Washington proti OSN, do jehož rozpočtu přispívá největší částkou, útočí celá desetiletí, systematicky od pádu sovětského hliněného kolosu. Bush na OSN zásadně zaútočil na jaře 02, když se OSN postavilo váhavě k jeho „akci“ v Afghánistánu – poté Bush OSN toleroval, protože věděl, že jej bude potřebovat pro schválení intervence proti Saddámovi Husajnovi, ale na jaře 04, kdy Bílému domu „teklo do bot „ ( aféra s týráním vězňů v ústřední věznici Abú Ghraib v době zahájené prezidentské kampaně ) , bylo třeba bombastickým způsobem odvést pozornost médií a veřejnosti na jiného viníka, který veřejnost zaujme – tak vznikl mediální skandál kolem programu OSN Ropa za potraviny.
Washington poté, co Saddám Husajn anektoval v roce 90 Kuvajt (bohaté státy Perského zálivu přestaly Saddámovi vyplácet „ odškodnění „ za újmy, které utrpěl ve válce proti íránským šíitům, v níž „bojoval za bohaté sunnity „ ), a co OSN na US nátlak vyhlásilo embargo na vývoz irácké ropy, logicky nechtěl, aby OSN vyhlásila ve prospěch Iráku humanitární program, když naopak potřeboval baasistický režim zničit ( proto tento humanitární program byl v RB OSN přijat až v roce 95 jako rezoluce RB č. 986 - Irák na tuto rezoluci RB OSN přistoupil až 20.5.96, když s OSN podepsal Memorandum o tom, že se této rezoluci podřídí, realizován byl od 12/96) .
Podle tohoto programu mohl Bagdád exportovat každých šest měsíců ropu za dvě miliardy dolarů, které se ukládaly na zvláštní účet OSN – 53% z nich bylo použito na dovoz nutného zboží do Iráku ( potraviny, léky a určité civilní zboží ) , 13 % šlo na potřeby třech severních iráckých kurdských provincií ( kterým tento program umožnil nebývalý hospodářský rozkvět ), a o zbytek se podělili oběti anexe Kuvajtu (30%) a OSN (4% – na pokrytí nákladů organizace embarga ) …
Skandál zahájil v roce 04 irácký list al-Mada, který v době, kdy světová média zveřejňovala stovky fotografií mučených iráckých vězňů a jejich US mučitelů, publikoval seznam osob, které braly provize z nelegálního prodeje irácké ropy – Spojené národy byly obviněny při realizování výše zmíněného programu z korupce. V 4/04 pak US Nejvyšší finanční úřad zveřejnil zprávu, že režim Saddáma Husajna získal z tohoto programu na základě nelegálního vývozu ropy a z úplatků poskytovaných na kontrakty z dovozu zboží přes deset miliard dolarů …
To samé obvinění v 10/04 ve své 900stránkové zprávě uveřejnila CIA s tím, že sice u Saddáma Husajna nebyla nalezena ani jedna zbraň hromadného ničení, ale zato se díky programu OSN věnoval pašování ropy a korupci .
US tisk spustil melodramatické nářky na fungování OSN.
Úvodníkář listu The New York Times William Safire napsal, že se jedná o „ největší finanční skandál v dějinách „ , třebaže aféra ENRON z roku 03 týkající se zpronevěření penzijních fondů zaměstnanců, ve které jako hlavní protagonista figuroval dlouholetý přítel prezidenta Bushe Kenneth Lay, přivodila rovněž několikamiliardové ztráty ubohým zaměstnancům.
Claudia Rosettová z listu The Wall Street Journal tvrdila, že tento program OSN nesl pečetˇ „privilegovanosti a utajování „ , čímž se OSN zařadila mezi světové diktatury, zatímco kongresman Christopher Shays před Kongresem prohlásil, že „program Ropa za potraviny Saddámovi umožnil disponovat miliardami dolarů z vývozu ropy a z nákupu zahraničního zboží .“
Pokud jde o nařčení Claudie Rosettové ze zastírání faktů , tak většina informací o tomto programu byla zveřejněna na oficiální stránce OSN na internetu.
V každém čtvrtletí tohoto programu bylo možno prostudovat seznamy všeho zboží, které byly Bagdádu ze strany OSN odsouhlaseny, aby nakoupil .
Byly zde podrobné zprávy gen. tajemníka o realizaci tohoto programu, včetně o fungování velmi složitých kontrolních mechanismů ( byly tak složité, až se jednotlivým inspektorům vymkly z ruky ).
Na této stránce byly všechny rezoluce RB a všechny jiné materiály OSN týkající se realizace tohoto programu, až na některé s označením „ důvěrné „ …
OSN nedalo Saddámovi plnou moc disponovat v rámci tohoto programu s čímkoli - právě naopak, atˇjiž šlo o rozhodnutí týkající se nákupu či vývozu ropy, měl program dokonale rozpracovaný mechanismus kontroly. Předtím, než mohla irácká vláda cokoliv za tyto peníze, uložené na účtu OSN, koupit, musela předložit seznam všech věcí, které potřebuje, a musela podrobně rozvést, jak a kde budou tyto věci použity, a proč právě tyto priority.
Dovozy v jednotlivých sektorech ( zemědělství,výživa, zdravotnictví ,školství) byly poté schvalovány jednotlivými odbornými agenturami OSN. Výběr dodavatele byl jedinou věcí, kterou si irácká vláda rozhodovala sama bez předchozího zmocnění OSN, tak jak to stanovila RB OSN v rezoluci č.986.
Pravdou ani nebylo, že OSN neprovádělo kontrolu účtů a nevyžadovalo je :
jakmile Bagdád kontrakt vyjednal, pracovníci OSN jej pečlivě prozkoumali na několika úrovních – v definitivní fázi jej prozkoumali vojenští experti OSN, kteří rozhodli, zda dovážený výrobek nemůže být zneužit pro výrobu zbraní hromadného ničení, a teprve poté kontrakt OSN schválila ( ústředí programu OSN Ropa za potraviny sídlilo přímo v budově generálního sekretariátu ) .
Každý kontrakt, který prošel Irákem, byl ještě prověřen nejméně 60 pracovníky výboru 661 RB OSN , odpovědným za realizaci sankcí vůči Iráku, jehož složení odpovídalo poměru sil v RB OSN, ve kterém byly nejaktivnější právě US , a v němž stálí členové měli právo veta ( Američané zablokovali v 7/02 vetem dodávky základních humanitárních potřeb Bagdádu ve výši několik miliard dolarů navzdory protestům všech ostatních členů RB , ale nikdy nezablokovali ani jedinou iráckou smlouvu z důvodu, že by obsahovala nějaké vady,třebaže od samého počátku kolovaly informace, že většina smluv byla uzavřená na základě úplatků , vyplacených režimu Saddáma Husajna …
Jakmile byl nákup zboží schválen a odeslán do Iráku, čekala jej prohlídka na místě ze strany nezávislého inspektora , nejprve ze společnosti Lloyd Register a poté z inspekční firmy Cotecna , jenž musel potvrdit, že dodané zboží odpovídá zboží objednanému ( někteří inspektoři však byli úplatní, anebo zboží „ prohlíželi jen z dálky „ ) . Poté několik stovek funkcionářů OSN cestovalo po Iráku a kontrolovalo, zda bylo zboží skutečně převezeno do místa určení, a spravedlivě rozděleno.
Také prodej ropy byl pod „ pečlivou „ kontrolou OSN – gen. tajemník jmenoval skupinu „ ropných inspektorů „ z mezinárodních odborníků na ropný průmysl , které všechny do jednoho musel schválit i výbor 661. Museli vypracovat podrobnou zprávu o všech ropných kontraktech , včetně dat dodání a ceny.
Tito experti navíc ve výboru 661 činili doporučení ohledně prodejních cen, což Bagdád v rámci programu OSN nesměl …
Dodavatelům se za zboží do Iráku platilo z příjmů za ropu přímo z účtu OSN, takže jestliže se Saddámově vládě podařilo zpronevěřit zablokované fondy, či přijímat úplatky za ropné kontrakty, či za dodávky zboží, musela tak činit velmi rafinovaně ve spolupráci s pracovníky OSN …
Jestliže se kontrakt vymykal běžným obchodním zvyklostem, prodávající to musel pracovníkům OSN vysvětlit, a jestliže jeho vysvětlení nebylo uspokojivé, byl kontrakt předložen výboru 661 – kontraktů předložených tomuto výboru bylo mnoho ,zejména kvůli přemrštěným cenám , ale US opět nikdy žádný kontrakt nezablokovaly , třebaže výboru bylo předloženo přes 70 krajně podezřelých kontraktů (pracovníci OSN neměli právo podezřelý kontrakt zablokovat , jen informace o něm předložit RB OSN ) …
Podle zprávy US Nejvyššího finančního úřadu a zprávy CIA Saddám Husajn obdržel za ilegální vývoz ropy přes šest miliard dolarů, a to v drtivé většině přes Perský záliv, přičemž největší ilegální kontrakt v hodnotě 4,4 mld dolarů na pašovanou ropu uzavřel Saddám Husajn s chudým jordánským královstvím – ilegální vývoz ropy Saddámovi nejvíce pomohl v letech 90-95, kdy jeho režimu pomohl finančně přežít (OSN a RB to věděly, ale nic nepodnikly ) …
Washington se však nerozhořčoval, že svého času Spojenecká okupační správa nevypsala výběrové řízení na dodávky v hodnotě přes pět miliónů dolarů, také financovaných z iráckých fondů ...
OSN stejně nemělo žádnou možnost těmto podvodům zabránit nebo je trestně postihnout, proto byla přijata rezoluce 665 RB OSN, která členské státy , vlastnící námořní flotu, vyzvala, aby irácké vládě zabránily vesele se oddávat pašování ropy.
Jedna taková mnohonárodní námořní zásahová jednotka OSN fungovala v podstatě již od roku 90 až do březnové invaze anglosaských spojenců do Iráku, ale pro Francouze byla málo reprezentativní, protože nejvíce lodí v ní měli Američané, a nebyla pod velením OSN, ale pod přímým velením důstojníků Páté americké floty.
Kofi Annan jmenoval bývalého prezidenta US Úřadu Federálních rezerv Paula Volckera šéfem komise, která měla skandál prošetřit ( působil v ní i švýcarský kriminalista Mark Pieth, či pověstný soudce Richard Goldstone) .
Paul Volcker předložil v 10/05 závěrečnou zprávu, která OSN uvedla do velkých rozpaků : odhalila korupci činitelů OSN a neschopnost RB OSN a Kofiho Annana organizačně zvládnout nejrozsáhlejší humanitární projekt OSN v jeho dějinách.
Do skandálu sám Kofi Annan zapletený nebyl, jeho syn Kojo ano.
„Reforma OSN je nezbytná“, končila zpráva.
Z 3.600 podniků, které se podílely na humanitárním programu OSN Ropa za potraviny (96-03), který měl zmírnit důsledky hospodářského embarga 2.200 platilo úplatky Saddámovi (přesněji řečeno z rozbombardovaného ministerstva financí se zachránila jen „ta část dokumentace, která usvědčuje jen těchto 2.200, převážně evropských firem“ , protože např. mezi obviněnými francouzskými firmami je mnoho filiálek zahraničních společností, zejména britských a amerických, které profitovaly na iráckém trhu ze svého francouzského domicilu, protože Francie na něm měla privilegované postavení ), a přispěly tak k celkové částce defraudace ve výši 11 miliard dolarů, o kterou se Saddám obohatil ...
Ze 440 francouzských podniků bylo Volckerem obviněno 182 – např. Alstom ( kontrakt v hodnotě 145 mil. dolarů ) a Alcathel ( kontrakt v hodnotě 80 mil. euro) Renault, Peugeot …
Volcker prohlásil, že od roku 2000 musely za kontrakty platit všechny firmy, „třebaže to veřejně nechtějí připustit“ .
Od roku 99 bagdádský režim nezákonně od svých dodavatelů vybíral příplatek za přepravu zboží z přístavu Perského zálivu Um Kasr , a v roce 2000 si Saddám k tomuto příplatku ještě vymyslel „ všeobecnou daň za služby po prodeji „ v částce 10% z ceny kontraktu (anebo se hodnota kontraktu uměle nafoukla o těchto 10% ) ...
Tyto „ poplatky a daně „ byly často placeny v hotovosti přímo na iráckém velvyslanectví v dané zemi, odkud byly v diplomatických kufřících posílány do Bagdádu, nebo na účty jordánských a libanonských bank , anebo u zástěrkových dopravních společností . Kdo tyto výmysly platil, obdržel kontrakty - například firma Renault obdržela 39 kontraktů v celkové ceně přes 167 miliónů dolarů na dodávky mrazírenských kamiónů, kamiónů cisteren,kropících vozů , náhradních dílů pro traktory, apod. ( Renault navíc platil nespecifikovanou třetí daň za „ vnitřní přepravu „) …
Většinou firmy platily přímo, jen některé se uchylovaly k platbám přes prostředníky.
Francouzské firmy měly v Bagdádu „ privilegované „ postavení, protože Francii Saddám považoval za svého „ nejlepšího přítele „ .
Za přítele číslo dvě Saddám považoval Rusko, za přítele číslo tři Egypt, na čtvrtém místě z výše zmíněného programu OSN těžilo Jordánsko, a na místě pátém Austrálie …
Nejvíce Bagdádu tudíž z tohoto programu dodaly zboží Francie a Rusko, poté země Blízkého východu (Egypt, Jordánsko,Saúdská Arábie, Emiráty, Sýrie,, Libanon, Turecko ), zatímco třetí největší objem poskytly Čína a Vietnam .
Systém úplatků byl nejprve jen cílený ( zde převažovala Francie 97-00 ) , poté úplatky Saddám vyžadoval všeobecně,kdy Francie celkově klesla až na deváté místo, ale firmy Renault/RVI a Peugeot si vedly bravurně i ve všeobecné konkurenci „ kdo více podplatí koho“ , a držely se v poskytování úplatků na předním místě po celou dobu .
Generální ředitel Volva Leif Johansson, které RVI v roce 2000 koupilo, prohlásil, že firma tuto kauzu vyšetřuje, zatímco generální ředitelství Peugeot obvinění rovnou popřelo (Peugeot obdržel 14 kontraktů v celkové výši 169 miliónů dolarů ) …
Obviněné firmy obdržely usvědčující podklady z iráckého ministerstva financí převzatého Američany, a byly vyzvány , aby se k obvinění vyjádřily, tj. aby podaly vysvětlení – většina firem si vybrala taktiku na tuto výzvu nereagovat a neodpovídat, jako Peugeot či Irrifrance ( zavlažovací zařízení ) , která Saddáma sponzorovala úplatky ve výši 3 milióny dolarů , či Franco Petrochemik, která prodala Bagdádu zařízení pro ropný průmysl, a sponzorovala jej úplatky ve výši přes jeden milión dolarů .
Ostatní firmy odpověděly, že tyto „ poplatky a daně „ platily, protože pevně věřily, že byly zcela legální …
Volckerova komise prohlásila, že musely platit všechny firmy, jinak by se Saddámem nemohly obchodovat , ale všechny musely vědět, že jde o úplatky ( zejména při prodeji ropy ) , jako např. australská firma AWB, která Saddáma sponzorovala za to, že kupoval její obilí, ve výši 222 miliónů dolarů, ale tvrdila, že „ by jí ani ve snu nenapadlo, že jde o úplatky“ ...
DaimlerChrysler za jednoho opancéřovaného Mercedesa platil navíc 7.134 dolarů na úplatcích , jako mourovatí platily i Siemens AG či Volvo.
