Poslední US tank „ potají“ opustil Německo

18.3.013 v rámci nové US geostrategické orientace na Asii, zejména jihovýchodní, opustilo Německo ve vší tichosti bez pozornosti médií z nádraží Kaiserslautern  nedaleko francouzských hranic posledních 22 US tanků Abrams. S US přítomností v Německu se nepřišel rozloučit ani žádný představitel NATO, třebaže na vrcholu studené války měl Západ na Rýně 20 tankových divizí NATO, zhruba 6.000 tanků.

S americkým tichounkým odjezdem z Německa tak skončila poslední epizoda historie staré 69 let, kdy na německou půdu vjel první US tank.

Churchill veřejně varoval Západ před Stalinem již ve svém projevu na US univerzitě ve Fultonu 5.3.46.

Když Stalin nedostal celé Německo, jak na spojencích „ nečekaně“ po válce požadoval, krize spojeneckých vztahů se na veřejnost v celé šíři prodrala v 6/47 na jednáních v Paříži o Marshallově plánu , a kulminovala v 2/48 pučem v Praze.

US Senát 18.3.49 zveřejnil text právních základů Severoatlantické aliance s pověstným článkem 5, který stejně nic neřeší, třebaže uvádí, že ozbrojený útok proti jedné či více smluvním stranám bude považován za útok proti všem ( o vztahu Washingtonu k tomuto článku viz můj článek zde Falklandy, neutralita, a článek 5 NATO) …

Smlouva o Severoatlantické alianci byla jejími 12 členy podepsána ve Washingtonu 4.4.49, navzdory protestům Kremlu, který si do NATO podal přihlášku, ale nebyl přijat.

NSR byla do NATO přijata v roce 55, což Paříž nesla velmi těžce, a dlouho předlouho nedokázala vydýchat.

Spojené státy již o Evropu nestojí, US vojenskou techniku z Německa začal nenápadně stahovat již Bill Clinton v 90.letech, a zejména k Evropě nemá žádný vztah Barack Obama nejistého původu.

Americkou deficitní ekonomiku tedˇz boží milosti udržuje nad vodou čínský kapitál, který skupuje US podniky, zejména ty, jejichž knowhow Peking potřebuje ke svému vojenskému a vesmírnému programu .

Kreml Washington zavázal k jednostrannému snížení 1/3 US vojenské jaderné kapacity ( až potud jsou zájmy Kremlu a Pekingu shodné, brzy však dorazí do bodu, kdy se oba „ spojenci“  ocitnou na rozcestí a jejich zájmy se rozejdou, navíc Peking Ruskem, které svět nezaplavilo jediným výrobkem „ made in Russia“ , pohrdá, zatímco Kreml spoléhá na své nerostné zdroje v domněnce, že jimi převálcuje celý svět, a že se Evropa přidá na jeho stranu dobrovolně či nedobrovolně ) …

Kreml již v 90.letech protestoval proti americkému „obkličování“ ruské pevnosti , kdy z Evropy staženou US bojovou techniku Washington nasazoval ve Středozemí (námořní základny), na Balkáně, na BV a v Asii kolem ruských hranic , a před jejich branami, a zatímco Washington současně přestal mluvit o evropské obraně, EU o evropské obraně mluvit odmítala ( viz můj článek Vojenská emancipace Evropy), a stále odmítá zejména dnes, kdy je v rozpočtové krizi .

V době, kdy Putin soustředil obří vojenskou techniku kolem Petrohradu, a proběhly vojenské incidenty na hranicích se Skandinávií, s Polskem a pobaltských zemí ( nejen při námořních cvičeních, ale i při „ průzkumných pracích na plynovodu NordStream“ , než jej Merkelová v 11/011 otevřela s tím, že německá RWE již nemá o účast v západoevropském projektu Nabucco zájem, zatímco Varšava se s plynovodem NordStream dodnes nesmířila, projekt napadali zejména bratři Kaczynski ), představitelé EU tradičně před vojenskou hrozbou z Východu  bezstarostně strkají hlavu do písku …