Jak britská letadla létala do Francie pod ochranou Luftwaffe

Hugo Bleicher v 11/41 pozatýkal polsko-francouzskou zpravodajskou sítˇ kpt. Romana Sziarnowského, a v 3/43 skupinu Carte Andrého Girarda, a  poté  v 4/43 i sítˇ Prosper řízenou agentem SOE  baronem Pierrem de Vomécourtem, jenž odhalil dvojí hru Mathildy Carré, a připravil tak Bleichera o infiltraci v SOE.

Bleicher, jenž pozatýkal všechny britské agenty SOE ve Francii, se tak stal nejvýkonnějším agentem Abwehru, a byl Abwehrem za svoji horlivost vyznamenán (ale nikdy nebyl povýšen nad hodnost feldwebel, protože nebyl vojákem, jen obchodníkem, kterého Abwehr naverboval pro jeho znalost francouzštiny a španělštiny) ...

Hugo Bleicher /1899-1982/ již za 1.sv.v. působil jako voják v jednotce, která používala zakázané bojové plyny ...

Byl zajat v první bitvě na Sommě, a celou válku strávil ve francouzském zajateckém táboře, třebaže se 4x pokusil o útěk.

Vůči francouzskému odboji vystupoval jako “ pluk. Henri/ Heinrich”, byl zatčen 15.5.45 v Amsterodamu pod identitou Jean Castel, předán Britům, poté Francouzům, kteří jej soudili spolu s Mathildou Carré, ve vězení napsal Paměti.

Odbojovou organizaci uměleckých a studentských kruhů Carte (kryptonym Girarda) z Francouzské Riviéry založil malíř André Girard /1901-1968 US/ spolu se svým zástupcem Henri Fragerem /1897-10/44 Buchenwald/, architektem, který měl za manželku Rusku, a jenž se po okupaci marně snažil dostat do LON ( Frager si vybral za své bojové jméno Luba, což bylo jméno jeho ženy, asi aby jej Gestapo lépe našlo) .

V 11/42, kdy ji Bleicher již dávno infiltroval přes agenta SD Henriho Dericourt, zásadní chyba jednoho člena způsobila tragédii celé skupiny : André Girard proti všem zásadám konspirace pořídil seznam stovek jmen a adres členů Carte, a jeho asistent André Marsac vezl tento seznam vlakem z Marseille do Paříže, sledován , podle jedné verze, celou dobu agentem Abwehru, jenž mu tašku vzal, když Marsac usnul ( faktem je, že se aktovka s tímto seznamem ztratila) ...

Tím byli ohroženi nejen členové a pomocníci skupiny, ale i všichni stávající i budoucí agenti SOE, která se právě chystala navázat s Carte, která de facto již neexistovala, spolupráci na základě jejího vyhodnocení od Petera Churchilla ( Carte byla vybrána jako negaullistická, a cílem bylo vybudovat na jejím knowhow vlastní SOE sítˇ, což se i stalo - její kontakty převzala SOE sítˇProsper, Girard  v 2/43 odletěl do LON, odkud jej SOE odmítla dopravit zpět do Francie, když se dozvěděl , že jeho ženu zatklo Gestapo, a byla deportována do Ravensbrücku, přežila, ale Girard se rozešel s SOE, a odjel do "exilu" v US, kde dožil, a ze kterého SOE ostře kritizoval) ...

Byli tak zatčeni i agenti SOE, kteří sice neměli kontakty na Carte, ale kteří obdrželi kontaktní adresy z tohoto ukradeného seznamu ...

Prvním agentem SOE ve Francii byl francouzský inženýr Georges Bégué /1911-1993/,vysazen v 5/41 s úkolem navázat rádiové spojení. Zatčen v 10/41 po zatčení agenta SOE Gerryho Morela, utekl z francouzského vězení v 3/42, přes Španělsko se dostal zpět do LON.

Druhým byl malíř Brian Stonehouse /1918-1998/,vysazený v 7/41, zatčený se svojí radistkou Blanche Charletovou/1898- 1985/ 24.10.41, údajně pro svá dlouhá a častá vysílání, takže jej Němci zaměřili.

Zatímco Stonehouse po četných táborech, včetně Mauthausen, skončil v Dachau, kde maloval obrázky pro velitele tábora, Charletové se "zázrakem" v 11/42 podařilo z vězení Castres za pomoci dozorkyně utéci, a dostat se do LON , kde se pokusila o sebevraždu ...

Třetím agentem SOE byl Peter Churchill /1909-1972/, jenž byl vysazen ponorkou v 1/42, a kterého francouzští odbojáři nesnášeli pro jeho frajerské způsoby a luxusní životní styl. Jeho radistka Odette Samsonová byla vysazená spolu s dalšími agenty ponorkou v 11/42.

Protože však existovaly značné neshody mezi André Girardem a jeho zástupcem Henri Fragerem, musel se Peter Churchill rozhodnout, koho z nich SOE doporučí jako velitele – vybral si Henriho Fragera, kterého v 3/43 vzal do Londýna, aby jej SOE seznámila se svými požadavky na jeho budoucí roli - hned druhý den po jeho odletu do Londýna nechal Bleicher zatknout André Marsaca, kterému údajně Abwehr ukradl tašku se seznamem členů Carte.

Bleicher se při jeho výslechu úspěšně vydával za protinacistického plukovníka, který chce přeběhnoutt ke spojencům ...

Marsac uvěřil,  a dohodl se s Bleicherem na složité proceduře vzájemného kontaktu, který se měl konat přes přítele a zástupce Fragera Rogera Bardeta, kterého Marsac dopisem přemluvil, aby jej navštívil ve vězení Abwehru Fresnes, kde jej Bleicher nechal okamžitě uvěznit. Navíc Marsac vybavil Bleichera bonusem – dal mu k dizpozici seznam 20 spojek skupiny Carte ...

Důsledkem této Bleicherovy klamohry bylo, že když se Peter Churchill vrátil výsadkem 15.4.43, byl 16.4.43 Bleicherem zatčen spolu se svojí radistkou a milenkou Odette Samsonovou.

Bleicher je nechal strašlivě mučit, ale oba aby se zachránili, se i při mučení drželi tvrzení, že jsou manželé, a že Peter je synovec Winstona Churchilla (což nebyla pravda) ...

Byli odsouzeni k trestu smrti, a posláni do koncentráku (Odette do Ravensbrücku ), oba přežili.

Odette v Norimberku svědčila o ukrutnosti dozorců v táboře.

Odette, jejíž otec padl jako hrdina v 1.sv.v., byla Francouzka, která se 1931 provdala za Angličana – když 1940  UK ministerstvo obrany vyzvalo všechny Francouze v Londýně, aby poskytlo rodinná alba a fotografie francouzských lokalit při pobřeží, přinesla i ona své album.

Udělala si zdravotnický kurz, a dobrovolně narukovala k plukovníku Maurice Buckmasterovi ze SOE  – své tři malé dcery nechala v péči manžela, jenž však za války zemřel.

1947 se provdala za Petera Churchilla ,rozvedli se 1956, kdy se provdala potřetí za jistého Hallowes.

Poté se Hugo Bleicher soustředil na dopadení Henriho Fragera, jenž se vrátil z LON, aby převzal řízení nové sítě SOE s názvem Donkeyman, budované na zbytcích toho, co zbylo z Carte ( mj. pluk. Vautrin, spisovatel André Gillois /1902-2004, vlastním jménem Maurice Diamant Berger, od 8/42  mluvčí CHDG v LON/).

Posloužil mu k tomu Fragerův přítel Roger Bardet, kterému Bleicher dopomohl k “ útěku “ ...

Frager v 4/43 Bardetově báchorce o útěku nejen uvěřil, ale také neuvěřitelně přijal jeho nabídku, že zajistí nové průkazy totožnosti pro agenty SOE, kteří s Fragerem pracují, a k tomuto účelu poskytl Bardetovi fotografie těchto agentů (!) ...

Jedním z nich byla agentka SOE Vera Leigh /1903-7/44/, zatčená a poslaná do Dachau spolu s dalšími zadrženými agentkami SOE( zavražděné vpíchnutím fenolu do srdce) , které SOE většinou najala v portugalských či španělských internačních táborech ( Andréé Borell/1919-7/44/ ze sítě Prosper, Odette Sansom Hallowes /1912-1995/, Diana Rowden /1915-7/44/, Yolande Beekman /1911-9/44/manželka důstojníka nizozemské armády, byla zatčena v 1/44, při mučení jí zlámali nohy, Eliane Plewman/1917-9/44/ , Madeleine Damerment/1917-9/44/, Sonja Olšanezky/1923-7/44/), a Noor Inayat Khan /1914-9/44/, indická muslimská princezna .

Když Gestapo v létě 43 po informacích Bleichera pozatýkalo přes 70 britských agentů, z toho 12 žen,  z nichž většina pobyt ve vyhlazovacích táborech nepřežila ,spolupracujících převážně se skupinou Prosper, vedenou agentem SOE baronem Pierrem de Vomécourtem, a na podzim 43 v masovém zatýkání agentů SOE pokračovalo, bylo jasné, že se do sítě SOE infiltroval proněmecký agent.

Podezření mnohých, zejména Fragera, okamžitě padlo na toho pravého – Henriho Dericourta /1909-1962/, nejprve civilního a poté i vojenského zkušebního pilota, jenž v 8/42  “utekl”  pod dozorem Abwehru do Londýna, kde prošel prověrkami SOE ...

Byl vysazen ve Francii 22.1.43 , aby pomáhal parašutistům.

Všem, kterým „ pomohl“, byli zatčeni, navíc Henri Frager zjistil, že v Paříži bydlí vedle bytu, který si pronajal Bleicher ...

Proto Henri Frager po červencové vlně zatýkání riskantně z jižní Francie odcestoval v 7/43 do Paříže, aby varoval Dericourtova přímého velitele Nicholase  Bodingtona, ale ten tuto tezi rázně odmítl s tím, že když nezatkli jeho, lidé v jeho okolí jsou v pořádku ...

Na to Frager odpověděl, že Bleicher má velmi dobré důvody Bodingtona nezatknout – Bodington je pro něho cenným zdrojem informací  ( od té chvíle odboj podezíral i Bodingtona).

Ve stejnou dobu Georges Pichard v Paříži varoval před Dericourtem samotného plukovníka Maurice Buckmastera, který však rovněž tuto tezi zamítl ...

2.7.44 Bleicher (již po vylodění spojenců) zatknul Fragera na setkání, které mu s Fragerem zprostředkoval z vězení Gestapa „ uprchlý“ Roger Bardet, a na kterém Bleicher opět sehrál úlohu protinacistického plukovníka, který chce přeběhnout ke spojencům ...

Po válce však vyšlo najevo, že Dericourt neplnil jen příkazy SD, ale především příkazy SOE + MI6, pro které rovněž pracoval.

Po válce byl zatčen až v 11/46, třebaže německé úřady poskytly celou hromadu důkazů, které Déricourta usvědčovaly ze spolupráce s Abwehrem a Gestapem, a při soudním procesu, který začal až v 6/48, vypovídal velmi dvojznačně, a byl zproštěn obžaloby, protože jeho přímý nadřízený Nicholas Bodington z SOE dosvědčil, že osobně pověřil Dericourta, aby se stal agentem SD ( což ve své výpovědi potvrdil i pluk. Maurice Buckmaster ) ...

Dericourt dostával za své zprávy od Abwehru peníze údajně proto, aby nakupoval  zpětně pro Němce kontraband.

Němci chtěli nachytat Bodingtona do pasti, ale to bylo velké sousto i na Dericourta ( dr. Goetz po válce potvrdil, že Abwehr tlačil na Dericourta, aby mu vydal Bodingtona, a že na Déricourtovi bylo znát, že Bodingtona Němcům vydat nechce ) …

Dericourt věděl, že musí Bodingtona, jenž znal složení celé sítě SOE ve Francii, takže s jeho zatčením by byl konec Sekce F, varovat, ale současně věděl, že někdo se do pasti musí chytit, aby si Němci nemysleli, že Bodingtona varoval – probral to s Bodingtonem a oba se shodli, že do pasti pošlou agenta SOE Agazariana - byl popraven v Dachau .

Ještě později vyšlo najevo, že Dericourt celou dobu pracoval jen pro MI6, a práce pro SOE byla jen zástěrkou, a poté, co sám Dericourt pro Jean Overton Fuller /1915-2009/, která napsala knihu Double Webs (1958), ve které zkoumala, kdo zradil Noor Inayat Khan, prohlásil, že „ šéfové SOE dobře věděli, co dělají – byli si vědomi, že skupinu Prosper infiltroval Abwehr a Gestapo, což potřebovali : úmyslně obětovali své agenty, které předhazovali Gestapu, jen aby odvedli pozornost Abwehru od plánované operace vylodění na Sicilii a v Normandii“ , zřítilo se s ním letadlo v 11/62 nad Laosem ( za zproštění obžaloby vděčí i francouzským tajným službám, které jej na oplátku rády převzaly do své drsné služby v Indočíně - jeho tělo se po havárii letounu  nikdy nenašlo, proto je pravděpodobnější, že sloužil dál v tajných službách pod jinou identitou ) …

Dericourtovo tvrzení dosvědčil i Jacques Bureau, radista skupiny Prosper ze sekce F  britské zpravodajské služby  : “ Radiové hrátky s Abwehrem sloužily k oklamání nacistů ohledně D-Day, a zrovna tak agenti ze skupiny Prosper byli k tomuto účelu nasazeni – Dericourt předával Abwehru písemnosti, které Abwehr udržovaly v očekávání falešného D-Day.”

Robert Marshall z BBC v 1/2000 v dokumentu “Churchillova tajná armáda “ uvedl, že Dericourt byl dvojím agentem v režii MI6 , stejně jako sám  Bodington.

Jean Fullerová k pořadu BBC z roku 2000 napsala otevřený dopis, že Dericourt jí otevřeně přiznal, že měl Abwehru poskytnout datum a místo pro vylodění spojenců výměnou za to, že se agentům SOE nic nestane, třebaže jeho přímý nadřízený z Abwehru dr. Goetz řekl, že toto mu Abwehr zaručit nemůže, nicméně, jelikož jim dával zprávy o příletu všech britských letadel, dr. Goetz zpětně informoval Luftwaffe, která je nesestřelovala, takže vlastně do Francie britská letadla létala pod německou ochranou ...