Jak Stalin po válce pozabíjel sovětské frontové válečné invalidy

V den Stalinových narozenin 18.12. v Moskvě z nařízení Putina jezdí v metru jedna vlaková souprava ozdobená Stalinovými portréty, 18.12.2020 Putin zahájil vyšetřování „ genocidy „ sovětských občanů ve volgogradské oblasti,

spáchané nacisty, aby vymazal tvrzení, že Stalin spolupracoval s Hitlerem ( nejvíce Putinovi vadí pravdivý výklad bolševicko-nacistického paktu z 23.8.1939 ). Jeho soukromí vyšetřovatelé, které přímo řídí, k tomuto účelu již v 11/2020 soudními obsílkami předvolali 90leté ruské občany, kterým v době bitvy u Stalingradu bylo 15-16 let, a byli v drtivé většině zajati a posláni do východního Německa na nucené práce.

Světlana Petrenková, mluvčí Putinova soukromého Vyšetřovacího výboru, prohlásila, že Výbor chce vyslechnout přes 1.000 těchto přeživších.

Toto „ vyšetřování“ za účelem boje proti „ falzifikaci historie „  ( mj. Stalinova spolupráce s Hitlerem ) nařizuje ruskému státu Putinova revidovaná neústavní ústava. Až bude „ genocida ruského lidu „ nastolena, její popírání bude trestné, a falzifikovaná historie bude právně stvrzena.

V roce 2009 Putin ustavil tzv. Medvěděvovu komisi pro falšování dějin, která školám nařídila používat pouze Putinovy učebnice dějepisu, viz mj. mé články

Putinova vášeň pro falzifikaci historie - Andrea Kostlánová

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

+

Den Rudé armády, další falzifikace dějin - Andrea Kostlánová

kostlanova.blog.idnes.cz › blog

Putin se považuje za Stalinova dědice ( Putinova biologická matka Vera Putina žila s Putinovým nevlastním gruzínským otcem ve Stalinově gruzínském rodišti v Gori )  a pokračovatele jeho Říše zla.  Ke stému výročí Leninova bolševického puče 2017 Putinovo ministerstvo obrany objednalo u známé ruské zbrojovky Zlatoustˇ ručně zdobené zbraně s portréty Lenina a Stalina.

Putin tak logicky pokračuje i ve falzifikaci Velké vlastenecké války, kterou sovětští občané znali jen ze lživé oficiální verze, aniž by tušili, že o oněch 20 miliónů obětí se v drtivé většině postaral sám Stalin svojí bezohlednou taktikou, kdy mu na životech ruských vojáků absolutně nezáleželo, a nejen proto, že většinu války strávil pijáckými orgiemi se svými kumpány, kteří přežili všechny jeho čistky.

Stalin ani Putin nechovají k padlým sovětským hrdinům žádnou úctu – Stalin padlé rudoarmějce po válce ani nepohřbil, jejich těla zetlela na polích a v lesích. Vesničané jejich kosti, ohlodané hladovými vlky a psy, sbírali do pytlů, stát je vykupoval za pár kopějek na kostní moučku.

Přesto Putin, aniž by nějakou oficiální formou rudoarmějce v Rusku pohřbil, organizuje propagandistické imperiální jízdy své úderné motorkářské jednotky Nočních vlků, dobyvatelů  ukrajinského Krymu ( mj. jsou to profesionální boxeři a mistři bojových umění, viz ex poslanec Foldyna a jeho záliba v boxu ) napříč Evropou do Berlína ( informaci, že toaletní papír začali v Sovětském svazu vyrábět až 1967 s návodem, jak se používá, samozřejmě nešíří ).

Je třeba Putinovi a jeho příznivcům připomenout, jak tomu ve skutečnosti v komunistickém Svazu bylo – válka sotva končila, a Stalin již do gulagů deportoval nepohodlné válečné invalidy, válečné vdovy s dětmi a sirotky, viz mj. můj článek  Stalinova čistka dětí a jeho pokus vyvolat 1937 monstrproces v Praze a v NYC .

Všechny výše zmíněné kategorie dle Stalina „ znečištˇovaly „ sovětské městské ulice žebráním, z frontových válečných invalidů často zbyla jen těla bez končetin, a neměli ani rodiny, které by se o ně staraly, a to ani adoptivní, komunistická morálka měla velmi nízkou latˇku.

Během války bylo kvůli zraněním a nemocem demobilizováno 3.798.200 osob, z nich bylo 2. 576 000 frontových invalidů, z toho 450.000 bez ruky či bez nohy, kteří skončili jako bezdomovci na komunistických ulicích.

Komunistický stát jim žádné protézy neposkytl, měli vlastnoručně po domácku vyrobené vozíky ( desky na kolečkách ), od země se odráželi klacky/holemi, za jejichž pomoci se i zdvihali.

Tito váleční invalidé žili až do roku 1949 na ulicích ve špinavých hadrech, neměli budoucnost, přesto hrdě na své hrudi nosili vojenská vyznamenání – ale hlavně se nikoho a ničeho nebáli.

A jednoho dne ze sovětských komunistických ulic tito frontoví invalidé zmizeli. Násilím je sebrali ( mnozí se bránili) , nacpali do dobytčích vagónů a odvezli daleko od měst do uzavřených internátů se speciálním režimem ( dnes někteří putinoidní občané šíří přesvědčení, že za Covid -19 mohou domovy důchodců, a že je třeba důchodce vyvézt z měst na zdravý vzduch do „ internátů v přírodě „, aby se městům lépe dýchalo – viz skandály v domovech důchodců, v nichž důchodci umírají na následky chladu a hladu ).     

Dle dokumentu ministerstva vnitra  č. 6778 z roku 1954 měli ulice „ vyčistit „ jen od jednonohých, ale sebrali všechny, i ty, kteří měli rodinu, která o nich již nikdy nedostala žádnou zprávu – co sovětští občané, komunisté, pro frontové invalidy udělali, když z ulic zmizeli ? Tak jako vždy, když jejich sousedy odváželi do gulagů, neptali se, mlčeli.

Vzali jim vnitřní pasy i vojenské knížky. Vnitřní pasy ( vnútrennyje pásporty) bránily migraci do bohatších měst/regionů,  zaznamenávaly etnický původ za účelem segregace/diskriminace ( viz, jak Rusové zavedli přísnou segregaci Mongolů a Rusů v Mongolsku ) nebo bránily v přístupu k vojenským oblastem nebo uzavřeným městům. Dnes vnitřní pasy stále používá Ruská federace, Čína a Severní Korea …

Do těchto uzavřených internátů se speciálním režimem vězeňského typu bez kontaktu s vnějším světem, de facto koncentráků spravovaných ministerstvem vnitra, postavených v nepřístupných místech ( např. na mrazivém karelském ostrově Valaam ) byli na doživotí zavřeni veteráni stalingradské bitvy, výsadkáři, tankisté – mladí lidé ověšeni medajlemi byli sovětským komunistickým režimem pohřbeni zaživa.

Někdy je vynesli na dvůr a přivázaly ke kůlům – to byla občasná „ procházka „.

Na karelský ostrov Valaam dorazil první nedobrovolný transport frontových invalidů v roce 1950, elektrifikace ostrova proběhla až 1952. Váleční invalidé těžko přežívali v hadrech, ve kterých je přivezli. V mrazivých kobkách bez světla polovina z nich zemřela ( viz Jevgenij Kuzněcov Zápisky z Valaamu ).

Takto Stalin a sovětští komunisté zacházeli s veterány, kteří „ zvítězili nad fašismem „ , jistě litovali, že nezahynuli v boji.

Pohřbili je bez hrobů a beze jmen, jen je zakopali. Oficiální hrdinové se svatojiřskou stužkou na ně určitě během okázalých oslav  „ vítězství nad fašismem „ 9.5. nevzpomínají.