Libanon, tajná dohoda z Káhiry

Významný libanonský křestˇanský politik Raymond Eddé /1913-2000/, syn bývalého prezidenta ( Turky odsouzeného k trestu smrti, proto emigroval do Káhiry) sám kandidát na prezidentský úřad v roce 58 + 76, jenž od samého počátku požadoval odchod syrských jednotek ze země, na kterého bylo spácháno několik atentátů  jak ze strany křestˇanské pravice (prosazoval soužití křestˇanů s muslimy) , tak ze strany Háfize Asáda ( a to téměř úspěšných, že se jejich autoři domnívali, že při nich zemřel ), prohlásil, že třebaže by bez maronitů nevznikl Libanon nezávislý na Sýrii, tři křestˇanští politici libanonský stát zničili :

Prvním z nich byl libanonský prezident Charles Hélou (1964 -1970), jenž 1969 schválil přísně tajnou káhirsku dohodu vyjednanou pod dozorem Egypta mezi generálem Emilem Boustany, velitelem libanonské armády ( podepsal ji však i  Pierre Džámáíl, zakladatel falangistů, jenž později tvrdil, že Libanon neměl na výběr, protože slabé libanonské armádě se v roce 69 nepodařilo dostat tyto tábory pod svoji kontrolu, třebaže se o to pokusila ), a Jásirem Arafatem o  legalizaci palestinských vojenských výcvikových táborů na libanonském území.

Palestinská komanda si udělala z Libanonu vojenskou základnu nejen pro výpady proti severním hranicím Izraele, ale Palestinci vysílali z Libanonu i atentátnická komanda, která zasahovala všude ve světě, kde Moskva potřebovala ( i jiné arabské státy měly problémy s palestinskými aktivisty, ale rázně proti nim zakročily, např. Jordánsko, které je nelítostně v jejich vojenských táborech zmasakrovalo ( " černé září 1970“), obvinilo je z pokusu o vojenský převrat a vyhostilo ze země – všichni pak odešli do Libanonu …

V Libanonu pomáhali vyzbrojovat drúzské milice islámoprogresistů/ Pokrokové strany Kemála Džumbláta.

Izrael měl právo očekávat, že libanonská vláda Palestince na svém území zvládne, ale Palestinci se vymkli kontrole, proto izraelská armáda podnikala trestní výpravy do jižního Libanonu.

Libanonská vláda se problém snažila vyřešit výše zmíněnou káhirskou dohodou z roku 69, která měla být kompromisem s Arafatem, ale ve skutečnosti palestinské aktivity na libanonském území legalizovala a exteritorizovala …

Skandál této dohody spočíval v článku 15, kde bylo uvedeno, že jde o přísně tajnou dohodu, o které se smějí dozvědět jen „ velitelé“  ( což  znamenalo „ palestinští velitelé „ ) – a nebylo divu , že byla přísně tajná – poskytovala totiž palestinským  aktivistům a všem Palestincům na libanonském území beztrestnost za cokoliv, protože jim poskytla exteritorialitu, tj. diplomatickou imunitu …

Raymond Eddé uvedl :

“ Když mne chtěl prezident Hélou do vlády, která tuto dohodu měla ratifikovat, chtěl jsem si její znění přečíst.

Odmítl s tím, že je tajná, a že si ji budu moci přečíst, až budu ministrem.

Měl jsem však její kopii, kterou otiskl egyptský list Al-Ahram, a tak jsem se jej zeptal na článek 15, zda v ní existuje, na což odpověděl kladně.

Proto jsem do vlády odmítl vstoupit, místo mne do ní vstoupil Maurice Džámáíl (zemřel v 10/70).

V TV prezident Hélou prohlásil, že nikdo neprojevil zájem si dohodu s Arafatem přečíst, takže poslanci dohodu ratifikovali, aniž by ji četli – pouze šest z nich z Národního bloku hlasovalo proti této dohodě – Kamil Šamún, Seman Duají, Habíb Kerúz, Joseph Mugagab, a jeden nezávislý, dr.Albert Mucheiber, lékař, jenž se postavil i proti syrské okupaci.

10.6.77 Charles Hélou prohlásil pro list Orient-Le Jour „ některé články byly k dohodě připojené proti mé vůli“ , ale když jsem se ho zeptal jaké, neodpověděl „ ...

Druhým křestˇanským politikem, který podle Eddého zničil libanonský stát byl Pierre Džámáíl, další signatář káhirské smlouvy, a zároveň druhý libanonský politik, který se odebral 6.12.75 do Damašku ( v té době Pierre Džámáíl již ostře vystupoval proti palestinské vojenské přítomnosti v Libanonu), a byl tak jedním z těch, kdo Damašek „pozval“ ke  vstupu do Libanonu ( 6/76 ) …

Křestˇanští falangisté tak nejprve „pozvali“ do Libanonu Palestince, poté Syřany, aby zakročili proti Palestincům, a poté Izraelce, aby zakročili jak proti Palestincům, tak proti Syřanům …

Když Pierre Džámáíl zjistil, že Sýrie  „pozvání“ využívá jen k vlastním účelům, bojoval proti syrské okupaci Libanonu .

Pierre byl politikem, jenž často zaujímal rozporné  postoje ( např. veřejně sympatizoval s palestinskou kauzou, ale udržoval i čilé kontakty s izraelskou tajnou službou ), takže si často popuzoval i vlastní stoupence …

Pierre Džámáíl, jenž vystudoval na lékařské fakultě farmakologii, se narodil v maronitské rodině významné již od roku 1540, která bojovala proti osmanské nadvládě - jeho strýc byl Turky popraven, taktéž  jeho otec byl odsouzen k trestu smrti, takže rodina musela uprchnout do egyptského exilu, vrátila se v roce 1917.

Pierre jako vrcholový sportovec vedl libanonský národní tým na olympijských hrách v Berlíně 1936, kde si prostudoval efektivní organizační strukturu Hitlerovy NSDAP, ale nacistickou ideologii veřejně odmítl.

Po návratu z Berlína založil v roce 36 spolu s dalšími třemi křestˇanskými radikály falangistickou stranu Kataeb ( Phalangist Party, spoluzakladateli byl Šafic Nasíf, Emil Nacchake, a především Charles Hélou, jenž se v roce 64 stal prezidentem Libanonu ( v té době však již nebyl členem Falangistické strany, naopak byl konkurentem Pierra Džámáíla, jenž proti němu v roce 64 kandidoval na úřad prezidenta ), jejímž šéfem se stal.

Tato strana vystupovala jak proti arabské nadvládě nad Libanonem, tak proti francouzskému mandátu nad Libanonem, takže ji Francouzi 1937 postavili mimo zákon, a její představitele pozatýkali poté, co se její aktivisté v roce 36 vojensky střetli s francouzskou koloniální policií, tvořenou Senegalci, Pierre Džámáíl vyšel z této potyčky vážně zraněn.

Podruhé se falangisté s francouzskou policií střetli v roce 43, kdy se aktivně v čele s Pierrem podíleli na celonárodním povstání proti Francouzům.

Teprve 1958 se Pierre Džámáíl vyšvihl do čela převážně křestˇanského pravicového bloku, který se postavil proti pokusu svrhnout vládu Kamila Šamúna , převratu inspirovaného pronásirovci, a stal se ministrem.

Od roku 60 až do své smrti byl poslancem NS, a od konce 60. let byla jeho strana Kataeb jedním z největších parlamentních seskupení.

V nulté fázi občanské války (1966 - 1975) šlo tudíž  o PALESTINSKÝ PROBLÉM

Rostoucí nejednota libanonských politiků ve věci „ Kam s Palestinci ?“  se vystupňovala demisí libanonského premiéra Rašída Solha 15.5.75, a nastolením vojenské vlády gen. Rifájího Rašída Karámího/1921-1987/, jenž rostoucí anarchii v zemi ( Palestinci byli spojenci levicového Libanonského národního hnutí, v jehož rámci mj. podporovali různé generální stávky, např. v 1/75  stávku rybářů v Saidě, a dostávali se tak do přímého střetu s libanonskou armádou ) se snažil neúspěšně řešit vytvořením Výboru národního usmíření.

Křestˇané však požadovali celonárodní referendum o přítomnosti Palestinců v Libanonu .

Signálem k přenesení bojů do Bejrútu byly události ze 13.4.75 – nejprve dopoledne při vysvěcení jednoho katolického kostela na západním předměstí Bejrútu, byl spáchán z projíždějícího vozu neúspěšný atentát na Pierra Džámáíla, sprška střel zabila jeho osobního strážce a tři lidi z davu, sedm zranila.

V odvetu falangisté odpoledne zahrnuli sprškou střel ve stejné ulici autobus s Palestinci, a zmasakrovali v něm 27 osob.

Rozpoutala se spirála  násilí vedoucí k anarchii ( za zničený palestinský tábor byla vypálena křestˇanská vesnice, apod.).

Bejrút ovládla nelítostná komanda neidentifikovatelných odstřelovačů s kalašnikovy, s M16, s ručně odpalovanými raketami i děly.

Vzájemné únosy ovládly všechny komunity.

Již v 9/75, kdy se válka z bejrútských předměstí dostala do středu Bejrútu, se Bejrút rozdělil podél „zelené linie“ na východní a západní.

Byly vypálené prastaré suky, bejrútský přístav, hotely, v Bejrútu netekla voda a nešla elektřina, nefungovalo bejrútské letiště ani bejrútský přístav.

Vládl zde naprostý chaos, banditismus, odstřelovači, únosy, masoví vrazi.