Mašínové, co česká veřejnost řeší ?

To, že paní Zdenu Mašínovou oficiálně napadly dvě české KS poslankyně, zatímco její rodina a tisíce dalších se za komunistické totality nemohly proti vraždám , které příslušníci této strany beztrestně páchali na příslušnících jejich rodin, bránit , vypovídá ledacos nejen o těchto členkách parlamentu, které se nemusejí doma třást hrůzou, koho z rodiny STB odvede, koho umučí k smrti, koho pošle do uranových dolů – na rozdíl od Zdeny Mašínové tyto dvě ženy nepřetržitý strach, hrůzu a bezmezné zoufalství nikdy nezažily.

Jejich otce neumučilo Gestapo, které poslalo jejich matku do koncentráku, aby ji poté spolu s jejím bratrem zavraždila bolševická STB.

Také „ lidověbolševická“  mládež z 50.let měla jiné starosti, prosté juvenální či mládežnické,  zatímco jiná mládež ve stejné době jejich proletářských radovánek bojovala o holý život a svobodu …

Zde výstižně platí, co řekl dle Bible Ježíš Nazaretský , „ ten, kdo nenesl můj kříž, nemůže být mým učedníkem/stoupencem “  …

 Následující jsem již napsala do Militarií Leonida Křížka  :

Skutky bratří Mašínů z hlediska mezinárodněprávního nespadají pod kategorii terorismu ani náhodou, jeho pojem nebyl ani přesně definován pro jeho subjektivní elastičnost, existuje asi sto maximálně variabilních „ provozních“  definic, které teroristy subjektivně nálepkují, a z toho důvodu i všechny smlouvy (od roku 63 počínaje)  o legálních/ilegálních kombatantech jsou dvojznačné, a prakticky neřeší kdo je kým, a to ani ženevská konvence o ochraně civilního obyvatelstva za války z roku 49, která poprvé civilní kombatanty uzákonila ( jednotlivce i nevládní organizace), které mají právo bojovat se zbraní v ruce nejen proti okupační mocnosti, ale i proti vlastní loutkové/utlačovatelské vládě …

Současné definice terorismu se zejména nevyslovují k tomu, že „politický“ terorista je stále pod ochranou Charty OSN a mezinárodního práva humanitárního …

Na rozdíl od občanů ČR, státního zastupitelství, které se rozhodlo činy této skupiny prohlásit za „ promlčené“, a to ještě až v roce 98, sousední státy, které byly zvyklé na zcela běžný protikomunistický odboj se zbraní v ruce, a taktéž západní státy, považují Mašínovu skupinu jednoznačně za odbojovou, a nechápou českou veřejnost, která na ozbrojený odboj proti útlaku ze strany režimu nemá již pár staletí genetickou výbavu (opak platí pro kolaboraci s totalistickými režimy), a je pro ni „ morálně“ nestravitelný,  co řeší …

Že členy této skupiny nikdo na Západě za teroristy nepovažoval, dokazuje i to, že ze Západu byli  neextradovatelní/tj. žádný západní stát by je nevydal, protože je nepovažoval za „ vrahy a lupiče“ podle trestního práva, ale za legální kombatanty proti loutkovému režimu nastolenému z Moskvy, hrdiny odboje, kteří dokázali nemyslitelné – probít se z bolševického obklíčení  …

Hollywood si již pohrává s myšlenkou jejich příběh filmově ztvárnit ( Le Figaro z 2.6.08) , což českou veřejnost jistěže nepotěší …

Definice loupežné vraždy k dokonání skutkové podstaty vyžaduje nejen „ kdo proti jinému použije fyzické násilí s úmyslem zmocnit se jeho věci „ , ale také podle forenzní psychologie u „ úmyslu zabít“ příslušnou„ stav mysli“ , tj.  „naprostou lhostejnost vůči životu jiného člověka“ , a připravit jiného o danou věc „ z nízkých pohnutek jen proto, aby se pachatel obohatil“ , a to již od dob říše římské přes rakousko-uherský trestní zákoník až po současný – bratři Mašínové byli vychováni v hodnotách vlastenectví, odvahy a cti, byli to synové národního hrdiny, definice tudíž jistěže platí pro Džugašviliho, ale nikoliv pro činy Mašínovy skupiny …

Stejná definice platila i pro příslušný lidově bolševický paragraf o loupeži zákona č.86/1950, jehož do očí bijící vadou , která z tohoto „třídního“ zákona činí jen nehodnotný cár papíru , bylo upřednostňování výlučně mocenských zájmů lidověbolševického režimu, nikoliv ochrana základních lidských svobod, protože mezi tzv. nezadatelná /nezcizitelná práva, se kterými každý člověk již přichází na svět, patří nejen právo na život, ale i na svobodu a osobní bezpečnost,  mj. znovu potvrzená Všeobecnou deklarací lidských práv z 12/48, k jejímuž dodržování byli právně zavázáni i lidově bolševičtí čsl. komunisté, která se promítla i do jejich třídní ústavy, kterou, bytˇ těžce nemocný po několika mrtvicích, prezident Beneš odmítl bolševikům podepsat, třebaže na něj vyvíjeli bohapustý nátlak (zakrátko zemřel, Jana Masaryka a Beneše si komunisté vskutku ponechat nemohli) …

Lidodemo bolševici byli vázáni i dalšími mezinárodními konvencemi, které nedodržovali, ale pod jejichž ochranu Mašínova skupina ( a všechny jiné odbojové protibolševické skupiny ) spadala …

Další ukázky zločineckého režimu oficiálně KSČ nastoleného 25.2.48, de facto již po osvobození SU armádou v 5/45, proti kterému skupina Mašínů, a jiné skupiny 3.odboje, bojovaly :

Z výpovědi slovenského básníka Theo Herkela Florina (1908-1973),  nekomunisty , od roku 48 osobního tajemníka popraveného ministra zahraničí Vlado Clementise, týraného příslušníky režimu čsl. komunistů (Clementis žil za války v PAR a v LON, oficiálně odsoudil pakt Stalina s Hitlerem ze 8/39, proto jej v roce 40  Gottwald vyloučil z KSČ , z čehož si však Clementis hlavu nedělal ) .

 „ Dlouho jsem nechápal, kdo jsou ta individua, co mě zavřeli, co mě mlátí, jisti si svojí beztrestností, protože je sovětští poradci, na kterých závisel jejich služební postup, učinili všemocnými.

Ale zařekl jsem se, atˇmne  zchromí jak zchromí, raději pojdu, než bych vydal křivé svědectví, které ze mne chtěli vymlátit proti Clementisovi a jiným. Nic jsem jim nepodepsal, třebaže chvílemi jsem si myslel, že bolesti již nevydržím „ .

Mučitel STB velitel pankrácké věznice v letech 49-50 ( v roce 48 jeho bratr po nepřetržité třídenní službě usnul na stráži na hranicích, hajný mu vzal samopal,což mohl, protože německý ovčák hajného znal, a nechal jej přiblížit, a udal jej veliteli, takže byl z Pohraniční stráže propuštěn ), Václav Pešek, v roce 68 uvedl, že „ lituje, že byl takový stranický fanatik", přesto přiznal, že toto období bylo vrcholem jeho života, protože mu dalo moc nad lidmi – Pešek byl totiž mučen Gestapem, a to, co Gestapo dělalo jemu, praktikoval na svých obětech , sám přiznal, že „ nebyl nervově v pořádku“ , a že tato činnost byla pro něho „ duševní obrodou“ …

Pešek uvedl, že  „po svém zatčení Gestapem již nepřišel do styku s normálními lidmi - po osvobození pracoval jen se stranickými soudruhy z bezpečnosti „  …  „ Můj nadřízený Veselý ( známý mučitel)  , do své „sebevraždy“ ředitel Muzea Klementa Gottwalda, mi stále říkal : “ Jestli se s nimi budeš bratříčkovat, skončíš jako oni“,,,

Jednu ženu Pešek seřezal řemenem do krve tak, že na ní visely kusy kůže, druhou rozmlátil tak, že jí musely amputovat prsa, třetí zkopal, když byla ve 4. měsíci těhotenství, takže potratila, přičemž ji poté nechal v korekci nahou , zcela vysílenou v horečce, přes noc ležet na betonové podlaze při mínus tři stupně Celsia bez lékařské pomoci  ( dostala mj. zápal plic a zánět vaječníků ) …

Pešek svědectví těchto žen z poloviny 60.let odbyl prohlášením , že „ lidi jsou svi…, a ženský obzvláštˇ“  ( doma měl manželku a dva malé syny) … S jinými vězenkyněmi udržoval intimnější vztahy – ty poté měly jistá privilegia, a více jídla – z rozkradených balíčků pro jiné vězně …

Až do popravy byla do jeho „ péče“ přidělena i dr. Milada Horáková, výslechy s ní prováděl vyšetřovatel  „ akademik“  Kohoutek , přesto  „pohovory“ s ní dělal z vlastní iniciativy i Pešek, třebaže nemusel.

K rozhovorům s Miladou Horákovou v roce 68 uvedl :“ Byla to nesmírně inteligentní ženská, na ni jsem se svými čtyřmi měštˇankami nestačil  - musel jsem po nocích studovat její materiály, abych vůbec před ní dokázal vyslovit nějakou smysluplnou větu „ …

Vyšetřovatel STB Kohoutek s vysokoškolským vzděláním zemřel v roce 66 .

V roce 53, kdy se komunisté po vzoru svého přítele Stalina zbavovali přímých svědků ( sovětští poradci, před nimiž měli všichni strach a snažili se jim zalíbit, byli na každém ministerstvu ) , byl odsouzen na sedm let (odseděl si 4), poté, co vydatnou měrou přispěl k popravě Slánského a Milady Horákové ( později komunisté proces se skupinou Slánského prohlásili za úmyslnou justiční vraždu) …

Kohoutek úmornými každodenními výslechy ve své kanceláři v pankrácké či ruzyňské věznici nutil nevinné lidi svědčit proti jiným nevinným lidem, svědectví si sám vymýšlel, a nevadilo mu, že se tito lidé vůbec neznali – před vyslýchanými se chlubil, že jemu každý vězeň nakonec protokol/přiznání  podepíše …

Jestliže odmítli, nechal je mlátit a mučit, a hnít celé měsíce v nelidských podmínkách ve vazbě, dokud nepodepsali. Za tuto svoji činnost byl povýšen na majora, posléze podplukovníka STB.

Při svém procesu jako Adolf Eichmann tvrdil, že „ jen“ poslouchal rozkazy svých nadřízených z ministerstva vnitra“ .

19.6.49          začala internace arcibiskupa Berana. Jeho rezidenci obsadili příslušníci STB a sdělili mu, že od této doby jsou jeho „bodyguardy“, kteří budou sledovat každý jeho krok.

Protože již předtím byli zatčeni studenti, kteří demonstrovali v jeho prospěch, arcisbiskup prohlásil, že nikam ze své rezidence již vyjíždět nebude, protože si nemůže vzít na svědomí, aby kvůli němu byl pokaždé někdo zatčen a uvězněn.

Na Hradčanském náměstí před jeho rezidencí se toho dne shromáždily stovky lidí, zejména studentů, kteří proti jeho internaci protestovaly, a chtěly jej vidět. Trvalo dlouho, než policie dav rozehnala, kardinálovi STB nedovolila, aby k nim promluvil a poslal je domů .

Během 15leté internace byl zcela izolován od ostatního světa, drželi jej na různých místech, mj. i na arcibiskupském zámku v Roželově u Rožmitálu, poté v Růžodolu u Liberce,kde byl i českobudějovický biskup Josef Hlouch.

Teprve zde mohl 1x za čtvrt roku napsat své sestře, která jej mohla 1x za čtvrt roku navštívit, dopisy však musela adresovat na jistou poštovní schránku v Praze, takže ani ona několik let nevěděla, kde je bratr internován.

Z Růžodolu byl převezem do Myštěvce u Nového Bydžova, kde byl vězněn i brněnský biskup Karel Skoupý, a rožňavský biskup Robert Pobožný. V 12/ 53 byl arcibiskup Beran a biskup Skoupý převezeni do Paběnic u Čáslavi ( zde jej navštívili pánové z ministerstva vnitra a prohodili, „ máte to tady lepší než v Dachau, ne“ )  , kde oba představitelé církve zůstali do 10/63, kdy byli převezeni do Mukařova u Prahy do bývalého kláštera.

Zde byl Beran amnestován, třebaže nikdy nebyl odsouzen , bytˇpo odsouzení Milady Horákové měl být proces i s ním, ale Gottwald prý prohlásil :“ Dejte mi s procesy již pokoj, s Horákovou to byl veřejný skandál, s Beranem by to bylo stejné  „ ( také Gottwald se dlouhého věku nedožil)   …

Beran byl sice amnestován, ale internován byl i nadále , a to v Radvanově /okres Tábor), Když jeden italský novinář na ministerstvo vnitra v roce 64 stále naléhal , že chce s propuštěným kardinálem uskutečnit rozhovor, bylo mu řečeno :“ Vždytˇpan arcibiskup nikdy zatčen nebyl, žije tedˇ v Radvanově, v sobotu vás jeho strážce k němu pustí „ . ale nepustil.

Beran však rozhovor se strážcem slyšel, a vyklonil se z okna, načež si jej italský novinář vyfotografoval, spokojeně na něj kývl , a odjel.

15.1.65 dostal arcibiskup Beran doporučený dopis z Vatikánu, že bude v 2/65 jmenován kardinálem.

19.1.65 přišli pánové z vnitra, a řekli mu, že slyšeli ze západoněmeckého rozhlasu, že bude jmenován kardinálem – řekli, že biskup by musel mít k nominaci schválení komunistické vlády, ale že kardinál je „ nezajímá“ …

17.2.65 jej přivezli na ministerstvo vnitra s tím, že pojede do Říma. Odpověděl, že nemá ani pas, soudruzi mu však sdělili, že mu pas již vystavili.

Poté se jej zeptali,jak dlouho v Římě bude – arcibiskup odpověděl, že maximálně tři týdny, ale když 19.2.65 do Říma odletěl, čsl. rozhlas již oznámil, že „ arcibiskup na vlastní přání navždy emigroval do Vatikánu „ …

Na závěr trochu zdravého selského „humoru“ :

Pamětník František Lichka : “ V roce 1918 mě , českého žáka v německé škole ve Vídni, ohodnotil můj třídní učitel dvojkou z chování, protože v Praze byla vyhlášena ČSR, takže jsem byl jako všichni Češi prohlášen tímto učitelem za zrádce mocnářství.

V roce 35 mě agrární starosta obce ocejchoval jako bolševika, třebaže jsem v KSČ nebyl, v roce 40 mě  komisař Gestapa Braun prohlásil  za přítele „ smradlavých židů“ , protože jsem týden před zatčením mluvil s židovským obchodníkem.

Při výslechu dne 7.3.41 prohlásil můj vyslýchající komisař Braun, že Masaryk byl „židovský prasečí pes“ , a protože jsem mu to nepotvrdil, zkopal mě, a zapsal mě do listin jako „ zarytého masarykovce“ .

V roce 43 mě i s mými spoluobžalovanými  u nacistického soudu v Breslau státní návladní označil za „ agenta židobolševiků „ , třebaže mi žádné styky s nimi prokázány nebyly .

V roce 44 mě hauptscharführer Otto prohlásil za zločince, který musí před konečným vítězstvím Říše chcípnout v koncentráku.

V roce 48 mě bolševičtí soudruzi z KSČ v kádrovém  posudku ohodnotili jako „ nacionálního, individualistu a zarytého masarykovce“ – když jsem je upozornil, že mi totéž před sedmi lety řekl komisař Gestapa, „velmi se divili“ .

V roce 63 mě soudruzi prohlásili za revizionistu, protože jsem napsal kritický dopis na ÚV KSČ.

Naposledy jsem byl kádrován v 4/69, a označen za „ kontrarevolucionáře“ , protože jsem nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a žádal jejich odchod.

Podle svých kritiků a soudců jsem prodělal mnoho metamorfóz, zatímco jsem zůstal jen sám sebou, demokratem a věren mravním zásadám, které jsem u svých hodnotitelů postrádal“ .