Loupežné přepadení v režii Lenina a Stalina si vyžádalo 40 mrtvých

Loupež popisuje Naděžda Krupská ve svých Pamětech. Loupež zdevastovala i tak již špatnou pověst bolševiků nejen v Rusku a v Gruzii, ale i na Západě.

Arthur  KOESTLER

1931 pod vlivem agenta Kominterny Williho Münzenberga vstoupil do KSN spisovatel a novinář Arthur Koestler /1905-1983 Londýn /.

Koestlerova matka pocházela z prominentní pražské židovské rodiny, střídavě žili ve Vídni a Budapešti,  1.sv.v.  připravila rodinu o majetek, takže 1919 podpořili bolševickou Madˇarskou republiku rad, kterou vedl komunista Béla Kun /1886-1938 popraven Stalinem/, k bolševikům se Kun připojil 1916 v ruském zajateckém táboře.

Pragmatický Lenin ultralevicové ( revoluce za každou cenu ) kuneristy kolem Zinověva a Karla Radka nesnášel.

1918 bolševický agent Kun s madˇarskou Rudou armádou/RA založil v Budapešti KS - RA Kunovi slíbila, že napadne Rumunské království a Madˇarsko a učiní Kuna bolševickým faraónem, zabránila tomu porážka, kterou RA utrpěla na Ukrajině.

Rumuni se souhlasem Trojdohody vstoupili do Maďarska a Béla Kun s dalšími exponenty svého režimu utekl do Vídně - rumunská armáda vstoupila do Budapešti a předala moc sociálně demokratické straně. Tím Maďarská republika rad, diktatura proletariátu, skončila.

V Rusku se Kun stal šéfem Revolučního výboru Krymu, kde pozabíjel tisíce příslušníků krymských etnických menšin a 10.000 zajatých bělogvardějců generála Pjotra Wrangela /1978-1928 Brusel, otráven NKVD agentem, jenž byl krátce správcem domu jeho bratra /, kterým byla slíbena beztrestnost, když se vzdají – poté co se vzdali, je bolševici zabili.

Krymské masakry vedené proti Rusům způsobily v ruské KS pobouření, rozhořčení posilovala skutečnost, že byly spáchány cizincem, Maďarem.

Kun byl proto jako blízký spojenec Zinověva poslán Kominternou do Berlína jako poradce KSN (KPD) – žádal na jejím vedení, aby se řídilo „ teorií permanentního útoku “, proto se představitelé KPD v 3/1921 rozhodli obsadit měděné doly a chemické továrny v okolí Halle (v Sasku-Anhaltsku), přišli však pozdě, byly již obsazené policií.

KPD pod vlivem Kuny vyzvala „pracující třídu“ v Německu, aby se vyzbrojila a spojila s anarchisty, mezi „ pracujícími „  však KPD většinovou podporu nezískala  (stávkující nesouhlasili s účastí v ozbrojeném konfliktu s policií).

V některých továrnách, například v továrnách Krupp a v hamburských loděnicích, dělníci komunistické agitátory zahnali holemi.

Lenin Kuna obvinil z odpovědnosti za neúspěch německé revoluce ( nezajistil všeobecné povstání ). Kunovy akce v Německu německého agenta Lenina rozzuřily, označil je za idiotské.

Ve 20. letech byl Kun agentem Kominterny v Německu, Rakousku a v ČSR, ale kvůli své „proslulosti“  byl nepoužitelným. Kunův poslední úkol skončil 1928, když byl ve Vídni zatčen pro falešný pas. V Moskvě mu poté většinu času až do popravy zabraly spory s maďarskými komunistickými emigranty, z nichž mnohé udal OGPU/NKVD.

V poválečné Vídni dělal Koestler sekretáře sionistovi Vladimíru Žabotinskému /1880-8/1940 NYC, údajně infarkt/, často jezdil do Palestiny, pro židovskou věc opustil i studium ( v 5/1940 Žabotinský nabídl Churchillovi „ židovskou armádu „ a o 3 měsíce později zemřel na „ infarkt „ ) .

1929 Koestler odjel do Paříže, kde pracoval pro německé vydavatelství Ullstein a navštěvoval místní nevěstince. Byl jediným novinářem, kterého si 1931 vzal s sebou na cestu vzducholodí k severnímu pólu hrabě Zeppelin.

1931 Koestler již své komunistické přesvědčení neskrýval, a pod vlivem své bolševické milenky a OGPU agenta Münzenberga , jenž jej seznámil s levicovými intelektuály, mj. s Bertoltem Brechtem, vstoupil do KSN.

Koestler napsal podrobnou studii o Stalinově Pětiletém plánu, ale byla tak pravdivá, že ji Strana neschválila k publikaci, vyšla jen drtivě zcenzurovaná německá verze pro sovětské občany německého etnika.

Pod vedením svého šéfa Münzenberga, kterému psal projevy, Koestler 1932 po železnici procestoval sovětskou Střední Asii, byl svědkem zločinů kolektivizace a prvních zinscenovaných stalinistických procesů, přesto zůstal propagandistou bolševiků.

K cestě do bolševické říše zla dovedla Koestlera madˇarská průmyslová návrhářka z bohaté židovské rodiny Eva Streikel- Zeisel /1906-2011/, která se 1932 po dvou letech luxusního života mezi intelektuály v dekadentním  Berlíně rozhodla navštívit Rusko na přání svého snoubence židovského původu Alexandra Weissberg-Cybulski / 1901 Krakow – 1964 Paříž /, polsko-rakouského fyzika, jenž 1931 na výzvu Stalina odjel do Moskvy pracovat jako fyzik, založil sovětský Časopis fyziky a sblížil se s Bucharinem, původně gen.tajemníkem Kominterny  a šéfredaktorem listu Pravda (1918-1929), jenž se 1929 postavil Stalinově kolektivizaci.

V 2/1937 Stalin Bucharina zatkl a spolu s ním mj. fyzika Alexandra Weissberg-Cybulski, kterého Stalin v rámci bolševicko-nacistického paktu o spolupráci (1939) a následné dohodě mezi Gestapem a NKVD vydal Gestapu.

Weissbergovi-Cybulskému zachránil život Albert Einstein,jenž zorganizoval mezinárodní  tým k vyjednání jeho propuštění ( Weissberg napsal mj. knihu Advocate for the Dead o židovském odboji v Madˇarsku za 2.sv.v. ).

Weissbergovo svědectví o brutálních metodách OGPU za moskevských procesů  při pařížském procesu David Rousset /1912-1977/ versus komunistické Les Lettres francaises, které Rousset 1951 zažaloval pro pomluvu ( tvrdily, že šíří o o Kremlu lži a dezinformace falšováním sovětských zákonů )  přispělo k mezinárodnímu odhalení genocidního Stalinova režimu.

Rousset přežil nacistické koncentráky Neuengamme a Buchenwald, a napsal o nich knihu, taktéž o bolševických pracovně-vyhlazovacích lágrech, o nichž jako první ve Francii použil slovo gulag.

Když se 1949 dozvěděl, že bolševické vyhlazovací gulagy nadále existují a praskají ve švech, zorganizoval z bývalých nacistických koncentráčníků  Mezinárodní inspekční komisi proti státům s koncentračními tábory, která požadovala umožnit přístup do bolševických gulagů mezinárodní komisi, aby v nich tato provedla inspekci.

Za tuto činnost byl v komunistickém listu Les Lettres Françaises napaden  Pierrem Daix /1922-2014/, přítelem a životopiscem Pabla Picassa.

Rousset s Jean-Paul Sartre a Albertem Camusem založili levicové křídlo strany Rassemblement démocratique révolutionnaire, které požadovalo Evropskou federaci založenou na socialismu.

Také Weissbergova kniha Obžalovaní „ Konspirace mlčení „ (1952), ke které předmluvu napsal jeho přítel Koestler, přispěla k tomu, že stalinistický teror vešel do podvědomí mezinárodní veřejnosti.

Konspirace mlčení je výpovědí jeho osobních zážitků a analýzou metod, které GPU během zinscenovaných moskevských procesů 1936-39 používala  -  systematické masové zatýkání, brutální výslechy s mučením, které vynucovaly podepsání přiznání.

GPU vyžadovala nejen přiznání vlastní - zatčení museli nahlásit jako spolupachatele svého protistátního spiknutí celou svoji rodinu, všechny své příbuzné a známé, všeobecně uvést všechna jména, na jaká si dokázali vzpomenout, tím byla rozbita nejen rodina, ale i důvěra mezi bolševiky navzájem – ti, kteří nebyli zavražděni v gulazích, nevěřili jeden druhému.

Podle Weissberga a Koestlera jakákoliv lepší budoucnost v Rusku definitivně skončila 1929 nástupem Stalina k moci ( s nástupem Stalinova pochopa Gottwalda levicoví intelektuálové z KSČ vystupovali anebo byli vyloučeni jako ti, co po V. sjezdu KSČ (1929) podepsali Manifest sedmi proti novému stalinistickému vedení ( Stanislav Kostka Neumann, Ivan Olbracht /1882-1952/ a jeho partnerka Helena Malířová /1877-2/1940 infarkt/,  Marie Majerová /1882-1967/, Vladislav Vančura /1891-1.6.1942 popraven/ , Josef Hora /1891-6/1945/, Jaroslav Seifert /1901-1986/, později jeden z prvních signatářů Charty 77, 1984 Nobelova cena.

Bolševici na podporu Gottwalda zorganizovali Antimanifest ( jako 1977 Antichartu v čele mj. s Gottem a jeho skupinou )  komunistických spisovatelů, kteří zachovali Gottwaldovi loajalitu  -  Konstantin Biebl /1898 - 12.11.1951 „ sebevražda skokem z okna“,  v Antimanifestu byl podepsán bez svého vědomí/, Vítězslav Nezval /1900-1958 „infarkt“ /, František Halas /1901-27.10.1949 „infarkt“/, Vilém Závada /1905-1982, podepsán bez svého vědomí /, Karel Teige /1900-1.10.1951 „infarkt“,  André Breton uvedl, že si Teige vzal jed ve chvíli, kdy byl zatýkán (1.10.), a že jeho žena se ihned poté 2.10. zabila „ skokem z okna “. Seifert uvádí „infarkt při cestě za milenkou na ulici „ , potvrzuje však, že Teigeho životní družka Josefina Nevařilová  poté, co obdržela od Teigeho milenky  informaci o jeho smrti, spálila všechnu Teigovu korespondenci, a sama se pak „otrávila plynem“ -  „ sebevraždu “ spáchaly obě ženy – družka (2.10.) i dlouholetá milenka Eva Ebertová (12. 10.). Teige po moskevských procesech kritizoval Stalina, a od 1948 byl izolován.

Antimanifest na podporu Gottwalda dále podepsali Karel Konrád /1899-1971/, Jiří Weil /1900-1959, 1937 byl vyloučen z KSČ za svůj román Moskva – hranice, v němž odhalil fungování stalinismu, kvůli tomuto románu byla v 11/1937 zatčena Češka Helena Frischerová a její manžel, jenž v Moskvě pracoval, manžel byl popraven v 1/1938, ona byla odsouzena k 10 letům gulagu, Weil, její přítel, si z jejich pobytu v Rusku učinil předlohu pro svůj román, v letech 1937-38 napsal ještě 2.díl Dřevěná lžíce, který vyšel až 1992 /. Za okupace, aby se vyhnul transportu, Weil předstíral svoji smrt, celou válku se ukrýval. 1951 byl vyloučen ze Svazu českých spisovatelů.

Podepsal i pozdější konfident Gestapa Julius Fučík /1903-1943/, Bedřich Václavek /1897-1943 Osvětim, zatčen po udání Gestapem jako odbojář  –kým? /, Vladimír Clementis /1902-1952 popraven, od vraždy Masaryka byl do 3/1950 ministrem zahraničí, v 1/1951 zatčen /, Ladislav Novomeský /1904-1976/ a Vojtěch Tittelbach /1900-1971/.

Koestnerův řídící důstojník OGPU/NKVD, agent Kominterny Willi Münzenberg /1889-1940 Francie/, byl mj. prvním šéfem Mládežnické  Internacionály, a hlavní propagandista NKS za Výmarské republiky.

Münzenberg během války často navštěvoval Lenina v Zurichu, 1918 byl spoluzakladatelem KSN ( jedním z mála proletářského původu, většina představitelů KSN měla původ buržoazní ), a stal se šéfem Mládežnické Kominterny. Po celou dobu Výmarské rep. byl poslancem Reichstagu.

1921 Münzenberg sehnal milióny US dolarů na pomoc hladovějícímu Rusku přes svoji berlínskou organizaci Internationale Arbeiter Hilfe/IAH, Mezinárodní pomoc pro dělníky ( „hladověli jen dělníci „ ). 1924 začal vydávat noviny Arbeiter Illustrierte Zeitung, které se staly nejčtenějším socialistickým plátkem v Německu.

Jako kominternista po celá 20.léta až do roku 1936 spolupracoval s místními agenty Čeky /OGPU/NKVD, se kterými vytvořil desítky zástěrkových organizací, které prosazovaly zájmy bolševiků – Kluby Přátel dělnického Ruska,  Světovou ligu proti imperialismu, Mezinárodní fond dělnické pomoci (Rusku), a se svým názvem neměly nic společného - jejich cílem bylo dostat na seznam Čeky,OGPU/NKVD co největší počet západních liberálů a socialistů.

Tyto zástěrkové organizace přispívaly i do Münzenbergova Trustu, který vlastnil několik menších vydavatelství a nakladatelství, divadel a kin po celém světě, takže se poslanci Münzenbergerovi, jenž měl luxusní byt  a limuzínu, přezdívalo „ Rudý milionář „ ...

1925 měl Münzenberg za Kominternu na starosti případ US anarchistů italského původu Nikola Sacco /1891-1927/, kovář, jenž emigroval do US ve svých 17 letech, a prodavače ryb Bartolomeo Vanzetti /1888-1927/, jenž do US emigroval ve 20 letech, znali se od roku 1917, a byli přes protesty veřejnosti, zorganizované Kominternou,  popraveni na elektrickém křesle.

Tito stoupenci italského terroristy Luigi Galleaniho /1861-1931/( bombové útoky, vraždy ), jenž byl na seznamu nepřátel US vlády, byli obžalováni, že při loupežném přepadení obuvnické továrny z 4/1920 zabili ostrahu a pokladníka.

Nic ve srovnání s banditismem a terorismem Lenina a Stalina :

Loupež, kterou popisuje Naděžda Krupská ve svých Pamětech, nařídil Lenin, zorganizoval ji Stalin, Maxim Litvinov, Alexandr Bogdanov /1873-1928 po krevní transfúzi /, bomby vyrobil Leonid Krasin /1870-1926 chudokrevnost/ anémii /.

Měsíc před loupeží Stalin manipuloval s bombou tak nešikovně, že vybuchla a způsobila mu trvalou jizvu pod okem, byl celý měsíc upoután na lůžko.

Stalin 1907 na Leninův příkaz přepadl se svojí bandou v Tiflis/Tbilisi ozbrojený konvoj, který převážel peníze na výplaty státních zaměstnanců. Konvoj v pravé poledne uprostřed hlavního náměstí plného lidí zasypaly Stalinovy granáty, které zabily nejméně 40 osob.

V nastalém zmatku se Stalinově bandě peníze podařilo ukrást, avšak Lenin, kterého stále živila matka, měl smůlu : konvoj převážel pouze velké pětisetrublové bankovky, přičemž u každé z nich se poctivě evidovalo výrobní číslo. Lenin pochopil, že pokud se tyto peníze v nějaké bance v Rusku či za hranicemi pokusí rozměnit, okamžitě jej zatknou, nakonec všechny bankovky z loupeže spálili.

Oba organizátoři loupeže brzy figurovali na prvních místech seznamu hledaných osob. Lenin, žijící ve Finsku, musel uprchnout před zatčením. Podobně i Stalin opustil Baku, ale nepomohlo mu to – zadrželi jej, odsoudili a deportovali na Sibiř. Z celého gangu byl zadržen jen Stalin, do Tbilisi se poté téměř nevracel.

Menševici se od loupeže ostře distancovali, Plechanov a Martov požadovali vyloučení bolševické frakce ze strany, bolševiky nazvali zločineckým gangem. Lenin a Stalin se poté od loupeže také snažili distancovat, což vyvolávalo hádky Lenina s Bogdanovem a Krasinem, zatímco Stalin se o své roli v loupeži nikdy nezmiňoval, a odepsal i svého hlavního zabijáka z tifliského bolševického gangu Simona Ter-Petrosjana, kterému přezdíval Kamo - 1922 zemřel při "autonehodě" v Tbilisi.

1956 v čas. Life Magazine  přeběhlík Alexander Orlov /1895-1973 US/ tvrdil, že NKVD v archívech carské Ochranky zjistila, že Stalin byl agent carovy tajné policie, a že se Stalina agenti NKVD spolu s armádními generály v čele s Tuchačevským pokusili svrhnout, tuto verzi historici popírají.

Major NKVD ( hodnost, která se v armádě rovnala hodnosti plukovníka )  Orlov nejprve pracoval jako bolševický špión pod nejrůznějšími jmény s falešnými pasy v Berlíně, v Paříži, v US, Rakousku a ČSR (1933), nejvíce se zapsal do historie jako Stalinův masový vrah ze Španělska, kam z US dorazil v 9/1936, kdy velel operaci, která zlaté rezervy Španělské republiky ( 510 tun) převezla do Moskvy jako zálohu splátek pro ruské zbraně dodávané republikánům.

Konvojům nákladních aut, řízených sovětskými vojáky, trvalo 4 noci, než zlato ukryté v horách, převezly do přístavu Cartagena, kde za hrozby německých náletů bylo zlato přeloženo na 4 sovětské lodě, plující do Oděsy. Za tuto operaci Orlov dostal Řád Lenina.

Hlavním úkolem pluk. NKVD Orlova však bylo zatýkání a masové popravy Stalinových nepřátel – frankistických římských katolíků, anarchistů, trockistů, antistalinských republikánů, zejm. ze strany POUM, únos a zavraždění jejíhož vůdce Nina v 6/1937 zorganizoval – v 2/1937 byl Orlov povýšen na NKVD rezidenta pro Španělsko, ale současně s neklidem sledoval, jak jsou odvoláváni jeho známí do Moskvy a jeden po druhým se stávají nezvěstnými.

Když v 1/1938 dostal příkaz, aby se hlásil na sovětské lodi v Antverpách, neposlechl, a s manželkou a s nemocnou dcerou emigroval přes Paříž do CAN.

V Paříži poslal tři dopisy – anonymní Trockému, kterého varoval, že v okolí jeho syna Lva Sedova pracuje NKDV agent Mark Zborowski  „Étienne“ – Trocký a jeho syn věřili, že jde o provokaci, 16.2.38 Trockého syn zemřel po banální operaci, historici věří, že byl otráven.

Další dopisy poslal sovětskému velvyslanci a šéfovi NKVD Ježovovi, ve kterých jim hrozil, že v případě jakékoliv akce proti němu ( viz, jak dopadl v 9/1937 Ignace Reiss, jenž Stalinovi před emigrací vrátil veškeré řády a vyznamenání na protest proti zatýkání a popravám komunistů ) či jeho rodině, prozradí veškeré NKVD operace a agenty na Západě, a připojil rozsáhlý seznam operací a agentů, o kterých věděl. Když jej nechají žít, neprozradí nic.

Orlov slib dodržel, svoje paměti The Secret History of Stalin´s Crimes vydal až v 4/1953 po Stalinově smrti. Vydáním svých pamětí uvedl do velkých rozpaků CIA a FBI, které nevěděly, že hledaný major NKVD ( Orlov lhal, že je generál NKVD)  žil 15 let v utajení na jejich území pod jiným jménem ( rodina žila velmi skromně ) , dokonce každý den chodil do školy, která byla v budově místní pobočky FBI. Orlov poté pracoval pro CIA, která nakonec zjistila, že jí ve všem lhal – nebyl generál a nerekrutoval Pětku z Cambridge ( Phil Kilby). Orlova našla až KGB 1969.

Výkonný výbor Kominterny nebyl aktivitami Münzenberga nadšený a v čele Světového výboru proti fašismu jej nahradil šéfem Kominterny Georgijem Dimitrovem/1882-1949/, 1933 zatčeným a obviněným ze spolupachatelství na zapálení Říšského sněmu (27.2.1933, 27.2.2015 byl pod oknem Putinovy pracovny zavražděn Boris Němcov). Dimitrov byl za rostoucí spolupráce Stalina s Hitlerem zproštěn viny a vyhoštěn na Stalinovo přání do Moskvy.

1934 Münzenberg odjel do US, protože do Británie měl vstup zakázán, kde vystupoval na ultralevicových mítincích společně s britskými socialisty, zejm. s Aneurin Bewan /1897-1960/ syn horníka, jenž byl 1939 z Labour Party vyloučen pro svoji snahu vytvořit v Británii vládu „ lidové fronty „ , která by znárodnila zbrojní průmysl, a se Stalinem podepsala britsko-sovětský pakt o spolupráci po vzoru bolševicko-nacistického paktu. Po válce však premiér Clement  Attlee Bewana jmenoval ministrem zdravotnictví, aby relizoval „welfare „ stát.

Münzenberg v US spolupracoval i s německými komunisty, kremelskými agenty, mj. Margaretou Buber-Neumann /1901-1989/, přesvědčenou komunistkou, provdanou za komunistu Bubera ( jejich 2 dcery vychovávali rodiče, kteří s nimi 1933 emigrovali do Palestiny ), později žila v partnerském svazku s Neumannem, představitelem Kominterny v Německu, 1937 popraveným Stalinem.

Margareta byla zatčena o rok později jako manželka nepřítele lidu a odsouzena do gulagu, odkud jí Stalin v rámci NKVD dohody o spolupráci s Gestapem vydal Gestapu. V Ravensbrücku strávila 5 let, přátelila se zde s novinářkou Milenou Jesenskou, redaktorkou Peroutkova čas. Přítomnost, zatčenou v 11/1939 – Jesenská pomáhala Židům a politickým uprchlíkům po 15.3.39 emigrovat, sama emigrovat odmítla, zemřela v Ravensbrücku na selhání ledvin v 5/1944. Buber-Neumann napsala první autobiografii o Jesenské.

Münzenberg se později oženil s Margaretinou sestrou Babettou, jejíž manžel, pomáhající v Londýně uprchlíkům před Hitlerem, 1946 zemřel.

Se Stalinovými čistkami Münzenberg nesouhlasil ( popravováni byli především kominternisti), vystoupil z NKS, za což byl 1936 Stalinem v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti za zradu. Po vystoupení ze Strany se Münzenberg stal šéfem německých antifašistů ve Francii, ale byl Daladierem 1940 uvězněn – z tábora sice se „ známým“ (NKVD zabiják) , kterého poznal až v táboře, uprchl, ale o pár měsíců později byl nalezen mrtvý v lese.