Putin a nacionální bolševici hájí Leninovy a Stalinovy „welfare“ gulagy

V 2/1930 bolševická média zahájila proti Majakovskému, jenž se marně pokoušel získat povolení k výjezdu do Francie, aby se mohl oženit s mladičkou modelkou Jakovlevovou, štvavou politickou kampaň s heslem „ Pryč s majakovščinou !

9.4.1930  studentští aktivisté z Komsomolu Majakovského vypískali, když jim recitoval svoji novou báseň, 14.4.1930 bolševici informovali, že se Majakovský zastřelil, naposledy byl spatřen 12.4.1930 herečkou Polonskou, která shodně s agentkou OGPU Brikovou uvedla, že „ o sebevraždě mluvil často „ .

Polonská Majakovského údajně nejen jako poslední viděla živého, ale i jako první mrtvého – šla jej po rozchodu navštívit, na chodbě uslyšela výstřel, vběhla dovnitř, uviděla na podlaze ležícího Majakovského, a přivolala záchranku, která konstatovala smrt přesným výstřelem přímo do srdce (stejně jako u totálně opilého básníka Sergeje Jesenina z 12/1925).

Po jeho smrti OGPU již rozvedenou Lilu a Osipa Brikovy spěšně vyexpedovala do Berlína, kde Lily rozhlašovala, že měl sebevražedné sklony, a že jej před sebevraždou již 2x zachránila.

Teprve 26.10.2005 list Pravda zveřejnil Majakovského dopis na rozloučenou (v listu Pravda ale není pravda, a to zejména za Putina), údajně napsaný 2 dny před zastřelením ( dle Polonské v den, kdy se s Majakovským rozešla ).

V údajném dopise na rozloučenou z 12.4.30 bylo napsáno:

“Umírám, ale nikoho neobviňuji, nešiřte spekulace. Matko, sestry, přátelé, není to nejlepší způsob, jak odejít, omlouvám se. Lily, miluj mne, soudruzi ve vládě, moje rodina zahrnuje Lily, matku, sestry, a Veroniku Polonskou. Zajistěte jim slušný život, budu vděčný. Nedokončenou báseň dejte Brikovým, pochopí ji “. Nedokončená báseň začínala : „ Románek je za námi, láska se roztříštila o realitu. Vyrovnal jsem se se životem a vzájemný soupis běd, bolestí a křivd by tady už byl na nic „.

K dopisu byla dále připojena žádost, aby za 2.000 rublů, které zůstaly ve stole, zaplatili daně …

Navštěvovatel salónu Brikových Andrej Koloskov tvrdil, že dopis je padělaný, ale režimní analýza uvedla, že padělaný není, třebaže jisté odchylky písmo mělo – Majakovský údajně lístek napsal ve stavu velkého rozrušení.

Také filmař Sergej Ejzenštejn /1898-1948 viz mj. můj článek  Sergej Ejzenštejn ve službách sociální ... - Andrea Kostlánová https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=137736 /

ve svém deníku zpochybnil autenticitu Majakovského dopisu na rozloučenou s tím, že Majakovský by nikdy nenapsal hloupý dopis, neuváděl by v něm nepodstatné detaily, a nepoužil by bolševickou hantýrku.

Kulka vyjmutá z jeho těla neodpovídala typu jeho pistole, a sousedi tvrdili, že slyšeli dva výstřely. Vyšetřovatel, jenž smrt Majakovského vyšetřoval, byl o 10 dní později zavražděn.

V roce 1990 investigativní novinář Valentin Skorjatin po studiu ruských archívů zveřejnil v časopise Novinář č.5  článek o záhadné „ sebevraždě “ Majakovského s názvem „ Cože, já že jsem se zastřelil ? Neříkejte ! “

Skorjatin poukázal na to, že veškerý majetek hmotný i literární zdědila Lila Briková, která spolu s manželem sloužila čekistům, konkrétně samotnému zástupci Jagody. Skorjatin jako první zveřejnil i identifikační čísla, pod kterými byli vedeni jako agenti 7. oddělení Čeky – Osip (24541 /1920), Lila (15073/1922).

Majakovského sestra Ludmila Lilu Brikovou nesnášela, tvrdila, že je krutou a cynickou manipulátorkou, která nikdy neměla zájem ani o Majakovského ani o jeho poezii. Také básník Andrej Vozněsenský /1933-2010/, jež znal Lily osobně, prohlásil, že jde o „ cynickou mrchu „ . Literární historik Viktor Šklovský tvrdil, že Majakovského využívala nejen Lily ( ta i po jeho smrti), ale i její manžel.

Na pohřbu Majakovského se sešlo kolem 150.000 lidí, větší účast byla jen na pohřbu Lenina a Stalina.

Osip Brik krátce po smrti Majakovského napsal svůj první článek v sérii článků, které měly Majakovského tvorbu přizpůsobit novým politickým požadavkům Stalina.

Trocký ve svém článku z 1.5.30 v Bulletinu opozice napsal, že Majakovského osobní a veřejné postoje nebyly v rozporu, ale tím, že nakonec do RAPP/Svazu proletářských spisovatelů vstoupil, spáchal proti sobě násilí, protože věděl, že kultura pod pseudorevolučním byrokratismem degeneruje. Majakovského smrt, dle Trockého, tak nespočívala v jeho osobním selhání, jak tvrdila Strana, ale v selhání oficiální bolševické ideologie za všeobecného politického a kulturního úpadku Stalinovy diktatury.

Francouzský surrealista André Breton, od 1935 Trockého přívrženec, v roce 1930 napsal článek na obranu Majakovského proti Stalinovým výpadům.

Básnířka Marina Cvětajevová /1892- „ sebevražda „ 1941, vystudovala na Sorbonně, mluvila francouzsky, italsky a německy/ 1932 v Paříži v eseji Umění a Svědomí o Majakovském napsala: „ Od roku 1918 ničil básníka Majakovského člověk Majakovský„ ( 1930 napsala Báseň o zavražděné carské rodině ).

V Paříži Cvětajevová udržovala milostnou korespondenci s Borisem Pasternakem  1922-1936, přes kterého si dopisovala i s pražským německým básníkem Rainerem M. Rilkem /1875-1926 Švýcarsko/.

Korespondence mezi Cvětajevovou a Pasternakem je významným svědectvím o dvou intelektuálech, kteří trpěli v emigraci i v bolševickém Rusku, kteří popisují dobovou realitu, ve které žili.  1936 s Pasternakem korespondenci ukončila, protože byl v bělogvardějských kruzích považován za příliš zkompromitovaného svojí spoluprácí s bolševickou mocí. V posledním dopise z 3/1936 jej Cvětajevová varovala, že „ jej šelmy nakonec pozří „ .

Rodině se v Paříži finančně dařilo stále hůře, manžel Cvětajevové se nakonec z finančních důvodů stal agentem NKVD, aniž by něco tušila.

V roce 1937, kdy v plném proudu probíhaly moskevské „ procesy“,  se její 25letá dcera Ariadna na přání otce a proti vůli své matky vrátila do Moskvy, když využila úskočné Stalinovy nabídky „beztrestného“ návratu. Manžel do Moskvy ve službách NKVD odjel o pár měsíců později, protože prchal před policejním vyšetřováním ve Francii, že se jako agent NKVD podílel na politické vraždě a únosu.

1939, pár měsíců před vypuknutím 2.sv.v.,  se Cvětajevová opět po 17 letech rozhodla vrátit do Moskvy ( kde jí 1919 zemřela mladší tříletá dcera na hladomor) , aby zjistila, co se stalo s její starší dcerou a manželem, kteří jí přestali psát.

Již se s nimi nikdy nesetkala, v Moskvě se jen dozvěděla, že její dcera byla zatčena pro špionáž a odsouzena na 16 let do gulagu ( daleko později Ariadna Efron napsala své matce fiktivní dopis „ Nesmírně tě miluji „, který zveřejňovala s matčinou poezií ). 5 týdnů po dceři byl ze stejného důvodu zatčen i manžel Cvětajevové.

Cvětajevová, manželka a matka „ nepřátel lidu „ , zůstala v Moskvě sama se 14letým synem, a snažila se uživit překládáním. Po napadení Hitlerem v 6/1941 byli oba jako nepřátelé státu deportováni do Tatarstánu,do městečka Jelabuga na břehu Kamy, kde se utrápená Cvětajevová, jedna z největších básnířek 20.stol.,  zcela bez finančních prostředků, kdy ji jako nepřítele státu nesměli zaměstnat ani jako pomocnou sílu v kuchyni, v 8/1941 údajně „ oběsila“ (49), aniž se dozvěděla, že manžel byl jako „ imperialistický špión „  v 8/1941 popraven.  O vydání rozsáhlého díla Cvětajevové se postarala její dcera poté, co se po 16 letech vrátila z gulagu .

Gulagy pro třídní a politické nepřátele a jejich rodiny, včetně novorozenců, starců a stařenek, byly systematicky zřizovány od roku 1922. V 6/1923 byly zřízeny Severní tábory zvláštního určení na Soloveckých ostrovech ( přes 100 ostrovů ) v Archangelské oblasti /“Solovki“ . Gulag byl i v prostorách známého kláštera a pousteven na Velkém soloveckém ostrově ( dnes památka UNESCO ).

Nejkrutějším obdobím zde bylo budování krumpáči, lopatami a holýma rukama v mračnech komárů a za arktických mrazů Bělomořského kanálu v letech 1931-1933, od 1939 zde gulagy již nebyly, ostrovy patřily Severní flotě.

Zachar Prilepin*1975 jako člen Nacionálněbolševické strany Eduarda Limonova 2010 podepsal petici Putin musí odejít, ale 2014-15 bojoval jako dobrovolník na straně Putinových oddílů v Donbasu ( vazby mezi Limonovem, Duginem a Putinem ) .

Proslavil se románem Patologie (2005), 2017 mu vyšel román Souostroví Solovki, laboratoř gulagu z 20.let. V této historické fikci popisuje lásku mezi trestancem Artjomem, jenž aby přežil, musí páchat násilí ( Prilepin bojoval v Čečně ), a jeho žalářnicí Galjou, milenkou šéfa tábora Fjodora Eichmanise /1897-1939/, jehož dcera ještě v RF žije. Román pochválil Putinův patriarcha Kirill, jehož otec byl v gulagu Solovki vězněn.

Prilepin jako nacionální bolševik se ostře ohrazuje proti tomu, že by se „ pracovní „ gulagy, které dle něho měly „ jen převychovat třídní nepřátele „ , daly srovnávat s nacistickými koncentráky ( v gulazích mělo každé dítě na krku cedulku s číslem ).

Maxim Gorký Solovki navštívil 1926 (o jeho návštěvě, která byla pro vězně zklamáním, píše i Solženicyn ), nezastal se jich, byl k nim odtažitý a rezervovaný. Poté napsal článek, jak se v gulagu mají dobře ( nacionální bolševik Prilepin tvrdí, že co Gorkij napsal, bylo pravda – archívní dokumenty o opaku již Putin a jeho FSB vykradli z archívů Memorial ) …