí + 3.000 osob, většinou Židů, ale i  Poláků, , bylo popraveno wehrmachtem na lvovském stadiónu)  …

Příslušníci Einsatzgruppen  si jako vždy tyto pogromy profesionálně fotili a natáčeli pro propagandisté účely ( dnešním vlastníkem těchto filmových „ děl“ je  jeruzalémský památník Jad Vašem)  …

Po úvodních „spontánních“ pogromech  ze strany místních obyvatel následovalo systematické zabíjení ze strany příslušníků Einsatzgruppen – ghetta, vyhlazovací tábory .

Po „osvobození“ Lvova bolševiky v roce 44  z 200.000 lvovských Židů zbylo necelých 300 …

Zatímco matka Wiesenthalovy manželky byla  Ukrajincem v německé uniformě zastřelena v 7/41 , když ji vyháněl z jejího domu, Wiesenthalova rodina , stejně jako všechny zbylé židovské rodiny ze Lvova, byly ukrajinskými milicemi  soustředěny na jednom místě, ze kterého v 11/41 vzniklo lvovské ghetto ( 150.000 Židů, zlikvidováno v 6/43) .

Židé ze lvovského ghetta byli likvidováni ve vyhlazovacích táborech Janowska na předměstí Lvova, ve kterém skončil  i Wiesenthal ( vytesával zde z kamene náhrobní kameny) a jeho žena, a ve vyhlazovacím táboře Belzec, kam byla v dobytčím vagónu před jeho očima transportována do plynu v 8/42 Wiesenthalova 60.letá matka spolu s dalšími 300 ženami.

V táboře Janowska stříleli 25 vězňů za každý pokus o útěk, při podařeném útěku byla popravena celá rodina uprchlíka.

Wiesenthal spolu se svojí ženou, a skupinkou dalších vězňů, byli od 12/41  zařazeni do opravárenské dílny německé Ostbahn železnice ve lvovské továrně ,v níž Wiesenthal maloval na staré ruské lokomotivy svastiky a orly, zatímco jeho žena Cyla leštila na lokomotivách mědˇ …

Šéfem tábora Janowska byl SSman Heinrich Gunthert, jenž na přímluvu svého zástupce, vrchního technika a poddůstojníka SS Adolfa Kohlrautze , jenž podle  Wiesenthala nebral národní socialismus příliš vážně, pověřil Wiesenthala vyhotovováním železničních map, a přidělil mu za tímto účelem samostatnou kancelář …

Wiesenthal zachránil svoji ženu Cylu, když přes příslušníky ilegální polské Zemské /Krajowe armády zařídil její útěk z tábora Janowska výměnou za podrobné plány železničních křižovatek, které jim pro sabotážní účely pořídil.

Zemská armáda pomohla jeho ženě v 12/42 k útěku z tábora - opatřila jí falešné doklady na jméno Irena Kowalská, a jako světlovlasou „Polku“ ji nechala přetransportovat do Lublinu, poté byla jako „ Polka“ totálně nasazená na práce v německém Solingenu v továrně na kulomety …

20.4.43 velení tábora Janowska na počest Hitlerových 54. narozenin popravilo 54 Židů .

2 SSmani vybrali i Wiesenthala, odvedli je před vyhloubený masový hrob, a nařídili jim, aby se svlékli - Wiesentahl uvádí, že když jej vedli kolem šéfa tábora Guntherta, a střetli se pohledy, Gunthert jen pokrčil rameny.

Před popravčí četou SSmanů s kulomety a jejich velitelem museli stát s rukama za hlavou, kulomety zarachotily, vězni padali, když tu se z tlampače ozvalo „ Wiesentahl atˇ se okamžitě dostaví k bráně“ - stál tam poddůstojník SS Kohlrautz, jenž přesvědčil Guntherta, že Wiesenthal v tento slavný den musí malovat obrovské plakáty s nápisy Wir lieben unserer Führer „ a „ Wir danken unserem Führer „ ,apod.

Kohlrautz Wiesenthala varoval, že tábor bude likvidován, a vězni budou posláni do plynu, proto 6.10.43 vystavil Wiesenthalovi a ještě jednomu vězni propustku do místního papírnictví, kam došli s ukrajinským strážným.

Zatímco na ně strážný čekal venku, utekli zadem …

Wiesenthalovi odpůrci zdůrazňují, že tuto epizodu nezmínil před US vyšetřovací komisí z 5/45, ani ve svědectví pod přísahou v 8/54, kdy znovu před komisí vypovídal, třebaže v obou svých výpovědích se o Kohlrautzovi zmínil s tím, že padl v 4/45 v bitvě o BER (  pozdější životopis tvrdí, že padl v roce 44 na východní frontě) …

Po svém útěku se Wiesenthal připojil k polskému odboji, pomáhal jim stavět bunkry a opevnění..

15.6.44 byl znovu zatčen a předveden na Gestapo ve Lvově, kde se pokusil oběsit na kalhotách, což jej na pět týdnů vyřadilo z výslechů, poté byl poslán zpět do tábora Janowska, kde ze 150.000 vězňů přežilo jen 34, které se správa tábora SS rozhodla udržovat při životě, protože bez vězňů by musela na frontu …

Před hroutící se východní frontou se 200 strážců tábora SS vydalo i se svými 34 vězni na ústupovou cestu na západ, na které, aby doplnilo stavy vězňů, kteří při vyčerpávajícím pochodu odpadávali jako mouchy, nahnalo na pochod i všechny obyvatele vesnice Chelmiec, přes kterou ustupovali …

Židy, kteří tento pochod smrti přežili, dovedli do polského koncentráku Plaszow, a z něho byli transportováni do pracovního koncentráku Gross Rosen /kamenolom v Německu.

Jeden rozzuřený SSman zde po Wiesenthalovi hodil  balvan. Mířil na hlavu, ale netrefil se, a rozdrtil mu prsty u nohy, palec mu museli bez anestézie na   „ ošetřovně“  uříznout, nohu až po koleno zachvátila gangréna , a to v době, kdy SSmani druhý den tábor likvidovali, a  6.000 vězňů z něho přiměli k pochodu smrti do vyhlazovacího tábora Chelmno (270 km)  - Wiesenthal, opíraje se o násadu od koštěte jako o hůl, byl mezi 4.800, kteří pochod přežili …

Z Chelmna  vyhladovělí a vysílení vězni pokračovali do koncentráku Buchenwald, odtud jeli v dobytčím vagónu šest dní bez jídla a vody do vyhlazovacího tábora Mauthausen v Horních Rakousích, kam dorazili 15.2.45.

Ze 2.000 vězňů namačkaných ve vagónech jízdu nepřežilo 800, živí byli namačkáni mezi mrtvými těly. Menší pochod od železnice do koncentráku nepřežilo dalších 180 lidí.

Před branami tábora padl do sněhu i Wiesenthal, již nemohl. Nákladˇák, který sbíral mrtvoly, aby je spálili v krematoriu tábora, jej naložil, když si všimli, že žije, hodili jej na blok smrti, kde na holé podlaze  ti, co již nemohli, čekali na smrt – zápach na tomto bloku byl tak hrozný, že sem SSmani nevstupovali ani náhodou …

Zde ležel tři měsíce o přídělu 200 kalorií/na den – jeden PL spoluvězeň mu občas přinesl kousek chleba …

Těsně před osvobozením tábora zcela vysílený Wiesenthal spoluvězňům zašeptal, že si přeje žít alespoň ještě 15 minut, aby viděl, jak se SSmani budou tvářit, až dorazí Američané ( NYC Times z 7/00)  …

Mauthausen byl US armádou osvobozený 5.5.45, Wiesenthal na výšku 180 cm vážil jen 45 kg ( o svém pobytu v šesti koncentrácích napsal v roce 70 knihu Slunečnice – o možnostech a mezích odpuštění, v roce 73 napsal knihu Plachty naděje, v roce 82 Max a Helena,v roce 87 Kristýna a Každý den je dnem vzpomínkovým ), z baráku jej jako vychrtlou hromádku kostí museli vynést, nedokázal pohybovat ani ústy, a tak jen ukázal na tank s tím, že si chce sáhnout na jeho bílou hvězdu, donesli jej k tanku, sáhnul si na hvězdu, a omdlel .

Po osvobození převzala správu tábora samospráva ( kdo jiný, než lépe živení kápa) , a jeden z jejích bolševických funkcionářů, budoucí polský ministr kultury Kazimír Rusinek/1905-1984/, dal Wiesenthalovi ve sporu ohledně členů této správy( kápa), tak jak byl jako kápo zvyklý, facku ( Rusinek byl Gestapem vězněn od roku 39 v Prenzlau, poté v Gdaňsku, poté ve Stutthof u Gdaňska, od 11/41 v Mauthausenu, podle svědeckých výpovědí Rusinek jako kápo již od Stutthofu mlátil vězně ), načež se  Wiesenthal dovlekl k US důstojníkovi si stěžovat, a tak začala jeho spolupráce s US komisí pro stíhání válečných zločinců …

Za tři dny vstoupil do kanceláře k Američanům s nápisem Válečné zločiny znovu, třebaže sotva chodil .

Přesvědčovali  jej, že je moc slabý, ale nenechal se přemluvit – zahájil své  druhé povolání - lovce nacistických válečných zločinců.

Do kanceláře nevstoupil s prázdnou, v ruce držel seznam s 91 jmény nacistických katů, jimž sám mohl dosvědčit, že se dopustili konkrétních zvěrstev …

V prvých týdnech své spolupráce vysedával u výslechů, a pozoroval zatčené nacisty, kteří svoji vinu nikdy nepřiznali, zlehčovali ji, a bytˇ masoví vrazi, necítili žádné výčitky svědomí, neprojevili vůči utrpení svých obětí žádnou lítost …

Wiesenthal si uvědomil, jak jsou US vyšetřovatelé bezradní, jen sepisovali dlouhé protokoly, které jim nacisté na svoji obhajobu namluvili …

V US zóně v Linci Wiesenthal, jako zástupce šéfa Židovského výboru, pořizoval  seznamy Židů, kteří přežili, aby lidem usnadnili jejich zoufalé hledání rodinných příslušníků  … Když se v 12/45 setkal se svojí ženou ve Lvově, se kterou se poznal během studií na gymnáziu , a v roce 36 se s ní oženil , bylo to překvapení pro oba - Wiesenthal se již smířil s tím, že zahynula při varšavském povstání (8/44), a hledal ji jako mrtvou, aby ji důstojně pohřbil – v 9/46 se jim narodilo jejich jediné dítě dcera Paula ( oba se dožili třech vnoučat) .

Kvůli svému novému poslání – provozovat  bezplatnou praxi soukromého detektiva šesti miliónů zavražděných Židů  z důvodů, že na rozdíl od nich přežil, se Wiesenthal  se ženou přestěhoval do Lince ( nedaleko rodičů Adolfa Eichmanna, to ale ještě netušili, kdo tento pán je)  …

Wiesenthal byl i členem  Mezinárodní organizace koncentračních táborů se sídlem v Paříži/PAR, v jejímž rámci pomáhal pašovat přežilé Židy do Palestiny …

Wiesenthal nechtěl udělat tlustou čáru za minulostí jako německá a rakouská společnost, ve které bývalí nacisté měli stále velký vliv, nechtěl ani zapomenout, jako chtěly zapomenout obě velmoci, které si Hitlerovy odborníky recyklovaly -, proto byl po celý svůj poválečný život v ostrém konfliktu nejen s rakouskou společností a s rakouským státem, s dalšími státy a jedinci, ale i se Světovým židovským kongresem a s Tel Avivem, pro které se stal „morální přítěží a protivnou vší “ …

Bezprostředně po válce se Wiesenthal opíral o bezvýhradnou podporu  spojeneckých vojáků, kteří na vlastní oči viděli hromady mrtvol a vyzáblých těl  - v této době měl Wiesenthal svého člověka s psacím strojem v každém táboře, v nichž bývalí vězni čekali na vystěhování – z jejich svědectví vznikla sbírka dokumentů, která později patřila k nejobávanějším Wiesenthalovým zbraním .

Po vypuknutí studené války od Churchillova projevu na US univerzitě ve Fultonu v roce 47 se Wiesenthal dostával do stále větší izolace.

Již v roce 46 Wiesenthal u rakouských úřadů narážel na neproniknutelnou bariéru nepochopení ( viz zde Holokaust, největší poválečné tabu) , jeho pracně vybudované archívy se 120.000 jmény nikoho nezajímaly, ani úřady, ani veřejnost, naopak úřady se snažily nacistické zločiny zakamuflovat - proto v 2/ 47 spolu s dalšími 30 spolupracovníky založili v Linci Židovské dokumentační středisko, po jeho uzavření jej otevřeli ve Vídni ve staré židovské čtvrti.

Středisko udržovalo písemný kontakt se 100.000 přežilými v Německu, Rakousku a v Itálii, ale na adresu jeho kanceláře mohli psát lidé z celého světa (kteří se jinam neměli s důvěrou kam obrátit), odpovídal na každý dopis.

Informace z dopisů porovnával s archivními materiály a  zakládal je, třeba i celá desetiletí, do kartotéky k příslušnému nacistovi – když na odsouzení informace stačily, předával je soudu či médiím .

Wiesenthal dostal před německé a rakouské soudy 1.100 nacistických zločinců, ale jen málo z nich dostalo odpovídající trest, většina byla osvobozena, protože německá a rakouská justice vězela v nacismu až po uši.

Vystopování Adolfa Eichmanna (*1906), šéfa Židovské sekce SS od roku 38, organizátora holokaustu, jehož spis si v Norimberku při zahájení procesů Wiesenthal prostudoval, bylo jeho největším úspěchem ...

Ke konečnému řešení židovské otázky dala zelenou konference ve Wannsee v SS konferenční vile na předměstí Berlína /BER, svolaná po mnoha průtazích Heydrichem v 1/42 ,jenž se zplynování Židů  v průmyslovém měřítku již nemohl dočkat, a neustále na realizaci „ konečného řešení“  u Hitlera naléhal  ( pozval na ní 14 nacistických předáků, kteří již měli zkušenosti s deportacemi Židů z okupovaných území, stenopisku konference dělal Heydrichův asistent Adolf Eichmann) …

Šedá myš Eichmann se zviditelnil až v 3/44 v Budapešti při deportaci madˇarských Židů do Osvětimi, kdy od svého stolu vyrazil v rámci operace Margareta (svržení admirála Horthyho 1868-1957, monarchisty a kalvinisty,, regenta v letech 1920-44, kdy byl Němci vsazen do domácího vězení, protože veřejně oznámil, že vystupuje z Osy a vzdává se spojencům) do terénu, aby deportace osobně urychlil,  protože Horthy své Židy odmítl vydat …

V 8/44  po zplynění madˇarských Židů jako posledních v Evropě, Eichmann s uspokojením přednesl Himmlerovi závěrečnou zprávu o svém organizačním talentu s tím, že 4 milióny Židů byly již ve vyhlazovacích táborech zplyněny ( mj. Osvětim Birkenau, Chelmno, Treblinka, Sobibor, Belzec) , a další 2 milióny Židů povraždily na okupovaných územích mobilní jednotky Einsatzgruppen  (Einsatzgruppen vyhladily i dalších 5 miliónů nežidovských Evropanů )  …

Wiesenthalovo pátrání uvedla do pohybu náhoda – jeho bytná v Linci mu řekla :“ Eichmann - myslíte toho generála SS, co vraždil Židy ? Jeho rodiče bydlí v naší ulici“, to byla Wiesenthalova první stopa.

Fotografii Eichmanna, který v Linci vyrůstal, Wiesenthal získal tak, že jeden z jeho spolupracovníků obešel Eichmannovy kamarády, a starší fotografii z nich vylákal .

Američané, kterým Eichmann z internačního tábora utekl, a živil se jako dřevorubec v Dolním Sasku, prohledali byt jeho rodičů, kteří tvrdili, že se jim syn od konce války neozval, a že určitě padl, nic nenašli.

Wiesenthal měl své informátory i mezi nacisty, kteří jej na Eichmanna upozornili, Wiesenthal upozornil Američany, ale ti Eichmanna ve vesnici Fischerndorf již nenašli, jen jeho manželku, která tvrdila, že svého muže od konce války neviděla.

Wiesenthal se do vesnice Fisherndorf rozjel sám, a od místních lidí se dozvěděl, že za ní přijel muž ve vojenské uniformě, a odjel v civilních šatech.

Mezitím začal norimberský proces, na kterém byl Eichmann skloňován ve všech pádech, Eichmann byl na německém a rakouském seznamu válečných zločinců, ale Eichmannova manželka, aby pátrání po něm bylo zastaveno, požádala soud o prohlášení svého manžela za mrtvého .

Soudce na naléhání Wiesenthala její žádost odmítl, což např. policii umožňovalo kontrolovat Eichmannové dopisy.

Mezitím Wiesenthal přes své informátory zjistil, že se Eichmann skrývá v Alpách u jezera Aussee, a čeká, až mu tajná nacistická organizace napojená na Vatikán (mj. Opus Dei,založeno ve Španělsku v roce 28, mj. podporovalo fašistické režimy v Madridu a Lisabonu, Eichmann se ukrýval v italském františkánském klášteře ) pomůže zmizet z Evropy, převedli jej v roce 50 …

Rakouská policie mu sice předala informaci, že má Eichmann strávit vánoce u své ženy, avšak při policejní razii Eichmann utekl, a na mnoho let zmizel ( před odjezdem do Argentiny žil 5 let s falešnými doklady v Německu )  …

K roku 47 ( hlavní norimberský proces proběhl 11/45 -10/46, poté do 4/49 proběhlo ještě 12 menších procesů pod US kontrolou ) obě velmoci definitivně ztratily jakýkoliv zájem na potrestání  nacistických válečných zločinců, třebaže 30.10.1943 Stalin, Roosevelt a Churchill podepsali deklaraci o odpovědnosti nacistů za spáchané válečné zločiny. Výslovně v ní stálo, že válečné mocnosti najdou válečné zločince „ i na kraji světa, a předají je do rukou žalobců,aby byl dán průchod spravedlnosti …“

Na seznamu válečných zločinců bylo v roce 45 přes 90.000 nacistů, ale pouze 20.000 z nich bylo postaveno před soud, třebaže věcných důkazů byl přebytek.

Pomineme-li pokrytectví sovětské zločinecké vlády, postoj US vlády nejlépe dokazuje memorandum z roku 51, které  zaslal zástupce US náměstka ministra spravedlnosti Imigračnímu úřadu ve Washingtonu v kauze Andrije Artukoviče, bývalého ministra vnitra chorvatského státu ustašovců,který byl, za potlesku Vatikánu, vytvořen v roce 41 něm. okupačními úřady v Jugoslávii. Andrij Artukovič(1899-1988),  přezdívaný Balkánský Himmler, byl zodpovědný za smrt zhruba přes 700.000 Srbů, Židů a  Romů …

Artukovič vystudoval katolický seminář, a byl zkušeným teroristou již z 20. a 30.let, kdy vedl nezdařené spiknutí ustašovců, a musel 1929 prchnout do Itálie. Byl také obviněn ze spoluúčasti na zavraždění jugoslávského krále v Marseille při jeho státní návštěvě Francie v 10/34, ale byl z vězení propuštěn.

Po válce prchl přes za pomoci Vatikánu přes CH  do Irska, a odtud v roce 46  s novou totožností  (Alois Anich) do slunné Kalifornie … Federální soudce Hall v roce 51 prohlásil, že „Artukovič byl voják, a proto byl, přirozeně, nucen zabíjet jiné …“

V US byl uvězněn až v 11/84 , do Jugoslávie, která od roku 46 marně žádala o jeho extradici, byl vydán až v roce 86, kdy byl v Záhřebu odsouzen k trestu smrti, zemřel ve vězeňské nemocnici o dva roky později …

V onom US memu stojí :“ Jestliže se nezjistí, že Artukovič zavinil smrt nějakého Američana, bude možné jej poslat do nějaké nekomunistické země. Jestliže popravoval jen komunisty, zaslouží si azyl v US …“  (viz Allan Ryan a jeho kniha Quiet Neighbours).

Paříž žádala Washington o vydání Klause Barbieho, bývalého šéfa gestapa v Lyonu, 20x. Když  ho již US tajné služby nemohly skrývat, pomohly mu, za pomoci Vatikánu, přes Rakousko a Itálii, do Jižní Ameriky. Až v 2/83 byl deportován z Bolivie do Paříže.

Osvětimský lékař Josef Mengele, jehož genetické experimenty za účelem vytvoření „čisté rasy“ zabily 400.000 vězňů, včetně dětí, byl v roce 47 zadržen ve Vídni US okupačními úřady, a …. propuštěn. Přijal jej paraguayský diktátor s německými kořeny Alfredo Stroessner, finančně mu pomáhala i jeho rodina, která v Autenried v Bavorsku vlastnila závod na výrobu zemědělských strojů .

V 1/85 kanadský premiér Mulroney musel nechat přešetřit skandál, že se Mengele s pasem na jméno Josef Menke zdržoval počátkem 60.let v Kanadě (a asistoval programům tajných služeb na ovlivňování psychiky člověka) .

Bývalý vyšetřovatel ministerstva spravedlnosti John Loftus publikoval v polovině 80.let dokumenty, které dokládaly dohody z roku 52  o spolupráci mezi US tajnými službami a některými bývalými členy a pomocníky Gestapa a SS (tak jako tomu bylo ve východoevropských lidově-demokratických státech) .

Denaturalizaci a deportaci nac. zločinců (jejichž seznam US Imigrační úřad celá léta vedl) usnadňoval v US až zákon z roku 1978, který mj. prosadila kongresmanka a prokurátorka Elisabeth Holtzman.

Mezitím mnozí z Himmlerových přímých podřízených , kteří se usadili, nikoliv na krajích světa, ale v samém středu některých západoevropských metropolí, s nadějí pro možnost budoucí čisté árijské rasy vítali vodíkovou bombu, jak napsal it. časopis Panorama ze 17.12.79.

Rak. časopis Profil z 2/85 zase poznamenal, že nacistický válečný zločinec major WaffenSS Walter Reder, kterého z voj. věznice v 1/85 /( 70 ) propustily italské úřady,třebaže na podzim roku 44 (29) nechal ve funkci velitele Waffen SS Divize  popravit 728  italských civilistů ve vesnici Marzabotto (z toho 45 batolat, 110 dětí pod 10 let, 95 dětí pod 16 let, 316 žen, 5 katolických kněží, zbytek starci nad 60 let) , která spolupracovala s partyzány,  si vůbec nežije špatně.

Zranění ruky (amputace v lokti) , které utrpěl v 3/43 v  bojích u Charkova mu v roce 70 umožnilo získat od rak. státu invalidní důchod (oběti nacismu rak. stát odmítl odškodnit) , a majitel pily a poslanec Rakouské lidové strany v zemském sněmu za zemi Korutany, pan Horton, jej ve svém podniku po jeho propuštění zaměstnal jako překladatele.

Ke svému důchodu  a platu major Reder (narozen v dnešním českém Slezsku, od roku 34 se chlubil něm. občanstvím) , nositel dvou nejvyšších nacistických vyznamenání za statečnost v bojích na východní frontě,  dostával ještě příspěvky od různých soukmenovských „výpomocných“ organizací, které nechaly vyrazit medajle ve zlatě,stříbře a bronzu s jeho fotografií,aby mu finančně přilepšily …

Zajímavá je jeho anabáze z května 45:

V Klagenfurtu se vzdal britským jednotkám, které jej vzápětí propustily, poté byl zatčen US jednotkami, které jej vzápětí propustily, poté byl zatčen Američany podruhé, kteří jej předali Britům, a ti jej v 5/48 vydali Italům, jež jej v 10/51 odsoudili k doživotí ve voj. pevnosti Gaeta.

Okamžitě po jeho „troufalém“ odsouzení se zdvihla vlna protestů od jeho spoludruhů v divizích Waffen SS, které vedl bývalý SS Obersturmführer Ernst Günther Krätchschmer, jenž po válce napsal knihu Ritterkreuzträger der Waffen SS, který v roce 57 zorganizoval petici za Rederovo propuštění, podepsanou 280.000 vojáků ze 35 zemí světa …

Wiesenthal se přesto nevzdával, vykonával svoji placenou práci – řídil středisko pro uprchlíky z východního bloku, zejména pro Madˇary po SU okupaci Madˇarska z roku 56 (Andropov, jenž zorganizoval i 8/68), a šest škol pro jejich děti,,a po večerech pilně jako včelička dál analyzoval informace z došlých dopisů, a myslel na dopadení Eichmanna …

V roce 53 během návštěvy jednoho starého rakouského barona, s nímž se znal z klubu filatelistů, baron prohlásil, že pro něho něco má, a ukázal mu dopis od svého přítele, jenž v Argentině, baště evropských nacistů, pracoval jako poradce prezidenta Perona.

Wiesenthal ve své knize napsal :“ Jeho přečtení mi vyrazilo dech. „Viděl jsem to hnusné prase Eichmanna, který posílal Židy na smrt. Žije blízko Buenos Aires a pracuje pro místní vodárnu“ ( poté dělal vedoucího sekce  továrny Daimler-Benz ) …

Wiesenthal okamžitě zašel za izraelským konzulem ve Vídni, ale zájem u něho nevzbudil  …

V roce 54 napsal o Eichmannově pobytu v Argentině na Světový židovský kongres, ale ani zde nepochodil – Nahum Goldmann mu vlažně  odepsal, aby jim poslal přesnou adresu …

„Když mi dáte na letenku a 500 dolarů na další výlohy, zjistím ji, „ odepsal Wiesenthal, ale dostal odpovědˇ, že „ nejsou peníze, a podle FBI je Eichmann v Sýrii „ …

V roce 54 Wiesenthal na všeobecný nezájem rezignoval, Středisko v Linci zavřel, a všechny spisy převedl pro jistotu na izraelský památník holokaustu Yad  Vashem – až na jediný spis – Adolfa Eichmanna .

V 4/59 pročítal jedny rakouské noviny, a zaujalo jej úmrtní oznámení Marie Eichmannové, nevlastní matky Adolfa Eichmanna, kdy mezi pozůstalými bylo jméno Eichmannovy manželky Vera Eichmann, což jej zarazilo, protože na konci války si obnovila své dívčí jméno. Poslal tudíž svého člověka do Lince, a ten vypátral, že se Věra Eichmannová v Buenos Aires znovu provdala za jistého Riccarda Klementa.

Wiesenthal informoval Izraelce, které o tomtéž, že Vera Eichmannová žije v Argentině s Němcem jménem Riccardo Klement pod hrozbou Wiesenthalovy mediální kampaně oficiálně informoval i Bonn ( gen. prokurátor Hesenska Fritz Bauer se údajně od bývalého vězně Lothara Hermanna, žijícího v Buenos Aires, „z čista jasna“  doslechl, že Klement je „ skutečně“ Eichmann, což v Buenos Aires věděl každý, protože všechny své tři syny Eichmann zapsal na  německou školu pod jménem Eichmann, jeden z nich Klaus se ve škole denně chlubil,kolik miliónů Židů jeho otec vyhladil, - v roce 55 se Eichmannovým  narodil 4. syn  ) …

V 2/60 zemřel Eichmannův otec - Wiesenthal si byl jistý, že mu Eichmann přiletí na pohřeb – najal proto dva fotografy, kteří z úkrytu na hřbitově všechny účastníky (na pohřbu byly i Eichmannovy děti) vyfotografovali.

Adolf sice nepřiletěl, ale jeden z bratrů se mu velmi podobal, tuto informaci Wiesenthal obratem zaslal do Izraele …

Krátce nato mu volala izraelská ambasáda s tím, že si pro fotografii přijdou dva mladí Izraelci ,načež  23.5.60 izraelský premiér David Ben Gurion Knesetu  překvapivě oznámil, že Eichmann sedí v izraelském vězení, a bude v Izraeli souzen za zločiny proti lidskosti ( Eichmann při procesu neprojevil jakoukoliv lítost s osudem povražděných Židů, jen stále opakoval, že „ plnil rozkazy svých nadřízených, protože byl na poslední služební příčce „,)   …

2.12.61 byl Eichmann odsouzen k trestu smrti, 31.5.62 byl rozsudek ve věznici Ramleh vykonán ( poslední Eichmannova slova patřila Rafi Eitanovi, veliteli operace Mossadu  – „ Doufám, že přijdeš na řadu po mně“ ) …

Pozdější spor o dopadení Eichmanna s židovským státem

Později, když se dopadením Eichmanna Mossad proslavil , tehdejší šéf Mossadu Isser Harel v roce 71 vydal vlastní Paměti, ve kterých se o přispění Wiesenthala k dopadení Eichmanna vůbec nezmiňuje, stejně jako Wiesenthal se ve svém svědectví pro Yad Vashem vůbec nezmiňuje o přispění Mossadu, nicméně Mossad po popravě Eichmanna na Wiesenthalovo Židovské dokumentační středisko  po 10 let přispíval 300 dolary měsíčně …

V roce 96 dostal Wiesenthal tvrdý úder z vlastních řad - jednak se vyrojilo několik poválečných mladých historiků, kteří jej obviňovali z několika nepodstatných nesrovnalostí v jeho životopise, zásadní úder však přišel ze strany Mossadu : německý TV kanál ARD odvysílal informaci z časopisu Panorama, ve kterém šéf Mossadu Isser Harel /1912-2003/ o Wiesenthalovi prohlásil, že „ nic podstatného při pronásledování nacistických válečných zločinců nevykonal, a že Eichmanna vystopoval jedině a jedině Mossad, protože Wiesenthalovy informace byly nepoužitelné „ …

Zásluha Wiesenthala však nespočívá ve sporu o definici slova „dopadení“ – představitelé světové židovské obce dobře věděli, že si Eichmann spokojeně žije v nacistické komunitě v Buenos Aires, stejně  jako MUDR Mengele, oba se vůbec neskrývali, byli uvedeni i v telefonním seznamu ( viz zde Recyklace válečných zločinců + Holokaust, největší poválečné tabu) …

Obě supervelmoci neměly žádný politický zájem uprchlé nacistické zločince stíhat, Wiesenthalovou zásluhou bylo, že „ zásadně opomíjel politický rozměr“, a neoblomně Tel Avivu podstrkoval informace o Eichmannově pobytu v Buenos Aires, až nakonec Mossad musel jednat …

Proces s Eichmannem otevřel první mediální kapitolu o holokaustu  …

Reportáž ARD  rovněž uvedla svědectví jistého činitele US ministra zahraničí Elie Rosenbauma, jenž prohlásil , že „ Wiesenthal navíc od samého počátku věděl o působení Kurta Waldheima v uniformě SS na Balkáně , ale mlčel „ - stejně  jako mlčela zamini všech mocností a  stejně jako mlčel Sekretariát OSN, kde zpravodajská SS minulost Waldheima  (nikoliv zpravodajského důstojníka  wehrmachtu) byla pohřbena v archívech Sekretariátu …

Wiesenthal Balkán nemapoval, ale hlavně se Wiesenthal nezajímal o politiku, jeho prioritou nebylo, aby nacisté nešpinili veřejný život – těžištěm jeho zájmu bylo vypátrání masových nacistických vrahů ...

To, že německá a rakouská  politická scéna byla infikována politiky s průkazkami NSDAP, jej ze židle nezvedalo, na rozdíl od jiných lovců nacistů, např. manželů Klarsfeldových z Francie, kdy Beata Klarsfeldová uprostřed zasedání Bundestagu/spolkového sněmu označila spolkového kancléře (66-69) Kurta Georga Kiesingera /1904-1988/ za nacistu (kterým byl již od roku 33, od roku 40 působil jako zástupce šéfa rozhlasové propagandy ministerstva zahraničí a  obstarával spojení s Goebbelsem, po válce byl 18 měs. internován, ale při jeho nástupu do funkce kancléře Der Spiegel zveřejnil „ jakýsi“ dokument vyhrabaný z archívů velení SS, který negativně hodnotil jeho protižidovskou píli, takže u Němců platil za „antifašistu“  ) …

Wiesenthal  v odpovědi na reportáž ARD v rozhovoru pro časopis Der Spiegel poznamenal, že „ jeho celoživotní úsilí sotva vymaže nějaký novinář, kterému se nezalíbil“ …

Kurt Waldheim přispěchal Wiesenthalovi na pomoc, což věci ještě zhoršilo.

Wiesenthal, povzbuzený dopadením Eichmanna, své Středisko po osmi letech znovu otevřel, a to v roce 62 přímo ve Vídni ( Wiesenthal + 4 pomocníci), a již se výlučně věnoval jen lovu nacistů (kromě své vášně pro filatelii)  …

Wiesenthal analyzoval informace , které mu posílala jeho celosvětová sítˇ dobrovolníků, včetně německých válečných veteránů, kteří byli znechuceni tím, co ve válce viděli páchat na civilistech,, ale i od nacistů samotných, kteří si vzájemně vyřizovali účty..

( Po Wiesenthalově smrti si různí izraelští a jiní  historici udělali jméno na tom, že Wiesenthala nazvali „lhářem“  či agentem Mossadu ( zminˇují  oněch 300 dolarů měsíčně, které Mossad po 10 let jeho Středisku vyplácel, mj.Tom Segev kniha z roku 010 Wiesenthal, život a legendy , tvrzení, ke kterým se Wiesenthal již nemůže vyjádřit) …

Nezávislý a nikomu se nezavděčující Wiesenthal se dostal do sporů s izraelskými intelektuály a historiky, kteří neocenili jeho snahu uznávat i nežidovské oběti Hitlerova běsnění ve vyhlazovacích táborech, ostře jej napadal např. Žid rumunského původu Elie Wiesel, který se v roce 44 ocitl s rodinou v Osvětimi jako 16letý …

Humanistickým krédem Wiesenthala bylo motto jeho knihy  „ Spravedlnost, nikoliv pomsta“/Justice not Vengeance z roku 89 - slušnost a poctivost byla na Simonu Weisenthalovi nejzajímavější – lovil nacisty ne z pomstychtivosti a nenávisti , ale z úcty k obětem holokaustu , aby se zločinci dostali před soud a byli potrestáni.

Za celý svůj poválečný život nepronesl nic, z čeho by se dalo usuzovat na pomstu , na rozdíl od pomstychtivých slov a činů  neonacistů, Palestinců, islámistů,  hinduistů, apod.

Mezi významné Wiesenthalovy úspěchy patří vystopování gestapáka Karla Silberbauera v roce 63 v řadách rakouské policie , jenž mj. v NL zatkl 14letou Annu Frankovou, která se s celou rodinou dva roky skrývala v podkroví v jediné místnosti amsterodamského bytu otcova bývalého zaměstnance , a potvrdil tak existenci autorky deníku, o které mu vyprávěl jistý mladík.

Zemřela s maminkou a sestrou v koncentráku Bergen-Belsen.

Wiesental přivedl k soudu 10 nacistů ze 16, kteří v roce 66  skončili před německým soudem pro vyvraždění židovského obyvatelstva Lvova.

V Brazílii vystopoval Franze Stangla, šéfa vyhlazovacích táborů v PL Treblinka a Sobibor, jenž byl v roce 67 vydán do NSR, odsouzen k doživotí, ve vězení zemřel.

Dále vystopoval a před soud dostal Ericha Rajakowitsche, organizátora transportů smrti z Nizozemí ( o něm podrobně píše ve své knize Vrazi mezi námi z roku 67) ,

Velkým Wiesentalovým úspěchem bylo vystopování (v roce 64) vrchní dozorkyně mj. vyhlazovacího tábora Majdanek Hermíny Braunsteiner-Ryan, která nařizovala,prováděla a přihlížela mučení a vraždám desetitisícům žen a dětí ("Dupající Kobyla"/ženy svými okovanými botami rozdupávala) , a po válce si bezstarostně jako „manželka v domácnosti“ žila v NYC …

Vydána do NSR, jako první válečný zločinec z US extradovaný, byla až v roce73 , kdy byla i odsouzena k doživotí, třebaže tvrdila, že " by neublížila ani mouše" - malé děti házela do nákladˇáků odvážejících je do plynu tak, že je štítivě držela za vlasy) …

Teprve Wiesenthalovo vysledování Braunsteinerové v NYC donutilo US zřídit mnoho let po válce  Zvláštní výbor pro vyšetřování nacistických válečných zločinců žijících v US  …

( Druhá vlna Wiesenthalových obvinění na adresu nacistických válečných zločinců žijících v US + v Kanadě, následovala v 80.letech , viz kauza „Johna“ Ivana Demjanjukova*1920, jenž až v 91 letech dostal od mnichovského soudu v 5/011 pět let za zplynění 30.000 Židů ve vyhlazovacím táboře mj. Sobibor ,kde byl dozorcem SS s přezdívkou Ivan Hrozný, předtím jej Nejvyšší soud Izraele v 7/93 zprostil viny pro „ nedostatek důkazů“, takže Demjanjuk ze sálu odcházel chechtající se od ucha k uchu, nikdy se nepřiznal, ani neprojevil žádnou lítost, a US neonacisté  se s týmž chechtotem pustili do  přímých svědků jeho brutality, viz National Alliance News for White People Worldwide, The Case of John Demjanjuk ) …

V roce 74  Wiesenthal zažil velký neúspěch, když ze spolupráce s Gestapem obvinil naturalizovaného US občana polského původu Franka Waluse, jenž za 2.sv.v. podle svého tvrzení „ pracoval v Německu“ , a v roce 45 spěšně emigroval do US, kde až do důchodu pracoval v automobilce.

Nastala složitá soudní bitva, soudu předsedal svoji hrubostí celonárodně proslulý a přestárlý soudce Julius Hoffman /1895-1983/. 12 svědků dosvědčilo ( třebaže neodpovídal popisu „ vysokého a vzdělaného „ muže), že se Walus podílel na vraždách zhruba 20 PL civilistů, včetně malých dětí, a na vyvraždění Židů v PL městech Čestochova a Kielce.

Walus v první instanci prohrál, byl zbaven US občanství, a chystalo se  jeho vydání do PL.

U odvolacího soudu však Walus předložil  „jistý“ dokument, který soud uznal za zásadní , a rozsudek první instance zrušil, takže US ministerstvo spravedlnosti se Walusovi omluvilo a uhradilo za něj soudní výlohy ve výši 35.000 dolarů.

Tato kauza byla využita k diskreditaci Simona Wiesenthala v době, kdy na něj v Rakousku pořádal hon na čarodějnice Bruno Kreiský.

Kauzy se rovněž chytil zapřísahlý nepřítel Wiesenthala, poválečný ukrajinský historik Myron B. Kuropas, profesor z US univerzity, jenž se v 70.letech marně pokoušel přimět Wiesentala ke změně jeho svědectví o ukrajinské SS divizi Galicia , a když se mu to nepodařilo, znevažoval jeho hodnověrnost na případech, které prohrál, mj. Walus.

Kuropas zaútočil i na  prohlášení Wiesenthala z roku 71, že  minimálně stovky nacistických válečných zločinců emigrovaly do US/CAN, zejména z pobaltských zemí a Ukrajiny ( The Toronto Star z 19.5.1971), zatímco v roce 86 Wiesenthal tvrdil, že jich bylo minimálně 6.000 ( NYC Daily News ze 16.5.86 -  Kuropas se asi z dokumentů MVT nedočetl, že jen německý seznam válečných zločinců obsahoval přes 80.000 jmen ), na což soudce Jules  Deschenes, předseda kanadského Výboru pro stíhání válečných zločinců , „Wiesenthalovi veřejně  odpověděl, že Wiesenthal, ani jeho zástupce ve Washingtonu Martin Mendelsohn, nepředložili žádné pádné důkazy pro svůj seznam 217 důstojníků SS divize Galicia, kterým bylo v roce 50 uděleno kanadské občanství, a to ani v roce 50, kdy toto obvinění vznesli poprvé, ani v roce 84, kdy svá obvinění obnovili „ ….

Soudce Deschenes dále uvedl, že „ pouhé členství v SS divizi nestačí pro zahájení trestního stíhání ( norimberským MVT byla  SS prohlášena za zločineckou organizaci, rozsudek asi soudce nečetl) , ani pro zbavení kanadského občanství „ …

Ovšem  soudce Deschenes ve svém odůvodnění uvedl i velmi zajímavou skutečnost, kterou potvrdil oficiální poválečnou recyklaci nacistických válečných zločinců v US/CAN , a to že „ Kanada navíc tyto naturalizované občany nemůže zbavit občanství a deportovat je, protože kanadská vláda jim kanadské občanství v roce 50 udělila na základě plné znalosti všech relevantních skutečností „  ( stejně tak UK vláda, navzdory rozsudku norimberského MVT, přijala stovky členů SS divizí z východoevropských zemí ) …

Kauza Walus dodnes slouží za „korouhev“ neonacistů  v jejich boji proti všemu „ wiesenthalovskému“ , a nejen neonacistů, v druhé vlně obvinění ze strany Wiesenthala dalších nacistických válečných zločinců, kteří dostali azyl v US a v Kanadě, tuto kauzu připomínal i list Toronto Star ze 13.4.83, či pověstný Patrick Buchanan v NYC Times  z 31.3.87 …

Tato kauza však doložila i přetrvávající nechutˇ US/CAN  „otevírat“ nacistické kauzy svých naturalizovaných občanů , případ Walus byl  podezřele velmi rychle smeten z politických důvodů ze stolu …

Sám Wiesenthal s hořkostí zmiňoval kauzu zástupce Adolfa Eichmanna Franze Novaka – třebaže měl být obviněn jako Eichmann ze zplynění  4 miliónů Židů , byl obžalován ze smrti 400.000 madˇarských Židů, které Horthy dlouho nechtěl Říši vydat, a které si Eichmann s Novakem  „převzali osobně “  v létě 44 po německé operaci Margareta, kdy admirála Horthyho Němci v 3/44 internovali v domácím vězení.

Franz Novak byl odsouzen jen k osmi letům vězení, a po odvolání byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, ale tentokrát se odvolal státní návladní, takže dostal s konečnou platností 9 let, ale odseděl si jen 6 let, „dvě minuty za každou obětˇ, spočítal Wiesenthal …

Dalším jeho neúspěchem bylo dopadení Franze Murera, řezníka z Vilna/Wilno, šéfkomisaře zdejšího ghetta : když byl konečně postaven před soud, neonacistické publikum uráželo svědky, a jeho osvobozující rozsudek přivítalo s bouřlivým jásotem …

Nebylo divu, rakouská a německá justice byla prolezlá soudci, kteří nacistům posluhovali.

Jak si Rakousko nepřiznalo svoji nacistickou minulost ( stejně jako KSČ svoji spolupráci se sudetskými Němci,tj. svůj podíl na úmyslném rozvrácení republiky)...

Rakousko si svoji nacistickou minulost nepřiznalo, Wiesenthala nenávidělo , protože mu neustále jeho nacistickou minulost připomínal .

Oficiální neonacistickou  Nacionálně demokratickou stranu Rakouska podporovaly vlivné rak. a něm. podnikatelské kruhy,v roční sumě tři milióny šilinků … V Rakousku však působí celá řada organizací s pronacistickým zaměřením, a některé strany svým jménem mohou mást, jako např. „hnědá“ strana Zelené hnutí národní věrnosti.

Rodiny se masových vrahů nezřekly, právě naopak, podporovaly je do posledního okamžiku, a jejich minulost úzkostlivě tajili před dětmi těchto masových vrahů.

O morálním chaosu v tehdejším Rakousku vypráví Werner Oder*1951, syn válečného zločince téhož jména (v rozhovoru pro Petra Vadˇuru, možná pořad Cesty víry, z 28.12.011) .

„Maminka v 5/45 utekla z BER do Rakouska, kde se provdala za pohledného Wilhelma Odera, člena rakouské NSDAP od samého počátku jejího vzniku, kdy byla ve fašistickém Rakousku ilegální (nicméně měla v Rakousku na 600.000 členů) ...

Wilhelm Oder byl členem vražedného komanda, které v roce 34 zavraždilo rakouského kancléře Dolfusse, proitalského fašistu, jenž kritizoval Hitlera.

Nacista Oder byl rakouskou policií zatčen a odsouzen k trestu smrti, ale Hitlerova amnestie po anschlussu Rakouska v 3/38 všechny nacistické aktivisty vypustila z vězení .

Wilhelm Oder, již v té době nacistický hrdina, nastoupil k SS Jednotce Smrti/Totenkopfverbände, která odpovídala za výcvik příslušníků Einsatzgruppen, které v patách wehrmachtu vraždily civilisty, zejména vyhledávaly Židy, a spravovala koncentrační tábory ( při nástupu k SS  se vystupovalo z katolické církve) .

Po vlastním výcviku v Dachau Wilhelm Oder odjel do výcvikového střediska SS Einsatzgruppen do jihopolského městečka Rupka, ve kterém se cvičili v krutosti a otrlosti nejen němečtí a rakouští příslušníci Einsatzgruppen, ale i  s nimi kolaborující pomocné jednotky z východu, zejména ukrajinské .

Učili se brutálně zabíjet lidi na skutečných lidech, a protože SS učilo, že je třeba vybít hlavně děti nepřátel, učili se zabíjet zejména na malých židovských dětech , např. je vyhazovali do vzduchu a stříleli do nich jako do terče …

Jejich skupiny si „ Židy na výcvik“ opatřovaly v okolních vesnicích, také jim museli sloužit ( zachránila se jen jedna rodina, Goldfingerová, kterou varovala  polská žena, která chodila s jedním SS důstojníkem, příslušníci této rodiny po válce svědčili proti Oderovi ) .

Po obsazení PL Stalinem Wilhelm Oder prchl do rakouského Lince, kde jej jeden Žid poznal ,a nahlásil jej US okupační správě jako člena SS, ale nic se nedělo.

Další Polka Adarawicz poté rovnou kontaktovala Simona Wiesenthala, a informovala jej o výcvikové škole v Rupce.

Wiesenthal shromaždˇoval proti Oderovi důkazy, zatčen byl 5.4.48, PL vláda jej chtěla vydat, ale rakouská vláda svého „citlivého“ občana  nevydala.

V rakouských věznicích platili nacisté za elitní vězně, a měli rozsáhlá práva, třeba na pravidelné „ manželské“  návštěvy.

2.7.52 rakouský soud pro „nedostatek důkazů“  Odera propustil  …

V roce 68 stanul před německým soudem příslušník SS ze stejné SS skupiny z Rupky Wilhelm Rosenbaum, jenž před soudem prohlásil, „ já nikoho nezabíjel, to všechno dělal Wilhelm Oder „ … ( Wiesenthal rozjel nové vyšetřování, Wilhelm Oder zemřel krátce poté na infarkt, bál se doživotí ) …

V rozhovoru pro Petra Vadˇuru Werner Oder líčí i atmosféru svého dětství z 50. a 60.let v Rakousku :  panoval zde hněv, nenávist, rasismus a silný antisemitismus,“ maminka říkala, že ta polívka je z kostí Židů“ ( v koncentračních táborech z lidské kůže, kostí a vlasů  vyráběli nejrůznější věci denní potřeby pro německé civilisty ) …

“ Rakousko po válce vypadalo jako Divoký západ - žili v něm lidé, kteří přežili holokaust, a chtěli pomstu,  lidé, kteří přežili ruské gulagy, a chtěli to samé. Byla zde spousta nejrůznějších zločinců a neprosazující se policie“ .

O sobě Werner Oder uvedl :“Vyrůstal ze mne člověk podobný mému otci, nesnášel jsem Židy, nesnášel jsem všechny lidi, vymýšlel jsem plány, jak zabít konkrétní lidi, měl jsem velmi špatný vztah se svojí maminkou, kterou jsem vinil ze všech svých problémů , otec byl  pro mne jen cizí člověk, co vztáhl ruku i na maminku před námi dětmi , a poté se již neukázal  „ …

„ O svém otci jsem nic nevěděl, nikdo mi nic neřekl, cítil jsem, že mi něco tají, musel jsem pátrat sám, číst dokumenty a svědecké výpovědi, a pravda bolela.

Zatímco já jsem klid našel ve víře, moji sourozenci, obtíženi „ otcovým dědictvím“ , nebyli a nejsou schopni se vyrovnat se životem, dva starší bratři brzy zemřeli, jeden z nich nebyl vůbec schopen o otci mluvit, také moje sestry žijí nenaplněný nešt´astný život,a dodnes nevěří, že by otec něco takového mohl dělat „ …

Rakousko odmítlo jakkoliv diskutovat o své roli v holokaustu s tím, že bylo jen obětí, odmítlo vyplatit odškodné obětem nacistů , a od nástupu židovského kancléře Bruno Kreisky/70-83/ odmítalo z důvodu volebních preferencí vyšetřovat či dokonce stavět před soudy vysoké nacistické hodnostáře z řad svých občanů …

Počátkem 70.let Wiesenthalův konflikt s rakouskou společností vyvrcholil, když se Wiesenthal dostal do přímého konfliktu s kancléřem Bruno Kreiskym /1911-1990/, prvním rakouským kancléřem židovského původu /70-83/, když poukázal na nacistickou legitimaci čtyř jeho ministrů - rakouští sociální demokraté, aby si neodehnali voliče, členství v NSDAP přezírali .

Straníci s nacistickou minulostí začali šplhat čím dál víc, „když ani Žid Kreisky nepovažoval nacistickou minulost za důležitou“  …

Kreisky se snažil  vystupovat jako prostředník mezi Izraelem a Araby, ale zatímco Arabové ( Jásir Arafat + Kaddáfí) jej „brali“  (byl odpůrcem sionismu a  na denacifikaci nehleděl, třebaže mu nacisté vyvraždili celou rodinu, sám se zachránil včasným útěkem do Švédska) , Izraelce „ neoslovil“  …

Wiesenthal stranické legitimace těchto 4 ministrů jeho první vlády, včetně popisu jejich nacistické minulosti, předal rakouským novinářům „vládních“ listů, ale  „vládní“ novináře „ nezajímali“, zato týdeník Der Spiegel o nich napsal článek, který pobouřil celou rakouskou veřejnost – ale v opačném směru, rakouská veřejnost spílala „drzému“ Wiesenthalovi, jenž systematicky poškozuje pověst Rakouska v zahraničí, Rakouska, které bylo první Hitlerovou obětí …

Kreisky o Wiesenthalovi prohlásil, že svojí „ štvavou“ činností „ ,když špiní Rakousko, si kálí do vlastního hnízda/Nestbeschmutzer,“ …

Vládní politici, zejména  budoucí ministr zahraničí Leopold Gratz, zaútočili na Wiesenthalovo Středisko pro dokumentaci nacistických zločinů jako na   „ soukromou policii se sítí špiclů, která pronásleduje nevinné lidi“ , zatímco Kreisky prohlásil, že „ v Rakousku smí zastávat politickou funkci i člen NSDAP či SS, dokud se mu neprokáže zločin „  …

Zahraniční diplomaté však Wiesenthala  ostentativně zvali na recepce.

Wiesenthalova chvíle nadešla na podzim 75, kdy se očekávalo, že socialisté Kreiského uzavřou koalici se Svobodnou stranou Rakouska, jejíž předseda by se stal vicekancléřem .

Předsedou Svobodných byl Friedrich Peter, o němž se vědělo, že byl členem SS, ale tvrdil, že bojoval na frontě jen jako důstojník Waffen-SS, proto se jím Wiesenthal nezabýval.

Wiesenthal však v této době dostal dokument se seznamem důstojníků SS obávané 1. pěší brigády, která „ osvobozená“ území v Rusku čistila od Židů a dalších nepřátel Říše/prováděla masové vraždy civilistů  …

Wiesenthal, aby nebyl obviňován, že chce ovlivnit volby, jen soukromě informoval rakouského prezidenta Rudolfa Kirschlägera, kterému donesl i válečný deník této jednotky.

Socialisté Kreiského volby  v 9/75 vyhráli většinou, takže koalici uzavírat nemuseli, a Peter zůstal “ jen“ poslancem.

Wiesenthal v 9/75 svolal tiskovou konferenci a minulost SSmana Petera zveřejnil – ten všechno popřel s tím, že byl „ jen“ voják, a Kreiský na adresu Wiesenthala veřejně prohlásil :“ Jednou přece už musí být konec, jak to, že tu ten Wiesenthal , údajný inženýr,  smí ještě bydlet ?“, za což jej pochválil nejčtenější rakouský list Die Kronenzeitung , který zveřejňoval dopisy čtenářů, které Wiesenthalovi spílali, a požadovali jeho vypovězení z Rakouska …

Jeho Dokumentační středisko dostávalo výhružné dopisy ,bylo pomalováno hanlivými nápisy, rozbíjeli mu okna, takže Středisko musel z Rudolfova náměstí přestěhovat do kanceláře na Salztorglasse (poté, co v roce 82 vybuchla bomba , nastražená neonacisty, před jeho domem ve Vídni, hlídkoval před jeho bytem a  rovněž před kanceláří jeden rakouský policista - německý neonacista , organizátor výbuchu, byl odsouzen k 5 letům vězení).

V 11/75 právník Kreisky Wiesenthala napadl znovu, a obvinil jej, že spolupracoval s Gestapem, Wiesenthal proti němu podal žalobu pro pomluvu, a Kreisky své tvrzení odvolal …

Bez ohledu na to, jak jej za to rakouská politická a laická veřejnost nenáviděla, Wiesenthal inicioval v Rakousku v první polovině 70.let desítky soudních řízení s nacisty, třebaže rakouští soudci přes polovinu válečných zločinců osvobodili …

Ostudou pro rakouskou justici skončil mj. případ dozorce z vyhlazovacího tábora  Mauthausen Vincence Gogla, kterého Wiesenthal dostal před  Zemský soud v Linci v 11/72, když na něj upozornil jistý mauthausenský vězeň.

Svědek Walter Kehraus dosvědčil, že Gogl nahnal dva vězně do elektřinou nabitých drátů, a zastřelil jako nepohodlné svědky mauthausenských poměrů dva italské četníky, kteří se podíleli na eskortě vězňů.

Z jeruzalémského muzea holokaustu Yad Vashem získal další svědectví , především dopis bývalého vězně Simona Lifschitze, jenž napsal, že Gogla zná osobně, že byl svědkem vražd přes stovky Židů, které Gogl budˇzastřelil, nebo ubil k smrti …

Wiesenthal získal i svědectví Jugoslávce Hrvoje Macanoviče, který proti Goglovi vypovídal v Záhřebu …

Žaloba proti Goglovi byla tak obsáhlá, že se četla tři dny, ale  „ v sále vládla pronacistická atmosféra, bývalí esesáci obžalovanému dodávali výkřiky odvahu, a zesměšňovali židovské svědky hlasitými poznámkami …

„Připadal jsem si jako v roce 42 „ . informoval Wiesenthala jeho přítel, protože Wiesenthal k soudům zásadně nechodil, aby mu nebylo vyčteno, že je ovlivňoval …

Rakouský soudce však Gogla osvobodil …

Během aféry s Kurt Waldheimem (alias vídeňským Čechem Kurtem Josefem Václavíkem /1918-2007/, v NSDAP  a v SA od Anschlussu Rakouska, se Wiesenthal postavil proti Kurtu Waldheimovi s tím, že „ nelze věřit jeho tvrzení, že nevěděl, že nacisté vraždí civilisty“  ( v jeho případě je popravovali pár metrů od jeho kanceláře, a  pár km od Soluně / Salonica /Thessalonica, metropole řecké Makedonie, kde tvořili většinu obyvatelstva předtím, než byli deportováni do Osvětimi, a 35 km od vyhlazovacího  koncentráku Jasenovac), za což si vysloužil další kritiku ze strany rakouské veřejnosti a exprezidenta Bruno Kreisky, jenž , ač sám Žid, prohlásil, že žádní Židé/Světový židovský kongres nebudou Rakousku nařizovat, jakého mají mít prezidenta .

Wiesenthal dostal čestná vyznamenání od představitelů francouzského, nizozemského a rakouského odboje, Čestný řád  Francouzské legie , řád od královny Alžběty, od Jamese Cartera v roce 80, od Billa  Clintona, a mnoho dalších vyznamenání a čestných uznání.

Jeho příběh inspiroval US film Odessa File z roku 74 (Paramount) , při jehož natáčení sehrál i úlohu poradce,.

V roce 77 bylo  zejména z iniciativy rabína Marvina Hiera založeno Wiesenthalovo středisko v Los Angeles s  kancelářemi po celém světě , které má bojovat proti antisemitismu ve světě ( „Až zemřu, hrůzy, které jsem prožil, zemřou se mnou, ale ve Středisku budou stále žít“ )…

V roce 81 toto středisko natočilo dokument Genocida, který namluvila Elisabeth Taylor a Orson Welles.

Smrt

V roce 03 zemřela v jejich skromném bytě ve Vídni jeho žena Cyla Muellerová ve věku 95 let , sám Wiesenthal zemřel ve spánku ve věku 97 let o dva roky později - v Rakousku, za jehož císaře pána padl jeho otec, když Wiesenthalovi bylo 9 let …

Jeho smrt vyvolala politické pozdvižení nejen v Izraeli, ale i v Německu – oficiální představitelé se předháněli, aby vzdali poctu jeho celoživotní práci, kterou nikdy kvůli úctě k obětem holokaustu nevzdal ani v pokročilém věku nepřerušil, třebaže se cítil nesmírně unaven – do své malé kanceláře Židovského dokumentačního střediska ve středu Vídně přestal chodit až po smrti své ženy v 11/03, kdy mu bylo 95 let . Do té doby do ní docházel každý den od časného rána, třebaže svůj odchod do důchodu oznámil již  18.4.03 v rakouském časopise Format.

 „Moje práce skončila,“ prohlásil v roce 03 . „Masové vrahy, které jsem hledal, jsem odhalil, a přežil. A ty, které jsem neodhalil, jsou už příliš staří na to, aby byli postaveni před soud.“ 

Wiesenthal  uvedl, že posledním nepotrestaným prominentním rakouským válečným zločincem je/byl Alois Brunner, zástupce Adolfa Eichmanna, jenž byl hodnověrnými svědky spatřen v roce 92.

Z posledních nedokončených Wiesenthalových případů , kterými se zabýval až do roku 03, byl také Aribert Heim, druhý MUDR Mengele z vyhlazovacích táborů  …

Jednu svoji knihu pamětí Wiesenthal ukončuje proroctvím jistého SS dozorce , jenž mu při pochodu smrti z tábora Janowska směrem na západ v roce 44 výsměšně řekl :

“ Tak ty tvrdíš, že jestli se dostaneš do NYC, budeš o zdejších poměrech vykládat pravdu – a víš, co se stane, Wiesenthale ? Nikdo ti neuvěří, budou tě považovat za blázna, a zavřou tě na psychiatrii. Nikdo, kdo tímto peklem neprošel, tomu nedokáže uvěřit „ …

Wiesenthal zmiňuje i svoji návštěvu u bývalého spoluvězně, jenž se stal po válce zlatníkem miliardářem, a který Wiesenthalovi řekl :“ Měl si se věnovat stavbě domů a stal by si se milionářem - místo toho si se celý život štval za idealistickou chimérou „ - Wiesenthal mu na to odpověděl :“ Až se na onom světě setkáme s milióny obětí holokaustu, zeptají se nás, co jsme pro ně udělali , a ty jim řekneš - stal jsem se zlatníkem, jiný řekne - zbohatl jsem na pašování US cigaret, a já jim řeknu „ nezapomněl jsem na vás“  „ …

Simon Wiesenthal, který vykonal práci, kterou ho nikdo nepověřil, nikdo jej zásadně nesponzoroval, a kterou nikdo jiný dělat nechtěl, a jehož Dokumentační středisko ve Vídni si vytklo za cíl nikdy nezapomenout ani na oběti ani na jejich trýznitele, tj. bojovat proti zapomnění a lhostejnosti, se stal symbolem evropského svědomí.

Poselstvím Simona Wiesenthala , který především věděl, pro co žije, je, že sílu změnit svět k lepšímu v sobě skrývají všichni, i ti nejslabší a nejbezmocnější, ale musí mít trpělivost a výdrž.

Na pohřeb přijela veškerá světová honorace – šéfové států (mj. Bush, Chirak, Schroeder), a vlád, šéfové mezinárodních organizací ( Kofi Annan), a šéfové židovských komunit z celého světa.

Smutečního obřadu se zúčastnili i rakouští vládní představitelé a zástupci Diplomatického sboru.

Kofi Annan ve svém projevu zdůraznil aktuálnost jeho humanistického poselství v dnešní době genocid a nových válečných zločinů.

Bývalý český prezident Václav Havel se vyjádřil za všechny nejpřesněji : „ Naučil nás nezapomínat .“

Simone Veil z francouzské Nadace pro památku Shoah uvedla, že „ nejlepším uctěním jeho památky je pokračovat v jeho díle „ .

Pohřeb se konal ve Vídni, ale jeho ostatky byly uloženy v izraelském Herzliya na hřbitově u moře, v blízkosti domu, kde žije jeho dcera Paula, jak si to přál.

V roce 06 byla po něm ve Vídni pojmenována jedna ulice Simon Wiesenthal Gasse – dříve Franz Ichmann Gasse,textař a nositel legitimace NSDAP …

( Viz také článek časopisu Respekt ze září 2005)