Miloševič, jak v Haagu ničil žalobce I.

Mezinárodní soudní dvůr (MSD), přidružený k OSN, funguje v Haagu jako stálý orgán, který má sice pravomoc projednávat i záležitosti mezinárodního práva válečného, tj. válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, ale 99%  náplně jeho práce tvoří spory mezi státy netrestní povahy. Po válečných zločinech spáchaných v 90.letech na Balkáně bylo nutno vytvořit samostatný soud – vznikl tak na základě rezoluce RB OSN č. 827 z  5/93  Mezinárodní trestní dvůr (MTD) pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti  spáchané na území bývalé Jugoslávie/YU, všechny členské státy OSN jsou povinny s MTD plně spolupracovat.  

 

Je to první mezinárodní trestní tribunál zřízený od norimberského tribunálu (1946/47, norimberské procesy byly završeny popravou 12 nacistických prominentů ), a tokijského trestního tribunálu z roku 47 ( kruté zacházení jak s civilisty, tak s válečnými zajatci - spojenci nakonec přistoupili na to, že si císař Hirohito nepůjde sednout na lavici obžalovaných, oběsili mu ale sedm armádních generálů ).

Jednotlivé vlády, pokud cítily morální povinnost, že spravedlnosti nebylo učiněno zadost, mohly jednat i z vlastní iniciativy, a pochytat a odsoudit válečné zločince samy – jako to udělala izraelská vláda, když její komando uneslo 1960 z Argentiny Adolfa Eichmanna, odpovědného za zorganizování genocidy Židů, oběšen byl po procesu v Izraeli.

Podobně v roce 87 francouzská justice odsoudila k doživotí Klause Barbieho.

Druhým MTD byl zřízen v tanzánské Aruša pro válečné zločiny spáchané ve Rwandě v roce 94 .

Jádrem konceptu válečných zločinů je teze, že jednotlivec může být odpovědný za teror státu či národní armády.

MTD se opírá o Úmluvu o zákonech a obyčejích války pozemní z roku 1907, o ženevské konvence  na ochranu civilního obyvatelstva z roku 1949, které vyplynuly z norimberských procesů , a o své statuty .

MTD stíhá  a) závažná porušení ženevských konvencí o ochraně civilního obyvatelstva za války z roku 1949 – článek 147 Čtvrté ženevské konvence přesně definuje válečný zločin ( např. ničení nehájených měst a vesnic např. bombardováním – lze bombardovat jen objekty, u kterých je to vojensky odůvodněné) , ničení kulturních a náboženských památek, plenění veřejného a soukromého majetku, deportace jsou-li myšleny jako etnické čistky či jako trest pro obyvatele – tj. neslouží-li k ochraně civilistů, braní rukojmích, majetku, mučení, nezákonné držení v koncentračních táborech, povinnost sloužit v nepřátelských jednotkách ..)

b) porušení zákonů a obyčejů  vedení války ( v užším smyslu)

c) genocidu namířenou proti určité části národa,etniku,rase, náboženské skupině

d) zločiny proti lidskosti ( mohou a nemusí  být spáchány za války, např. nacisté páchali zločiny proti sociálním demokratům,komunistům a Židům již od roku 33 ) jsou podle MTD namířené proti civilnímu obyvatelstvu ( vražda , zotročení, deportace, uvěznění,mučení,,znásilnění, perzekuce z rasových,náboženských či politických důvodů ) …

V 2/01 MTD vynesl historický rozsudek, kterým stanovil, že zločin proti lidskosti představuje i systematické znásilňování a sexuální zotročování v době války ...

Paul Risley, jenž byl svého času v Haagu mluvčím obžaloby, prohlásil, že  “  hlavním cílem MTD je dostat do Haagu nejvyšší politické a vojenské představitele, kteří pověřili pachatele válečných zločinů, většinou obyčejné brutální vrahy z nejrůznějších polovojenských policejních jednotek, tyto zločiny páchat.”

Hlavní prokurátorkou byla švýcarská právnička Carla del Ponte ( první byla Kanadˇanka Louise Arbor, a druhým byl Jihoafričan Richard Goldstone), na Carlu del Ponte byl spáchán i atentát  …

Jejím zástupcem byl Američan David Tolbert .

Předsedou tribunálu byl Američan Theodor Menor, a jeho zástupcem Ital Fausto Pocar (tribunál tvoří tři stálí soudci, a 11 přísedících soudců z různých zemí) .

Od roku 02 MTD v zájmu urychlení jednání nabral více ad hoc soudců, takže místo původních tří současně vedených procesů, jich bylo vedeno šest .

Tribunál má přes tisíc zaměstnanců/vyšetřovatelů z nejrůznějších zemí, kteří pracují v nebezpečném terénu  - MTD však nemá vlastní policii, která by mohla zatýkat, takže se musel spoléhat na policii bývalých jugoslávských republik, anebo na mezinárodní mírové jednotky SFOR pro Bosnu, a KFOR pro Kosovo .

K 6/05  bylo vyneseno 56 rozsudků, 5 lidí bylo zproštěno obžaloby, 21 obžalob bylo staženo, 16 obžalovaných zemřelo ( jeden zemřel v cele „přirozenou“ smrtí, jeden v cele v roce 98 spáchal „sebevraždu“ oběšením/ Slavko Dokmanovič, starosta Vukovaru, tři v Bosně zastřelili příslušníci SFOR při  pokusu o jejich zatčení, jeden se vyhodil do povětří granátem, když jej chtěli zatknout němečtí příslušníci SFOR, ostatní zemřeli „přirozenou“ smrtí – 5 dní před tím, než byl  11.3.06 ve své cele „nalezen mrtvý“ Miloševič, byl nalezen ve své cele oběšený Milan Babič, exšéf „Republiky“ Srbská Krajina ).

Nejvyšším vyneseným trestem je trest doživotí pro bývalého srbského starostu města Bratunac, a 40 let pro bosenskosrbského dozorce Gorana Jelišice .

Rozsudkům MTD se vytýká, že nejsou logicky promyšlené, že ani statut MTD, ani trestní řád nestanovuje výši trestů, takže jsou zcela ponecháni na úsudku soudců (ledaže by otázka trestů byla záměrně ponechána na okraji, středem procesu je totiž rozprava o dobru a zlu před vynesením rozsudku – přiznání, lítost a omluva obětem, to je to nejdůležitější, co se v Haagu odehrává – i přežilým obětem je po přiznáních lépe : „ Je to osvobozující pocit, nemusíme již dokazovat, že nám  vyvraždili rodiny a přátele  „)  ...

Pouze je stanoveno, že vynesené rozsudky musí přihlížet k závažnosti zločinu, ke stupni odpovědnosti obžalovaného, k jeho postavení v hierarchii, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, a k trestům aplikovaným v bývalé Jugoslávii .

Váleční zločinci nesmějí být souzeni v nepřítomnosti, a nesmí být uložen  trest smrti – maximální trest, který smí soudci uložit, je trest doživotního vězení .

Jako příklad nelogického posuzování viny při vynášení rozsudku se uvádí kauza dvou vrchních dozorců bosenskosrbských koncentračních táborů Omarska a Keraterm.

První z nich, Milojica Kos se aktivně účastnil mučení a týrání vězňů, a dával k jejich týrání příkazy, v Haagu se nepřiznal. Druhý, Damir Dosen, se mučení a týrání také aktivně účastnil, ale své moci využíval i ve prospěch některých vězňů, a ke svým zločinům se v Haagu přiznal - první dostal 6 let, druhý 5 let.

Další dozorce z Keratermu Predrag Banovič, jenž se přiznal, že utýral pět lidí, dostal v 9/03 osm let vězení.

V 8/01 tribunál odsoudil ke 46 letům trestu odnětí svobody bosenskosrbského generála Radislava Krštiče za genocidu spáchanou v muslimské enklávě Srebrenica a Žepa na západě Bosny, prokurátor požadoval doživotí, odvolací soud rozsudek změnil na 35 let, třebaže Krštič svoji vinu popřel s tím, že žádné rozkazy k vraždění civilistů nevydal ( obžalován byl 1. 11.98, 2.12.98 byl zadržen ve svém autě ojedinělou akcí společného komanda SAS-NAVY SEAL ( jeho švagr podpluk. Světozár Kosorič byl šéfem vojenského zpravodajství bosenskosrbské armády) , a přímo z auta převezen do Haagu, což rozzuřilo MOW, protože byl bez jejího vědomí zadržen v zóně, kterou střežila ruská jednotka …

5 dní po jeho „únosu“ bleskově začal jeho proces, – v 12/04 byl převezen do UK vězení Belmarsh, kde byl na Krštiče v 5/010 spáchán pokus o atentát ze strany muslimských spoluvězňů, proto byl převezen do NL vězení ) …

31.7.03 MTD vyslovil první rozsudek doživotí ve své historii : odsoudil k němu dr. Milomira Stakiče, ideologa bosenskosrbského předáka Radovana Karadžiče – právě dr. Stakič byl spoluautorem plánu vytvořit novou etnicky čistou Bosnu, v níž by žili jen Srbové ...

Doktor Stakič byl hlavní postavou „ převratu „ ve městě Prijedor na severozápadě Bosny, při kterém se k moci dostali bosenští Srbové 30.4.92.

Po převratu se stal jeho starostou, a nařídil v jeho okolí vytvořit  tři neblaze proslulé koncentrační tábory – Omarska,Trnopolje a Keraterm, v nichž držel v hrůzných podmínkách několik tisíc nesrbských vězňů. Tábory fungovaly od května do srpna 92.

Stakič, na rozdíl od bosenskosrbské premiérky Plavčičové, odmítl přiznat svoji vinu, proto dostal doživotí, Plavčičová se přiznala, a dostala jen 11 let. Teprve tyto dva rozsudky uvolnily záplavu přiznání ...

4.11.03 byl v Haagu odsouzen  Miroslav Derondžič, bývalý starosta bosenského města Bratunac. V 5/92 dal příkaz k vypálení  muslimské vesnice Glogova, a k zastřelení 65 civilistů, ostatní byli deportováni.V Haagu se k vině přiznal.

SLOBODAN MILOŠEVIČ (1941 -2006)

Vystudoval právo, má dvě děti : syna Marka ( + vnuka Marka/ k roku 06), a dceru.

Nejprve se živil jako ekonomický poradce v různých jugoslávských/YU firmách, poté se stal gen. ředitelem Technogas, a poté šéfem největší YU banky Beogradska banka .

Jako bezvýrazný komunistický aparátčik na sebe upozornil v 4/87 štvavým protialbánským projevem v kosovské Prištině před davem rozzuřených Srbů, kteří se cítili šikanováni ze strany albánské většiny – tímto projevem zvedl víko dlouholetého tabu etnických rivalit, a stal se gurem srbských nacionalistů - díky své rostoucí popularitě brzy vytrhl kontrolní otěže nad KS z rukou svého dlouholetého přítele Ivana Stamboliče.

V roce 89 byl zvolen předsedou srbského prezidia – v 1/90 se konal sjezd KS, na kterém Miloševič odmítl další demokratické reformy, zejména požadavek slovinských a chorvatských delegátů skoncovat s politickým systémem jedné strany - slovinští a chorvatští delegáti proto ze sjezdu předčasně odjeli, čímž se jugoslávská KS rozpadla …

V 7/90 Miloševič KS přejmenoval na Socialistickou, ale  s komunistickým chováním , zejména si strana podržela kontrolu nad médiemi.

Když Chorvatsko vypsalo samostatné volby, Miloševič varoval, že rozpadne-li se Jugoslávie/YU,Srbsko si vytyčí hranice, které budou zahrnovat i srbské komunity v jiných svazových republikách ( např. srbskou komunitu v chorvatské Krajině ), protože Srbové mají právo žít v jednom státě, a budou ho bránit i se zbraní v ruce  - občanská válka visela na obzoru.

V 12/90 byl Miloševič zvolen prezidentem Srbska.

V 10/91  Miloševič vtrhl do Slovinska a Chorvatska, když jejich parlamenty vyhlásily nezávislost. Zatímco ze Slovinska se Miloševič stáhl okamžitě, válka v Chorvatsku se protáhla, třebaže sliboval, že bude blesková a vítězná.

Do 12/91  „jugoslávská“ armáda a srbští separatisté z Krajiny dobyli jednu třetinu chorvatského území, včetně východní a západní Slavonie.

 „Jugoslávští“ vojáci dezertovali po stovkách, mnozí z nich spáchali sebevraždu. 20.000 lidí přišlo o život, půl miliónu lidí o střechu nad hlavou  - OSN vyhlásilo proti Srbsku hospodářské sankce.

V roce 92 poté, co Bosna po lidovém referendu vyhlásila v 4/92 nezávislost , Miloševič vtrhl i do Bosny, opět pod záminkou ochrany zdejší srbské komunity před „ genocidou ze strany Chorvatů a islámských fundamentalistů  „ …

Tím se Jugoslávská federativní republika rozpadla definitivně.

Téměř čtyři roky trvající válka v Bosně byla nejkrvavější v Evropě od konce 2. sv. války – Evropa měla denodenně na obrazovce pouze srbské válečné zločiny, čímž mezinárodní izolace Srbska rostla ze dne na den.

Veřejné mínění v Bělehradě bylo na straně Miloševiče – až na rodiny ohrožené brannou povinností.

V roce 95 Miloševič podepsal mírové dohody v Daytonu s viditelnou snahou změnit na Západě svoje image z Balkánského řezníka na Balkánského mírotvůrce.

Zato, že se vzdal podpory bosenských Srbů, byly proti Srbsku částečně uvolněny hospodářské sankce, které srbské hospodářství dusily od roku 91.

Daytonské dohody byly důsledkem bleskové letní ofenzívy chorvatské armády ( s US vojenskými poradci), která dobyla zpět většinu chorvatského území pod srbskou okupací, včetně Krajiny – 200.000 zdejších Srbů bylo poté nahnáno na potupný pochod do Srbska, kde se připojili k mase nezaměstnaných .

Poté chorvatská armáda ve spolupráci s bosenskomuslimskou armádou ( během třítýdenního bombardování bosenskosrbských pozic letouny NATO ) vytáhla na bosenské Srby …

V 12/95  proti pokusu Miloševičovy vlády zmanipulovat výsledky obecních voleb, srbská opozice zorganizovala masové demonstrace, během kterých demonstranty brutálně napadla policie.

Po třech měsících nepokojů  Miloševič v 2/96  souhlasil „ vrátit ukradené volby opozici „ , která v nich drtivě zvítězila, avšak nedlouho poté se opoziční koalice „ Zajedno „  rozpadla ve vzájemném osočování ze spolupráce s Miloševičem …

V 7/97 byl Miloševič parlamentem, ovládaným jeho stoupenci, podruhé zvolen prezidentem Srbska, a v roce 98 vtrhl do separatistického Kosova.

Bombardování Srbska letouny NATO v roce 99  mu nakrátko pomohlo opět sjednotit Srby v boji proti Západu.

Miloševič po tomto bombardování svoji armádu z Kosova v 6/99 sice stáhl, ale porážku nepřiznal, naopak, uprostřed zničené infrastruktury a nových hospodářských sankcí státem vlastněná média rozjela kampaň, ve které Miloševiče oslavovala jako nového spasitele národa.

Rok 00 byl pro Miloševiče kritický – Černá Hora, která jediná zůstala ve federaci se Srbskem, hrozila, že z federace vystoupí, a tak Miloševič vypsal na 9/00 parlamentní volby, ve kterých opět drtivě prohrál.

Když opět odmítl uznat vítězství opozičního předáka Vojislava Koštunicy, vyšly v říjnu desetitisíce lidí do ulic, a byla vyhlášena generální stávka  - jeho dosavadní  spojenci od něj jeden po druhém odpadávali : nejprve pravoslavná církev, poté i část veřejných médií.

Demonstranté vtrhli do parlamentu, a do státní TV, a obě budovy podpálili. Většina policistů se postavila na jejich stranu – Miloševičovo impérium padlo : ulice jej nastolila, a ulice jej 5.10.00 svrhla.

1.4.01 byl zatčen na příkaz srbského premiéra Zorana Džindžiče ( v 3/04 zavražděného), 28.6.01 byl proti své vůli výměnou za zrušení mezinárodních sankcí vůči Srbsku a ČH vydán do Haagu.

Zoran Lilič, bývalý prezident ex-Jugoslávie v době, kdy byl Miloševič premiérem Srbska (93 - 97), byl jen Miloševičovým  „poslíčkem“ , tvrdil jeden ze svědků.

Zoran Lilič, rovněž předvolaný jako svědek, v Haagu uvedl dvě důležitá fakta :

a) kapitán Dragan, člen státní bezpečnosti, na přímý příkaz Miloševiče založil v Chorvatsku výcvikové tábory pro polovojenské jednotky, které páchaly masakry během vyjednávání daytonských dohod

b) v roce 99 během války v Kosovu v době bombardování NATO, Miloševič odmítl zprostředkování bývalého německého kancléře Helmuta Kohla na dosažení dohody pod záštitou OSN ( Miloševič toto tvrzení popřel, ale Lilič si za ním stál ). Miloševič prohlásil, že „ NATO se dopustilo agrese, a OSN zasáhly po dohodě se Srbskem „ ...

Zoran Lilič dále prohlásil, že „ třebaže Miloševič již nic nekontroluje, všechno ovlivňuje - nominace armádních generálů, nominace členů Sjednocené jugoslávské levice (YUL) do čela veřejných podniků, ovlivňuje členy Nejvyšší rady obrany státu, měnovou politiku ... Ovlivňuje ministry, poslance, členy Srbské socialistické strany, které od roku 90 předsedá „ ( 26.12.03, kdy jím stále vedená Socialistická strana Srbska zabodovala ve volbách, se Miloševič rozčiloval, že mu tribunál neumožnil osobně zasáhnout do povolební situace v Srbsku ( mohl totiž komunikovat jen s příbuznými, diplomaty a právními poradci ) ...

Proces s Miloševičem v Haagu začal po velkých průtazích 12.2.02 .

Průtahy způsobil jednak tribunál, který žongloval s procesními pravidly, a jednak Miloševič, jenž se “ necítil zdráv “ , a dostal mnoho lékařských posudků z celého světa, že je “ vážně nemocný “ ( vysoký tlak, a z toho pramenící srdeční problémy)  – amsterdamský deník NRC Handelsblad přinesl 25.11.02 zprávu, že Miloševič dostal na své zdravotní problémy nesprávné léky, takže ruská duma poslala protestní dopis, aby MTD Miloševičovi neodpíral lékařskou pomoc …

Miloševič byl obviněn v 66 bodech z válečných zločinů, včetně genocidy.

V 8/03 byl navíc spolu s dalšími svými osmi spolupracovníky Bělehradem obviněn i z vraždy Ivana Stamboliče, kterého Miloševič „propustil ze svých služeb“ v roce 97, protože nebyl slepě poslušný – v 8/00 byl Stambolič zavražděn.

Miloševič, jenž měl při procesu vždy kravatu v barvách bývalé Jugoslávie, postavil svoji obhajobu na neuznání ad hoc soudu ustaveného RB OSN v roce 93 – tvrdil, že je obětí politického monstrprocesu, při kterém bitva o veřejné mínění je důležitější než bitva právní, proto se opakovaně odmítl k čemukoliv přiznat, a jen tvrdil, že MTD v Haagu je loutkovým soudem, který nemá žádnou pravomoc jej soudit …

Odmítl také  oficiálního obhájce, třebaže pro něj pracovala významná skupina právníků v Bělehradě (např. Zdeňko Tomanovič), a skupina mezinárodních právníků, která s ním sympatizovala ( bratr Miloševiče žil v Moskvě/MOW).

Tímto svým požadavkem, že se bude jako právník obhajovat sám, a odmítá  jakoukoliv zprostředkovanou obhajobu, Miloševič tribunálu v Haagu značně zamotal hlavu.

Soud mu přesto ustanovil alespoň tři amici curiae/soudní přátele, kteří dohlíželi na to, aby Miloševič nebyl ve svých právech krácen ( byli jimi Steven Kay z UK, Mischa Wladimiroff z NL, a Branislav Tapuškovič ze Srbska, kteří v jeho prospěch mohli vznášet návrhy, námitky, provádět křížové výslechy svědků, apod.) … 

Miloševič však o amici curiae nechtěl ani slyšet, a obvinil MTD v Haagu, že tuto instituci využívá protiprávně ve svůj prospěch, načež jemu přátelské organizace v zahraničí zahájily kampaň s heslem “NATO a Haagu, neodpírejte Miloševičovi právo na obhajobu” …

Obvinil také haagské překladatele, že jeho projevy v srbochorvatštině neodpovídají jejich haagským překladům.

Finanční podpora Miloševičovi ze zahraničí :

Miloševiče v Haagu finančně podporovaly stovky mezinárodních organizací a institucí, např. W. Mellon Foundation, Glasser Progress Foundation, Open Society Institute, Mezinárodní středisko pro přechodnou spravedlnost, Radio Svobodná Evropa (Radio Free Europe ), bývalý US velitel NATO Ramsey Clark ( třebaže v 12/03 vypovídal v tajném slyšení za zavřenými dveřmi na straně obžaloby ) , desítky ruských organizací - podpořil jej i Judr Vojtěch Filip, tehdejší místopředseda českého parlamentu ( uveden v oficiálním mezinárodním seznamu na internetu ).

Podpořila jej samozřejmě bělehradská právnická fakulta ( kde je jeho žena profesorkou ), Organizace balkánských válečných veteránů, jednohlasně i ruská duma ( v 10/03 ruský ministr zahraničí Ivanov napsal do Haagu protestní dopis, ve kterém požadoval propuštění Miloševiče, protože MTD v Haagu je  nezákonnou institucí … - to samé učinil parlament Běloruska. Ve prospěch Miloševiče vystupovaly i různé výbory Helsinky Human Rights , např. britský .

POROVNÁNÍ  s procesem se SADDÁMEM HUSAJNEM (zatčen 13.12.03, obžalován 30.6.04, odsouzen 5.11.06, oběšen 30.12.06 )

Třebaže proces se Saddámem byl v Bagdádu, zorganizovala jej okupační mocnost, která tahala i za nitky, Washington nákladný proces i financoval.

V Iráku soud se Saddámem představoval větší riziko pro možnou politickou destabilizaci ( Saddám z něho mohl vyjít jako arabský mučedník, šíité  mohli požadovat vykonání  „spravedlnosti“  pouličním lynčováním). Ve skutečnosti Saddám Iráčany již nezajímal …

Jediní obyvatelé, kteří s procesem se Saddámem plně souhlasili, byli nearabští Kurdové …

V roce 04 navštívil Haag předseda zvláštního iráckého tribunálu pro prominenty Saddámova režimu.

Aby nedošlo ke „slobodanizaci“ iráckého procesu ( mnoho žalob a  stovky svědků ) v jediném v důsledku toho rozbředlém procesu, kdy byl Miloševič ne vždy ku svému prospěchu vpleten do složitých právnických procedur, prokurátoři Speciálního iráckého tribunálu zvolili zcela opačnou strategii – Saddám byl souzen ve 12 po sobě jdoucích procesech konkrétně zaměřených na nejtěžší zločiny, které spáchal v letech svého panování 68 – 03 .

Možná však, že US organizátorům procesu ani nešlo o přehlednost, jako o to, že v procesu s jednou konkrétní obžalobou se nebude rozebírat spolupráce Západu, zejména americká, se Saddámem …

Prezident lobbistické skupiny Genocide Watch  Gregory Stanton prohlásil :

“ Dokonalost je nepřítelem spravedlnosti – tím, jak se soudy snaží postupovat po formalistické linii právní dokonalosti, nahrávají viníkům, a ubíjejí spravedlnost. Právní formalismus je vrahem veškeré spravedlnosti“/ „ All-or-none standards are self-defeating „  …

Důkazem jeho tvrzení je krach s mezinárodním soudem, který měl již koncem 80.let soudit Pol Pota a jeho Rudé Khmery - mezinárodní tribunál ztroskotal na tom, že státy nedosáhly dohody o čistě formálních otázkách fungování tribunálu …

Proces s Miloševičem byl přenášen na internetu a několika TV stanicemi na území bývalé Jugoslávie, kdy Miloševič svými prohlášeními pravidelně vyvolával bouřlivé veřejné reakce.

Proto organizátoři procesu se Saddámem byli opatrnější – některá jednání byla veřejná, jiná neveřejná, TV přenosy byly sestřihané, nikoliv přímé.

US experti totiž tvrdili, že si Miloševič záměrně pohrával s TV kamerami, aby demonstroval jak je dokonalý, a Západ vůči němu spiklý – za některé jeho neústupné projevy ( v ničem se necítil vinen) záměrně pronášené jen pro kamery, jej Srbové obdivali, ale nikoliv zbožňovali, protože masové hroby, které Carla del Ponte nechávala na kameru pravidelně ukazovat, mnohé Srby očividně zaskočili …

LUXUSNÍ PODMÍNKY VE VĚZENÍ OSN V HAAGU

Vězení OSN na příjemném přímořském předměstí Haagu v Scheveningen (2 km od sídla tribunálu ) je součástí nizozemské věznice, ve které za 2.sv.v.  Gestapo věznilo NL příslušníky protinacistického odboje.

Miloševič a ostatní obžalovaní měli pro sebe čtyři patra s 12 celami na každém z nich, které hlídali vojáci OSN.

Každý z vězňů měl pro sebe jednu celu o výměře15 metrů čtverečních, vybavenou veškerým komfortem ( samostatný sprchový kout se záchodem, postel, psací stůl, police s knihami, kávovar, rádio, satelitní TV ).

Měli volný přístup do moderně vybavené tělocvičny, na sportovní dvůr venku, do oddechové místnosti, do knihovny, modlitebny, a vězeňského obchodu, kde všude mohli navzájem svobodně „multietnicky“ komunikovat …

Každý den mohli telefonovat svým rodinám v časovém rozsahu sedmi minut, mohli si sami vařit, hrát na piano či na kytaru, chodit na masáže.

Miloševič by si asi nejvíce povídal s bosenskými Srby – s bývalou bosenskosrbskou prezidentkou a vysokoškolskou profesorkou biologie Biljanou Plavšičovou*1930 ( jedinou obžalovanou ženou, která si tři čtvrtě svého 11letého trestu odpykala ve švédské věznici, odkud byla propuštěna v 10/09, a převezena do bosenské Republiky srbské vládním letounem premiéra Milorada Dodika, jenž prohlásil, že by z ní rád učinil doživotní senátorku, aby jí „vykompenzoval“ vězení), s bosenskosrbským generálem Radislavem Krstičem, a bývalým mluvčím bosenskosrbského parlamentu Momčilem Krajišnikem, jenž dostal 27 let, v roce 09 zkrácený na 20 let, od roku 010 se „zkoumá“ jeho žádost o předčasné propuštění, protože si již polovinu odseděl  …

Miloševič, jenž se odmítl podrobit psychiatrickému vyšetření, si však s nikým nepovídal, protože byl od 1.6.01, kdy byl do Haagu dopraven, jako jediný držen v izolaci, pod 24 hodinovou kontrolou, aby se nepokusil o sebevraždu, kterou se připravili o život oba jeho rodiče …

Izolace dále znamenala, že jej rodina, právníci a novináři směli navštěvovat jen velmi zřídka – ale mohl kdykoliv přijímat diplomaty.

Miloševič procesu využíval k tomu, aby napadal OSN,EU a NATO ( jeho oblíbenou hojně citovanou brožurou byla oficiální Bílá kniha Bělehradu o zločinech NATO z roku 99 ( mj. že zvláštní jednotky NATO prováděly na území bývalé YU aktivní špionáž, ke které se přiznal ve švýcarském listě La Liberté v 4/99 bývalý příslušník Verifikační mise v Kosovu Pascal Neuffer, jenž prohlásil, že situace v Kosovu neospravedlňovala nálety NATO, viz také Elisabeth Neuffer The Key To My Neighbour´s House ) …

Miloševič obvinil zejména Německo, US a Vatikán, že ve spojení s balkánskými teroristy úmyslně rozbily Jugoslávskou federaci …

V roce 03, když bělehradský prokurátor obvinil jeho ženu z ponoukání k vraždě Stamboliče, srdceryvně prohlásil, že nezákonná, tyranská a zločinná vláda v Bělehradu šikanuje jeho rodinu, aby se zavděčila MTD v Haagu ...