Zatímco nejslabším článkem jakékoliv diktatury bývají studenti ( mj. 10/39 Praha, jaro 68 Paříž, 78/79 Teherán, 5/80 jihokorejské Kwangju, 6/89 pekingské náměstí Tiananmen ), ti nejbezbožnější muslimové vystupují jako největší radikálové …
Potvrzují pravidlo, že hybnou sílou genocidní revoluce/bagrem, který z cesty odstranil všechny jinak smýšlející, byl vždy lumpenproletariát, zfanatizované negramotné kohorty, kterým nikdy nešlo o lepší zítřky, ale jen o zlepšení jejich momentální sociální situace ( mj. bolševická revoluce, Mao-ce tungova kulturní revoluce ze 60.let, Pol Potova kulturní revoluce z let 70.tých, íránská islámská revoluce z let 80.tých – ve všech těchto „revolucích“ lumpenproletariát za kousek půdy a pocit moci nad lidskými životy nenávistně vyvraždˇoval své spoluobčany – zatímco příslušníky SS a Gestapa byli v drtivé většině zakomplexovaní středoškoláci ) …
Mise Američanů mj. vybudovat si z Iráku základnu, která bude sloužit jejich geopolitickým zájmům (proti Íránu) byla neuskutečnitelná (většinoví šíité s vazbami na Teherán, který jim vždy pomohl, zatímco Bush I je v roce 91 zradil) .
Washington již na Balkáně a v Afghánistánu zjistil, že je snadnější porazit armádu , než vybudovat vládu národní jednoty, o to více na BV, kde si arabské státy stále hrají na double agenty, třebaže mezinárodní instituce, které je měly chránit ( OSN, Liga arabských států, Hnutí nezávislých), ale byly založené jen pro období studené války, již nefungují …
US senátor Edward Kennedy označil Irák03 za Bushův Vietnam, srovnání zcela scestné, Bush II nenašel na Eufratu a Tigridu svůj Vietnam, ale svoje pásmo Gazy – těžká technika a nejmodernější sofistikované zbraně byly v bojích v úzkých arabských uličkách nanic.
Ve Vietnamu byli Vietnamci, zatímco v klubku kmenových, náboženských, etnických a skupinových zájmů v Iráku se těžko hledala definice Iráčana.
Orientace importovaných džihádistů ( falešný irácký odboj) na rukojmí přispívala k chaosu, který tehdy mnohým tajným službám vyhovoval, a který jako za 9/11 prohlubovala al-Džazíra s ústředím nedaleko obří US základny, která přinášela vzkazy únosců, např. video s japonskými rukojmími s noži na krku - „ Neopustíte-li do tří dnů Irák, budou vaši lidé podřezáni“ …
Al-Džazíra má bombastické, ale pravdivé heslo „ Everybody watches CNN, what does CNN watch ? Al-Džazíra Channel „ …
Al-Džazíra/ „Poloostrov“ (Arabský, ze kterého pocházejí Arabové) odvysílala všechna prohlášení UBL, a třebaže Washington údajně proti ní nasadil arabsky vysílající kanál al-Hurra/Svobodný, největší propagandistický pořad od dob vysílání Svobodné Evropy, al-Džazíru, která rozjela sportovní kanál i vysílání pro děti, sledují denně desítky miliónů diváků i v Číně a v Japonsku …
Irák s pádem Saddáma nepřišel o svého vůdce, Saddáma přes noc nahradili přirozené autority muslimů – duchovní z mešit. Stačilo, aby pronesli slovo, a obě náboženské komunity, sunnité a šíité , by se na sebe vrhly.
Ajatolláh Mohamed Bakr Hakím ( Saddámem vězněn v roce 72 + v roce 77 při povstání v Nadžafu, kdy byl odsouzen k doživotí, ale byl kupodivu v roce 79 propuštěn) , šéf největší exilové šíitské militantní organizace Nejvyšší rady pro islámskou revoluci v Iráku, usiloval o teokratickou vládu v Iráku, zavražděný v 8/03, byl konkurentem mladého Muktady Sadra , ale pro svůj rodinný svazek s íránským ajatolláhem Chalchalím ( svoji dceru provdal za syna íránského extrémisty ajatolláha Chalchalího, předsedy íránských islámských revolučních tribunálů /stanných soudů lumpenproletariátu z počátků revoluce, později ajatolláh Chalchalí zodpovídal za vývoz íránské šíitské revoluce) zásadně vadil Kurdům, protože ajatolláh Chalchalí po každém povstání íránských Kurdů (konala se několikrát do roka) byl osobně vyslán do íránského Kurdistánu jako trestající ruka boží, proto Kurdové, když unesli nějakého íránského politika, jej byli pokaždé ochotni vyměnit za ajatolláha Chalchalího, aby stanul před kurdským soudem …
Kurdistán byl vždy dezorientujícím politickým zrcadlem, na jednání v Sevres v roce 1920 evropské mocnosti podpořily vytvoření samostatného kurdského státu, ale vykutálený, avšak prozápadní alkoholik a sukničkář Atatürk dosáhl v roce 1923 smlouvou z Lausanne anulování článků zmiňující kurdský stát.
Svého času gen. tajemník v Iráku, v Íránu, v Sýrii a v TR zakázané Demokratické strany Kurdistánu vystudoval v Československu a působil v Praze.
Kurdové jsou dodnes kmenově, politicky a sociálně velmi nejednotní, mnohokrát se mohli spojit i se vzbouřenými Ázerbájdžánci, ale nesnesou se ani s nimi.
Šíitské duchovní vedení však se spojenci spolupracovalo, na jeho postoj mělo vliv i umírněné šíitské vedení v Teheránu, kde se extremismus již dávno nenosí ( ajatolláh Chalchalí již dávno vyšel z módy), třebaže i v Teheránu šíitští extrémisté čekají na svoji chvíli.
Destabilizačním živlem v Iráku byly extrémistické Mahdího milice mladého Muktada Sadra, proti kterým v plné zbroji stáli sunnitští extrémisté, posíleni nezaměstnanými muchabaraty, s Mohamedovou armádou ( když se jim to hodilo, obě strany pod záminkou antiamerikanismu v intifádě/povstání spolu spolupracovaly) …
Chomejnismus versus Quietismus
Město Nadžaf , 100 km jižně od Bagdádu, se stalo geostrategickým bodem poté, co kalíf Harún Rašíd v něm " intuitivně" objevil hrob imáma Alího, Nadžaf se tak stal čtvrtým svatým městem muslimů po Mekce, Medíně, a Jeruzalémě.
Akademická rada Hawza zde sídlí již od roku 1056, kdy zde byla náboženská šíitská "akademie" založena.
Boj v šíismu mezi politickým chomejnismem a umírněným quietismem ( politická moc náleží jen 12.imámu, v jeho nepřítomnosti všemu lidu, každý člověk se rozhoduje jen na základě svého rozumu, který mu byl od Boha dán jako nejdražší dar, aristotelovská vize „společnosti vzorných/zbožných občanů“) .
Velký ajatolláh Sistání *1930
Získal jméno podle íránské provincie, kde vyučoval teologii jeho děd, vlastním jménem Sajíd Ali Husajni, narodil se v Íránu u Mašadu, korán studoval od svých 5 let, jak je u sociálně slabších zvykem, aby rodina dítě dostala do náboženského semináře „na stipendium“ .
Jako mladík studoval v Kommu (49-51), odkud se v roce 52 přestěhoval do Nadžafu, aby zde navštěvoval seminář Velkého arciajatolláha Abdula Kásima Choejí, jenž šířil umírněný quietismus, nežádající pro islám politickou moc ( heslem arciajatolláha Choejího bylo „ jen dobří občané dokáží vybudovat dobrou společnost“ ) …
Naopak, v letech 65-78 zde v exilu žijící ajatolláh Chomejní zastával opačný názor, jenž pro kleriky požadoval politickou moc, protože podle něho „ jen dobrá společnost dokáže vychovat dobré věřící „ …
Ajatolláh Chomejní byl se svými názory v Nadžafu v naprosté izolaci …
Chomejní prosadil do íránské ústavy princip politického islámiu velayat/wilayat al-faqih/vládu islámských právních učenců/juristů, což v Teheránu znamená, že Rada duchovních zkoumá právoplatnost parlamentních zákonů – učení, že nad šíity mohou vládnout jen islámští učenci/juristi se objevilo až v 50.letech.
Ajatolláh Sistání interpretuje tento princip v duchu svého zavražděného mentora ajatolláha Choejí, odlišně :“ Každý islámský učenec/Faqih má ve své kompetenci jen obecné záležitosti, nikoliv ty, ve kterých strany vedou spor/litigační spory, tj. nikoliv věci politického charakteru či občanskoprávní záležitosti , a věci sociální povahy mohou tito učenci řešit jen za určitých podmínek, přičemž jednou z nich je , že vymahatelnost velayat fakih závisí na přání většiny obyvatel, zda chtějí, aby rozsudky/ dobrozdání těchto učenců byly či nebyly vymahatelné „ …
Šíitští duchovní by proto měli být duchovními autoritami nezávislými na politice.
Sistání prosazoval v Iráku „demokratický“ islámský stát v souladu s vírou většiny, kdy by žádný zákon nesměl odporovat islámským principům, ale odmítl teokracii/účast kleriků ve vládě, která funguje v Íránu …
Sistání dosáhl titulu marjah/ jeden z několika šíitských papežů, a stal se nejvlivnějším z nich.
Marjah je mj. nejvyšší autoritou v interpretaci islámu, ale Korán interpretuje jen v rámci ijtihad, ne jménem Alláha, ale v rámci svého hamzou odsouhlaseného úsudku založeného na svých znalostech a přesvědčení .
Když byl v roce 92 zavražděn jeho učitel umírněný ajatolláh Choejí, byl Sistání šíitskou hamzou/akademickou radou zvolen jeho nástupcem , třebaže v té době Sistání zdaleka nebyl nevýznamnějším ajatolláhem, např. proíránští radikálové chtěli za arciajatolláha prominentnějšího Mohameda Bakíra Hakima, jiní chtěli respektovaného Velkého ajatolláha Mohameda Sadra (odtud také pochází nenávist Muktady Sadra k Sistánímu - Muktadův otec byl Saddámem zavražděn v 2/99, jeho strýc Velký ajatolláh Mohamed Bakr Sadr, bratranec jeho otce, v roce 80) …
Od jeho jmenování v roce 92 mu baasisté nařídili domácí vězení, ze kterého jej vysvobodili až Američané v 3/03.
S příjezdem US tanků začali šíité konečně veřejně nábožensky žít, nicméně 10.4. 03 došlo k brutální dvojnásobné vraždě, a to přímo v šíitské Aliho svatyni ( Ali byl zakladatelem sekty šíitů, a podle jejich výkladu byl jako švagr Proroka Mohameda jeho právoplatným nástupcem) v Nadžafu, kde byli na dvoře v areálu mešity ubodáni „ jakýmsi davem“ imám Haidar Kiliddar ( vážil přes metrák) , trapná figurka dosazená do funkce správce Aliho mešity Saddámem, a umírněný proamerický ajatolláh Abdal Madžíd Choeji, jenž se 3.4.03 vrátil z londýnského exilu spolu s US tanky (jeho US ochranka na něj čekala před mešitou) , a přišel s imámem Kiliddarem vyjednávat o předání kontroly nad mešitou ( v LON se ajatolláh Choeji, propagující oddělení církve od státu a celonárodní usmíření všech iráckých etnik a náboženských frakcí, několikrát setkal s Tony Blairem, takže byl považován za loutku Anglosasů) …
Podle svědků byl nejprve napaden Kiliddar, kterého se ajatolláh Choeji snažil bránit.
Vzápětí po vraždě, vřískají dav šíitských sadristů obklíčil dům Velkého ajatolláha Sistáního ( do jeho domu je snadné vniknout přímo z Alího mešity) , jenž demagogické proslovy Muktady Sadra pro negramotné odsoudil s tím, že šíitští klerici by si měli hledět jen náboženství, a neplést se do politiky.
Sistání se musel ukrýt, a jeho spolupracovníci povolali do Nadžafu jemu loajální šíitské aktivisty.
6.2.04 ozbrojení útočníci pronikli labyrintem uliček kolem mešity až k domu Sistáního, a pokoušeli se vniknout dovnitř, Sistáního se jim zabít nepodařilo, tak alespoň zavraždili jeho přítele šejka Abduláha Falaka Basráwí, správce sponzorských darů, které Sistánímu posílají šíitští věřící z celého světa …
1.8.04 Sistání odjel na léčení do LON, bylo to poprvé, co po 6 letech vytáhl z Nadžafu paty, a vzápětí po jeho odjezdu Aliho mešitu se svými milicemi obsadil Muktada Sadr, čímž vyvolal pro Američany dosud nejvážnější problém, kdy Muktadu nedostala z mešity ani prozatímní vláda, zatímco starosta Nadžafu nemohl připustit, aby do mešity vstoupili US vojáci …
Po třech týdnech krize mezi Muktadem Sadrem a US armádou se musel vrátit Sistání, jenž 27.8.04 vyjednal Sadrův odchod z mešity …
Nicméně jím vyjednaná dohoda byla vítězstvím pro Muktada Sadra, protože nevyžadovala odzbrojení Sadrových milic ( Nadžaf a Kufa byly vyhlášeny demilitarizovanými pásmy) …
29.10.04 ajatolláh Sistání významně podpořil křest´anskou menšinu v Iráku, když fatwou zakázal útoky na křestˇany a křestˇanské kostely, a týž den přijal v Nadžafu patriarchu iráckých chaldejských křest´anů Emmanuela Delly …
Ajatolláh Abdal Madžíd Choeji*1960 uprchl do LON v 3/91, kdy proti Saddámově režimu na výzvu jeho otce Velkého ajatolláha Abdala Kásima Choeji vypuklo na jihu Iráku šíitské povstání, jehož se aktivně zúčastnil, které si Bush I objednal, ale povstalcům nepomohl.
V roce 92 v domácím vězení Velký ajatolláh Choeji zemřel (93) , žezlo po něm převzal jeho nejoblíbenější žák ajatolláh Sistání *1930, 21.7.94 měl podivnou nehodu bratr uprchlého ajatolláha Abdala Madžída Choeji, Mohamed, jenž v noci poté, co se vracel ze své každotýdenní návštěvy šíitské svatyně v Karbala do Nadžafu, narazil v plné rychlosti do neosvíceného nákladního auta, byl na místě mrtev spolu se svým šestiletým synovcem a švagrem.
Ajatolláh Abdal Madžíd Choeji (MI6) se měl v souladu s anglosaskými plány stát nástupcem Velkého ajatolláha Sistáního, jenž měl zdravotní problémy ( selhávající srdce) , nástupcem Sistáního se chtěl stát i proíránský Velký ajatolláh Mohamed Bakr Hakím, jenž však byl také zavražděn, a to tři měsíce po svém příjezdu z Teheránu do Nadžafu při explozi mohutné záhadné bomby umístěné v zaparkovaném automobilu, která explodovala, když vycházel z Alího mešity, " kolaterální " škodou bylo 100 dalších mrtvých Iráčanů, k atentátu se nikdy nikdo nepřihlásil, a stejně jako dvojnásobná vražda z 10.4.03 byl iráckými úřady zameten pod práh, třebaže na Muktadu Sadra formálně vydaly zatykač …
Výbuch oficiálně zabil 84 lidí, některé zdroje udávají až 125 lidí, dodnes nikdo nebyl postaven před soud, a protože ajatolláh Hakim byl čtvrtým vysoce postaveným šíitským hodnostářem zavražděným během jara a léta 03, irácké úřady potřebovaly někoho zatknout, tak 30.8. 03 zatkly dva bývalé členy strany BAAS z Basry, a dva sunnitské salafisty zahraničního původu, napojené na iráckou „ al-Qajdu“ Zarkávího, provozovaného CIA ( viz zde Zarkáví, další falešný UBL) , který velebil autora atentátu na několika audionahrávkách.
Tuto stopu Američané dokazovali i tím, že se Zarkávího výrobce bomb abú Omar Kurdi, zatčený v 1/05 , k atentátu přiznal, dokonce tvrdil, že bombu jako sebevražedník odpálil samotný Zarkávího tchán …
Muktada Sadr, jenž byl spojován i s pokusem o vraždu svého strýce Velkého ajatolláha Mohameda Sajída Hakima, ke kterému došlo krátce předtím, jenž prohlašoval, že „ žezlo vlivu jeho zavražděného otce nepřevezme žádný exilant „, tak eliminoval všechny své konkurenty na „funkci“ následníka trůnu po Sistáním ( jde o velké peníze, ajatolláh Sistání spravuje milióny dolarů, které posílají věřící z celého světa na charitu ( ze 2 mld muslimů je asi 20% šíitů) …
Sistání sponzoruje z těchto peněz mj. 35.000 chudých šíitských studentů v Kommu, 10.000 v Mašadu a 4.000 v Isfahánu …
Třebaže CIA preferovala ajatolláha Sistáního, ajatolláh Mohamed Bakr Hakím, pro ni nebyl žádnou tragédií, naopak, projevoval se jako umírněný, souhlasil s „demokratickým“ pluralitním režimem v Iráku, v létě 03 ochotně s US spolupracoval na vytvoření prozatimní vlády ( jeho bratr Abdul Azíz pracoval ve vládním výboru na přípravu prozatímní vlády, zatímco Muktada Sadr výbor ignoroval), vyzýval Iráčany, aby se zřekli násilí, a dali prozatímní vládě šanci se projevit (Muktada Sadr jej proto označil za zrádce), a měl pověření od Teheránu s Američany jednat …
Po Mohamedu Bakru Hakímovi jeho organizaci Nejvyšší radu pro iráckou islámskou revoluci, založenou s financemi Teheránu v roce 80, kdy po vypuknutí války s Teheránem musel z Iráku jako syn ajatolláha Sajída Hakíma, a přítel popraveného ajatolláha MBS uprchnout, převzal v 8/03 jeho bratr Abdul Azíz Hakim/AAH *1953, konkurent psychopata Muktady Sadra.
Tato největší šíitská protisaddámovská organizace ( která není Sistánímu nakloněna) sdružovala svého času i iráckou šíitskou islámskou stranu Dawa, Dawa se však od ní koncem 90.let distancovala s tím, že je Teheránem „totálně“ řízená …
AAH/Abdul Azíz Hakim byl za Saddáma několikrát vězněn, 7 jeho bratrů a 9 jeho synovců, pod jejichž fotografiemi se denně modlil, bylo Saddámem zavražděno ( celkem nechal Saddám v roce 82 zatknout 125 příslušníků Hakimovy rodiny), po hromadných popravách šíitských vůdců v roce 80 musel prchnout do Teheránu, kde založil a šéfoval proíránským milicím organizace Badr ( zhruba 15.000 členů), které uznávaly ideologické vedení Chamenejího/princip wilyat al- fakih, a které pod vedením íránských vojenských instruktorů podnikaly záškodnické výjezdy do Iráku - organizace BADR také sponzorovala šíitskou odbojovou sítˇ/ své stoupence v Iráku .
Právě Badr Brigades vyvolaly za války v Zálivu v roce 91 šíitské protisaddámovské povstání na jihu, ke kterému naléhavě vyzýval prezident Bush I, a které bylo Saddámem za přihlížení Američanů krvavě potlačeno …
Za dvojnásobnou vraždou v Alího mešitě z 4/03 stály Mahdího milice mladého bezpáteřního Muktady Sadra *1973 , protože vrahové údajně křičeli Atˇžije Sadr, očití svědkové údajně vypověděli, že krvácející Choeji se vypotácel před dveře sousedícího domu Sadra, a prosil o pomoc, ale tento jen na své lidi křikl :
“ Odklidˇte ho od u mých dveří „ …
V 10/03 byl na Muktada Sadra vystaven pro tuto dvojnásobnou vraždu zatykač, když jeho přítomnost při lynčování dosvědčilo 23 jeho pozatýkaných přívrženců, Sadr přechodně utekl do Libanonu, 3.4.04 byl v souvislosti s touto vraždou, zatčen jeho spolupracovník Mustafa Jakubi.
Sadr, jenž čeká na smrt ajatolláha Sistáního, je synovcem „ osvíceného“ Velkého ajatolláha Mohamada Bakra Sadra /1935-1980, MBS/, jehož otec, ajatolláh, zemřel v roce37, a zanechal matku, staršího bratra a sestru, zcela bez finančních prostředků, proto se přestěhovali do Nadžafu, aby oba synové dostali stipendium na náboženské studium.
MBS již v 10 letech vyučoval historii islámu a v 11 letech napsal filozofickou knihu.
Stejně jako ajatolláh Sistání a ajatolláh Mohamed Bakr Hakím se MBS stal žákem Velkého ajatolláha Choeji, v Nadžafu vyučoval a psal filozofické knihy o islámu všeobecně, kritizoval marxismus i islámistický extrémismus .
Se svým přítelem ajatolláhem Mohamedem Bakr Hakímem založil v Iráku známou šíitskou organizaci Dawa/Islámská výzva, Saddámem tvrdě pronásledovanou, dnes vedenou Nouri Maliki, jenž se do Iráku po 24 letech vrátil z íránského exilu, od 5/06 je iráckým premiérem ( od 12/010 taktéž úřadujícím ministrem vnitra a obrany) …
MBS/Mohamed Bakr Sadr prosazoval moderní islámský stát s demokratičtější formou politického zřízení s tím, že by nad zákony takového politického zřízení dohlížela náboženská rada, aby byly v souladu s islámem ( styl á la Írán od 90.let) .
Zanechal po sobě politickou filozofii wilayat al-umma/vláda lidu s tím, že z Koránu vyplývá, že se historie realizuje v linii lidské, kdy všichni lidé Zemi zdědili od Boha, a musí nejen ji spravovat rozumným způsobem, ale i svůj život, který náleží jen jim, a Prorokovy linie ( intelektuální rovinu zajištˇují imámové).
Na BV tudíž průkopnicky tvrdil, že zákonná vláda pochází z vůle lidu (z voleb , „ lidový kalifát“ ), nikoliv z vůle kleriků (Chomejní) …
MBS byl spolu se svoji sestrou Aminou baasisty mnohokrát vězněn a mučen, v roce 77 byl spolu se sestrou odsouzen k trestu smrti, trest byl vykonán 8.4.80 ( 47), údajně byly zavražděni v Saddámově mučírně zatlučením velkého hřebu do hlavy, a poté zapáleni .
Západ proti jeho popravě neprotestoval, jednak proto, že byl stále paralyzován děním v Íránu, a jednak proto, že lidový ajatolláh MBS veřejně podpořil ajatolláha Chomejního ( třebaže svoji tezí vládou lidu popřel jeho tezi, na které stojí íránská teokracie, vilayat-i faqih /vláda islámských juristů) .
Otec psychopatického Muktada Sadra, Velký ajatolláh Mohamed Sadr byl v 2/99 zavražděn spolu se dvěma svými syny v sérii Saddámem organizovaných útoků proti šíitským vůdcům, přičemž z jeho smrti Saddám obvinil a popravil další 4 významné šíitské předáky, jeden z nich byl v době vraždy ve vězení, a v 2/00 Saddám popravil 30 ajatolláhových studentů z Nadžafu ( v 90.letech to již Saddám proti Američanům „táhl“ s islámisty, ale se sunnitskými ) …
Dalším strýcem Muktady Sadra byl charismatický Sajíd Musa Sadr ( „ Sajíd“/ „Urozený“ šíité takto titulují soukmenovce z přímé Mohamedovy linie) , jenž v roce 69 založil Nejvyšší radu šíitských muslimů Libanonu.
V roce 78 odjel na pozvání do Libye , kde okamžitě zmizel, a je od tohoto roku nezvěstný.
„Ajatolláh“ Muktada Sadr, šéf sadristického hnutí, kterému vyhlásili loajalitu stoupenci jeho otce, od 3/03 vykřikoval, aby US okamžitě z Iráku odjeli, a nechali šíity vyhlásit irácký islámský stát.
Muktada Sadr, jenž si založil vlastní „ aktivní náboženský seminář“, demagogicky negramotné šíity přesvědčoval, že Američané přijeli nejen svrhnout Saddáma, ale že jsou si vědomi, že se 12. imám šíitům brzy zjeví, aby založil jejich šíitské království boží na Zemi, takže jej Američané přišli zajmout a zabít ( později dodával, že jeho milice nejsou jeho milice, ale imámovy, takže je nemůže rozpustit) …
18.7.03 na pátečním kázání oznámil založení svých milic 12. mesiášského imáma Mahdího ( podle al-Džazíry asi 1000 profesionálních teroristů + 6.000 jejich náctiletých pomocníků, Pentagon tvrdil, že profesionálů bylo 3.000, Rádio Svobodná Evropa 4.6.04 tvrdilo, že 10.000) , svého listu al Hawzah, a svoji nevoli vůči umírněným muslimům, stoupencům ajatolláha Sistáního, kteří na jeho mesiášská prohlášení reagovali mrazivě (ajatolláh Sistání je velmi uzavřený, na veřejnosti se nikdy neukazuje,přístup k němu má málokdo, jeho fatwy tlumočí mollové v mešitách ) .
10.10.03 Muktada Sadr oznámil vytvoření vlastní vlády, a 13.10.03 jeho milice/mafiánské gangy zaútočily na stoupence ajatolláha Sistáního u Husajnovy mešity v Karbale .
Muktada Sadr po svém vítězství nad Španěly v Nadžafu, které socialisté po vítězství ve volbách stáhli, o velkém šíitském svátku, kdy jsou ve městě v době ramadánu, měsíci půstu a odpouštění hříchů, desetitisíce poutníků, se se svými milicemi zmocnil několika budov, přičemž zamýšlel vzít útokem i zdejší mauzoleum s cílem zmocnit se peněz v něm, které poutníci do mauzolea jako dar ukládají …
V Karbale dominují starousedlé šíitské rodiny, stoupenci ajatolláha Sistáního, ( a obchodníci, kteří na poutích vydělávají), jejichž milice Muktadu Sadra zatlačily do mešity Muchajam, v níž se sadristé opevnili, a kterou milice dobývaly celou noc , zdejší US a polské jednotky, ani policie nemohly zakročit, jen blokovaly přístup k městu, aby sadristům nepřišly posily …
Ráno nastalo vyjednávání mezi hodnostáři města a sadristy, o dva dny později sadristé zastřelili 3 US vojáky ( jednoho plukovníka), kteří kolem projížděli jako hlídka se dvěma iráckými policisty .
Následovala přestřelka, při níž bylo zastřeleno šest kolemjdoucích Iráčanů ( někteří náctiletí z milic neumějí používat zbraně, a pálí naslepo na všechny strany, často se zastřelí navzájem ) , to již Američanům došla trpělivost, a přivolaná námořní pěchota a vojenská policie pronikli v noci do mešity a sadristy pozatýkali, mj. blízkého spolupracovníka Muktady Sadra Mahmúda Hasáního, jenž se usídlil v Karbale poté, co byl z okolních měst jako extrémista vyhnán.
Současně irácká policie za podpory US tanků a vrtulníků dobyla v Bagdádu na Mahdiho milicích zpět šíitskou chudinskou čtvrtˇSadr City, v níž má Muktada Sadr bezednou studnici přívrženců.
Muktada Sadr, jenž byl ochoten pro svůj osobní prospěch rozpoutat bratrovražednou válku /fitna ( v mešitách Sadrovy fatwy, ve kterých spílal všem Velkým ajatolláhům, zejména Sistánímu, že odmítají vyhlásit celonárodní protiamerický džihád, četl Sadrův vojenský velitel ) tvrdil, že Sistání vyzval šíity, aby nebojovali proti Američanům, což syn Sistáního popřel ( Sistání fatwou zakázal šíitům, aby neodpovídali násilím na sektářské násilí sunnitů, a fatwou odsoudil sunnitského šejcha Jusufa Karadáwího, jenž v TV al-Džazíra vychvaloval sebevražednické atentáty, a vyzýval k dalším mučednictvím) .
Navíc Muktada Sadr ve svém rozhovoru pro al-Džazíru nazval Sistáního zbabělcem, který Saddámovu vládu v pohodě přežil, protože se podle své teze nepletl do politiky a mlčel, a hanlivě jej nazval „Silent Authority/Mlčenlivý“ …
Po jím vyvolaných nepokojích v Karbale Sadrovi přívrženců ubylo, tak změnil taktiku – již nemluvil o „své“ vládě , ale o „ pacifistickém“ odboji, ale v 5/04 již zase před negramotnými náctiletými plamenně řečnil o džihádu, vyzýval je, aby zapalovali kina, bičováním trestali obchodníky s alkoholem a muže, kteří odmítají nechat si narůst bradku, vyřvával, aby čádor musely ze zákona nosit všechny ženy, i křestˇanky,, a aby hříchy byly trestány ukamenováním, taktéž ženy bez čádoru …
28.5.04 měli jeho náctiletí stoupenci sraz v mešitě Sahla ve městě Kufa,170 km od Bagdádu, kde si vyposlechli další jeho štvavé kázání, aby se šíité moci chopili násilnou cestou, třebaže Rada ajatolláhů v Nadžafu násilné převzetí moci zamítla .
Bez ohledu na 50stupňové vedro a prach z písečné bouře je sem svážely autokary po tisících ( celkem jich dojelo 20.000 ), a zatímco US jednotky spolu s polskými rozmístˇovaly kolem města na všech přístupových cestách tanky, a irácká policie těžké kulomety, zfanatizovaní mladíci v tranzu provolávali „ Muktade, jsi poslem Alláha a vyslancem Alího, jsi mostem, který vede do ráje ! „ .
Do ráje nebo alespoň na svatý hřbitov Nadžafu se měli brzy dostat, protože tito náctiletí, podněcovaní milicionáři Muktada Sadra, se brzy dostali do potyčky s iráckou policií, když jim Američané tanky zablokovali přístup k mešitě, kde je očekávali další Sadrovy milicionáři – jatka začala.
Američané tanky prorazili masívní dřevěné dveře do vnitřního dvora mešity, a spolu s Poláky a Salvádorci zahájili palbu na vše, co se hýbalo, většinou na Sadrovy ozbrojené milicionáře, zatímco irácká policie poté dočištˇovala poslední kapsy odporu – tisícový dav se dal na útěk a běžel celých šest km, které oddělují Kuf od Nadžafu .
Američané však Muktadu Sadra, na kterého irácké úřady vypsaly na živého či mrtvého odměnu, nejen za dvojnásobnou vraždu, ale i za to, že jeho milice porušovaly příměří uzavřené se spojeneckými vojsky, a odmítaly se podřídit jejich hlavnímu požadavku- odevzdat zbraně, v mešitě nenašli.
Ajatolláh Sistání, aby zajistil nadvládu šíitů, přiměl iráckou prozatímní vládu, aby přistoupila na kompromis v otázce nové ústavy, a vydal fatwu, ve které klerikům zakázal přijímat politické funkce, zatímco další fatwou učinil účast ve volbách náboženskou povinností, platící i pro ženy …
Ajatolláh Sistání nebyl loutkou Washingtonu, jak jej někteří nazývali, postavil se Američanům několikrát , např. kritizoval US plány pro Irák jako nedemokratické, v 6/03 vydal fatwu stanovující, že i členové prozatimní vlády musí být lidem zvoleni, nikoliv jmenováni Washingtonem, v 11/03 vydal fatwu vyzývající k celonárodním volbám, nikoliv k regionálním volebním orgánům, které by zvolily budoucí prozatimní vládu, požadoval účast OSN při dohlížení nad volbami, požadoval, aby přechodnou ústavu ratifikovalo přechodné národní shromáždění, a aby v ní bylo přesně stanoveno, za jakých podmínek, a na jakou dobu zůstanou spojenecká vojska v Iráku po předání národní suverenity Iráčanům dne 28.6.04 ..
Všechny jeho podmínky Američané splnili.
V 5/05 byl zavražděn spolupracovník ajatolláha Sistáního Tahar Allaf, v 1/06 Sistáního přítel šejk Kamal Din Ghureifi.
V 9/06 v době protipapežských muslimských bouří po papežově projevu v Řezně, ajatolláh Sistání vyjádřil papeži prostřednictvím svých dvou emisarů, které vyslal k papežskému nunciovi v Bagdádu, svoji úctu a přátelství, a přání se s ním setkat v Římě, což islámisty rozzuřilo do běla - 29.1.07 byli v Nadžafu zatčeni tři atentátníci ze šíitské skupiny říkající si Jund al-Samaa/Vojáci nebes, v hotelu nedaleko ajatolláhovy kanceláře …
V 5/07 al-Džazíra nechala egyptského moderátora Ahmada Mansoura urážet ajatolláha Sistáního v rozhovoru s jeho hostem šíitským klerikem Jawadem Chalsím( tvrdil,že ajatolláh vůbec neví, o co v Iráku jde, že je loutkou Washingtonu, že jeho fatwy píší jeho pomocníci, apod.) , což rozzuřilo šíity v Iráku …
V 6/07 byl zavražděn spolupracovník Sistáního Rahim Hesnawi, 15.7.07 Abdaláh Fallaq, a 2.8.07 šejk Fadhil Aqil.
V 8/07 papež Benedikt XVI v Řezně/Regensburg po všeobecné audienci překvapivě věnoval poznámku Iráku a fotbalu, kdy prohlásil, že při Asijském fotbalovém poháru „ plakal s jásajícími Iráčany, kteří pohár vyhráli „ …
V 9/08 hackeři napadli stovky šíitských webových stránek, a video se Sistáním nahradili US komediantem Billem Maherem, vzápětí šíitští hackeři napadli stránky sunnitů .
V 1/010 Sistáního urážel saúdskoarabský duchovní Mohamad Urifi, jenž Sistáního nazval ateistou, načež irácký premiér Nouri Maliki protestoval v Rijádu …
Sistání např. povoluje potrat , je-li to v zájmu zdraví matky, ale nikoliv pro malforaci /vývojové vady plodu či po znásilnění , umělé oplodnění nepovoluje, antikoncepci povoluje, klinickou smrt nepovažuje za smrt, zakazuje kouření, považuje křest´any a Židy z rituálního hlediska za „ čisté“ , povoluje adopci, ale adoptované děti po svých adoptivních rodičích nedědí, zůstávají jen cizími vychovávanými dětmi, povoluje chovat kočky, ale nikoliv „ nečisté“ psy …
Brzy Američané list Muktady Sadra zakázali s tím, že vyzývá k povstání vůči nim, a zatkli pro vyvolávání nepokojů jeho pobočníka, vystaven byl zatykač i na Muktada Sadra v souvislosti s onou dvojnásobnou vraždou z 10.4.03 v Aliho mešitě v Nadžafu, proti čemuž protestoval jeho tehdejší ochránce a mentor Velký ajatolláh Kazim Husajn Haeri (68/03) iráckého původu se sídlem v Kommu ( student otce Muktada Sadra) , jenž irácké organizaci al-Dawa , ke které v době jejího založení patřil, a v roce 79 před zatčením uprchl do Kommu, vytýká, že nerespektuje duchovní vedení íránského „duchovního „ dědice Chomejního ajatolláha Chamenejího, ale řídí se jen svými duchovními zakladateli ajatolláhem Hakímem a ajatolláhem MBS/Mohamedem Bakrem Sadrem …
Velký ajatolláh Kazim Husajn Haeri , jenž vyhlašoval fatwy proti US setrvávání v Iráku jednu za druhou, se nicméně postavil proti Muktadovi Sadrovi v 4/04, kdy na své webové stránce napsal, že „ ajatolláh Sadr bývával jeho představitelem, ale již není, protože porušil podmínky tohoto zastupování – poslušnost a koordinaci všech svých aktivit s kanceláří Haeriho v Nadžafu, což ajatolláh Sadr nečinil, a ze své vlastní iniciativy pod praporem Haeriho, ale bez jeho souhlasu, se v 4/04 postavil nejen proti okupačním spojeneckým jednotkám a proti s nimi kolaborující irácké prozatímní radě, jejíž vládní budovy Mahdiho milice úspěšně obklíčily a nad některými převzaly kontrolu, ale i proti šíitskému vedení v Nadžafu (Sistani a spol.), které Mahdiho milice ve fatwě označilo za ilegální, s čímž Haeri důrazně nesouhlasil …
Proti fatwě duchovní rady v Nadžafu vyšly do ulic tisíce šíitů ze tří největších šíitských měst Kufu, Karbaly a Nadžafu, které podpořily vykutáleného ajatolláha Muktada Sadra, jehož milic se kupodivu v rozhovoru pro UK agenturu Reuters zastal i pragmatický bývalý íránský prezident Akbar Hášimí Rafsandžání, na což faxem agentuře Reuters ostře zareagoval Velký ajatolláh Husajn Alí Montázerí, původní a pravý následník imáma Chomejního, kterého si imám sám vybral mnoho let před svojí smrtí , ale kterého po smrti Chomejního z následnictví vystrnadila klika kolem Chomejního (Chomejního syn Ahmad, šedá eminence jeho režimu), která Velkého ajatolláha Montázerího zavřela na nějaký čas do blázince ( Montázerí se stal Chomejního žákem v Kommu jako chudý student, kterému bohatý ajatolláh pomohl, a kterého si oblíbil, třebaže Montázerí měl své vlastní názory na islám, a to velmi umírněné) …
Velký ajatolláh Montázerí / 1922-2009/ mj. pro Reuters uvedl:“ Imám Mahdí se musí v hrobě obracet, když milice nesoucí jeho jméno zasévají mezi šíity nejednotu, sváry a frakcionalismus „ …
Proto i ajatolláh Haeri si pořídil nové milice, konkurující sadristům, Asaib al-Haq, jejichž šéf chomejnista Qais Chazali, má stejné mocenské postavení jako Hasan Nasralláh, šéf libanonského Hezbolláhu.
Zatímco velký demagog negramotných šíitských vrstev Muktada Sadr se skromně nazývá „ jen obyčejným studentem náboženství“ , jeho soukmenovci z milic jej v 1/04 „povýšili“ do hodnosti hujjat al-Islam/ „ vývěsní štít islámu, člověk, jenž svými skutky dokázal, že má na to, aby byl šíitským vůdcem“ , třetí nejvyšší hodnost v šíitské hierarchii …
Muktada Sadr ostentativně nosil bílý pohřební hábit, aby všem ukázal, že je připraven za islám i zemřít …
Jeho prohlášení formou fatew , která nebyl oprávněn vydávat, protože na rozdíl od svého otce nemá na interpretaci Koránu náboženské vzdělání, byla politicky i nábožensky zcela nečitelná, a tím, že je vydával, zpochybňoval nejen dosavadní šíitskou hierarchii i její tradice, ale i tradice íránské islámské revoluce.
Tím, že zpochybňoval duchovní vedení ajatolláha Sistáního poukazováním na jeho íránský původ ( třebaže mnozí jiní ajatolláhové v Iráku narození udržovali daleko aktivnější pouta s Teheránem), zaujal protiíránský postoj, který mu ajatolláh Haeri nemohl tolerovat .
„Způsoby“ Muktada Sadra lze označit za neoachbarismus, šíitský proud, který uznává jen Korán a hádity, což naznačují i její webové stránky, na nichž nejsou žádné odkazy na irácké či íránské duchovní vůdce, jen na Muktada Sadra .
Když byl v 4/04 na Muktada Sadra vystaven iráckým soudcem zatykač pro dvojnásobnou vraždu z 10.4.03, napadli zfanatizovaní šíitští sadristé 8.5.04 UK jednotky v Basře, protože jim představitel Muktady Sadra v Basře , šejk Abdul Sattar Bahadlí , v mešitě slíbil finanční odměnu za zabití či zajetí spojeneckých vojáků, s tím, že když zajmou ženu v uniformě, mohou si ji nechat jako otrokyni …
Mahdiho milice obsadily úřad guvernéra v Basře a ostřelovaly štáb spojeneckých jednotek raketovými granáty, takže Britové byli nuceni přivolat tankové posily .
Boje Mahdiho milic na jihu Iráku s Brity, s US v Basře, a s Italy v Nasiríji vyvrcholily v létě 04, třebaže Mahdiho milice v 6/04 souhlasily se zastavením bojů, ale nikoliv se svým odzbrojením.
Současně probíhaly srážky Mahdiho milic s US jednotkami v Nadžafu , v 7/04 zde Mahdiho milice sestřelily US vrtulník, 5.8.04 Muktada Sadr vyzval své stoupence, aby povstali a zahájili proti okupačním jednotkám a iráckým kolaborantům ozbrojený boj.
Ve stejné době probíhaly boje US jednotek s Mahdího milicemi, vyzbrojenými raketovými granáty, v Bagdádu, kde Mahdího milice obsazovaly policejní stanice a vládní úřady, zatímco mluvčí Moktada Sadra přispíval k chaosu svými protiřečícími si prohlášeními ( chceme příměří, ale bojujte dál) …
Stejné boje Mahdího milice vyvolaly v jihoiráckých městech Nasiríji, v Kúfu a v Amaře .
Byly to nejrozsáhlejší boje od vstupu spojeneckých jednotek do Iráku …
7.8.04 prozatimní irácký premiér Ijád Alláví podepsal zákon o částečné amnestii s tím, že ten, kdo nikoho nezabil a složí do 30 dnů na policejní stanici zbraně, bude omilostněn, čímž Muktadovi Sadrovi dal možnost, aby se od akcí svých milic distancoval a zapojil se do politického procesu, tj. do voleb plánovaných na 1/05 ( doposud Muktada Sadr odmítal jakékoliv svoje zapojení do kolaborantských aktivit iráckých prozatímních činitelů) …
Alláví tvrdil, že „ má od Sadra pozitivní zprávy, že ti, kdo páchají v Nadžafu zločiny, nejsou jeho lidé „ , zatímco Muktada Sadr, jehož milice se 8.8.04 zmocnily Kúfu, a částečně Nadžafu ( i v Karbale musely zasahovat PL a BG jednotky) ,9.8.04 osobně vyzval své stoupence, aby proti „okupaci“ Nadžafu bojovali do poslední kapky krve …
Příměří se spojenci a s iráckými činiteli vyjednal až 27.8.04 ajatolláh Sistání, kdy Muktada Sadr prohlásil, že se přeci jen zapojí do politického procesu …
V boji o Fallúdžu (8-20.11.04) v tzv. sunnitském trojúhelníku Mahdího milice bojovaly na straně sunnitů proti US armádě (15.000), ale současně v letech 04-05 bojovaly proti sunnitským extrémistům a jejich zahraničním instruktorům ( zpráva CIA z této doby potvrdila, jak velkou chybou bylo rozpustit i příslušníky irácké pohraniční stráže s tím, že ohlídat irácké hranice, po kterých se do Iráku valily davy arabských extrémistů, je nemožné, CIA zkritizovala i složení irácké vlády jako nereprezentativní, nesjednocující Iráčany, a volala po vládě typu afghánské, v níž byly zastoupeny všechny geografické a etnické složky země) .
CIA se však volné hranice hodily, protože ke zničení pravého protiamerického odboje nasadila protiamerický pseudo odboj představovaný „al-Qajdou“ a jejím iráckým šéfem Zarkávím (viz zde Zarkáví,další falešný bin Ládin) …
Zarkáví US armádě sloužil k tzv. černé propagandě, kdy jeho sítˇpáchala atentáty proti civilistům, které se „hodily“ na skutečný irácký protiamerický odboj, který tímto v očích Iráčanů diskreditovali…
Tyto atentáty byly maximálně záhadné, některé bomby vybuchovaly ve střediscích Národních gard, irácké policie či blízko US jednotek, jiné u mešit, kostelů či na tržištích.
Mnozí analytici poukázali na to, že ve skutečnosti většina těchto bomb nevybuchla na tělech islámistických sebevražedníků, ale byly odpáleny na dálku, či měly zpoždˇovač …
Ne všichni Iráčané obviňovali z těchto masakrů civilistů proíránské milice Badr, ale naopak, proamerického všehoschopného tuneláře Chalábího …
Bitva o Fallúdžu, jedna z neurputnějších, kterou US armáda svedla od dob vietnamské války, znamenala přechod Pentagonu od jedné vojenské strategie ke druhé, před Fallúdžou US armáda uplatňovala strategii „search and destroy“ /identifikace odbojných vesnic/městeček, jejich obklíčení a pozatýkání šéfů odboje, čímž místní odboj dekapitovala.
Od Fallúdži US armáda přešla na strategii nerozlišujícího ničení odbojných městeček a vesnic ( Tell Afar, Al Qaim/operace Matador, Haditah) , tzv. strategii bodycounting , ve které se úspěšnost operace hodnotí podle počtu zabitých nepřátel …
Ale ani tato metoda irácké proamerické vládě nepřinesla kontrolu nad Irákem, nejvýznamnějším „kouskem“ autentické irácké gerily byla eliminace Walae Rubaye 23.5.05, jenž šéfoval protipovstalecké jednotce, a byl nejstřeženějším mužem v Iráku s nejelitnější ochrankou, přesto do ní irácká gerila dokázala infiltrovat svého muže …
Protože se „novou“ iráckou armádu nepodařilo stvořit a koaliční jednotky byly ve stádiu rozkladu, veškerá tíha boje ležela v roce 05 na armádě americké ( kvůli irácké válce se zasekl i nábor do US armády, kdy počet nových rekrutů významně opadl ), proto se uchylovala k nájemným žoldákům, např. pro válku do Iráku bylo najato 10.000 žoldáků z Ugandy …
US armáda začala také spolupracovat se soukromými šíitskými (s proíránskými milicemi BADR a s milicemi expremiéra Allávího ), a hlavně s kurdskými milicemi (pešmergy) Džalála Talabáního ( v roce 010 byl tento Kurd pro své proamerické zásluhy „ zvolen“ iráckým prezidentem ) …
Také Rumsfeldem importovaný Chalábí měl své milice, které pro případ, že se Washingtonu nepodaří nastolit stabilní proamerický režim ( plán A) , měly za úkol poštvat proti sobě sunnity a šíity podle plánu B ( Anthony Cordesman), a v nejlepší variantě odtrhnout jihoiráckou ropnou provincii kolem Basry od Iráku, dávný sen Britů, učinit z ní šíitský ministáteček á la Kuvajt, a izolovat střední Irák.
Anthony Cordesman, prominentní US stratég, zdůrazňoval, že nejvyšší prioritou je co nejrychleji vytvořit iráckou profesionální armádu, a to i najímáním zkušených důstojníků bývalé baasistické armády – i podle něho neměla být irácká armáda rozpuštěna.
Plánem C bylo stáhnout se z Iráku do monarchií Zálivu, a nechat za Washington bojovat s iráckou protiamerickou gerilou zdejší proamerické milice.
Že v tomto období byla US armáda ve slepé uličce ,potvrzuje i to, že 2.5.05 egyptský list al-Usbu ( + list al-Arab ze 27.5.05) informoval, že se US ministr obrany Rumsfeld tajně setkal se zatčeným Saddámem Husajnem ( kterého předtím prohlásil za Bushova nepřítele číslo jedna), což potvrdili i právníci Saddáma, a Washington informaci nedementoval, a požádal jej , aby vystoupil v TV a vyzval sunnity k ukončení bojů proti US armádě, a k odevzdání zbraní výměnou za amnestii , což Saddám odmítl …
Zakrátko britský plátek The Sun přinesl fotografii Saddáma v trenýrkách (kterou Washington disponoval již v roce 03) …
US tisk začal tvrdit, že se uskutečnila tajná jednání mezi US a ex-baasistickými důstojníky, jiná média informaci vyvracela, ale tato setkání zapadala do událostí v Afghánistánu, kde proamerický prezident Karzájí začal volat po všeobecné amnestii, včetně pro talibance, a včetně, což je velmi komické, pro duchovního otce UBL, brutálního mollu Omara …
Zatímco v roce 03 Washington vyhnal baasisty ze všech funkcí, v 6/04 jmenováním Allávího premiérem Washington obrátil, a snažil se část bývalé baasistické armády převézt na svoji stranu , avšak Alláví tím, že jako Karzájí volal po všeobecné amnestii, především ex baasistických prominentů, se stal velmi neoblíbeným …
V 10/010 Washington již jen přihlížel, jak Teherán s pomocí Velkého ajatolláha Haeri úspěšně vyjednal proíránskou vládu v Bagdádu, když „usmířil“ šíitského premiéra Nourika Maliki s Muktadou Sadrem , a posílil tak koalici proti ajatolláhu Sistánímu, hluchému k Teheránu ( v 4/012 po bombových útocích proti kancelářím v Nadžafu dvou ajatolláhů loajálních k Sistánímu, premiér a ministr vnitra Maliki nejen neposílil ochranu Sistáního, ale počet bezpečnostních agentů ještě snížil ) …
Zbývá si ještě počkat, kdo se stane nástupcem nemocného ajatolláha Sistáního ( nedočkavci by jej také mohli z důvodu zdravotního stavu sesadit ), přičemž eliminovat jeho nástupce jen na tři Velké ajatolláhy, se kterými v Nadžafu vládne ( Mohameda Fajáda, Bašíra Najafi - na oba byl v 4/012 spáchán pokus o atentát, a Mohameda Sajída Hakima) by bylo chybou, vždytˇ i jeho jmenování bylo v roce 92 zcela neočekávané.
Z mladší generace by to mohli být samoproklamovaní Velci ajatolláhové Asa Din Ghuraayfi, Kásim Taie, Saleh Taie, Muhamad Shubayr Cháqani, Husajn Sadr, či další Velký ajatolláh Chamsudin Waesi .
Dravcem je Muhamad Jakubi z náboženské strany Fadhila, jenž se v roce 03 vytasil s diplomem ijtihad, potvrzujícím, že je kvalifikován interpretovat islám a vydávat fatwy .
Třebaže jeho diplom podepsala velmi obskurní náboženská autorita, dokument mu umožnil získat své stoupence a stát se na irácké politické scéně známou osobou, což by mohl být scénář v období „ po Sistáním“ i pro další mladé dravce, které mají za sebou milice, zejména pro Muktada Sadra (v současné době studuje náboženství v Kommu, aby konečně získal diplom ) či stejného psychopata Qais Chazalího, jenž se od Sadra v roce 07 odtrhl, a založil si vlastní milice.
Nicméně oba si budou muset vybrat, zda se stanou libanonskými Nasralláhy (šéf Hezbolláhu), kdy své náboženské aspirace budou muset podřídit politickým cílům Teheránu, či libanonskými Fadlalláhy, kdy jako nižší klerici se bez jakéhokoliv oprávnění, aniž by se dožadovali souhlasu Teheránu, vyhlásí regionálními marjahs, což s humorem učinil Mohamad Husajn Fadlalláh *1935 v Libanonu, kam se v roce 80 před Saddámem uchýlil, a kterého CIA označovala za duchovního otce Hezbolláhu, třebaže to Fadlallah i Hezbolláh popřeli ( unikl několika gigantickým atentátům, mj. 8.3.85 bombovému útoku v Bejrútu, kdy exploze zabila 80 lidí a 256 zranila, zatímco Fadlallah vyvázl jen se škrábnutím ), faktem je, že jeho bodyguardem byl Izraelci prominentně celoplanetárně hledaný libanonský brutální terorista a příslušník Hezbolláhu Imad Mughniyeh, zavražděný při výbuchu bomby v 2/08.
Než Fadlallah , ajatolláhy v Nadžafu kritizovaný, v Libanonu v 7/ 010 záhadně zemřel na vnitřní krvácení, kdy dlouhé měsíce vykazoval příznaky Arafatova /Litviněnkova onemocnění , považovala jej část šíitů za svého arciajatolláha, dokonce i irácký premiér Nouri Maliki, šéfující straně Dawa, což straně Dawa umožnilo zbavit se ( na krátký čas 08-010) poslušnosti na Teheránu …
Kolují zvěsti, že by si strana Dawa mohla za svého nového arciajatolláha zvolit Mahmúda Hášimího Šahrudiho, člena vedení Íránských revolučních gard/pazdaránů iráckého původu , a třebaže tuto informaci vypustila média, která stranu Dawa pomlouvají, stejnou informaci přinesly i neutrální šíitské zdroje.
Byl by to velký obrat, protože Fadlalláh kritizoval monolitost íránské islámské revoluce, požadoval větší pluralitu vlády wilayat al-fakih, zatímco Šahrudi íránského původu je do morku kostí chomejnista a blízký přítel iránského duchovního vůdce Chamenejího (Šahrudi na rozdíl od Šarkiho tudíž není extrémista), takže loajalita strany Dawa k Šahrudimu bude automaticky znamenat loajalitu k íránské revoluci, zatímco v letech 08-010 si strana Dawa hrála na nacionalistickou, nikoliv náboženskou stranu…
Nicméně bez šancí na nástupnictví po Sistáním není ani samotný Velký ajatoláh Haeri, "ˇIránec" do morku kostí ...
Komicky tak Bush II s Cheney a s Rumsfeldem předložili Irák Teheránu na zlatém podnosu …
Proíránskou milicí je chomeinistická Kataib Hisb Allah, která na svých webových stránkách prohlašuje za svého nejvyššího duchovního vůdce Chamenejího .
Proíránské Milice Badr jsou komplikovanější , protože po smrti ajatolláha Mohamada Bakra Hakíma v 8/03 se na svých proíránských mentorech/šéfech Íránských revolučních gard/pazdaránech téměř osvobodily, což jeho nástupce Abdal Azíz Hakim naznačil již tím, že mocnou stranu svého otce Nejvyšší radu pro islámskou revoluci v Iráku přejmenoval na Nejvyšší iráckou islámskou radu, a začal oscilovat kolem náboženského vedení v Nadžafu …
Otázkou také je, do jaké míry se milice Badr osvobodily od samotné Nejvyšší irácké islámské rady, s níž v 80. letech žily v symbióze jako její ozbrojené křídlo.
Neshody vypluly na povrch zejména po smrti Abdala Azíze Hakima, kdy se milice Badr politicky „ zcela“ neztotožňují s novým šéfem Nejvyšší irácké rady, synem Abdala Azíze, Ammarem Hakimem, ale z prohlášení jejich šéfů není ani jasné, zda více tíhnou k duchovním v Nadžafu či v Teheránu, což se dozvíme až po smrti Velkého ajatolláha Sistáního …
Po staletí, včetně za íránské islámské revoluce , stála duchovní centra šíitů v Kommu a v Nadžafu proti sobě, takže žádná významná šíitská frakce v Iráku si nemůže dovolit ajatolláha Sistáního zcela ignorovat .
Abdul Azíz Hakim /AAH se stal druhým šéfem Američany jmenované Irácké vládní rady po Džalálu Talábáním, v 11/05 US armáda „ našla“ v bunkru nedaleko od iráckého ministerstva vnitra 173 zmučených vězňů, většinou sunnitů, sunnité halekali, že je zmučili milice Badr, protože ministr je příslušníkem jejich politického orgánu Nejvyšší rady irácké islámské revoluce …
Ministr vnitra přiznal, že milice pro ministerstvo pracují ( dnes milicím Badr poskytují výcvik důstojníci irácké armády šíitského vyznání) , a že na tom nevidí „nic zvláštního“ …
Milice Badr, odpovědné spolu s milicemi Mahdi za únosy v jižním Iráku, se po vzoru íránského prezidenta Ahmadinedžáda, účastní pogromů na homosexuály, které monitorují na internetu, poté popraví kulkou do hlavy, v čemž je utvrdila i fatwa Sistáního proti homosexuálům na jeho webové stránce ( šária trestá homosexualitu smrtí) .
4.12.06 se AAH/Abdul Azíz Hakim setkal s Bushem II, a slíbil mu, že jeho milice přispějí k ukončení násilností v Iráku, v 5/07 AAH odletěl na lékařské vyšetření do Houstonu, kde mu oznámili, že má rakovinu plic. Z US odletěl do Teheránu na chemoterapii, v 8/09 zemřel.
V 1/07 Lidoví mudžáhedíni z hnutí odporu proti režimu ajatolláhů v Íránu zveřejnili v PAR a v BER seznam s 31.690 jmény Iráčanů, kteří pracují jako agenti Teheránu, včetně některých poradců irácké vlády, zejména na ministerstvu vnitra …
Většina z nich pochází z milic Badr, které jsou podle Lidových mudžáhedínů součástí jednotek Quds/Qods, začleněných do Íránských revolučních gard/pazdaránů , jejichž úkolem je zajištˇovat dodávky zbraní proíránským milicím v Iráku přes jižní hranice , středisko mají v Ahwazu v kasárnách Fajr …
Lidoví mudžáhedíni také tvrdí, že právě tyto jednotky zavraždily šíitského ajatolláha Ghassemi, protože byl proti íránskému vměšování se do záležitostí Iráku.
Bush nato vydal novou bezpečnostní směrnici pro Irák.
V roce 07 vedení obou šíitských milic Mahdi i Badr uzavřelo s iráckou vládou a se spojeneckými jednotkami další příměří ( od 5/06, kdy Mahdiho milice sestřelily UK vrtulník , přes ostřelování granáty základny v Samaře, po kterém ji Britové vyklidili, probíhaly až do 4/07 boje Mahdiho milic s Brity, při nichž zemřelo na 40 UK vojáků ), které však opět některé frakce Mahdiho milic nedodržovaly, což vedlo ke společné ofenzívě irácké armády a milic BADR v 3/08 proti nim poté, co irácký premiér Nouri Maliki konečně v 1/07 ( v souladu s Bushovou novou bezpečnostní strategií) svolil, aby spojenecké jednotky zakročily i v největší šíitské základně Mahdiho milic – v dvoumiliónové šíitské bagdádské čtvrti Sadr City ( odkud pocházeli Malikiho voliči) …
8.2.07 US jednotky zatkly iráckého náměstka ministra zdravotnictví, Hakima Zamili, hlavního sponzora Mahdiho milic, načež Muktada Sadr ze svého úkrytu v 4/07 vyzval své stoupence a irácké bezpečnostní síly, aby se spojili proti US okupantovi ( jedna studie Pentagonu z této doby tvrdila, že Sadr měl v této době na 60.000 příslušníků polovojenských jednotek, kteří drtivě infiltrovali Facilities Protection Service/Ochrannou službu vládních a strategických budov o 140.000 mužích, a efektivně nahradili „al- Qajdu „) …
V 4/07 frakce Muktady Sadra, připojená ke Sjednocené irácké alianci, kontrolovala 32 míst v iráckém parlamentu + ministerstvo zemědělství, zdravotnictví a dopravy …
V 3/08 se milice Badr v prudkých bojích v Basře na straně irácké armády střetly s Mahdího milicemi, které usilovaly o převzetí kontroly nad Basrou ( na jihu je 80% ropných polí) , boje se přenesly i do jiných měst, včetně Bagdádu, posléze Mahdiho milice, které se přejmenovaly na Milice zaslíbeného dne, s milicemi Badr uzavřely opětovné příměří ( mluvčí vlády považoval za nutné v TV upřesnit, že irácká armáda nezasahuje proti autoritě ajatolláha Muktada Sadra, „ jen“ proti těm jeho stoupencům, kteří nelegálně drží zbraně) …
O Sistáního nástupnictví se uchází i samoproklamovaný Velký ajatolláh Mahmúd Hasan Šarki, chomejnista a odpůrce Rady v Nadžafu, třebaže se prezentuje jako protiíránský se soukromými milicemi o počtu 30.000 mužů, kteří se střetli se stoupenci Sistáního 17.4.012 v Nasiríji ...
