Kdo zradil Moulina V, kolaborace "francouzsko-francouzská"

1) René Hardy /1911-1987/ ze sítě Combat Kdo za zády Moulina rozhodl o tom, že se schůzky v Caluire 21.6.43, kdy byl Moulin s dalšími šéfy odboje zatčen, zúčastní i Hardy, o tom se dodnes francouzští historici přou, jako Češi o tom, kdo zavraždil Jana Masaryka. Oficiální verze tvrdí, že Moulina zradil René Hardy, kterého Gestapo po jeho zatčení 8.6.43 o 2 dny později propustilo, aby jej mohlo sledovat až k Moulinovi /či jím zakrýt svého hlavního “krtka” …

René Hardy ze zámožné rodiny byl v 5/41 zatčen při pokusu o přechod hranic do Španělska, a vsazen na 12 měsíců do vězení v Toulon, kde se poznal s Pierre de Bénouvillem.

Po propuštění v 5/42 spolupracoval s odbojovou železniční sítí Résistance Fer ( sabotážní a zpravodajská sítˇ měla 2 hlavní zpravodajské zdroje – z Avignonu odposlouchávali německá telefonní spojení, a využívali i poštovní a telegrafickou cenzuru ve Vichy), v 12/42 jej výkonný šéf hnutí Combat Jean-Guy Bernard, syn důstojníka, jenž hnutí Combat významně financoval, představil kpt. Henrimu Frenay.

Jean-Guy Bernard /1917-8/44 při deportaci z Drancy do Osvětimi/ židovského původu, byl jedním z mála francouzských letců, kteří v roce 40 bombardovali Berlín/BER ...

Do hnutí Combat se zapojil se svojí sestrou, šéfoval na Combat napojeným sítím Résistance Fer, a Noyautage des Administrations Publiques/NAP v severní zóně, Hardy šéfoval NAP v jižní zóně …

V 10/43 se Bernard oženil s těhotnou Yvettou Baumannovou, která měla na starosti sociální pomoc rodinám příslušníků Combat, a celé MUR.

Oba byli zatčeni v 1/44, ona před svojí deportací do Ravensbrücku, který přežila, porodila mrtvé dítě, 26letý “ nespoutaný živel” Jean-Guy Bernard, jak jej popsal Claude Bourdet, deportaci z Drancy do Osvětimi nepřežil ( mj. se zeptal německých orgánů, aby mu řekli, co činí Žida Židem, že neví, zda je Žid ) .

Spolupracovníkem Hardyho byl i Henri Garnier /“Villeneuve” /1900-1984/, dělník hutí, v 1/42 začal s manželkou rozšiřovat čas. Combat, poté přešel do služeb Jacques Renouvin /1905-1/44 Mauthausen /.

Renouvin byl od roku 42 celonárodním šéfem Groupes francs, a jako takový prioritně hledaný SD a Gestapem, které jej v 1/43 ( kdy se Hardy začal stýkat s Richardem ) zatklo na nádraží spolu s jeho těhotnou manželkou, která v 6/43 ve vězení porodila syna Bertranda  ( zakladatel Nouvelle Action francais, monarchista orléanista) …

Před deportací byl Renouvin několik měsíců mučen v pařížské pevnosti Gestapa Fresnes.

Henri Frenay začlenil Hardyho pod velení Claude Bourdeta /1909-1996/, a  v 1/43 jej Frenay představil gen. Delestraintovi, jenž jej jmenoval podpluk. Tajné armády ( některé zdroje nepravdivě uvádějí, že gen. Delestraint Hardyho nikdy neviděl, a že v den zatčení čekal na Hardyho) .

Nejenom antisemitka a antikomunistka Lydie Bastien, ale i antikomunista Raymond Richard jsou jedním z klíčů k vyřešení tajemství kolem Hardyho, nicméně francouzské prameny se jimi záměrně nezabývají.

Lydie Bastien, “ démonka” z Caluire

7 dní po setkání s gen. Delestraintem v 1/43 se 32letý zámožný Hardy seznámil nejen s Raymondem Richmondem, ale i se svoji osudovou ženou 21letou Lydií Bastien, kterou jako milenku, aniž by to tušil, sdílel s pobočníkem Klause Barbieho, pohledným Harry Stengrittem ( po válce dostal 15 let vězení), nicméně Péanovi, jenž poměr Bastienové se Stengrittem odhalil, se v knize Démonka z Caluire nepodařilo jednoznačně prokázat, že by pro Gestapo pracovala jako informátorka  ...

Lydie Bastien/1922-1994/

Tajemná černovláska s postavou modelky v elegantních kostýmcích, ověnčena šperky od svých milenců, zůstala neproniknutelnou osobností.

Měla hypnotické černé oči, a její celoživotní vášní byl okultismus – “ všechno, co popírá prostor a čas ” , na procesu s Hardym ji odbojáři popsali jako “ plamennou antisemitku a antikomunistku”, citující Nietzscheho.

Po válce nebyla souzena, důkazy proti ní se nenašly, s velkou pravděpodobností uzavřela dohodu o spolupráci s tajnými službami …

I po válce se stýkala jen s bohatými muži, její dva pováleční manželé byli milionáři, za jejich peníze prožila zbytek života v US a v Indii jako “  úspěšná obchodnice s okultismem”, pravděpodobně pracovala pro tajné služby  …

Raymond Richard

Policista Raymond Richard, bývalý Camelot du roi, a bývalý šéf zpravodajství fašistické l´Action francaise, byl přítelem nejen de Castellaneho ( jenž byl přítelem Bénouvilla) , ale i Josepha Darnanda, šéfa pronacistických Milic, a dr. Ménetrela ( viz L´Express z 19.11.98 Les liaisons dangerouses de Bénouville/Nebezpečné známosti B.)…

Po rozbití Cagoule přešel k podobnému hnutí Ordre national et prestige, v rámci kterého ničil bolševické buňky.

Především však byl již od 7/40 placeným agentem Abwehru s číslem E7122, řízený Alexandrem von Kreutz, se kterým se znal již před válkou.

Jeho přítelem byl i Oberst Oscar Reile /1897 -?/, agent Abwehru od roku 33, od roku 40 šéf sekce Abwehru 111/F, po válce člen Gehlenovy organizace.

Navíc byl Richmond i placeným agentem SD, a zpravodajsky spolupracoval s dr. Ménétrelem, šéfporadcem Pétaina, v síti „l´Equipe/SR Ménétrel“ …

Společná zpravodajská sítˇAbwehru a SD byla zaměřena především na rozbití komunistických buněk odboje, které měly s ilegalitou největší zkušenost, a zdaleka nešlo jen o buňky typu FTP či FTP MOI, ale především o buňky Kominterny, NKVD či GRU, na jejichž likvidaci měly zájem i nekomunistické sítě odboje, např. Michel Cailliau/”Charrette” z de Gaullovy zpravodajské služby BCRA ve své zprávě z 7/43 uvádí, že “ v jižní zóně a v Lyonu velmi intenzívně operuje agent Thaddée Oppmann/”Lucien”, jenž patří do zpravodajské sítě FKS “Service B” …

Proto tato nacistická  sítˇspolupracovala s protikomunistickou sekcí francouzské policie/SPAC, jejímž šéfem od 10/41 byl Raymond Richard s kontakty na soukromou zpravodajskou službu osobního lékaře Pétaina Bernarda Ménétrela, ale i, což pro historiky odboje představuje největší problém, jak uvádí Pierre Péan ve své knize Život a smrt JM, s úzkými kontakty na Bénouvilla, zástupce Frénay v Combat, jenž se s Moulinem, kterému vytýkal styk s komunisty ( otázkou však je, jakou hru komunisté vůči Moulinovi hráli ), nesnesl …

Raymond Richard do své sekce naverboval příslušníky kolaborantských hnutí MSR a PPF, a začal znovu pořádat hony na komunisty a svobodné zednáře, v 1/43 však byl podle svého tvrzení vyhozen pro „ nadměrnou horlivost“ …

Protože Richard věděl, že významní kolaboranti Jehan de Castellane a Georges Soules, nesouhlasící však s Delonclem, navázali styk s odbojem, požádal Castellaneho o „ kontakt“ na odboj, pro který by chtěl zpravodajsky pracovat ( výpovědˇCastellaneho pro DST/kontrarozvědku z 9.2.45 ) …

Proto Bénouville v 1/43 vyslal čerstvého člena Combat Hardyho jako svého zástupce do PAR, aby se Hardy jménem Bénouvilla setkal s Jehanem de Castellane /1905-1986/, šéfem kolaborantského Revolučního sociálního hnutí /MSR fašistické orientace, jehož frakce pod vedením de Castellane začala 1942 po vyloučení zakladatele hnutí Deloncla spolupracovat s odbojem, a s policistou Raymondem Richardem, “krtkem” Abwehru, takže Hardyho v 1/43 identifikoval Abwehr a SD. ( viz L´Express z 19.11.98 Les liaisons dangerouses de Bénouville/Nebezpečné známosti B. )

Raymond Richard na tomto setkání v 1/43, na kterém seznámil Hardyho a Castellaneho s Lydií Bastien „ Béatrice“ / „madam Pelletier“, která pro něho pracovala, přinesl drobné zpravodajské informace s tím, že významné informace dodá po zaplacení jisté sumy…

Lydie Bastien se poté v PAR nejen zúčastnila všech setkání Hardyho s „ jeho“ zpravodajcem Richardem, ale dělala i spojku mezi nimi, včetně mezi Richmondem a Castellenem, jenž dodával Richardovi informace o Milicích …

Pod dohledem Abwehru a SD tak docházelo k intenzívním kontaktům výše zmíněných, takže Bénouville a Hardy považovali Richarda za svého agenta, zatímco Richard je považoval za  „své“ agenty …

Georges Soules /1907-1986/z kolaborantského MSR, jenž s Bénouvilllem udržoval intenzívní zpravodajské vztahy přes najatou poštovní schránku, po válce vypověděl, že kontakty Richarda sahaly od Pierre Lavala ke zpravodajské síti MUR Jeana Gemahlinga /1912-2003, spolupracoval v Marseille s Valerianem Fry, dodával zpravodajské informace Henrimu Frenay, jehož komando jej po zatčení v 1/43 vysvobodilo z vězení v Marseille/…

Zatímco Bénouville byl po válce povýšen na generála, do CH uprchlý Soules byl odsouzen in absentia k 20 letům vězení za kolaboraci, v roce 52 byl omilostněn.

Georges Soules po válce uvedl :

„  Třebaže propast mezi vichystickými kolaboranty s Němci a gaullistickými kolaboranty s LON se za války zdála být nepřeklenutelná, spolupráce mezi částí odboje a Vichy – kolaborace francouzsko-francouzská, která byla zahájena v 1/43, byla z ideologického a politického hlediska nutnou přípravou na mírové poválečné sjednocení sil, atˇjiž bude výsledek války jakýkoli.

Za tímto účelem se v první polovině roku 43 konaly četné schůzky se šéfy nekomunistického odboje, kteří byli po válce CHDG vyznamenáni „   …

V noci 7/8.6.43 byl Hardy ve vlaku Lyon-PAR, kde se měl setkat s Jean-Guy Bernardem z Résistance Fer, ke kterému jej vyprovodila Lydie Bastien,  „poznán“ ex příslušníkem hnutí Combat Jeanem Multonem, sledovaný francouzským agentem Abwehru Bobby Moogem, když Hardy „ku svému ohromení“  zjistil, že s nimi sdílí kupé v lůžkovém vagónu …

Později Moog Hardyho ve vlaku zatkl, a vysadil na jedné stanici, kde na něj čekal Barbie se svýn doprovodem - 9.6. byl zatčen gen. Delestraint a spol., 10.6. byl Hardy Barbiem propuštěn.

Péan uvádí, že v případě dohody Hardyho s Gestapem sehrála Lydie Bastien přinejmenším směnnou roli – Barbie pohrozil, že Lydii zatkne, nebude-li zamilovaný Hardy spolupracovat ( že byl Hardy zamilovaný ještě po válce dokazují jeho poválečné dopisy Lydii, vystřízlivěl, až když Lydie v době 2. procesu prodala své Paměti večerníku France Soir, „ Prodala i moje osobní pocity, a já jsem se o ní tolik bál “ vykřikl tehdy Hardy, jenž se nikdy neoženil ) …

Hardy byl tudíž po domluvě s Barbiem znovu infiltrován do odboje ( to,jak zmuchlaně vypadá, a že nedorazil do PAR, vysvětlil vyskočením z vlaku před Multonem), aniž by někomu o svém zatčení řekl, třebaže později tvrdil, že Bénouville a Aubry o jeho zatčení věděli ( v lyonské úřadovně SD potkal Edmée Delestraz, agentku pluk. Groussarda, pracujícího pro SOE, která po zatčení začala pracovat pro SD ) .

Někteří tvrdí, že Hardy nezradil úmyslně, že byl “jen” neopatrný – nelze však uvěřit tomu, že svéprávný účastník odboje, jenž je tak statečný, že při mučení nic neřekne ( tvrdili Hardy i Klaus Barbie, ve skutečnosti po jeho propuštění vypukla vlna zatýkání, 9.6.43 byl zatčen gen. Delestraint, navíc mučen být ani nemohl, když měl být znovu infiltrován do odboje ), je přesto nejen Gestapem propuštěn, ale druhý den po propuštění jde na schůzku s jedním ze spoluzakladatelů sítě Résistance Fer (Max Heilbronn/1902-1998/Heilbronn vypracoval plán, jak sabotovat v Den D dopravu na železnici v celonárodním rámci bez výbušnin, kvůli realizaci tohoto plánu měl s Hardym neshody), kterého pár minut po schůzce nacistická kontrarozvědka SD zatkne - Hardy poté dostal Heilbronnovu funkci šéfa RF pár dní před Caluire ...

Schůzky s Heilbronnem se zúčastnil i René Lacombe /1915-1994/, pobočník Alberta Thomase, oblastního šéfa Combat a Tajné armády, od 3/43 pobočník Hardyho v jeho funkci šéfa NAP, Lacombe byl zatčen v 11/43, při deportaci do Dachau v 8/44 vyskočil z vlaku, a jen tak přežil. Také Heilbronn přežil Buchenwald iDachau, paradoxně však oba byli jedni z mála odbojářů, kteří na zradu Hardyho nevěřili ...

V Reseau Fer byl efemérní šéf Hardy nahrazen novým šéfem Reném Lacombe, a novým šéfem Tajné armády se ku spokojenosti kpt. Frenay a Bénouvilla stal příslušník Combat.

Přestože se již tehdy o Hardym mluvilo jako o zrádci, po jeho útěku z Caluire jej ukryl člen sítě Combat Marcel Degliame /1912-1989/, dělník a gaullista , jenž při procesu s Hardym odmítl svědčit, ale na žádost Claude Bourdeta byl vyslechnut jedním policejním komisařem, přítelem Moulina ( Degliame z německého zajetí uprchl ve skupince sedmi v 3/41, a přes Protektorát  Böhmen und Mähren, Madˇarsko,Rumunsko a TR se dostal do Sýrie k jednotkám CHDG)  .

V rámci Bénouvillova týmu Hardy dál uskutečňoval mise do PAR ke Castellanovi a k Richardovi, jenž jej seznámil s Jeanem Gemahlingem, šéfem zpravodajství MUR…

Jacques Soustelle nechal po válce Hardyho zatknout, protože v archívech Gestapa v Marseille se našla zpráva potvrzující, že od svého zatčení 8.6.43 přešel do služeb Gestapa.

Hardy byl za kolaboraci souzen ve dvou procesech (v 1/47 + v 5/50, ve vazbě strávil 6 let ), a v obou byl zproštěn obžaloby pro přetrvávání pochybností o jeho vině, protože se mu nic nepodařilo dokázat - soud odmítl vzít v úvahu spisy Gestapa s důkazy o jeho zradě,  „ pocházející od nepřítele, a tudíž nevěrohodné „, ( 1. zpráva Kaltenbrunnera Flora + 2. zpráva Kaltenbrunnera z 19.7.43 Hardyho zatčeného pod číslem 106, uvádí jako „ double agenta“ Einsatz Kommanda v Lyonu ), zatímco Hardy svoji vinu tvrdě popíral, pouze při prvním procesu přiznal, že se dopustil křivé přísahy ...

Na svoji obranu však Hardy neuvedl nic pádného, jen, že “ netušil, že jej Gestapo sleduje”, zatímco jeho obhájce chabě namítal, že o schůzce v Caluire vědělo “příliš mnoho lidí “ , a že dohodu s Gestapem mohl mít někdo jiný ...

Při procesu jej podpořili gen. de Bénouville z Combat ( jenž se v době dramatu v Caluire ženil v Toulouse ) + René Lacombe z Résistance Fer ...

René Claude napsal, že Laura Moulin a Antoinette Sachs/1896-1986/, malířka ze zámožné rodiny (Moulin vlastnil galérii v Nice) , družka a spolupracovnice Jeana Moulina, trvaly na zradě Hardyho, o to spíše že se dozvěděly o „ manévrech“ odbojářů, které uskutečnily na záchranu Hardyho …

René Claude se ve svých Pamětech, stejně jako Pierre Péan, především podivuje nad tím, že se s postavením Hardyho před soud čekalo na to, až bude popraven zrádce Jean Multon „Lunel“, blízký spolupracovník odbojáře Maurice Chevance, a až nebude možná konfrontace mezi Hardym a Ernstem Dunkerem „Delage“ ( autor zprávy Flora z 19.7.43, která uvádí, že Didot, zatčený 8.6.43 umožnil zatčení Moulina ve vile Caluire, zatímco 2.Kaltenbrunnerova zpráva z 29.6.43, nalezená v archívech německého zamini v 10/46, uvádí, že  po svém zatčení do odboje navrácený Hardy vydal Němcům plán na sabotáže v Den D, a umožnil zatčení nejen účastníků setkání ve vile Caluire) …

Péan tvrdí, že první poválečná konfrontace s Dunkerem, jenž Hardyho po zatčení přivedl mezi kolaboranty, dopadla pro Hardyho špatně …

Ernst Dunker ze sekce IV Gestapa v Marseille byl aktivnější než jeho šéf Rolf Mühler, jenž byl po válce omilostněn a navrácen do Německa, zatímco Dunker byl v 1/47 odsouzen k trestu smrti, popraven v 6/50.

Jeho zámožná rodina z důvodu zproštˇujícího rozsudku žalovala všechna média, která o něm něco negativního napsala, a všechny filmaře, kteří o něm natočili nějaký dokument, který jej ze zrady vinil ...

V roce 87 byl znovu obviněn Klausem Barbiem, ale zemřel vzápětí poté, aniž byla proti němu vznesena nová obžaloba …

2)

Henri Aubry „Thomas“  /1914-1970, zemřel v pouhých 56 letech/ ze sítě Combat

Jeho důvěryhodnost zpochybnili ve svých Pamětech velitel Jacques Baumel/1918-2006 levicový gaullista/ a levicový křestˇan Claude Bourdet  „Lorrain“ /1909-1996/ ze sítě Combat, zatčen 1944, deportován do Buchenwaldu.

Aubry v 5/43 najal jako spojku jistého André, jenž jej sám kontaktoval, a prokázal se bezchybnými doporučeními z odbojového hnutí v Toulouse – podle vlastní výpovědi Aubryho  “ jaké bylo jeho překvapení, když Andrého poznal mezi těmi, kteří vyslýchali zatčené z vily Caluire ”,  přesto po válce Aubry nebyl schopen uvést ani jeho jméno, ani popsat jeho vzhled   …

Po smrti kpt. Henriho Frenay poručík Maurice Chevance “Bertin“ z Combat publikoval Paměti, ve kterých se zastal Henriho Aubry, za války svého podřízeného , kterého v létě 41 přemluvil, aby vstoupil do jeho odbojové skupiny -  na jaře 43 se z Aubryho stal šéf kabinetu gen. Delestrainta.

Chevance, jehož pobočníkem byl i Jean Multon „Lunel“, jenž po svém zatčení v 4/43  „obstaral“ pro Abwehr a SD stovky zatčených odbojářů,  obvinil ze zrady Hardyho.

3)

Pierre de Bénouville /1914-2001/ ze sítě Combat

( aneb, jak píše ve svých Pamětech komunista Pierre Cot, jenž válku přežil v US,  „ cagoulardisté, kterým jsem ve své funkci ministra letectví přistřihával křidélka, protože jejich rodiny ovládaly letecký průmysl, přísahali pomstu „ ) ...

Bénouville, katolík, monarchista, cagoulardista, jenž se s Action francaise rozešel poté, co AF schválila mnichovskou dohodu, po válce zastánce francouzského Alžírska, 1967 porušil de Gaullovo embargo na prodej zbraní Izraeli, starší bratr jako odbojář zahynul v koncentráku, sestra se provdala za gen. Jacques Hogard .

Aubry tvrdil, že Hardyho pozval na schůzku do Caluire po dohodě s Pierre Guillain de Bénouville ( jenž se však z monarchisty po španělské občanské válce 36-39 stal socialistou) , což Bénouville krátce před svojí smrtí opět popřel, a tajemství kolem Moulina si jako poslední přímý účastník vzal do hrobu.

Moulin šéfy odboje na 21.6.43 do Caluire svolal, aby co nejdříve zaplnil uprázdněné místo po gen. Delestraintovi, přičemž funkci údajně hodlal svěřit „komunistovi“ Aubracovi , zatímco Frenay z Combat, o jehož život usilovala FKS, zamýšlel do této funkce ustanovit Bénouvilla …

Problém odpovědnosti Bénouvilla, jenž Hardyho podle tvrzení některých na schůzku vyslal, se naposledy probíral v 1/03 po odvysílání TV dokumentu o Moulinovi /JM, une affaire francaise, ve kterém je Bénouvillovi nepřímo přičtena vina, že Moulina z politické vypočítavosti vydal Gestapu.

Dokument zahrnuje i videorozhovor z roku 87 natočený nevěrohodným obhájcem Barbieho Vergesem, ve kterém tehdy již velmi nemocný René Hardy obvinil Bénouvilla, že “  byl od samého počátku dobře informován o jeho roli při zatčení Moulina “.

Krátce před svojí smrtí (1987) se však René Hardy Bénouvillovi písemně omluvil, tuto omluvu ve své životopisné knize o Bénouvillovi zveřejnil Guy Perrier.

Jeho rodina a přátelé z odboje označili snímek za zbabělý, protože byl natočen až poté, co Bénouville v roce 01 zemřel, a nemohl se bránit.

André Lafargue *1917, v 8/42 s dr. Marcelem Renetem, alias Jacques Destree ze sítě Musée de l´Homme ( zatčen v 11/43, přežilBuchenwald) založil čas. Résistant - přes 100.000 výtisků, jehož redaktorem byl i Pierre Brossard, po válce vycházel jako Paris-Matin,  v 7/43 unikl s manželkou zatčení, zatčen v 9/43, v 1/44 deportován do Buchenwaldu, poté Mauthausenu ( bylo zde přes 400 francouzských odbojářů, přežila hrstka) .

Lafargue ke snímku o Bénouvillovi prohlásil, že “ třebaže fakta v dokumentu předložená jsou naprosto správná, jejich výklad je mylný, protože na historické události se nemůžeme dívat očima dneška – nelze se domnívat, že hnutí Combat bylo pro členství někdejšího cagoulardisty Bénouvilla ultrapravicovou organizací, které chtělo zlikvidovat Moulina, protože byl prefektem vlády lidové fronty ...

4)

Manželé Aubracovi  (Viz příště Jean Moulin VI)