OSN neodpovídá geopolitické realitě 21.století

Krize, kterou OSN nejméně 40 let prochází, volá po zásadní strukturální reformě, přesto OSN nikdy zreformováno nebylo - s jedinou vyjímkou : v roce 63 byl rozšířen počet členů Hospodářské a sociální rady z 11 na 15, ale tato reforma nebyla nikdy formálně přijata.

Reforma OSN naráží na Chartu OSN, jejíž kapitola 18 uvádí, že ke strukturální reformě je zapotřebí souhlasu nejméně dvou třetin všech členů VS, a  ratifikace ze strany parlamentů nejméně dvou třetin členských států, a žádné veto.

Reformována by měla být nejen RB OSN, ale i VS OSN, Hospodářská a sociální rada, taktéž Poručenská rada, která v současné době není využívána, ale nelze ji kvůli výše zmíněnému postupu zrušit ...

Nejkontroverznější reformou je reforma RB OSN – již léta na ní pracují tři komise OSN, které se hned druhý den dostaly do slepé uličky, z níž za několik desetiletí nevyšly.

Jak rozšířit RB, aby byla reprezentativnější ?

Státy Jihu tvrdí, že Evropa je v RB nadměrně zastoupená ( šest míst z 15 – včetně Ruska ). Chtěly by vytvořit místa alespoň polostálých členů RB ( přičemž např. Japonsko aj. státy by mohly být voleny častěji ), či některé státy by se mohly dělit o jedno místo, například Egypt a Nigérie by se střídaly každých půl roku.

Má nadále existovat právo veta ?

Státy Severu se shodnou, že v RB by mělo být zastoupeno Německo, Japonsko a Indie, ale neshodnou se v tom, zda jim dát právo veta či nikoliv. Ti, co říkají, že  nikoliv, argumentují tím, že tyto státy nemají podporu ve své oblasti.

Afrika by měla být v RB zastoupena Egyptem, Nigérií a JAR, případně kým jiným ?

Některé státy chtějí zrušit právo veta – US, které od roku 46 vedly kampaň za zrušení veta, protože SU veta hojně zneužíval, jsou dnes absolutně proti jeho zrušení ( mohlo by být využíváno jen k těm nejzákladnějším otázkám, např. při použití síly či  vyhlášení sankcí ).

Má být sídlo OSN přemístěno z New Yorku ?

Mají se zpřísnit kritéria pro přijímání nových členů, která by přihlížela ke schopnosti státu zajistit si svoji státní suverenitu ?

Jaká je odpovědnost mezinárodního společenství vůči státům, které nedokáží ochránit základní práva svých obyvatel ?

Při oslavách milénia v New Yorku Kofi Annan zaútočil na VS OSN, které v 50.letech preferovali Američané, když v RB OSN nemohli nic prosadit kvůli sovětskému/SU vetu.

Kofi Annan napadl VS jako zbytečně velké shromáždění, v němž probíhají sterilní debaty o problémech, které za dveřmi sálu VS nikoho nezajímají, na úkor  otázek, které je skutečně potřeba vyřešit  ( chudoba většiny lidstva ).

Kofi Annan zaútočil i na RB OSN, jejíž fungování je založeno na systému kolektivní bezpečnosti ze 30. let minulého století ( první s tímto systémem přišel v roce 34 SU ministr zahraničí Litvinov ) ...

Rovněž Bush v 9/02 požadoval radikální reformu OSN -  ve prospěch USA.

Ani Jacques Chirac nebyl proti radikální reformě OSN – ale jen při zachování francouzského veta ...

Kofi Annan prohlásil, že OSN bez jasné společné vize nemá zítřek – že státům chybí politická vůle, aby rezoluce, které schválí i vynutily, a to zejména v oblasti dodržování lidských práv : ačkoliv mezinárodní společenství bylo svědkem četných masakrů v Africe, hraničících s genocidou, jen přihlíželo, a stále přihlíží, nebo je vůbec nebere na vědomí ( dodnes v Demokratické republice Kongo, svého času v Libérii či mj. v súdánské provincii Dárfúr ).

I v případě, když OSN chce vyslat do takovýchto států mírové jednotky, je nutné ještě před jejich příchodem situaci v zemi nejprve vojensky stabilizovat, jako např. na Pobřeží slonoviny, v Libérii, čí v bývalém belgickém Kongu, ale modré přilby nejsou nástrojem k vojenské stabilizaci konfliktů, proto je do kritických oblastí nelze vysílat ...

Další problém je, že velmoci, které mají vojenský potenciál, nechtějí dát OSN své jednotky k mírovým operacím k dizpozici.

Skutečnou fraškou v OSN je ženevská Komise pro lidská práva, která se stala parodií sebe samotné. Účelem komise je vykonávat kolektivní dohled  nad způsobem, jakým státy respektují lidská práva a základní občanské svobody.

Její fungování však OSN značně diskredituje.

Např. masakry z Pobřeží slonoviny nebyly v její rezoluci nikdy  „ hodny „ odsouzení –  odsoudil je jen Kofi Annan. Ani Putinova politika v Čečensku – srovnání Grozného se zemí, únosy, vraždy, mučení, nebyla nikdy odsouzena – zato se svého každoročního rituálního odsouzení ze strany této komise dočkává Izrael.

Zasedají v ní totiž státy, které lidská práva nedodržují, a počet těchto států v ní každoročně roste.

Tyto státy při hlasování utvoří blok, často velmi eklektický, a jeden druhého chrání, aby v rezoluci nebyl odsouzen.

Vinu na této frašce mají „nejúctyhodnější“ západní státy, které tuto hru hrají z diplomatických či strategických důvodů, např. US neodsuzují Čínu, a EU se zase střeží odsoudit Írán ...

Nevládní organizace bijí kvůli poměrům v této komisi celá desetiletí na poplach, proto Kofi Annan v 4/03 požádal Vysokého komisaře OSN pro lidská práva  Argentince Sergia Vieira de Mello, aby do 9/03 vypracoval návrh radikální reformy jejího fungování, která by měla spočívat na přísných kritériích pro výběr států, které v ní budou zasedat – v 8/03 však de Mello zahynul při atentátu na sídlo OSN v Bagdádu ...

Washington zaútočil na OSN frontálně na jaře 02, poté, co se OSN postavilo váhavě k jeho akci v Afghánistánu.

Následně Washington OSN toleroval, protože věděl, že jej bude potřebovat pro schválení akce proti Saddámovi Husajnovi, ale na jaře 04, kdy Washingtonu „teklo do bot „ ze všech stran ( množící se útoky proti spojeneckým vojskům v Iráku, a hlavně aféra s týráním vězňů v ústřední věznici Abú Ghraib v době zahájené prezidentské kampaně ), bylo třeba bombastickým způsobem odvést pozornost médií a veřejnosti na jiného viníka –  konstelace vhodných okolností ukázala Washingtonu toho pravého - OSN .

Proto vypukl mediální skandál kolem programu OSN Ropa za potraviny ...

V 4/04 US Nejvyšší finanční úřad uveřejnil zprávu, že režim Saddáma Husajna získal z tohoto programu na základě nelegálního vývozu ropy a z úplatků poskytovaných na kontrakty o dovozu zboží přes deset miliard dolarů – to samé v 10/04 ve své 900stránkové zprávě uveřejnila CIA : že Saddám Husajn sice neměl ani jednu zbraň hromadného ničení, ale že se díky programu OSN ve velkém věnoval pašování ropy a defraudacím (viz můj článek zde Ropa za potraviny, skandál OSN rozvířený Washingtonem).

Nebyla pravda, že OSN dalo Saddámovi plnou moc disponovat v rámci tohoto programu s čímkoli - právě naopak, atˇjiž šlo o rozhodnutí týkající se nákupu či vývozu ropy, měl program dokonale rozpracovaný mechanismus kontroly.

Předtím, než mohla irácká vláda cokoliv za tyto peníze, uložené na účtu OSN, koupit, musela předložit seznam všech věcí, které potřebuje, a musela podrobně rozvést, jak a kde budou tyto věci použity, a proč právě tyto priority.

Výběr dodavatele byl jedinou věcí, kterou si irácká vláda rozhodovala sama bez předchozího zmocnění OSN, tak jak stanovila RB OSN v rezoluci č.986.

Jakmile Bagdád kontrakt vyjednal, pracovníci OSN jej pečlivě prozkoumali na několika úrovních, poté jej ještě zkontrolovali vojenští experti OSN, kteří rozhodli, zda dovážený výrobek nemůže být použit k výrobě zbraní hromadného ničení,  a teprve poté jej OSN schválilo.

V definitivní fázi skončil ještě ve výboru 661 RB OSN, odpovědným za realizaci sankcí vůči Iráku, jehož složení odpovídalo poměru sil v RB OSN .

Takže každý kontrakt, který prošel Irákem, byl ještě prověřen nejméně 60 pracovníky výboru 661 RB OSN, ve kterém byly nejaktivnější právě US, a v němž  stálí členové měli právo veta ( jediní Američané zablokovali vetem v 7/ 02 dodávky humanitárních potřeb Bagdádu ve výši několik miliard dolarů navzdory protestům všech ostatních členů RB, ale Washington zde nikdy nezablokoval ani jedinou iráckou smlouvu z důvodu, že by obsahovala nějaké vady, třebaže zde již kolovaly zvěsti, že byly pravděpodobně uzavřené  na základě úplatků, vyplacených režimu Saddáma Husajna ) ...

Jakmile byl nákup zboží schválen a odeslán do Iráku, čekala jej prohlídka na místě ze strany nezávislého inspektora, nejprve ze společnosti Lloyd Register, a poté z firmy Cotecna, který musel potvrdit, že dodané zboží odpovídá zboží objednanému ( někteří inspektoři však byli úplatní anebo zboží „ prohlíželi jen z dálky „ ).

Poté několik stovek funkcionářů OSN cestovalo po Iráku a kontrolovalo, zda bylo zboží skutečně převezeno do místa určení, a spravedlivě rozděleno.

Prodeje ropy byly také pod „ pečlivou „ kontrolou OSN – gen. tajemník jmenoval  skupinu „ ropných inspektorů „ z mezinárodních odborníků na ropný průmysl , které všechny do jednoho musel schválit i výbor 661.

Museli vypracovat podrobnou zprávu o všech ropných kontraktech, včetně dat dodání a ceny. Tito experti navíc ve výboru 661 činili doporučení ohledně prodejních cen, což Bagdád v rámci programu OSN nesměl ...

Jestliže se kontrakt vymykal běžným obchodním zvyklostem, prodávající to musel pracovníkům OSN vysvětlit, a jestliže jeho vysvětlení nebylo uspokojivé, byl kontrakt předložen výboru 661 – kontraktů předložených tomu výboru bylo mnoho, zejména kvůli přemrštěným cenám, ale, jak již bylo zmíněno, US zde nikdy takový kontrakt nezablokovaly, třebaže výboru bylo předloženo přes 70 podezřelých kontraktů (pracovníci OSN neměli právo kontrakt zablokovat, jen informace o něm předložit RB OSN) ...

Podle zprávy US Nejvyššího finančního úřadu a zprávy CIA Saddám Husajn obdržel za ilegální vývoz ropy ( přes Perský záliv)  přes šest miliard dolarů, přičemž největší ilegální kontrakt v hodnotě 4,4 mld dolarů na pašovanou ropu uzavřel Saddám s chudým jordánským královstvím ...

Ilegální vývoz ropy Saddámovi nejvíce pomohl v letech 90-95, kdy jeho režimu umožnil finančně přežít (US již tehdy měly důkazy, ale neposkytly je, jen o úplatcích hovořily – Washington se však nerozhořčoval, když svého času Spojenecká okupační správa nevypsala výběrové řízení na dodávky v hodnotě přes pět miliónů dolarů financovaných z iráckých fondů ) ...

Třebaže to vědělo i OSN, nemělo žádnou možnost těmto podvodům zabránit ...

Proto byla přijata rezoluce 665 RB OSN, která členské státy, vlastnící lodě, vyzvala, aby irácké vládě zabránily vesele se oddávat pašování ropy ...

Takováto zásahová mnohanárodní námořní jednotka OSN fungovala již od roku 90 až do březnové invaze v roce 03 anglosaských spojenců do Iráku.

Pro Francouze však byla málo reprezentativní, protože nejvíce lodí v ní měli Američané, a nebyla pod velením OSN, ale pod přímým velením důstojníků Páté americké floty .

Reforma je tudíž myšlenka stará několik desetiletí, ale např. irácká krize by vypukla, i kdyby Indie byla členem RB OSN - problém není v OSN, ale v realitě světa.

Historie OSN sice nebyla jen cestou úspěchu posetou růžemi, ale určitě nejde jen o byrokratického neúčinného molocha .

Madelaine Albrightová, Clintonova ministryně zahraničí, svého času prohlásila :

“ OSN byrokratická ? Neúčinná ? Protiamerická ? Není to tak černobílé.

Vládne-li v OSN byrokracie, není zase tak obrovská. Její roční rozpočet činí 1,25 mld dolarů, což je částka, kterou Pentagon utratí každých 32 hodin, a personál OSN není větší než počet obyvatel ve Stockholmu, pokračovala ironicky Albrightová.

Ohledně náboru do OSN Albrightová prohlásila : „ Běžnou praxí místo zásluh je nátlak ze strany členských států . Řídit OSN to je být v čele podniku, který má 191 ředitelů, kdy každý z nich mluví jiným jazykem, každý z nich má jiné priority a švagra, který hledá zaměstnání !“ ...

OSN sehrála významnou úlohu nejen v poválečném chaosu po roce 45, ale zejména v 60.letech při dekolonizaci Afriky – stála u zrodu Ligy arabských států, založené 1945, stejně jako u zrodu Organizace africké jednoty (OAJ), založené 1963 .

1948 stála u zrodu Izraele, z poslední doby mj. v roce 1990 u zrodu Namibie, a ještě později u zrodu Portugalského Timoru, jehož poslední okupační mocností byla Indonésie.

Pod záštitou OSN bylo uzavřeno mnoho smluv, které dnes tvoří mezinárodní právo univerzálně platné.

Po pádu berlínské zdi s rozpadem státních útvarů na menší celky a s občanskými válkami její úloha podle kapitoly VII Charty udržování mezinárodního míru mírovými jednotkami vzrostla ( právě zde se však objevuje nejen neochota států své jednotky poskytnout, ale i bezmocnost mírových jednotek OSN v terénu ).

Význam OSN podle kapitoly VII Charty stoupl o to více, že v podstatě zkrachoval systém udržování míru podle článku 52 kapitoly VIII o systému regionálních organizací, které měly udržovat regionální mír, a řešit regionální otázky bezpečnosti – když šlo do tuhého, nedokázaly se na ničem dohodnout, a to jak např. OAJ, tak Liga arabských států ...

V 21.stol. mezinárodní právo trestní, jak válečné (válečné zločiny, zločiny proti lidskosti), tak protiteroristické, prostřednictvím Mezinárodního soudního dvora v Haagu, orgánu OSN, nezadržitelně kráčí k univerzální justici.

K podpoře úlohy OSN, podle názor expertů, by bylo třeba vytvořit ještě Hospodářskou a sociální radu OSN, která by, na rozdíl od RB, upřednostňovala netržní hodnoty, a zároveň by se postarala o větší zastoupení států Jihu.

Zatímco Organizace světového obchodu disponuje polojustičním orgánem pro řešení obchodních sporů ( z lex mercantoria byly vybrány nejoptimálnější normy pro usnadnění světového obchodu), neexistuje mezinárodní soud, který by mohl stát odsoudit za porušování práv osobnosti plynoucí ze Všeobecné deklarace práv člověka z roku 48 (např. právo na zdraví, zdravé životní prostředí, na vzdělání ap.) .

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku má jinou agendu (zajištˇuje dodržování Evropské konvence o základních lidských právech a svobodách, kterou Rada Evropy přijala v roce 51), Soud Evropských společenství v Lucemburku  dohlíží na slučitelnost národních zákonů s principem svobodného oběhu zboží, osob, služeb a peněz mezi státy EU.

Mezinárodní soudní dvůr v Haagu řeší spory mezi státy v globálním měřítku - jeho justice je subsidiární ve vztahu k národní justici, ledaže by jeho obligatorní pravomoc byla založena na fakultativní doložce, kterou se jí stát podřizuje.

Tento soudní dvůr sabotují velké mocnosti, zejména US, Rusko, Čína.

Washington proti podpisu této fakultativní doložky vedl odstrašovací kampaň.

V 3/03 byl v Haagu založen Mezinárodní trestní dvůr/Cour pénale internationale (CPI), stálá soudní instituce pro závažné mezinárodní zločiny (válečné zločiny a  zločiny proti lidskosti/ genocida), ve kterých se státy vzdaly, či alespoň omezily svoji státní suverenitu, jeho prvním předsedou byl Kanadˇan  Philippe Kirsch .

US jej samozřejmě rovněž bojkotují – RB OSN každoročně na jeden rok vyjímá formou rezoluce US vojáky, účastnící se mírových operací OSN, z jeho pravomoci ...

Již v době svého zřízení CPI obdržel přes 600 žádostí o zahájení vyšetřování v různých věcech.

Jeho první historický prokurátor Argentinec Luis Moreno Ocampo v 7/03 oznámil, že první kauzou, kterou bude soud vyšetřovat, budou masakry spáchané ve východní provincii Ituri v Demokratické republice Kongo (původně Belgické Kongo, za diktátora Mobuta s tygří čepicí na hlavě to bylo Zaire, po jeho smrti je to RDC s hlavním městem Kinshasa) ...

Vyšetřování se vede na základě informací OSN a nevládních organizací.

Pomocným prokurátorem, odpovědným za vyšetřování, byl v 11/03 jmenován Belgičan Serge Brammmertz, který si jmenoval tým vyšetřovatelů.

Ocampo prohlásil, že by byl rád, kdyby příslušnost CPI pro Ituri byla CPI přiznána samotnou Kinshasou, či jinými africkými zeměmi, což  by CPI zaručilo jejich přímou podporu.

Prokurátor CPI však může jednat zcela samostatně : podle zřizovací smlouvy dává CPI zmocnění vyšetřovat jednotlivé kauzy budˇ RB OSN, nebo jeden či více signatářských států zřizovací smlouvy, anebo vyšetřování může zahájit sám prokurátor CPI se souhlasem Soudní komory předběžného vyšetřování (navíc, zatímco spolupráce států s ad hoc tribunály, ustavenými rozhodnutím RB OSN, je povinná , spolupráce signatářských států s CPI je dobrovolně povinná - samy se podepsáním zřizovací smlouvy podrobily jeho justici, a na rozdíl od obou ad hoc tribunálů, příslušnost CPI není nadřazená justici národní, ledaže by národní justice byla ve věcech válečných zločinů a zločinů proti lidskosti nečinná, protože se ve smlouvě zavázaly, že tyto zločiny budou trestat ) ...

Argentinský prokurátor Ocampo proto svým prohlášením zneklidnil odborníky :

 „ Je špatným precedentem, když prokurátor CPI usiluje při zahájení vyšetřování o politickou podporu dotyčného státu „

Ocampo prominenty zneklidnil ještě více, když několikrát oznámil, že má především v úmyslu „ posvítit si „ na zahraniční nadnárodní společnosti , které nesmírně bohatnou z ilegální těžby nerostného bohatství Konga, a jimž daný stav zdejšího právního vakua, a hospodářského a politického chaosu, který samy prostřednictvím jimi sponzorovaných válečných lordů rozdmýchávají, naprosto vyhovuje ( jde o firmy zejména belgické a jihoafrické, ale těží zde i francouzské, britské a americké) .

„ Nadnárodní firmy jsou sice hlavní nervovou uzlinou zdejších ozbrojených konfliktů, ale začínat vyšetřování u nich znamená stavět vůz před koně ! “ tvrdí někteří odborníci.

Vyšetřovatelé nejprve musí jít na místo činu, a zajistit důkazy, což je kámen úrazu : bezpečnost vyšetřovatelů v provincii Ituri, sužované nájezdy band z okolních států, nadnárodními firmami sponzorovanými, mohou zaručit jen jednotky OSN, a proti jejich rozmístění v provincii Ituri se postavily US.

Washington totiž proti CPI nebojuje jen tím, že své jednotky sloužící pod praporem OSN vyjímá přes RB OSN z jeho příslušnosti, nebo uzavírá bilaterální dohody se státy o nevydávání US státních příslušníků do Haagu, ale i tím, že nechce angažmá mírových sil OSN při ochraně vyšetřovatelů CPI ...

Ustavení CPI, jehož předchůdcem byl Norimberský vojenský tribunál, bylo urychleno v polovině 90.let ustavením dvou ad hoc mezinárodních tribunálů ze strany RB OSN – pro bývalou Jugoslávii (TPIY se sídlem v Haagu) a Rwandu (TPIR se sídlem v Aruša v Tanzánii ), jejichž pravomoc měla skončit v roce 2010.

Oba soudy soudí v podstatě s vyloučením veřejnosti.

Procesy u TPIY se Slobodanem Miloševičem, a u TPIR s pluk. Bagosorou ( ve vazbě byl od roku 95)  a čtyřmi dalšími vysokými vojenskými důstojníky, které oba začaly v roce 01, měly zásadní vady :

 a) trvaly nepřiměřeně dlouho,

protože jejich hlavním problémem je, že fungují na procesních pravidlech anglosaského typu, v důsledku čehož se vyšetřování provádí až v soudní síni.

Soudci nesmí dát najevo jakoukoliv předchozí obeznalost s obžalovacím spisem, takže mohou přikládat váhu jen dokumentům a svědectvím, které při procesu  předloží prokurátor a obhajoba ( chorvatský novinář Mirko Klarin tuto povinnou předchozí neobeznámenost s případem ironicky nazval „ ctnost nevědomosti „) ...

Mimo jiné to znamená, že soudní experti musí dokazovat či vysvětlovat to samé u každého nového procesu, např. nekonečně a dopodrobna rozebírali jugoslávský ústavní systém či historii rwandského problému – první svědek u TPIR, historička Alison DesForges vypovídala tři měsíce ...

To samé platí o prokazování faktů – např. při procesu s chorvatským generálem Tihomirem Blaskičem bylo třeba 20 svědků, aby dokázali, že jedna vesnice ,která byla vypálená, byla vypálená.

b) obžaloby kvůli vedení procesu v anglosaském stylu, který nic, ani žádnu vedlejší epizodu, neponechává náhodě, byly příliš rozsáhlé, ( průměrně u TPIY prokurátor proti každému obžalovanému vznesl přes 60 hlavních žalob,takže zástupy svědků byly nekonečné, protože i obžalovaný má právo na stejný počet svědků svědčících v jeho prospěch) ...

Nově zřízený stálý CPI má na rozdíl od ad hoc tribunálů Komoru pro předběžné šetření, která před každým šetřením rozebere historický kontext, v jakém byly zločiny spáchány, a naváže předprocesní dialog s prokurátorem, který soudcům poskytne možnost zasahovat do politiky obžaloby a chodu procesu.

c) TPIR v Tanzánii měl navíc problémy s logistikou, což rovněž řízení protáhlo, 

nebo-li delokalizace sídla tribunálu proces značně prodlouží. Měl by se konat ve státě, kde zločiny byly spáchány .

d) velkým problémem je mezinárodní spolupráce při vedení vyšetřování, vydávání a obstarávání důkazů, zatýkání podezřelých a ochrany svědků .

Nejen úřady v Kigali, v Srbsku a v Chorvatsku neochotně spolupracovaly s tribunály, ale nespolupracovaly ani západní státy, zejména pokud šlo o zatčení  gen. Ratka Mladiče a Radovana Karadžiče ...

Na nářky, že proces s Miloševičem trval déle než Norimberský proces, odborníci odpovídali, že proces s Miloševičem se týkal tří válek : v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu, přičemž válka v Kosovu byla naprosto odlišná od prvních dvou – o všech těchto třech válkách v podstatě neexistovala žádná dokumentace, zatímco v Norimberku byl k dizpozici téměř všechen dokumentační materiál.

Právě pro obrovské stohy dokumentů, dosvědčující německý smysl pro pořádek, norimberský prokurátor Jackson vedl proces v dokumentačním vyprávěcím stylu  - proto bylo v Norimberku vyhrazeno tak málo místa pro oběti holokaustu, což dodnes šokuje.

Prokurátoři Carla Del Ponte a Geoffrey Nice museli v kauze Kosovo učinit  z procesu proces svědecký, protože dokumentace nebyla žádná.

Z mezinárodního obchodního práva je důležitá Úmluva o právech intelektuálního vlastnictví z roku 94, která zavazuje státy vybavit se zákonem o ochraně vynálezů ( z ochrany jsou vyloučeny vynálezy proti veřejnému pořádku či dobrým mravům).

Světová organizace obchodu i Světová organizace pro ochranu intelektuálního vlastnictví mají problémy s patenty, které se týkají zejména biotechnologií  - 1997 si EU vytvořila poradní orgán Evropský etický výbor pro vědu a nové technologie ( zejm. pro „terapeutické“ klonování ) .

Gen. tajemník OSN Kofi Annan přišel v 1/99 v Davosu s návrhem uzavřít  v oblasti ochrany práv člověka celosvětovou úmluvu s nadnárodními podniky, které delokalizacemi vykořistˇují levnou pracovní sílu v rozvojových zemích ...

V rámci hledání společnosti jiných než tržních hodnot můžeme uzavřít slavným citátem z díla „ Základy metafyziky mravů “ (1785) německého filozofa Emanuela Kanta : “ Ve světě účelovosti má všechno budˇ cenu nebo hodnotu – to, co má cenu, může být nahrazeno jinou věcí ekvivalentní ceny , a to, co je nadřazeno jakékoliv ekvivalentní náhražce, je hodnota“ ...