Liberty,poker profesionálů II

Izraelské zdroje tvrdí, že 5.6.67 ráno  náčelník genštábu iz. armády gen. Jitzhak Rabin informoval v Tel Avivu US námořního atašé kapitána Ernesta Carl Castle , že „ v důsledku neúspěchu iz. námořnictva v samém počátku války zlikvidovat egyptské a syrské voj. přístavy ( eg. námořnictvo mělo 5x více bojových lodí +  v blízkosti eg. břehů bylo, na pomoc Káhiře, připraveno 70 sov. lodí  ), iz. obranné síly/IDF potopí každou „neidentifikovatelnou „ lodˇ v blízkosti svých břehů, protože nejdůležitější iz. průmyslové podniky jsou na pobřeží, a žije zde drtivá většina iz. obyvatel, takže   atˇ se US lodě drží dále od iz. břehů, anebo atˇ Tel Aviv včas o svém postavení informují … „ .  

Po šestidenní válce byl jeden z jejích hrdinů , „ nervově labilní“  Rabin, odklizen jako nový iz. velvyslanec do Washingtonu (a nakonec jako jediný iz. premiér zavražděn , v 11/95  údajně iz. extrémistou údajně proto, že  93 podepsal dohody z Oslo) .

US zdroje ( tehdejší US velvyslanec v Izraeli /61-73/ Walworth Barbour v depeši US ministru zahraničí  Dean Ruskovi ) tvrdí,  že Izraelci tuto žádost vznesli až po útoku na Liberty.

Michael B. Oren (Bornstein) ve své proizraelské úvaze USS Liberty Case Closed, za kterou obdržel post US velvyslance v Izraeli (jeho odpůrce prof. Norman G. Finkelstein jeho úvahu nazval „bezostyšnou iz. propagandou“ ) píše, že „Izrael v 5/67 na Washingtonu požadoval, aby oba státy zřídily formální námořní kontaktní misi, ale Washington odmítl, takže iz. velvyslanec ve Washingtonu Avraham Harman 31.5.67 varoval Johnsonova náměstka pro politické záležitosti  Eugene V. Rostowa , že „  v případě války nebudeme mít na sebe žádné telefonní spojení, žádné kódy pro identifikaci letadel a lodí, a žádnou možnost spojit se s US  6. flotou …“ .

Dean Rusk, jenž na US ministerstvu zahraničí významně lobboval za použití síly v Koreji, nevycházel s prez. JFK, jenž jej považoval za budižkničemu (dynamický JFK z vlastní vůle vykonával i funkce ministra zahraničí, a vystačil si, každý ministr zahraničí by to u něj měl složité ).

Krátce před cestou JFK do Dallasu v 11/63  se na ministerstvu šuškalo, že JFK Ruska  vyhodí. Zato prez. Johnson měl Deana Ruska ve velké oblibě , zejména pro jeho zanícenou veřejnou podporu válce ve Vietnamu  ( s Ruskem nevycházel ani vlivný poradce Johnsona Clark Clifford)  …

Po útoku na Liberty admirál Thomas Moorer (zemřel 04/91) a Dean Rusk (zemřel v roce 94)  ve své funkci ministra zahraničí teatrálně prohlásili, že Izrael zaútočil na Liberty úmyslně, nikoliv omylem, ale hned druhý den po útoku lobbovali v Kongresu za zrušení US embarga na dovoz zbraní do Izraele a na BV všeobecně  … Admirál Moorer, v roce 70 ze šéfa námořních operací povýšený na  předsedu sboru náčelníků štábů,  později napsal předmluvu k Ennesově knize o Liberty …

Lyndon Johnson bez mrknutí oka přijal vysvětlení Tel Avivu, že šlo o omyl, a tím pro něj útok na US lodˇ skončil.

Jediné, o co se US prezident  staral,  bylo, aby US veřejnost na útok zapomněla : proto ve svých Pamětech/Vantage Point z roku 71  (zemřel 73/65) útoku na Liberty věnoval jenom malý odstavec, a i v něm fakta neuvěřitelně pokroutil : uvedl, že mrtvých bylo „jen“ 10 (místo34), a zraněných 100 (místo 171) ….

Ministr obrany McNamara o Liberty novinářům tvrdil, že byla jen technickým výzkumným  plavidlem, "vojenská verze Calypso Jacqua Cousteau …".

Prez. Johnson byl natolik zbabělý, že se veliteli Liberty, v 10/67 povýšenému  do námořní hodnosti kapitána ,nedokázal podívat do očí : jedině kapitán Liberty nepřevzal státní vyznamenání Medal of Honour z rukou prezidenta v Bílém domě ,jak je běžné, a jedině kapitánovi Liberty bylo toto vyznamenání uděleno ve vší tajnosti a tichosti, aby o tom média neinformovala …

V roce 74 odešel kapitán McGonagle do „politického“ důchodu.

Ostatní námořníci byli  také vyznamenáni ve vší tichosti , a až v roce 09 byl Izrael jako útočník  veřejně zmíněn , když dostal medajli Silver Star člen posádky Liberty Terry Halbardier, jenž pod dělostřeleckou a kulometnou palbou dokázal opravit anténu, která lodi umožnila navázat spojení s 6.flotou …

LIBERTY VYPLOUVÁ  DO  VÝCHODNÍHO STŘEDOMOŘÍ

V květnu 67 byla další arabsko-izraelská válka na spadnutí :

Násir na „radu“ Moskvy uzavřel Tiranskou úžinu (tím odřízl jihoizraelský přístav Eilat), odvolal jednotky OSN ze Sinaje, a vyslal sem eg. jednotky, ve stejné době měl náčelník iz. genštábu Rabin nevysvětlitelný několikadenní nervový kolaps , že nebyl schopen vykonávat své funkce .

Lyndon Johnson Tel Avivu  navrhl zvrátit blokádu Tiranské úžiny mezinárodním námořním konvojem, proto 24.5.67 vyslal 6.flotu do východního Středomoří s tím, že má prozatím zůstat 240 mil od eg. města Port Said …

Také Liberty (s krycím jménem Rockstar)  se svoji viditelnou rozsáhlou elektronickou výbavou (trčelo z ní 45 antén,a radarové disky, takže jí přezdívali „Strašidlo“ ) vyplula ze své základny Norfolk ve Virginii 24.5.67 , a to k břehům západní Afriky, pluk. Peyton E. Smith uvádí, že 23.5.67 dostala od NSA rozkaz zvednout kotvy a „utábořit se“  13 mil před eg. Port Saidem .

(Liberty plula z místa na místo i proto, že mnohdy dostávala rozporuplné příkazy od NSA  ( přes sbor náčelníků štábů/JCS) , genštábu námořní rozvědky a US námořního velení v Evropě  . …)

Jediný, kdo se z NSA postavil proti její „egyptské“ misi byl civilní zaměstnanec NSA analytik Frank Raven, jenž u svých nadřízených protestoval písemně :

“ Liberty by od pobřeží Kréty mohla sledovat elektronickou komunikaci nejvyšších zahraničních polit. a voj. činitelů , zatímco tedˇ byla odvelena do lokality, kde poslouží jen místním politikům a voj. šéfům“ , uvádí ve své knize Body of Secrets : Anatomy of the UltraSecret NSA James  Bamford  …

V této době Egypt oznámil, že zaminoval Tiranskou úžinu.

27.5.67 admirál John McCain II, šéf US námořních sil v Evropě (od 5/67), nařídil veliteli 6.floty, viceadmirálu Martinovi, že se US letouny nesmí přiblížit pod 100 mil k eg. břehům …

Sotvaže Liberty dorazila k Pobřeží slonoviny (Abidjan), dostala od NSA 30.5.67 příkaz, aby plula k Gibraltaru do španělského přístavu Rota (největší US námořní základně ve Španělsku), kam dorazila 31.5.67, doplnila palivo , nabrala tři ruské a tři arabské překladatele NSA (pluk. Peyton E.Smith zdůrazňuje, že neměla žádné hebrejské překladatele, tudíž jejím cílem nebylo odposlouchávat iz. politické a voj. velení).

Na základně Rota Liberty přešla pod operační velení vrchního velitele US sil v Evropě (a vrchního velitele NATO)  gen. Lymana L. Lemnitzera ( schválil Operation Northwoods v roce 62, JFK tuto operaci k invazi na Kubu armádě „zatrhl“ ) , jenž její kontrolu předal svému podřízenému ,vrchnímu veliteli US námořních sil v Evropě, admirálu McCainovi II (do 7/68 ,kdy odešel i gen. Lemnitz, ten rovnou do důchodu …).

Liberty s rozkazem od JSC , tlumočeným admirálem McCainem, 1.6.67 odplula na  „odposlouchávací“ misi eg. velení a jeho sov. poradců na Sinaji, aby svým zpravodajstvím pomáhala Izraeli, oficiálně, aby asistovala evakuaci US občanů  … 

Velitel 6.floty viceadmirál Martin dostal Liberty na starost 3.6. s tím, že jí bude poskytovat logistickou „ a jinou „  podporu …

LIBERTY NEDOSTALA VOJENSKOU  ESKORTU

Úmysl prez. Johnsona mez. voj. námořním  konvojem prorazit blokádu tiranských úžin neměl úspěch , a Násirovy jednotky čekaly na Sinaji na rozkaz k útoku …

Připraveny na vpád do Izraele byly i jordánské a syrské jednotky : 5.6.67 Izrael v překvapivé akci zničil Násirovi všechna voj. letiště, a odrazil jordánské a syrské jednotky, syrské na oplátku bombardovaly přes „demilitarizované“ pásmo severo -izraelské  osady pod Golanskými výšinami.

5.6.67 dostala Liberty příkaz, aby  ve východním Středomoří zaujala delikátní pozici východně od eg. města Arish nedaleko Gazy, a držela se v mezinárodních vodách těsně na hranici pobřežních vod …

6.6.67 Iz. armáda zneškodnila přes 150 eg. tanků na Sinaji (Sověti Egyptu voj. výbavu brzy doplnili, a začali opět zdůrazňovat právo Izraele na existenci, aby spřátelení Arabové novou výzbroj vbrzku opět neztratili)  , hnala před sebou nejen eg. , ale i jordánské vojáky, kteří ji nedobrovolně „přenechali“  Východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu …

V Alexandrii byla pochytána komanda iz. žabích mužů/potápěčů.

Násir a jeho spojenci přerušili diplomatické styky s Washingtonem  (a socialistické státy s Izraelem, až na Rumunsko) , Násir uzavřel Suezský průplav .

Do východního Středomoří zamířil sovětský válečný konvoj o 70 plavidlech ( na 20 bitevních a pomocných lodí,a 8-9 ponorek ) …

Kpt. McGonagle (velel Liberty od 4/66) si uvědomoval choulostivé postavení Liberty, která se měla kyvadlově pohybovat mezi Port Saidem a Gazou na trase, kterou mez. nákladní lodě zřídkakdy používaly, a kterou Násir prohlásil za „uzavřenou“ i pro neutrální státy …

Navíc její trasa zahrnovala  strategický bod Boaz, místo na Sinaji, kde přistávaly a vzlétávaly iz. letouny … (Někteří tvrdí, že Liberty „řídila iz. letecké útoky na Sinaji, a byla zasažena omylem“ , protože Násir obvinil Washington, že „iz. letecké útoky řídil „ , na což Washington odpověděl, že „jedinou rádiovou komunikaci s Tel Avivem udržovalo zdejší US velvyslanectví …) .

William L. McGonagle proto požádal 5.6. viceadmirála William I. Martina ze štábu US 6. floty (400 mil na volném moři před Krétou ),  aby Liberty  budˇ povolil stáhnout se od břehů do bezpečnější vzdálenosti, nebo aby ji dal ozbrojený doprovod, US torpédoborec, který by Liberty sloužil i jako náhradní komunikační spojení (Liberty byla jen lehce vyzbrojena čtyřmi 50kalibrovými kulomety Browning) .

Následující den, 6.6.67, viceadmirál Martin odpověděl, že Liberty je označena jako US lodˇ, pluje v mezinárodních vodách, a konfliktu se neúčastní, proto není pravděpodobné, že by jí někdo napadl (většinou však státy odposlech soukromých hovorů za války kvalifikují jako nepřátelský akt) , tudíž se žádost o ozbrojený doprovod zamítá …

Nicméně admirál Martin slíbil, že „ Kdyby přesto byla napadena, US stíhačky ji do deseti minut přiletí na pomoc …“ .

Ve stejný den , 6.6.67 , představitel US u OSN (65-68) Arthur Goldberg , prohlásil na stížnosti arabských států, že US námořnictvo iz. armádě ve válce pomáhá, že „US lodě jsou stovky mil od iz. břehů „ , což v té době byla pravda, protože Liberty právě vplula do Středozemního moře .

7.6.67 na její plavbě k městu Arish byla Liberty v noci  „pronásledována“ iz. stíhačkou Mirage III, ale pilot „pronásledování“ nakonec vzdal kvůli silnému elektromagnetickému rušení, které z Liberty vycházelo .

DEPEŠE PENTAGONU LIBERTY „NEDOŠLY“

7.6.67 JohnMcCain oficiálně předal velení nad Liberty veliteli 6.floty.

Mezitím , tvrdí pluk. Peyton E. Smith , JSC přes Joint Reconnaissance Centre (major Breedlove z JRC tento rozkaz sdělil štábu McCaina i telefonicky) odeslal 7.6.67  velení US námořních sil v Evropě depeši, aby z důvodů bezpečnosti zvětšila svůj odstup od egyptských a izraelských břehů z  23 a  12 km na 37 a 17 km ( původní rozkazy zněly, aby se držela ve vzdálenosti  půl námořní míle od pobřežních vod, které za takové  vyhlásil Egypt 12 mil, a Izrael, 6 mil) , a  další depeše z 8.6.67  3.10 a.m. sinajského času doporučovala odstup 185 km od obou břehů .

Pluk. Peyton E. Smith z US Army War College tvrdí, že  „ ani 6. flota, ani Liberty tyto depeše nedostaly“ , zatímco James Ennes tvrdí, že „ tyto depeše Liberty nedostala ,protože  údajně  v důsledku  „přívalu  dalších depeší „  na štáb 6. floty byly obě depeše omylem  odeslány  na Filipíny, takže je Liberty dostala až dva dny po útoku  …  „  . Ennes uvádí, že „ tyto naléhavé depeše Pentagonu pro Liberty byly odeslány i přes londýnský štáb admirála McCaina II ,  jenž je rovněž , bez pozdějšího komentáře,  Liberty nedoručil …  „  .

Když Liberty na depeše neodpověděla, byla třetí depeše poslána přímo na Liberty, ale protože byla  označena jako přísně tajná , lodˇ ji nedokázala  přijmout  (tvrdí bývalý US velvyslanec James Akins), a plula dál směrem ke Gaze .

Údajnou neschopnost US námořního velení zkontaktovat se se svojí vlastní lodí, zpráva námořní vyšetřovací komise komentuje takto : „Příkaz Pentagonu stáhnout se do bezpečnější vzdálenosti byl odvysílán na frekvencích, které Liberty monitorovala, až v 15.25 sinajského času, hodinu a půl po útoku , z důvodů „ komunikační přetíženosti“  v době vypuknutí války, a pro nedostatek „kvalitních „ spojařů, kteří by nával práce v době pohotovosti zvládli …“ .

CHRONOLOGIE UDÁLOSTÍ z 8.6.67

Izrael se obával eg. vylodění, což by mohlo postupujícím iz. jednotkám zasadit ránu do zad …

Onoho dopoledne Liberty mnohokrát přelétla z těsné blízkosti iz. průzkumná letadla, včetně stíhačky Mirage III (Izraelci Mirage III koupili v roce 60, zatímco Moskva dodala Káhiře v roce 62 Mig-21, a pár týdnů před šestidenní válkou Su-7) ) , která sledovala „provoz“ lodí, aby Izraelci nebyli překvapeni, až se jim lodě objeví na pobřežních radarech  ,  takže US námořníci jednak  nepochybovali,  že jejich lodˇ  s US vlajkou byla identifikována jako americká , o to více , že  přes antény Liberty 2x zaslechli , že iz. piloti jejich lodˇidentifikovali jako americkou, a jednak si na iz letouny „zvykli“, .

Iz. středisko pobřežního velení Central Coastal Command/ CCC bylo o Liberty, která si plula po klidném moři rychlostí 5 uzlů ( její max. povolená rychlost byla 17.5 uzlů/32 km/hod.) poprvé informováno  v 6.03, kdy  Liberty byla asi 170 km od místa ,ze kterého Izrael zamýšlel průlom do Sýrie .

V 6.03 pilot dvoumotorového Nord 2501 Noratlas (francouzský voj. dopravní letoun z 50.let) identifikoval lodˇjako pomocnou lodˇ US námořnictva GTR-5, ale na CCC tabuli plavidel na námořním genštábu v Haifě  byla Liberty z červené barvy neznámých plavidel přepsána na zelenou barvu neutrálních lodí až v 9.00, kdy se na její statut ptalo velení námořnictva, protože, v 9.00 pilot další iz. stíhačky ústředí CCC tvrdil, že neznámá lodˇseverně od  egyptského města Arish po něm začala střílet, takže námořní velení vyslalo dva torpédoborce, aby onu lodˇ zkontrolovaly, v 9.40 však byly z akce odvolány,“ nebotˇ vyvstaly silné pochybnosti ohledně pilotova tvrzení“ , uváděla iz. zpráva.

Když se další dva letouny Nord vrátily z průzkumu, piloti lodˇ v 10.00 svému ústředí identifikovali jako USS Liberty /GTR-5 .

Námořníci Liberty tvrdili, že jedno průzkumné letadlo v 9.00  letělo tak nízko,že pilot posádce mával, a posádka jemu ...

V 10.00 US konzulát v Jeruzalémě informoval US ministra zahraničí Deana Ruska, že pozorovatelé OSN na „ demilitarizovaných „ Golanských výšinách (pod nimi leží iz. kibuce) oznámili rozsáhlé iz. dělostřelecké ostřelování  syrských voj. pozic za výšinami, třebaže syrská fronta byla „nejklidnější“, s minimálními přesuny syrských jednotek .

V 10.30 nad Liberty znovu přeletěl Nord Noratlas a vyfotografoval ji.

V 11.00 kpt. Avraham Lunz, jenž končil směnu, Liberty z velitelské tabule v operační místnosti vymazal , protože  podle zaběhlé štábní praxe se o jakékoliv lod ˇi po pěti hodinách  předpokládalo, že z místa, kde byla identifikována , již odplula . Informace o tom, že Liberty byla identifikována jako americká však druhé směně nepředal  ….

V 11.24  druhá směna CCC, obdržela informaci, že egyptské město Arish , které Izraelci právě dobývali , bylo bombardováno z moře, výbuchy raket slyšela v 11.24 i Liberty.

Genštáb v Tel Avivu poslal  genštábu námořnictva do Haify  výtku, „ že námořnictvo bombardování jen přihlíží … „ Proto CCC ve 12.05 vyslalo 3 torpédové čluny T -204, aby  údajně neoznačené plavidlo objevily (později se zjistilo, že šlo o explozi muničního skladu ) .

Liberty v tuto dobu dosáhla svého východního limitu, obrátila se o 238 stupňů, a pomalu plula v mezinárodních vodách podél severního pobřeží Sinaje, asi 48 km severozápadně od města Arish, zpět směrem na Port Said .

Iz. letouny nad ní přelétávaly každou půl hodinu (tyto letouny neměly za úkol ji identifikovat, hledaly eg. ponorky) …

Ve 13.41 byla asi 45 km od místa, kde jí iz. průzkumné letouny z první směny zahlédly, a v tuto dobu  důstojník Aharon Yifrach informoval  kapitána vlajkového torpédoborce velitele Moše Orena , že torpédové čluny mají na radaru 12 mil severozápadně od Arish cíl plující rychlostí 30 uzlů/56 km/hod směrem k Egyptu …  Velká rychlost naznačovala, že jde o bitevní lodˇ.

Moše Oren žádal o ověření údajů, Aharon upřesnil, že lodˇ pluje rychlostí 28 uzlů (maximální rychlost Liberty byla 18 uzlů), Izraelské obranné síly /IDF musely pálit po všech neoznačených plavidlech plujících více než 20 uzlů . Protože čluny měly max. rychlost 36 uzlů, nepředpokládaly, že by ujíždějící lodˇ dohnaly, proto ve 13.48  byly k „neoznačené“ lodi vyslány od Suezu dvě stíhačky Mirage III, které k Liberty dorazily ve 14.00.

Velící důstojník formace Mirage III  kpt. Spector v rozhovoru s velitelem letectva gen.  Motti Hodem prohlásil, že jde o „ torpédoborec třídy Z či H bez označení iz. státní příslušnosti . Gen. Hod se kpt. Spectora několikrát zeptal, zda na lodi vidí vlajku, tento vždy odpověděl záporně s tím, že lodˇnemá ani jiné označení , „ kromě nějakých černých písmen na  trupu“  ….

Šéf zpravodajství IDF pluk. Ješajahu Bareket se ještě spojil s US voj. atašé Castlem, zda by to nemohla být Liberty, ale voj. atašé Castle prohlásil, že „ o trase Liberty není vůbec informován, a netuší ,kde se nalézá  „ …

Castle později popřel, že by s pluk. Bareketem o Liberty mluvil, ale Bareketovo tvrzení, což je velmi zvláštní, potvrdil kpt. Liberty McGonagle … (viz USS Liberty site) .

Proizraelské zdroje poukazují na to, že „ jestliže ani velení US námořnictva nebylo schopno v té době lokalizovat Liberty ( sbor náčelníků štábů/JCS v kritické době „odhadoval“ , že je „asi“ 60-100 mil severně od Egypta, zatímco CINCEUR, stejně jako voj. atašé Castle „ neměli o její poloze ani tušení „ …), o to více nelze předpokládat, že ji v době nejprudších  bojů bude zodpovědně hledat iz. námořnictvo/letectvo  … „

Ve 13.58 šéfřídící voj. letového provozu, podpluk. Shmuel Kislev, vydal stíhačkám rozkaz k útoku, při posledním přeletu jeden iz. pilot, překvapený, že nepřátelská lodˇneopětuje palbu, informoval šéfřídícího, že „  vlajku nevidí, ale na trupu je západní označení CTR-5/Charlie-Tango-Romeo-Five“ , o čemž byl hned informován Rabin …

Když se stíhačky blížily, US námořníci se domnívali, že jde opět jen o průzkumný let.

Ve 14.00 nejprve dva  stroje Mirage III, tentokrát bez státní a registrační značky ( francouzské  Mirage měl v oblasti jen Izrael, konkrétně byly ze 101. eskadrony ) zaútočily na Liberty střelami s tepelnými čidly, tříštivými pumami, a 30mm kanóny, přičemž se zaměřovaly na HF antény, jejichž ladící cívky tepelná čidla bezpečně ničila, zatímco parabolické disky smetly tříštivé bomby …

(Budoucí autor knihy o Liberty James Ennes, byl při tomto prvním útoku těžce zraněn ,protože blížící se letouny sledoval dalekohledem,  levou nohu měl zlomenou, a obával se, aby mu kost neprořízla tepnu.)

Odvážný námořník Terry Halbardier dokázal pod palbou jednu rádiovou anténu opravit, ale  když se radisté Liberty snažili navázat spojení s ústředím 6. floty, s překvapením zjistili , že 4 z 5 jejích frekvencí, včetně mezinárodní nouzové frekvence, jsou zablokované silným rušením  …

Pouze když iz. letouny odpálily střely, rušení během letu střel „ neprobíhalo“, rušení tudíž prováděly iz. letouny, které znaly vysílací frekvence Liberty.

Posádce se podařilo odvysílat jen jediný signál SOS, zachycený lodí USS Saratoga, která příjem jejího SOS potvrdila ve 14.09 (některé zdroje tvrdí, že signál SOS Liberty zachytila i letadlová lodˇ USS America, která byla k Liberty nejblíž ) …

Izraelci rušení vysílacích frekvencí Liberty nikdy nepřiznali, třebaže toto rušení slyšela i USS Saratoga,  natož aby přiznali, jak frekvence Liberty získali …

Výpovědi námořníků o rušení byly Pentagonem označeny za „ top secret“ ,protože prokazovaly, že Izraelci věděli, že jde o US lodˇ (rušení radiových frekvencí „ cizince“  je , podle Ennese,  prakticky nemožné , egyptské vysílací frakvence byly naprosto odlišné ) …

Velící důstojník strojů Mirage , podle iz. zprávy, „zaměnil US lodˇza torpédoborec, protože považoval její středovou parabolickou anténu za dělo“  …

Poté na US lodˇ  v druhé vlně za pár minut zaútočily dva rovněž neoznačené  stroje Dassault SuperMystere napalmovými bombami, které Liberty proměnily v ohňové peklo ...

Celý letecký útok trval 22 minut (US média na příkaz shora psala 10 minut) , lodˇhořela, nakláněla se na bok, 8 mrtvých (ti, co neměli službu a opalovali se na palubě, štˇastni, že se plaví ve Středomoří, a ne někde na Mekongu  či v Tonkinském zálivu , navíc služba na Liberty představovala odrazový můstek k povýšení, a dále ti, co na útočící letouny mávali US vlajkami ) …

Námořníci zběsile hasili požáry , a na kovové podlaze uklouzávali v kalužích krve, která vytékala ze stovky zraněných , o které zakopávali …

Zraněný kpt. McGonagle lodi nepřestal velet, svým pomocníkem jmenoval jistého Ensign Lucase.

Posádka si všimla, že letecké útoky zničily US vlajku, tak s nasazením vlastního života  vyvěsili vlajku  novou, „výletní“ , která byla ještě větší než původní …

Po leteckém náletu dorazila iz. torpédová formace o třech člunech z MTB Division 914 (která v předvečer vypuknutí války rozmístila svá komanda „žabích mužů“  do nejrůznějších arabských přístavů, po fiasku v Alexandrii byla komanda odvolána …) .

Když se velící důstojník formace torpédových člunů s kulomety ráže 20 a 40 mm k poškozené, ale stále plující Liberty  ve 14.24 přiblížil, viděl, že nejde o bitevní lodˇ, která by mohla plout rychlostí 30 uzlů, (a možná pochopil, že se jen tak nepotopí, a bude ji třeba ještě dorazit), a snažil  se zkontaktovat s posádkou z kouřící lodi , která mu údajně odpověděla, aby se nejprve identifikoval sám, což považoval za vyhýbavou odpovědˇ…

Člen posádky Joe Meadors, jenž měl na starosti signalizaci, vypověděl, že v tu dobu na můstku torpédovým člunům opakovaně světelnými záblesky signalizoval , „ USS Liberty, US námořnictvo „  .

Velící důstojník torpédové formace Moshe Oren vypověděl, že vyslal signál AA/identifikujte se , na který je standardní odpovědˇ TTTT, zatímco Liberty odpověděla AA (nejdřív se identifikujte vy) , což Joe Meadors popřel s tím, že AA nesignalizoval …

Protože údajně identifikace lodě v dýmu kouře nebyla možná, velící důstojník zalistoval v atlasu arabských vojenských lodí, a postarší lodˇ s jedním komínem a dvěma stěžni , spolu se svým kolegou identifikoval jako tlející  zkorodovanou pomocnou lodˇ egyptského námořnictva El-Quseir na přepravu koní (4.000 tun, ta pravá rezivěla v přístavu v Alexandrii) , třebaže profil Liberty nebyl tuctový, a El-Quseir se Liberty (10.400 tun)  podobal jako trabant kadilaku …

(První iz. oficiální zpráva tvrdila, že si iz. velící důstojník spletl bývalou nákladní lodˇLiberty s eg. torpédoborcem Skory s dobře viditelnými dělostřeleckými věžemi, a až poté si iz. velení vymyslelo El-Quseir … ) .

Velící důstojník byl údajně  přesvědčen, že Liberty  byla servisní lodí eg. bitevní lodě , která bombardovala Arish , anebo pomáhala evakuovat eg. vojáky ze sinajských pláží,  a proto musela být potopena, o to více, že začala na velitelský torpédoborec pálit z kulometu …

Podle izraelské oficiální verze se náčelník genštábu Rabin začal obávat, že byla zničena sovětská lodˇ, protože byl informován, že lodˇměla západní označení ( západní označení však běžně  používaly i egyptské lodě ke klamání Izraelců) , tudíž vydal letounům a torpédovým člunům rozkaz, aby přestaly útočit, dokud nebude znovu ověřena identita lodi ( nebo již věděl o kontaktu Liberty a Saratogy) .

Tento rozkaz Rabina je sice zapsán v lodním deníku ,ale velitel torpédové formace, jak tvrdí v úvaze USS Liberty, Case Closed Michael B. Oren,  žádný takovýto rozkaz nedostal, a proto ve 14.35 vydal povel lodˇpotopit.

Nejprve se iz. torpédové čluny snažily lodními granáty zasáhnout strojovnu a vyhodit do povětří kotle, ale nepodařilo se jim to.

Proto vystřelily torpéda (italské výroby), celkem pět ze šesti, Liberty zasáhlo jen jedno, poslední, a provrtalo do pravoboku díru širokou 12 m (měla  štěstí, že se nerozlomila), a zabilo dalších 26 mužů (většina z nich byla ze zpravodajské sekce Naval Security Group )   … Poté  Izraelci přes půl hodiny kroužili kolem své oběti, a skrápěli polozničenou lodˇ  palbou z kulometů .

McGonagle  námořní vyšetřovací komisi uvedl, že tři torpédové čluny blížící se ze severovýchodu rychlostí 30 uzlů  v kurzu 135 v klínové formaci Liberty spatřila ve 14.20, ve vzdálenosti asi 15 námořních mil , Liberty plula v kurzu 283, svoji rychlost překračovala asi o 5 uzlů, protože se snažila z oblasti ujet.

McGonagle nařídil kulometčíku na kulometu 53 , aby byl připraven zahájit proti člunům, kteří se postavily do pozice pro vypálení torpéd, ve vhodnou dobu palbu .

Když se čluny, na kterých vlála iz. vlajka, přiblížily na 2.000 yardů, „středový člun nám něco světlem signalizoval“ , vypověděl McGonagle,“ ale pro hustý kouř signalizaci nešlo přečíst“, což potvrdil i Lucas.

Ve 14.34, kdy Izraelci vystřelili torpéda, Liberty vyslal druhé SOS, které opět zachytila USS Saratoga .

Poté, co Liberty zasáhlo ve 14.37 torpédo , a  torpédové  čluny zahájily kulometnou palbu, vojín Quintero z kulometu 53 přiběhl k Lucasovi s dotazem, zda má palbu opětovat . Odpověděl ano, ale kulometčíka z jeho stanoviště vyhnala střelba a oheň .

Když torpédové čluny přestaly střílet, a prostřední velitelský člun zase něco signalizoval, Mc Gonagle slyšel palbu z kulometu 53 …

McGonagle napadlo, že Izraelci na ně střílí „omylem“, proto zařval na kulometčíka, aby nestřílel, ale někdo přesto na kulometu 53 vystřílel  na prostřední signalizující člun celou kulometnou dávku …

Proto McGonagle vyslal Lucase, aby kulometčíku (námořníku Quintero) vyřídil, aby přestal střílet . Lucas se za pár minut vrátil s tím, že u kulometu 53 nikdo nesedí … Lucas se domníval, že vybuchla munice.

McGonagle  před vyšetřovací komisí uvedl : „ Byl jsem si jistý, že si kapitáni torpédových člunů museli myslet, že je Liberty ostřeluje … „ (strany 37-40 zprávy Komise ).

V 15.15  posádka dostala rozkaz opustit  „potápějící se „ lodˇ, což provedla pod kulometnou palbou iz. torpédových člunů ,kteří dva vypuštěné čluny potopily (což je samo o sobě válečným zločinem) , a  poslední třetí (ostatní lehly popelem) záchranný člun (zřetelně označený jako majetek US námořnictva)  zabavili ( očividně neměli přežít  žádní svědci ) , což zpráva iz. armády popírá s tím, že naopak na pomoc US námořníkům byly spuštěny záchranné vory … To asi těžko, protože v této době se torpédové čluny ještě naposledy pokusily Liberty dostat ke dnu hustou palbou  …

Přesto kapitán Liberty McGonagle do lodního deníku v 15.05 napsal :“ Jeden z torpédových člunů se k naší lodi vrátil, a megafonem se anglicky zeptal :

“ Potřebujete pomoc ?“ Odpověděli jsme záporně.“  (Přesněji, zraněný McGonagle pověřil jednoho důstojníka, aby odpověděl, atˇjdou do pr ……) .

Mc Gonagle vypověděl (strana 40 vyšetřovací zprávy) , že „ neměli čím signalizovat, že lod“ již nemají pod kontrolou , proto v 15.40 vyvěsili signální vlajky, aby naznačili, že se iz.  čluny mají držet stranou.“ ( zatímco podle iz. oficiální zprávy + Michaela Orena v 15.05 iz. torpédové čluny od „vrávorající“  Liberty odjely, podle jiných v 15.15 konfiskovaly záchranné čluny, a podle McGonagleho v 15.40 ještě kolem Liberty „obejdovaly“, a Moše Oren se megafonem marně snažil s Liberty dále komunikovat )   .

Torpédové čluny odjely , ale vystřídaly je dva obrovské dopravní vrtulníky Super Frelon SA 321 (od  francouzské Aérospatiale) s iz. registrační značkou, napěchované  komandy výsadkářů (což potvrzuje i pluk. Smith) , které nad lodí chvíli kroužily, aniž by se snažily o nějakou komunikaci, jeden z nich se údajně pokusil na Liberty přistát  (podle námořníků výsadkáři měli všechny svědky na palubě postřílet, Rabin, podle Michaela Orena, vyslal na pomoc Liberty dva vrtulníky Hornet), nakonec v 16.04  byly odvolány zpět na základnu ( podle Michaela Orena dva Hornety kroužily nad Liberty, zatímco torpédové čluny byly ještě u Liberty )  …  

James Ennes  a iz. oficiální zpráva shodně tvrdí, že „Izraelci nabídli pomoc až v 16.30, kdy se torpédové čluny na místo činu vrátily, ale byla zamítnuta.“

Pluk. Smith v jedné větě tvrdí, že Tel Aviv informoval prez. Johnsona  o „omylu“ v 15.49, a hned v druhé větě uvádí, že polit. poradce Johnsona, Walt Rostow, informoval o tomto „omylu“  Johnsona v 16.45 …

V 17.24 Washington již žhavil horkou linku do Moskvy, že „ z USS Saratoga odlétávají do východního Středomoří letouny s jediným cílem – poskytnout pomoc USS Liberty , a že tato informace již byla tlumočena sov. voj. atašé  Černjakovi …“

V 18.35 na místo tragédie dorazil i vrtulník s US námořním atašé, Ernestem Carl Castle , kterého Tel Aviv o incidentu informoval v 16.00, a dopravil jej sem,  „aby potvrdil US identitu lodi „ (ve skutečnosti měl Castle námořníkům vyřídit vzkaz od admirála McCaina II :“ Nechtějí-li stanout před voj. soudem, budou o „incidentu“  mlčet až do hrobu  …  „ ) .

Když iz. pilot naznačoval, že chce na palubě Liberty přistát, kapitán McGonagle mu ukázal pověstný vztyčený prostředník, a přistání zamítl .

Proto vrtulník spustil dolů papírový sáček od svačiny, zatížený dvěma pomeranči, ve kterém byla vizitka US voj. atašé, a hloupá otázka :“ Máte nějaké mrtvé a zraněné ? „ , přičemž se tyto „ kategorie“ na lodi povalovali všude …

V 19.10 byl voj. atašé Castle již na US ambasádě v Tel Avivu, a ve 23.00 hovořil o Liberty  s gen. Getty z velitelského štábu ve Washingtonu .

24 hodin po útoku admirál McCain ústně pověřil admirála Kidda vyšetřením „incidentu“ s tím, že má vyšetření ukončit do jednoho týdne  …Písemnou formou mu stejnou instrukci sdělil 10.6.67 …

Pluk. Smith potvrzuje US ponorku sledující Liberty, i fotografie z útoku pořízené, které však pro svoji přísně tajnou povahu jsou stále v trezoru …

US „ZÁCHRANA“ POSÁDKY

Třebaže USS Saratoga (Michael Oren a jiní tvrdí, že také USS America, která odpověděla „Help is on the way“ )  zachytila SOS z Liberty již ve 14.09, velení 6.floty na SOS odpovědělo Liberty  až v 15.05  ( „Sending Aircraft to Cover you , Surface Units on the Way „)   a z USS Saratoga první „záchrannou“ misi vyslalo až v 15.50 (Memorandum CIA ze 13.6.67)  s předpokládanou dobu příletu k Liberty v 17.15 …. ( tolik ke slibu, že „ v případě nouze  budou US letouny nad Liberty do deseti minut „  … Přestože  US prez. dostal tuto zprávu na stůl do 15 minut nejpozději, taktéž jeho polit. poradce Walt Rostow , Robert MacNamara ,a desítky dalších ) .

Bývalý velvyslanec James Akins tvrdí, že ze Saratogy odstartovalo 12 stíhaček F-4 Phantom  , a 4 cisternové letouny. Také přežilý námořník z Liberty Hrankowski v rozhovoru pro ruský deník Pravda ze 4.7.02 tvrdí, že první mise odstartovala z USS Saratoga, a to již ve 14.25 …

Zatímco většina zdrojů tvrdí, že teprve při druhé záchranné misi vzlétly letouny i z letadlové lodě USS America, Ennes ve své knize naopak uvádí, že „ podle lodního deníku a svědectví jednoho důstojníka první 4 letouny vystartovaly z USS America, mezi nimi dva letouny F-4 Phantom , vyčleněné  k „nonstop“ misím s elitním pilotem připraveným na jakýkoli scénář, s nejrůznější, včetně jadernou, výzbrojí …“

Také Michael Oren tvrdí, že „ prvních osm letounů F-104 ,pravděpodobně A-4 vybavených jad. zbraněmi, odstartovalo z USS America … „

Pluk. Smith uvádí, že „SOS Liberty zachytila USS Saratoga, která zprávu okamžitě sdělila vlajkové lodi USS Little Rock.

Podle pluk. Smitha admirál William Martin  ve 14.50 nařídil, aby jak Saratoga, tak USS America vyslaly své letouny Liberty na pomoc, a letouny z obou lodí odstartovaly …  V 15.15 vyslal těmto letadlovým lodím druhou zprávu ve stejném smyslu “ .

Odkud vystartovala první záchranná mise a v kolik hodin, v tom si tudíž  prameny protiřečí …

Žádný „záchranný“ letoun k cíli  nedoletěl, protože poté, co o záchranné akci velení 6.floty informovalo ministra obrany Roberta McNamaru (byl jím jen do 2/68) , tento vždy  lakonicky nařídil, aby se letouny, které již byly v půli cesty, vrátily zpět na letadlovou lodˇ , zatímco šéf voj. námořních operací admirál David L. McDonald  hystericky řval :“ Chci je mít zpátky na palubě, a to okamžitě !“

Admirál Geis se nejprve domníval, že McNamara  nechtěl na misi vyslat letouny s jadernými hlavicemi, tak Geis vyslal jiné letouny, které nebyly nosičemi jad. hlavic, ale jakmile o druhé misi informoval McNamaru, ten opět nařídil, aby se i tyto konvenční letouny vrátily  …  (Podle oficiální teorie Tel Avivu a Washingtonu se Rabin obával, že byla napadena sov. lodˇ, a McNamara se obával, že útočníkem byly sov. stíhačky se sov. piloty … , takže nechtěl začít jad. válku ….) .

Admirál Lawrence Geis nevěřícně požádal o potvrzení příkazu, a tentokrát příkaz po telefonu důrazně zopakoval přímo prez.Lyndon Johnson s tím, že „ je mu úplně jedno, jestli se lodˇ potopí i s celou US posádkou, ale Izrael, US spojenec, nesmí být v době, kdy vede obrannou válku proti  arabským státům, mezinárodně znemožněn … „ (James Bamford,Body of Secrets, strana 226, výpovědˇ důstojníka Liberty Davida E.Lewise ).

Ennes v roce 02 v rozhovoru pro BBC uvedl, že se asi mýlil, když ve své knize napsal, že Lyndon Johnson z US letadlové lodě ve Středomoří vyslal na Káhiru letouny s jadernými náložemi, a poté, co se Izrael k útoku přihlásil, protože se Liberty nepotopila,  je spěšně odvolal … Pravděpodobněji letouny nesly, podle Ennese z roku 02, střely bull-pup .

Ačkoliv útok z „místa činu“  sledovala US ponorka a US výzvědný letoun, dostavil se jako první k poškozené Liberty sovětský torpédoborec, a nabídl pomoc, kterou kpt. Gonagle nepřijal, ale sov. kpt. prohlásil, že Sověti zůstanou v dohledu, pro případ, že by se lodˇpotopila ,takže  u Liberty zůstal, dokud nedorazilo US plavidlo …

První US lodˇ , torpédoborec  USS Davis, dorazil k Liberty až šest hodin po sovětské lodi , a 16 hodin po útoku … Poté připlul další US torpédoborec, a přivezl zpravodajského  důstojníka, jenž  všem námořníkům  přikázal, že o útoku nesmí s nikým mluvit …

Posádka ,včetně zraněných, byla nejprve převezena na USS America, a na tiskové oddělení námořnictva byla uvalena tvrdá cenzura : jakékoliv prohlášení pro tisk zcenzuroval nejprve Pentagon.

Důstojník Liberty Pat O´Malley odeslal na Personální oddělení námořnictva seznam mrtvých a zraněných „v akci“, a okamžitě mu přišla hněvivá odpovědˇ : „V jaké akci ? Šlo o nehodu … „

Pentagon tvrdil, že první záchranná mise  byla  odvolána proto, že Washington si nebyl jistý s identitou útočníka , a protože se v oblasti pohybovaly dvě sovětské bitevní lodě, nechtěl riskovat, že zahájí 3.sv.v. …. Druhá mise, byla podle vysvětlení Pentagonu, odvolána, protože se k útoku přihlásil Tel Aviv , a „vše vysvětlil“ ….

Liberty, která nejprve vypadala, že se potopí a vezme s sebou všechny svědky,  nakonec odplula vlastními silami na Maltu, doprovázena loděmi 6.floty. Na Maltě byla prozatímně opravena ( měla 821 děr po raketách a přes 3.000 děr po protipancéřových střelách ) , v 7/67 se vrátila do US, z provozu byla vyřazena  v 6/68, v roce 73 byla prodána do šrotu za 101.666.dolarů, třebaže jen její „úprava“ z civilní nákladní lodě  na špionážní lodˇstála  v roce 64 30 miliónů dolarů ( vojákům sloužila teprve od 6/65) .

Frontlet 615/OPERATION CYANIDE

Přežilí námořníci z USS Liberty Veteran Association/VA vše svádí na „ proradný“ Izrael, ale spíše to vypadá , že Washington a Tel Aviv chtěly USS Liberty potopit i s námořníky, a útok svést na Káhiru, aby měl Washington záminku, jak někteří tvrdí, ke vstupu do války proti Egyptu (že by mu nestačila válka ve Vietnamu ?), někteří dokonce tvrdí, že Johnson chtěl vůči Násirovi použít jad. zbraně ( v tomto případě by Izrael toužil být v epicentru jaderného konfliktu )  …

V roce 88 bylo odtajněno Memorandum z 10.4.67 o schůzce Výboru 303, podle kterého gen. letectva  Ralph D. Steakley, jenž již za kubánské raketové krize 1962 šéfoval Joint Reconnaissance Committee, informoval o delikátním projektu Pentagonu  FRONTLET 615 ( „ jedné ponorce ve vodách Sjednocené arabské republiky/Egypt + Sýrie/ )  „ čtyři muže :  politického poradce prezidenta Walta Rostowa, diplomata Foy D.Kohlera,  (mj. US velvyslance v Moskvě za kubánské krize 62) , pozdějšího ministra zahraničí (Jamese Cartera) Cyruse Vance, a zástupce šéfa CIA ,admirála Rufuse Taylora .

Memorandum bylo archívované ve složkách USS Liberty, takže s Liberty  mělo  něco společného …

Veteráni z Liberty zaslali žádosti o informace projekt Frontlet 615 na ústředí námořnictva, Rady národní bezpečnosti, CIA, DIA, NSA, Pentagonu , kde jim všichni sdělili, že ani jedna vládní instituce nearchívuje žádné dokumenty o nějakém projektu Frontlet 615 či operaci Cyanide.

Když se obrátili na samotného generála Steakleyho, sdělil jim, že „ celý život jenom obstarával vládní povolení pro nejrůznější vojenské projekty, se kterými však nikdy nebyl seznámen, a na Frontlet 615 si vůbec nepamatuje ….“ .

Novinář Peter Hounam v Operation Cyanide: How the Bombing of the USS Liberty Nearly Caused WW III z roku 03 tvrdí, že Liberty měla být potopena, aby US námořnictvo mělo záminku ke vstupu do války proti Egyptu (  „ takhle si ji,  Izrael vybojoval sám, a nemusel být Washingtonu vděčný „ )  .

Také tehdejší předseda sboru náčelníků štábů admirál Thomas H. Moore,  „odpůrce“  oficiální verze, v roce 03 předsedal nevládní „vyšetřovací“ komisi (byl v ní např. i tehdejší US velvyslanec v Saúdské Arábii, James E.Akins) , která došla k závěru, že Izrael, „ aniž by se poradil s Washingtonem“ , chtěl potopit Liberty úmyslně, aby zatáhl válečnického Lyndona Johnsona do války proti Egyptu ( šlo nejen o ropná pole na Sinaji,které Izraelci vyčerpali před navrácením Sinaje Egyptu, ale především o velká ropná pole, která vedla podél eg. břehů v Suezském zálivu, proto Izrael trval na nových iz.- eg. hranicích podél středové osy v Suezském zálivu tak, aby ropná pole byla východně od této čáry, tudíž pod iz. kontrolou)   …

To samé tvrdil dokument o Liberty/Dead in the Water odvysílaný BBC 10.6.02 , který tvrdil,,jako Ennes ve své knize z roku 79, že Johnson, jak bylo s Tel Avivem domluveno,  vyslal proti Káhiře  letouny s jad. náložemi, ale když se Liberty nepotopila, musel je odvolat . Dokument BBC také zdokumentoval tajnou spolupráci mezi US a iz. tajnými službami , protože, mj., iz. útok na USS Liberty po celou dobu útoků  nevzrušeně pozoroval NSA výzvědný letoun  EC-121, jak tvrdí James Bamford, bývalý producent ABC News, ve své knize Body of Secrets  z roku 01 .

PONORKA AMBERJACK

Již před ním Russell Warren Howe  v knize Weapons z roku 81 , tvrdil, že Liberty tajně jako stín doprovázela US ponorka třídy Lafayette USS Andrew Jackson, vyzbrojená raketami Polaris, která iz. útok nafilmovala z periskopu .

Podle autora této knihy, tato ponorka měla mít na mušce  po celou dobu válku iz. raketová sila v Negevské poušti, která měla zlikvidovat, kdyby chtěl Izrael těmito raketami s dalekým doletem napadnout Káhiru, Damašek či Bagdád, aby to nemusela udělat Moskva, tj. aby nevypukla třetí světová válka …

Někteří námořníci z Liberty tvrdili, že během prvního útoku  periskop blízko Liberty zahlédli , a o pár týdnů později v kavárně nemocnice námořnictva ve Virginii si k námořníku  s berlemi z Liberty, jenž měl jméno lodi vyšité na rameni uniformy, přisedl jiný námořník , a  prohodil, že tam byl také, v ponorce, a že celý útok nafotili, a fotky poslali do Pentagonu, načež odešel.

Námořník Joe Lentini byl údajně tak překvapen, že se ho zapomněl zeptat na jméno a jméno ponorky  …

James Ennes po tvrzení námořníků, že blízko Liberty viděli periskop, se přišel zeptat  na lodi „nejpovolanějšího“ v tomto oboru, poručíka Jima O´Connora, protože si již nějakou dobu všímal, že Jim O´Connor si pečlivě zakresluje do mapy něco, co Ennes odhadoval na trasu ponorky …

Jim O´Connor byl překvapen, že si toho Ennes všiml, a řekl :“ Tak dobře, ale jestli mne budeš někde citovat, řeknu, že sis to vymyslel.“ Poté mu sdělil, že v blízkosti Liberty operuje „ jedna ponorka“ .

O´Connor své slovo dodržel , a po zbytek svého života (zemřel v roce 92) se o ponorce nezmínil ani slovem, a předchozí konverzaci s Ennesem popřel …

Jeden z rádiooperátorů Liberty , Charles Rowley,  krátce před útokem zachytil velmi podivný krátký rádiový signál, který ihned poslal do Washingtonu, a o kterém byl přesvědčen, že pochází z ponorky. Vzápětí mu z Washingtonu přišel příkaz, aby zničil veškeré kopie tohoto signálu a v budoucnosti si tohoto signálu již nevšímal .

Dotčený Rowley si postěžoval svým kolegům na Liberty,  někteří z nich přiznali ponorku, a zmínili se o projektu Cyanide, ale nic podrobnějšího k němu neřekli.

Ennes z toho usoudil, že na Liberty byli někteří do projektu Cyanide , se kterým souvisela i ona trasa ponorky, kterou si pečlivě zaznamenával O´Connor, zasvěceni. Oněmi zasvěcenými byli zpravodajci z Naval Security Group, o jejich úkolech neměl tušení ani kpt. Liberty William McGonagle, a jejich poslání je zahaleno tajemstvím dodnes.

Většina z nich zemřela po zásahu Liberty torpédem, které zasáhlo právě zpravodajskou sekci, která byla údajně  s dotyčnou ponorkou v kontaktu  …

O pár let později se Ennes setkal s několika námořními důstojníky, kteří tvrdili, že se kolem Liberty pohybovaly tři US ponorky.

V 2/97  jeden  námořní důstojník , jenž  chtěl zůstat v anonymitě, pravděpodobně stejný námořník, jenž kontaktoval v 6/67  Joe Lentiniho, Jamesi Ennesovi  přes třetí osobu  sdělil (přímý kontakt odmítl z obavy o svoji bezpečnost) , že útok pozoroval periskopem z US ponorky Amberjack/SS-522 , a fotografoval jej . Svojí věrohodnost doložil informací, že média tvrdila, že útok trval pouze pět minut, třebaže trval 75 minut .

V době zahájení útoku na Liberty,tvrdil onen anonymní důstojník, byla ponorka přímo pod Liberty, takže si její námořníci mysleli, že byli sami napadeni , “ …

Podle  oficiálních záznamů byla ponorka Amberjack v období 4 -7/67 na misi v egyptských vodách, z čehož veteráni z Liberty usuzují, že právě tato ponorka byla onou ponorkou z Frontlet 615 …

Tehdejší kapitán ponorky USS Amberjack, August Hubal,  tuto informaci popřel s tím, že v době útoku byla jeho ponorka 160 km od Liberty, a že se jeho bývalá posádka „mýlí“ … (Hubal znal Phila Armstronga z Liberty, jenž při útoku zahynul, a znal i  dalšího člena posádky, Davida Lewise, viz Ennes 7/97 ) .

V 7/03 NSA na soudní žádost Joela Leydena (zastupujícího Israel News Agency), aby NSA zveřejnila  všechny odposlechy, získané z ponorky USS Amberjack, NSA prohlásila, že ponorka žádnou rádiovou konverzaci nezachytila …

Viz také :

William Gerhard+Henry Millington Attack on a Sigint Collector, the USS Liberty z roku 81

Peter Dale Scott The War Conspiracy z 08 (investigativní novinář, jehož otec byl na Liberty)

James Scott :The Attack on the Liberty z 09

William Blum :Killing Hope + Rogue State o tom, jak důstojníci tajných služeb za  veřejnou oponou spolu navzájem vždy spolupracovali a spolupracují, názorné je prohlášení bývalého důstojníka CIA v poslední citované knize :“ Za 12 let své kariéry u CIA za studené války jsem neslyšel o situaci, ve které by KGB  házela CIA klacky pod nohy, či naopak  … Ano, špehují se navzájem, kradou si informace, ale nechtějí jednu druhou zničit, protože se potřebují …. „