Nestor Machno, jak bolševici využili a zneužili ukrajinské anarchisty

Bolševický tisk 1919 mlčel o tom, že třebaže bolševici odmítli poskytnout proti bělogvardějcům bojujícím anarchistům zbraně, byli ukrajinští anarchisté stále ochotni dodat potraviny hladovějícím městům, které byly pod kontrolou

bolševiků ( mj. při hladomoru v Povolží zemřelo přes 5 miliónů lidí ) ... .

Německý anarchosyndikalista Rudolf Rocker /1873-1958/ jako chudý student odsuzoval „ bezcitné autoritářské chování „ svých učitelů. Po smrti matky skončil ve 14 letech v katolickém sirotčinci, kde se vyžadovala bezpodmínečná poslušnost, utekl z něho, a pod vlivem strýce se stal členem německé SPD, mj. napsal, že ústava a zákony jsou jen papírovou zárukou občanských práv – občané musí dbát na jejich dodržování veškerými prostředky, nejen častými demonstracemi, ale i, je-li třeba, defenestracemi.

Když mu pro protistátní agitaci hrozilo vězení, Rocker žil nejprve v Paříži, kde se dal do služeb anarchosyndikalismu/sdružování se ve svobodných odborech ( anarchosyndikalismus zažil zlatý věk počátkem 20.stol., od roku 1920 jeho členové přebíhali  k SPD či ke KSN ), poté v Londýně, kde bojoval v anarchistických plátcích s marxismem. 1918 se vrátil do Německa ( a 1933 před Hitlerem emigroval do US ).

1921 Rocker napsal pamflet proti bolševickému Rusku Der Bankrott des russischen Staatskommunismus, ve kterém bolševiky zkritizoval za potlačení individuálních svobod jednotlivce a za vraždění opozice a anarchistů.

Rocker odmítl názor Bakunina /1814-1876 Bern/, že změnu přinese jen revoluce, ale souhlasil s anarchokomunistou Petrem Kropotkinem /1842-2/1921/, že „ se komunisté musí postarat o základní sociální potřeby každého jednotlivce „.

Kropotkin, jehož otec byl kníže z dynastie Rurikovců, kteří v Rusku vládli před Romanovci,  přestal používat svůj titul Princ ve 12 letech, kdy již byl pod vlivem četby přesvědčeným republikánem a celoživotním zastáncem ruských rolníků ( otec měl 1.200 nevolníků ).

Prožil 41 let v exilu na Západě (Švýcarsko, Francie, Británie), když se mu podařilo utéci z vyhnanství na Sibiři. Do Ruska se vrátil po Únorové revoluci 1917, funkci ministra školství v souladu se svým anarchistickým přesvědčením odmítl.

Uvítal bolševický puč, ale velice brzy začal dávat najevo, jak jej bolševici zklamali. Nazval jejich diktaturu jakobínskou diktaturou Strany s tím, že jejich silně centralizovaný stát je odsouzen k zániku - „ V Rusku jsme svědky toho, jak se komunismus nemá zavádět „ , napsal.

Kníže Kropotkin zemřel v 2/1921 údajně na zápal plic – jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí, anarchisté na jeho pohřbu naposledy veřejně v Rusku pochodovali nejen s protibolševickými transparenty, ale bylo to jejich poslední veřejné vystoupení vůbec.

Na pohřbu promluvili mj. US anarchisté Emma Goldman /1869-1940 CAN mrtvice/ a Alexander Berkman /1870-1936 Nice údajně sebevražda z chudoby a rakoviny /, oba litevští Židé, kteří 1925, když se jim na poslední chvíli podařilo uprchnout z Ruska, napsali knihu The Bolshevik Myth „.

Rudolf Rocker podpořil protibolševické kronštadtské povstání (1921) a ukrajinské rolnické povstání, vedené ukrajinským anarchistou Nestorem Machno /1888-1934 Paříž, údajně na TBC/.

Machno se narodil do chudé rolnické rodiny jako nejmladší z 5 dětí, otec zemřel, když Machnovi bylo 10 měsíců, od 7 let musel pracovat jako pasáček a nádeník u bohatých rolníků, v zimě chodil do svých 12 let do školy, poté již jen pracoval jako nádeník u sedláků, od 17 let jako dělník ve slévárně, kde vstoupil do anarchistické buňky.

Ve svých Pamětech popisuje svoji nenávist vůči bohatým sedlákům, pro které pracoval, a zejména nenávist vůči jejich dětem, které byly zdravé, najedené, chodily čisté a hezky oblečené, zatímco on měl na sobě roztrhané hadry, byl špinavý a smrděl od hnoje, protože kydal hnůj v chlévech.

Od 1905 byl pravidelně zatýkán a propouštěn, protože proti němu nebyly důkazy, až 1908 proti němu svědčil zrádce, který buňku infiltroval, a Machno byl odsouzen k trestu smrti oběšením, rozsudek byl nakonec změněn na doživotí, z vězení byl propuštěn po Únorové revoluci 1917.

Po svém propuštění Machno na Ukrajině založil rolnickou partyzánskou armádu, do jejíhož čela se postavil, a jako Robin Hood vyvlastňoval bohaté a jejich půdu rozděloval mezi chudé.

Když bolševici podepsali v 3/1918 brestlitevský mír, kterým mj. Ukrajinu postoupili Němcům, a protože Ústřední rada Ukrajinské republiky nedokázala zabránit chaosu, bývalý carský kozácký gen. Pavlo Skoropadský v 4/1918 nastolil na Ukrajině Hetmanát, který zpočátku podpořili i němečtí a rakousko-uherští okupanti.

Někteří důstojníci začali z rolníků vytvářet nejrůznější polovojenské oddíly, které útočily na německé pozice, od léta 1918 však členové těchto oddílů přebíhali k bolševikům, anebo se vraceli domů, kde bojovali za místní zájmy pod nejrůznějšími samozvanými veliteli/otamany jednotlivých vesnic, kteří se považovali za faraóny, a dostávali se do konfliktů se všemi většími politickými aktéry.

Tyto bandy v letech 1918 - 1919 zcela ovládly venkov na východní Ukrajině ( která pro své uhelné doly byla jednou z nejprůmyslovějších oblastí carského Ruska ), plenily a vraždily ve jménu třídní nenávisti, jiné pořádaly pogromy na Židy, mj. otaman Grigorijev a Zelený. 

Největší byly jednotky Nestora Machna ( Černá armáda anarchistů ), bolševické milice ( Rudá armáda ) a oddíly esera a antisemity Nikifora „Matvije“ Hryhorijeva / „ Otamana Grigorijeva “ /1885 -7/1919/.

Otaman Grigorijev, plukovník, jenž podpořil odtržení Ukrajiny od Ruska, se účastnil státního převratu Skoropadského, poté se proti Skoropadskému připojil k Petljurovi, proti Petljurovi se 1919 přidal k bolševikům, s nimiž dobyl Oděsu, načež přeběhl k Černé armádě Machna, ale Machno mu nevěřil, navíc Grigorijev byl antisemita, a Machnovi vojáci byli v drtivé většině Židé - Machno Grigorijeva podezíral ze spolupráce s Děnikinem, proto jej nechal v 7/1919 zastřelit.

Neplést si Otamana Grigorijeva s eserem DanyloTerpylem „Otamanem Zeleným“ /1886- 11/1919/, jenž vedl rolnické oddíly,  „Zeleného armádu“.

Terpylo se na Ukrajinu vrátil ze sibiřského vyhnanství po Únorové revoluci 1917 a uznal Ústřední Radu Ukrajiny /3/1917-4/1918/, ale nikoliv Hetmanát kozáckého gen. Skoropadského, vytvořeného za asistence Němců v 3/1918. Terpylo (4.000 ozbrojených rolníků) spolu s jednotkami Petljury a praporem Sičských střelců z Haliče a Bukoviny ( 25.000 mužů, kteří odmítli sloužit Skoropadskému , bojovali i proti bolševikům a bělogvardějcům ) dobyly v 12/1918 Kyjev.

Jakmile Petljura dosáhl svého, požadoval rozpuštění armády Zeleného, jenž odmítl, a spojil se proti Petljurovi s bolševiky – ale když Trocký požadoval reorganizaci jednotek Zeleného na nedemokratických principech RA, Zelený začal bojovat i s bolševiky, kteří v 2/1919 obsadili Kyjev, který v 4/1919 dobyl Zelený ( měl již 30.000 kozáků), bolševici jej dobyli zpět v 5/1919. V 8/1919 Kyjev dobyly bělogvardějské jednotky Děnikina, v 10/1919 jej „Zelení“ dobyli zpět, v bitvě otaman Zelený padl.

Machno rolnické oddíly a oddíly anarchistů, mezi kterými bylo mnoho Židů,  sjednotil pod černým praporem anarchistů do Revoluční povstalecké armády Ukrajiny (machnovité ), tzv. Černá armáda ( 15.000 mužů), která bojovala za Svobodnou Ukrajinu proti všem, kteří se projevili autoritářsky či proněmecky – proti bělogvardějcům, bolševikům, Hetmanátu Skoropadského, ukrajinským nacionalistům Petljury, i proti nejrůznějším nezávislým oddílům, které pořádaly antisemitské pogromy ( viz osud spisovatele Izáka Bábela /1894-1/1940/, jenž jako 11letý přežil pogrom v úkrytu u křestˇanské rodiny, a poté byl popraven Stalinem ).

Mezinárodní společenství z antisemitských pogromů obvinilo všechny zúčastněné oddíly – Petljurovy nacionalistické, bělogvardějské, rudé bolševické, otamana Grigorijeva,  otamana Zeleného, i Machnovy černé oddíly anarchistické, třebaže jediným „důkazem“, že Machnovi anarchisté, v jejichž řadách vedle rolníků převládali Židé, vraždili Židy, je pouhé tvrzení bolševiků a bolševické propagandy ( za 2.sv.v. bolševici obviňovali ze všech masakrů Židů ukrajinské nacionalisty Bandery, a to i z masakrů, které spáchala sama NKVD, jeden z největších ve Lvově, stejně tak nacisty obvinili z masakrů 22.000 polských důstojníků a inteligence v Katyni v měsících březen-květen 1940, navíc jejich rodiny deportovaly do gulagů, aby na ně nikdo nemohl vzpomínat a historie bolševických genocid  byla vymazána ).

Naopak, ústřední výbor Sionistické organizace v Rusku obvinil všechny výše zmíněné jednotky, kromě Machna ( disciplína nebyla ani u anarchistických ozbrojenců -  třebaže jim nešlo o antisemitismus, loupili, plenili a vraždili v rámci třídního boje proti buržoazii jakékoliv národnosti ).

Viz také paměti „ Ruští anarchisté „ anarchisty Pavla Avriče, jenž odmítl, že by Machnovy oddíly pořádaly pogromy na Židy.

Machno byl skvělý partyzánský taktik a v bojích slavil úspěchy, situaci neodhadl jen jednou - za účelem definitivního vítězství nad bělogvardějci se v 11/1920 spojil s bolševiky, kteří jej využili, a po rozdrcení bělogvardějců se vojensky obrátili proti němu – Machno se zachránil útěkem přes rumunské hranice v 8/1921.

Byl několikrát uvězněn, nakonec se mu podařilo dostat se s manželkou a s dcerou do Paříže, kde napsal Paměti, a věnoval se politické strategii anarchismu ( odmítnutí všech politických stran, jakékoliv formy diktátorství, včetně proletářského, prosazoval lidovou samosprávu přes místní lidové sověty).

Němci, kteří zavraždili Machnova bratra Emeliana, válečného invalidu, a dům jeho matky vypálili ( s Machnem bojovali 2 jeho bratři, byli Němci zajati a popraveni ) a mennonité, sedláci německého původu - „ kolonové „ ( založil je Menno Simons v 16.stol. v Holandsku a severním Německu v době reformace, říkali si Švýcarští bratři, jsou větví novokřtěnců/anabaptistů, razící „třetí cestu“ vedle katolictví a protestantství ) Machna považovali za alkoholika a banditu, jehož oddíly vraždily i obyčejné rolníky, kteří nepřistoupili na jeho lidovou samosprávu ( Machnovy oddíly vyplenily mnoho mennonitských statků, na jednom z nich kdysi pracoval, a  vraždily jejich vlastníky ). Až v 10/1918 se Machno veřejně postavil proti vraždění „ kolonů „ při obsazování jejich statků, a stanovil pravidla, jak při obsazování statků postupovat.

Mennonité pro své náboženské přesvědčení nesloužili v carské armádě jako vojáci, ale vypomáhali v carských pomocných oddílech jako zdravotníci. Poté, co je bolševické, anarchistické a další ozbrojené levicové bandy připravily o majetek, začali se na jaře 1918 bránit a zakládat domobranu, kterou jim vycvičili němečtí důstojníci.

S příchodem gen. Děnikina a jeho dobrovolnické Bílé armády, jenž jim nasliboval vrácení jejich statků, se jejich milice připojily k trestním oddílům bělogvardějců, a spolu s nimi vypalovaly vesnice ukrajinských rolníků, podezřelé z podpory levicových band ( to samé dělala Leninova RA, vypalující vesnice podezřelé z podpory nepřátel bolševiků ). Jeho bývalý spolubojovník Volin, se kterým se rozešel ve zlém, ve své knize Neznámá revoluce z roku 1947 tvrdí, že alkoholik Machno a jeho anarchisté masově znásilňovali ženy, což odporuje svědectví, že Machno a jeho velitelé znásilňování trestali.

Antisemitské pogromy na Ukrajině v letech 1919-23 ( viz můj článek

Otazníky kolem ukrajinských nacionalistů - Blog iDNES.cz

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

).

Machno se za ukrajinského nacionalistu nepovažoval, ale jeho manželka, učitelka,  byla ukrajinskou vlastenkou, a Machno v Pamětech lituje, že nepsal v ukrajinštině, ale v ruštině.

Vztahy mezi Machnem a velitelem RA Pavlem Dybenkem byly nepřátelské, bolševici Machna nenáviděli mj. proto, že jim rudoarmějci k Černé armádě přebíhali.

Na 3.sjezdu bolševici ústy Pavla Dybenka prohlásili „ machnovščinu „ /ukrajinské anarchisty za kontrarevolucionáře, a postavili je mimo zákon. Vzápětí se konal Sjezd anarchistů, kteří prohlásili, že „ hrstka pseudorevolucionářů nemůže postavit mimo zákon celý ukrajinský národ, který je revolučnější než oni sami“.

Lenin, stejně úskočný jako Stalin, vyslal na Ukrajinu k Machnovi svého posla Lva Kameněva - sotva Kameněv odjel, Machno oznámil, že jeho štáb zachytil dvě bolševické zprávy – jedna nařizovala RA zaútočit proti ukrajinským anarchistům, druhá nařizovala zavraždit Machna ( v 12/1919, když byly Machnovy jednotky zasaženy tyfem, Čeka vyslala dva zabijáky, kteří měli zavraždit Machna, byli však odhaleni a po přiznání popraveni ).

Trockij nařídil zatknout každého účastníka 4.sjezdu anarchistů, a současně byla Machnovi v patách bělogvardějská armáda, proto se Machno 1919 se svými oddíly stáhl hlouběji do ukrajinského vnitrozemí, ale jen proto, aby jeho oddíly zcela nečekaně vyrazily na východ Ukrajiny, překvapily bělogvardějce, a donutily gen. Děnikina k ústupu – během 14 dnů Machno znovudobyl celou jižní Ukrajinu.

V 2/1920 bolševici, včetně 42.divize, a Estonské a Lotyšské divize, zaútočili na Machnovo „ Svobodné území „, a doslova jej zaplavili. Machnovi vojáci ještě v 2/1920 u Huljajpole odzbrojili celou Estonskou divizi, a 10.000 zajatých vojáků propustili, „aby šli domů „  ( Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny měla umělecký sbor složený z estonských hudebníků ), odzbrojení bylo usnadněno odporem Estonců k Děnikinovi, jenž ostentativně dával najevo svůj ruský šovinismus, a jejich odmítnutím bojovat s carovým úspěšným generálem z 1.sv.v. Nikolajem Judeničem /1862-1933 Cannes/.

V 10/1920 bolševici uzavřeli s Machnem příměří, protože proti nim postupovali bělogvardějci z jihozápadu v čele gen.Wrangelem – bolševici za pomoc proti Wrangelovi slíbili omilostnit po celém Rusku anarchistické aktivisty. Machno postup Wrangela na Ukrajinu, kde se měl zmocnit ukrajinských zásob s obilím, do 12/1920 zpomalil, zajal mu 4.000 vojáků a připravil jej o zásoby munice.

V té době bolševici prohrávali i v polsko- ruské válce 1919-1921, ve které Polsko, vedené Józefem Piłsudským, chtělo získat oblasti bývalé Polsko-litevské unie /1569-1795/.

Ve stejné době 1919 Pilsudský odmítl spojenectví s bělogvardějským gen. Antonem Děnikinem /1872-8/1947/, protože v bělogvardějcích viděl stejné ohrožení polské nezávislosti jako od bolševiků ( Děnikin prosazoval rusko-polskou státní unii ).

Pod velením Tuchačevského se bolševická Rudá armáda v 10/1920 definitivně zhroutila, Poláci zabrali nejen Vilno, ale i Minsk, a začali se připravovat k útoku na Kyjev.

12.10.1920 bylo v Rize podepsáno příměří a stanoven rámec mírové dohody, která akceptovala většinu polských požadavků - tzv. Rižský mír byl podepsán 18.3. 1921. Polsko získalo města Vilno, Lidu, Baranoviči, Rovno a Pinsk, navíc bolševici museli uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska ( jak bolševici dodržovali smlouvy : do měsíce byly obě tyto země znovu pod kontrolou RA ).

Zpočátku bránila snahám o ovládnutí širokého pásu polsko-ruského pohraničí, který se táhl od Litvy až po Rumunsko, přítomnost německých sil sdružených pod hlavičkou Oberkommanda-Ostfront, vedených generálem Maxem Hoffmannem - ty se však v 12/1918 začaly stahovat do Pruska, a nechaly tak oběma stranám volný prostor.

Po podepsání příměří s Polskem si RA uvolnila ruce proti Bělorusku a Ukrajině, a postupovala proti Wrangelovi na jihu Ukrajiny, jenž se musel stáhnout na Krymský poloostrov.

Když po porážce Wrangelovy armády v 11/1920 Machno odmítl vstoupit se svými anarchisty do RA, odmítl bolševiky zinscenované zfalšované volby i bolševické komisaře vzešlé z těchto voleb, Machnovi zpravodajci zachytili tři zprávy, které Lenin poslal Kristiánu Rakovskému, šéfovi bolševického ukrajinského sovětu v Charkově, v nichž nařizoval zatčení všech členů a stoupenců Machnových oddílů a jejich odsouzení jako obyčejných kriminálníků.

26.11.20 necelé 2 týdny poté, co Machnovy jednotky pomohly RA porazit Wrangela  ( poslední jednotky prchly do Istanbulu, kde přežívaly do roku 1922)  , byli příslušníci Machnova genštábu a mnozí jeho velitelé zatčeni v Moskvě na schůzi velení RA, kam byli bolševiky pozváni, a okamžitě popraveni ( do stejné léčky vlákali bolševici poslední přežilé velitele Armiji Krajowe v roce 1944 ) … 

Machnovi se podařilo uprchnout, ale jeho jednotky již plný nápor RA a Speciálních trestních brigád Čeky nezvládly a ustupovaly.

Poučení : Bolševikům jejich vojenské vítězství vybojovali jejich spojenci, které bolševici den poté zlikvidovali ( jiné případy bolševické úskočnosti : Když Stalin po dohodě s Hitlerem vpadnul Polsku 17.9.39 do zad, pro mezinárodní veřejnost prohlašoval, že si Rusko zabráním polského území muselo vylepšit své obranné pozice vůči Hitlerově armádě – lhal, nejenže nepostavil nové pevnosti, ale ani staré pevnosti, které získal, lépe neopevnil, a dokonce neopravil ani ty, které byly během bojů poškozeny ).

Viz také bizarní den 22.6.41, někteří Stalinovi generálové tvrdí, že to byl Stalin, kdo se chystal porušit spojenectví s Hitlerem poté, co spolu na základě bolševicko-nacistického paktu z 1939 rozpoutali 2.sv.v. válku - nasvědčuje tomu neuvěřitelně předsunuté postavení nejmodernější sovětské jednotky s tanky a bitevníky, která byla 23.6.41 v důsledku své přehnaně předsunuté pozice zcela odříznuta, a týž den Němci zlikvidována .

V 8/1921 daleko početnější a lépe vyzbrojenější rudoarmějci Michaila Frunzeho zahnali Machna a jeho 77 spolubojovníků do exilu – do Rumunska, odkud odjeli do Paříže, kde se Machno 1926 připojil ke skupině Ruských anarchistů v zahraničí, která vydávala měsíčník Dělo Truda.

Machno se podílel i na vydávání Organizační platformy libertariánských komunistů ( libertariáni zdůrazňují individuální svobodu, negativní přístup ke státu, nevynucený sociální pořádek, kdy libertariánsko-socialistické instituce převedou moc do rukou všemu lidu ).

Machno byl spoluautorem Organizační platformy generálního svazu anarchistů ( přezdívaná Organizační platforma libertariánských komunistů ), která na základě zkušeností z bývalé spolupráce s bolševiky poskytuje návod, jak se při organizování anarchistických sítí vyvarovat podobných chyb.

V Paříži Machno pracoval jako tesař, kulisák Pařížské opery a filmových studií, či dělník v automobilce Renault.

Když 1934 zemřel na TBC, přišlo na jeho pohřeb na hřbitov Pere-Lachaise 500 lidí. Machnova manželka a dcera byly po obsazení Francie 1940 deportovány na nucené práce do Německa, po skončení války byly NKVD odvlečeny do Ruska, kde byly 1946 odsouzeny k 8 letům gulagu. Po propuštění po smrti Stalina 1953 musely žít ve vyhnanství v Kazachstánu.

1919 se Machno oženil se svojí asistentkou Agafájou „Halynou“ Kuzmenkovou, učitelkou /1892-1978/, se kterou měl dceru Jelenu, s předchozí manželkou měl 2 syny. Kuzmenková schovávala jeho deník, který si vedl po dobu 17 měsíců, a který dosvědčuje, že zdaleka nespáchal všechny zločiny, které na něj navršili bolševici, zejména ne antisemitské pogromy ( nařídil však zastřelení několika bolševických komisařů ). 

Některé zdroje tvrdí, že Kuzmenková osobně zastřelila otomana Nikifora Grigorijeva, podřízeného velitele, jenž spáchal několik antisemitských pogromů, jiné zdroje tvrdí, že jej zastřelil Machno či jeho velitel Čubenko.

Machno jako dˇábel byl vykreslen v bolševickém filmu Rudí dˇáblové z roku 1923.