OSN bylo v Iráku již od 60.let, v roce 91 vyhlásilo proti Iráku mezinárodní obchodní embargo. 18.3.03 před US intervencí se OSN z bezpečnostních důvodů z Bagdádu stáhlo, a k lítosti US vlády se vrátilo spolu s nevládními organizacemi 1.5.03, kdy nad jeho oficiálním sídlem znovu zavlál jeho prapor. Před všemi vchody do hlavní budovy OSN hlídkovali US vojáci, kteří přes odpor vedení OSN zabrali i většinu jeho hlavní budovy.
Vztahy mezi pracovníky OSN ( 1.000 lidí, včetně inspektorů pro kontrolu zbrojení + 3.000 místních spolupracovníků) a US vojáky byly nevraživé, třebaže US vojákům oficiálně poděkoval nový koordinátor humanitárních programů OSN pro Irák Ramiro Lopez da Silva za to, že hlavní sídlo OSN uchránili před vyrabováním, kterému neunikly ostatní budovy OSN v Bagdádu ( o pár měsíců později irácké sídlo OSN pod US ochranou dopadlo velmi špatně) .
Do Bagdádu se v 5/03 vrátila i Světová zdravotnická organizace, Světový program výživy ( 2/3 Iráčanů žijí z mezinárodní potravinové pomoci) , UNICEF a Program pro rozvoj ( realizuje elektrifikaci).
Washington však OSN varoval, že v Iráku toleruje jen jeho humanitární úlohu, ale nepřiznává mu žádnou politickou roli.
Američané převzali pod kontrolu i administrativní civilní správu, do jejíhož čela postavili generála v záloze Jay Garnera , jenž vytvořil Úřad pro rekonstrukci Iráku a pro humanitární pomoc ( asi 500 US vojáků a civilistů), ale jeho prvním počinem bylo jmenování nového ministra ropného průmyslu Thamera Abbáse Ghadbana, jenž za Saddáma na stejném ministerstvu šéfoval odboru ropných studií …
„Je to velký den pro Bagdád,“ prohlásil gen. Jay Garner, když přijel do vypleněného Bagdádu jako antický prokonzul Washingtonu, jako kdyby jeho příjezd znamenal zázračný konec všech pohrom, které starověkou Mezopotámii postihly.
Evropské státy se obávaly, že se Washington rozhodl vrátit k systému mandátních území z roku 1919, který svého času nahradil systém mezinárodních protektorátů, výraz, který prezidentovi Woodrow Wilsonovi zněl příliš koloniálně.
Přechodové období v Iráku, kdy Američané převzali vládu suverénního státu, aniž by měli v úmyslu se radit s fantomy irácké opozice, lze přirovnat k přechodovému údobí v Japonsku po roce 45, kdy správu země poté, co Američané zcela zbytečně svrhli atomové bomby na vojensky zcela nestrategická města ( viz můj článek Hirošima/Nagasaki –odmytizování oficiální linie, Militaria Leonida Křížka) , převzal gen. Douglas MacArthur …
V té době OSN ještě nefungovalo, v roce 03 existovalo přinejmenším teoreticky …
Gen. Garner se nechal slyšet, že US správa Iráku nebude věčná, „ zůstaneme jen dokud bude třeba“ , prohlásil, ale Historie učí, že doba, „ dokud bude třeba“ , se může hodně protáhnout.
Např. když US v roce 1898 vtrhly na Filipíny a Portoriko, aby je „osvobodily“ od koloniálního útlaku, velmi rychle koloniální mocnosti nahradily.
Z Filipín odešly až v roce 1946, ale ve filipínských prezidentských volbách si vždycky prosadily svého kandidáta, např. diktátora Ferdinanda Marcose (1965-1986), zatímco z Portorika neodešly dodnes …
Mezinárodní protektoráty se vrátily do obliby v 90.letech poté, co US katastrofálně nezvládly svoji intervenci v Somálsku v roce 93.
Mezinárodním protektorátem se stal Portugalský/Východní Timor, a po triumfálních vojenských taženích NATO v Kosovu a US armády v Afghánistánu, byla i v těchto zemích vytvořena mezinárodní správa.
Mezinárodní protektorátem se stala Bosna-Hercegovina či Kosovo, zde pod správou EU, ale Washington si tuto úlitbu ve prospěch Evropy vynahradil zdvojnásobením svých vojenských základen v této oblasti.
Pouze v Iráku si otěže moci Washington ponechal výlučně ve svých rukou, a požadavek OSN a Francie, aby i zde byl vytvořen mezinárodní protektorát, odmítl.
Gen. Garner a jeho družina 500 US administrátorů, kterým Bush svěřil klíče od Bagdádu, místo aby správu Iráku svěřil OSN, US na sebe vzaly to, co Rudyard Kipling nazval „ břemeno bělocha“ , či co velmoci v roce 1918 kvalifikovaly jako „ posvátnou misi civilizace u národů, které si sami nedokážou vládnout „ … ( ale ani Pentagon, Bílý dům či US ministerstvo zahraničí zdaleka neměly shodné představy o fungování US správy v Iráku - Colin Powell např. US "civilní správu" neuznával, a tvrdil, že „Irák je výlučně jen pod vojenskou správou generála Tommy Frankse „ …
16 zemí (zejména všechny postkomunistické země EU, ale také Katar) se dobrovolně přihlásilo do služeb v nadnárodních stabilizačních silách Iráku ( US daly ostentativně najevo, že v nich rozhodně nebudou ani Francouzi, ani Němci) …
Irák měl být rozdělen do tří až čtyř „ bezpečnostních“ zón, v nichž „správci“ měly být US, UK a PL, případně i Itálie …
US měly svoji vojenskou přítomnost snížit ze 132.000 na 100.000, a kontrolovaly střední část Iráku s Bagdádem.
Jih s Basrou zůstal pod kontrolou Britů, kteří Basru, jako tolikrát již v historii, dobyli, sever připadl Polákům .
V každé zóně pod velením hlavní mocnosti působily i jednotky jiných národností , např. pod velením Poláků působily jednotky slovenské, ukrajinské a rumunské.
Tato taktika byla pokračováním US-UK strategie „dobrovolných“ koalic, poté, co sváry uvnitř RB OSN a v rámci NATO vyloučily jakoukoliv dohodu, což velmi rozčílilo Francii, která prohlásila, že se „ Washington ani nenamáhal projednat tuto otázku v rámci NATO „ , nicméně Bush II ji projednal s gen. tajemníkem NATO Robertsonem, zatímco v OSN anglosaští spojenci předložili návrh rezoluce, která se zabývala jen humanitárním hlediskem s tím, že v žádném případě nebudou OSN žádat o mandát pro vytvoření mez. sil …
Protože Dánsko vedle UK bylo jedinou zemí EU, která US tažení podpořila i vojensky, LON 5.5.03 jmenoval místním regionálním koordinátorem pro obnovu miliónové Basry dánského diplomata Ole Woehlers Olsena(61), jenž v Damašku, kde působil, konvertoval k islámu, protože se v roce 69 oženil s alžírskou lékařkou ( před Damaškem působil v Rijádu, kde vykonal jako dobrý muslim poutˇdo Mekky, a při té příležitosti projel saúdskoarabskou pouštˇna kole) …
Basra se nestačila vzpamatovat z vybombardování z irácko-íránské války,, po které byla mrtvým městem bez obyvatel, a již tu byla válka z roku 90/91, a vzápětí další vojenské převálcování z 3/03 …
Britové, kteří Basru s celým šíitským jihem spravovali, potřebovali, aby správu města převzal člověk nebritské státní příslušnosti z důvodu, že Británie/UK byla dřívějším kolonizátorem Iráku …
Po svržení Saddáma Washington přislíbil nastolit v Iráku „příkladnou demokracii“ , jejíž svatozář za přispění US přivodí pád všech autokratických režimů na BV, včetně, jak ujištˇoval bývalý šéf CIA a blízký přítel rodiny Bushů James Woolsey, saúdskoarabského a egyptského …
Koordinátor OSN generála Garnera ujistil, že „cílem OSN v žádném případě není vytvořit paralelní mocenskou strukturu vedle americké , ale úlohou OSN v Iráku je posilovat morální autoritu OSN, kterou zde Američané ani Britové nemají …
Nevládních organizací bylo v Iráku před US intervencí velmi málo, s US vojáky však dorazily v hojném počtu , protože mylně předpokládaly válečný konflikt „obrovských“ rozměrů, ale jak prohlásil jejich koordinátor Philippe Schneider, raději než s Američany jednaly přímo s OSN – např. francouzská organizace Lékaři bez hranic poskytovala péči v chudinských šíitských čtvrtích ( v Bagdádu čtvrtˇ tzv. Saddam City, poté Sadr City) , kde za Saddáma lékaře nikdy neviděli ( ale ani po Saddámovi, za lékaře se platí, na což nemají) …
V žáru slunce zde dlouhé hodiny čekaly ve frontách především ženy v čádorech s bosými dětmi v náručí, a staří lidé mrtvolně bledého vzhledu, kteří měli tyfus ( v průměru přes 10 případů denně) .
Časté byly i krví podlité oči, tj. neléčené záněty očních spojivek, zubní a střevní záněty, které u kojenců a batolat končily smrtí , 20% případů tvořily plicní choroby.
Chatrče těchto chudých šíitů se vinou podél prašných silnic plných výmolů a hrbolů, hromad odpadků a výkalů všeho druhu, ve kterých si hrají, a mnohdy se jimi i živí, bosé děti …
Tekoucí voda,stejně jako elektřina jsou zde dodnes přepychem – má ji jen několik zámožnějších vlastníků generátorů.
Čističky vody nefungují, u vchodu do slumů jsou umělé rybníky se špinavou vodou odpuzujícího zápachu, ve které se děti bez zábran koupají …
Problémem iráckého zdravotnictví po pádu Saddáma bylo, že utlačovaní šíité, vědomi si své početní převahy, začali přebírat správu nad městy a vesnicemi, tudíž i nad nemocnicemi, jejichž ošetřujícímu personálu šíitské milice zakázaly či zkomplikovaly práci, např. nařídily, že lékaři, ex příslušníci strany BAAS, což byli všichni lékaři, z nemocnic musí odejít , do nemocnic nesměli být přijímáni nemocní sunnité , lékařky nesměly ošetřovat muže a lékaři ženy, na každý lékařský „recept“ byl nutný podpis šíitského politruka …
Běžný obrázek z irácké nemocnice - na chodbě ve státní nemocnici otec drží v náručí dvouleté třesoucí se batole v bezvědomí, které již několik týdnů trpí střevními potížemi, otci však bylo sděleno, že lékaři slouží jen ranní směny, odpoledne slouží kvůli penězům na soukromých klinikách …
