Irák 03/04 -válka mezi Pentagonem a US ministerstvem zahraničí

V roce 90 Saddám nařídil přehradami odvodnit povodí Šatt –al-Arab, známé bažiny na jihu Iráku při hranicích s Íránem ( za irácko-íránské války z 80.let se v nich při jedné íránské ofenzívě utopily tisíce íránských vojáků, které do nich nahnali náboženští politruci ) , a způsobil tak ekologickou katastrofu jen proto, aby odtud mohl vyhnat zbývající irácké Araby šíitského vyznání, které nestihl popravit.

Zdejší Arabové v bažinách lovili nejen ryby, ale sekali i rákosí, a pletli z něho košíky …

Washington, aby si zajistil přízeň iráckých šíitů,  „věnoval“ na jejich opětovné zavodnění 4 milióny dolarů, vrátit je do původního stavu se sice nepodařilo, ale obrat k lepšímu nastal – v bažinách opět sídlí ptáci a kachny, plavou zde ryby (vrátit bažiny do původního stavu nechtějí  ani někteří zdejší obyvatelé, kteří navzdory represím ze strany baasistů zůstali, a přešli na zemědělství na suché půdě …

Domy jsou zde jen z rákosí, elektřinu samozřejmě nemají .

Boj o vodu nicméně není v rukou Iráčanů – všechny řeky, až na jednu, které zásobují bažiny vodou, jsou kontrolovány přehradami v Íránu, v TR a v Sýrii …

Irácká ekonomika byla v troskách, ale Irák během jednoho roku od konce US intervence dovezl jeden milión luxusních automobilů a satelitních antén ( podobně jako v pásmu Gazy, kde je 70% nezaměstnanost, ale všichni zde obchodují s počítači a chytrými mobily nejnovějších typů, které se v EU ještě ani nedostaly na trh, a s luxusními automobily -  potraviny zdejší Arabové dostávají v rámci potravinové pomoci od EU + OSN, za jejichž peníze nakupují zbraně, převážně z Egypta, a drogy  ) …

Šéf irácké ropné společnosti North Oil Company (Kirkúk) Manna Ubajdi v roce 04 tvrdil, že sabotáže pro těžbu ropy nepředstavují žádný problém, protože je technici dokáží rychle opravit. Irák by podle něho mohl těžit 800.000 barelů ropy denně , ale těží jen 420.000 barelů denně , více zakázek nemá …

Ropovod z Kirkúku (500 km) ústí do tureckého/TR  přístavu Ceyhan.

Ropovod je na každém kilometru střežený pěti muži vybavenými džípem a vysílačkou, ostrahu zajištˇují na základě obchodního kontraktu místní kmenoví náčelníci , zatímco vnitřní ostrahu rafinérií zajištˇuje  britská/UK firma Erinys …

Irák má celkem 7.000 km ropovodů, které dlouhá léta po dobu embarga OSN nebyly udržovány, takže mnohé z nich po US intervenci potřebovaly opravit, zejména na jihu kolem přístavu Basra (za irácko-íránské války byla městem duchů, do poslední cihly vybombardovaná ).

Ředitel bagdádské rafinérie Dora Datar Kašáb ji během invaze se zbraní v ruce bránil proti plenitelům, a problémy s dodávkami elektrického proudu vyřešil instalací dvou vlastních generátorů, potíže však měla s náhradními díly, stejně jako další dvě irácké rafinérie .

Aby byla pokryta poptávka, bylo by třeba vybudovat ještě tři rafinérie, proto Irák dováží finální ropné výrobky ze sousedních zemí, zejména pohonné hmoty – paradox v zemi, která má druhé prokázané největší zásoby ropy na světě …

Irák dostal jednu miliardu dolarů ( Irácká prozatímní rada požadovala 4 mld dolarů) od sponzorujících států (US,AUS, CAN, EU, Norsko, Švédsko, Kuvajt, Katar, Jižní Korea, Indie) , kterým předsedalo Japonsko bez energetických zdrojů ( přispělo 500 milióny dolarů ), fondy samotné pro oči světové veřejnosti spravovalo OSN a Světová banka .

Německo,Francie, a Rusko, které se původně proti US intervenci v Bagdádu postavily, o pár měsíců později žadonily, aby do kroužku  sponzorujících států mohly vstoupit, a podílet se tak na „ rekonstrukci“ Iráku ( Berlín/BER jako prvý, kancléř Schröder po rozmluvě s Bushem prohlásil, že „ Washington by mohl připustit k zakázkám i tyto tři „ rebelské“ země, kdyby byly „ shovívavé“ k iráckému dluhu) …

Paříž/PAR se snažila dostat se k iráckým zakázkám přes dialog s Japonskem, které spolu s Jižní Korejí zamýšlelo rozšířit zbrojní dodavatele svých armád/ “sil sebeobrany „ právě  na PAR a BER  …

Nicméně PAR, která přes EU poskytla Iráku 200 mil. euro, ústy Chiraka prohlásila, že sama neposkytne ani halíř, dokud „ správa Iráku nebude předána Iráčanům“ , za což ji Irácká prozatímní rada zkritizovala, že „ nic nepochopila „ …

Francouzský postoj však podpořily některé mezinárodní bankovní instituce, jejichž statut vyžaduje, aby poskytovaly pomoc jen těm vládám, které uznává alespoň 50% jejich členských států  …

Právě firmy „ darovatelských“ zemí očekávaly obří zakázky na „rekonstrukci“ Iráku, a to budˇ přímo od Washingtonu či přes Světovou banku …

Čína, aby se na ni nezapomnělo, urychleně znovu otevřela čínské velvyslanectví v Bagdádu …

V 11/03 byli civilisté v ulicích Bagdádu terči na odstřel, Paul Bremer, šéf prozatímní US správy, se na ulicích objevoval jen v doprovodu těžkooděnců.

Situaci v Iráku podstatně zhoršovala „válka“ mezi Pentagonem a US ministerstvem zahraničí, která zuřila od jara 02, kdy obě ministerstva vypracovala vlastní verze postsaddámovského Iráku.

Spory mezi oběmi ministerstvy se projevily vzájemnými ostrými útoky zejména  během US intervence v 3/03 .

Poté co US armáda triumfálně zvítězila podplacením hlavního šéfa Republikánských gard, jenž Republikánské gardy poslal „ na druhou stranu“  než byli Američané, Pentagon odpovědnost za postsaddámovský chaos svalil na US ministerstvo zahraničí Colina Powella, třebaže to byl Pentagon, který vsadil na nesprávného koně – libanonského bankovního tuneláře Ahmada Chalábího, v Libanonu trestně stíhaného za zpronevěru miliónů dolarů, jenž ze sebe učinil bojovníka proti Saddámovi, protože mu CIA za tento úkol dobře platila …

CIA Chalábímu vytvořila a financovala Irácký národní kongres, a sotvaže se s US armádou jako zcela neznámá figurka bez špetky politické autority v 3/03 vrátil do Iráku, dosadila jej do Rady prozatímní irácké vlády …

US ministerstvo zahraničí svěřilo vypracování své varianty postsaddámovského Iráku zkušenému diplomatovi Thomasu Warrickovi, poradci Úřadu pro záležitosti Zálivu …

Thomas Warrick na tomto plánu spolupracoval s iráckými politickými exulanty od monarchistů přes islámisty až po komunisty, kteří spolu poprvé v historii bizarně zasedli k jednacímu stolu …

Plán Warrick, který podporoval známý exilovaný irácký politik Adnan Pačači, měl pro přechodné období podrobně vypracované detaily i pro fungování soudnictví a policie ( s rozpuštěním armády a policie nepočítal) , předvídal i plenění ve velkém, varoval před ním, zejména před vypleněním bagdádského Národního muzea a Národní knihovny.

K plenění při US zahraničních intervencích vždycky došlo, mj. v Panama City, které panamskému hospodářství způsobilo větší škody než samotná intervence …

K rozsáhlému plenění došlo i v roce 99 v Kosovu.

Gen. Jay Garner k vyplenění Bagdádského muzea poznamenal :“ Předpokládal jsem plenění baasistických symbolů moci, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by Iráčané dokázali tak systematicky plenit až do úplného zpopelnění veškeré veřejné budovy „ …

Rozsahem plenění byli překvapeni i mnozí Iráčané, zejména šíitská církevní hierarchie v Nadžafu, která si povzdechla :“ Věděli jsme, že lidé svým slabostem lehce podlehnou, ale jsme udiveni, jakých vrcholů jejich slabost dosáhla, zatímco US vojáci plenění nezúčastněně přihlíželi, chránili jen ministerstvo ropného průmyslu „ ( náboženské milice , ve snaze bránit plenění, obsadily nemocnice, přesto většina zdravotnického materiálu zmizela v soukromých nemocnicích  )   …

Třebaže i Pentagon předvídal plenění v Bagdádu ve velkém, tvrdil, že „ není třeba se znepokojovat, protože plenitele rabování brzy přestane bavit „ (Bush od nástupu do funkce vykřikoval, že „ US armáda za jeho mandátu nebude plnit funkce  „nation building“ , tj. funkce administrativní, soudní a policejní, což předvedl na iráckém administrativně policejním postsaddámovském chaosu ) …

David L. Phillip , US odborník na prevenci konfliktů v Radě pro zahraniční záležitosti, který s Warrickem spolupracoval, uvedl, že se s Pentagonem neshodli na zásadních věcech :

a)     Pentagon požadoval vytvoření irácké vlády již v exilu, kterou by vedl muž CIA a Pentagonu Ahmad Chalábí, zatímco ministerstvo zahraničí žádnou vládu vytvořenou US dekretem v exilu nechtělo, a již v žádném případě vedenou nevěrohodným Chalábím ( mj. se bálo, že Chalábí zpronevěří jemu svěřené peníze na podporu iráckého odboje, což se i stalo, ale připravil o ně Pentagon) - Colin Powell prosazoval svého koně, Adnana Pačači .

b)     Druhá zásadní neshoda spočívala v tom, že US ministerstvo zahraničí tvrdilo, že se Irák nikdy nemůže stát „ liberální demokracií“ , kterou do Iráku přijel Bush budovat - arabisté na ministerstvu zahraničí varovali, že i kdyby se podařilo zorganizovat „demokratické“ volby, proamerické síly by v nich dostaly pořádně na frak, což tvrdila i CIA, zatímco Pentagon ústy muže číslo dvě Wolfowitze a muže číslo tři Douglase Feith tvrdili, že  demokracii lze v Iráku  „rychle a bez překážek“ nastolit …

Rivalita mezi oběma ministerstvy byla tak hluboká, že US média uváděla, že Pentagon Warrickův plán odmítl jen proto, že pocházel od ministerstva zahraničí …

Kongresu tak byla v 10/03 předložena jen 13svazková verze Pentagonu, který byl Bushem pověřen i „rekonstrukcí“  Iráku …

Důchodce gen.Jay Garner, první US správce Iráku, však tvrdí, že mu tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld řekl :“ Ignorujte i tento plán“ …

Poté, co gen.Jay Garner odmítl rozpustit iráckou armádu, byl velmi brzy odvolán /4-5/03/, a na jeho místo nastoupil Paul Bremer, a to poté, co gen. Garner na Rumsfeldovi požadoval, aby byl do jeho týmu přidělen Thomas Warrick, protože podle gen. Garnera Úřad pro rekonstrukci a humanitární pomoc Iráku měl jen nekompetentní stážisty Pentagonu, kteří budˇnemluvili arabsky vůbec, nebo velmi špatně ( Rumsfeld mu však zakázal arabisty přijímat, protože všichni budˇpocházeli z ministerstva zahraničí , nebo nevěřili na „ liberální demokracii“ v Iráku - před Kongresem však Bushův člověk Feith tvrdil, že Garner má „ kvalitní tým kompetentních odborníků „ ) …

V důsledku války mezi Pentagonem a zamini Garnerův úřad neměl ani arabisty, ani informace, které si tyto dva rezorty záměrně nepředávaly …

25.2.03 se s Donaldem Rumsfeldem veřejně utkal i  náčelník genštábu pozemní armády, gen.Eric Shinseki*1946 , japonských kořenů, jenž prohlásil, že  v Iráku pro zabránění chaosu bude třeba  „ statisíce US vojáků“ , což Rumsfeld popřel, a generála Shinseki poslal do předčasného důchodu ( 15.11.06, kdy se Irák utápěl v chaosu, gen. John Abizaid*1951 ve svém svědectví před Kongresem,uvedl, že odhady gen. Shinseki byly naprosto přesné) …

Totéž prohlásil další US gen. ve výslužbě, William Nash, jenž v letech 95-96 velel US silám v severní Bosně (pod jeho velení spadala i ruská brigáda původně pluk.Alexandra Lencova, která sehrála bizarní úlohu při pozdější intervenci NATO v Kosovu ) .

Gen Nash uvedl, že v Iráku se Američané dopustili té chyby, že zde na samém počátku nasadili nedostatečný počet pozemních sil, a že US vojenské velení nerespektovalo a ignorovalo Úřad pro humanitární pomoc a rekonstrukci Iráku, na jehož civilní zaměstnance uvalili taková bezpečnostní opatření, že je de facto odřízli od Iráčanů …

Další chybou, prohlásil gen. Nash, bylo rozpuštění irácké armády za Paula Bremera, a scestné sázení CIA a Pentagonu na šíitského podvodného bankéře Ahmada Chalábího, kterého šíitské duchovní vedení v Nadžafu/Hawza, šíitský Vatikán, v čele s ajatolláhem Sistáním ( jeden ze tří vůdců 150 miliónů šíitů ve světě ) zcela ignorovalo …

Válka mezi ministerstvem zahraničí Colina Powella a Pentagonem Donalda Rumsfelda/Paula Wolfowitze pokračovala i v iráckém terénu, zejména v bitvě o OSN, kdy po devastujícím útoku na budovu OSN z 19.8.03 (kterou proti vůli OSN „chránili“ US vojáci) , nastal masívní exodus pracovníků OSN a nevládních organizací z Bagdádu, třebaže je Colin Powell vyzýval, aby z Bagdádu neodcházeli, protože jejich odchodem „ zvítězí teroristé a Donald Rumsfeld „ , zatímco Pentagon je k odchodu popoháněl …

Hned po útoku na budovu OSN oznámil týž den svůj odchod z Bagdádu i Světový program výživy s tím, že potravinovou pomoc ( příděly mouky, cukru, oleje) bude koordinovat z Jordánska .

K nevoli Rumsfelda/Wolfowitze zůstal tým OSN v kurdistánském Erbílu a v jižním Iráku, kde v této době pod dohledem britských/UK jednotek bylo bezpečněji …

Mezinárodnímu Červenému kříži se v Iráku 03 nepodařilo pro obstrukce Pentagonu navázat kontakty se všemi na konfliktu zúčastněnými stranami, jak to tradičně dělá, aby zdůraznil svoji neutralitu – BBC uvedla : “ Ještě nikdy ve válečné historii neodváděly zpravodajské služby tak špatné výsledky jako v Iráku  „ …

Po tomto tvrzení BBC Pentagon druhý den uvedl, že „ vypátral šéfa teroristů, kteří útočí na konvoje, které Američanům dovážejí zásoby, a plení je „ .

Pentagon ukázal prstem na Ezzata Ibrahíma Duri, bývalého zástupce gen.tajemníka Rady nejvyššího revolučního velení a šéfa komand strany BAAS ( číslo šest na US seznamu hledaných baasistických prominentů), jenž byl v 1/03 jmenován  vojenským velitelem severního Iráku, po popravě Saddáma v 12/06 se stal šéfem ilegální irácké strany BAAS ( Duri pocházel ze stejného klanu jako Saddám, dcera Duriho byla manželkou Udaje Husajna, jenž se s ní brzy rozvedl) .

V 11/98  Duri o vlásek unikl atentátu, a od roku 99 si jezdil léčit leukémii do Vídně ( 7.4.012  Duri na audiokazetě podpořil sunnitské rebely v Sýrii, a vyzval Bašíra Asáda k odstoupení, zpravodajské kruhy věří, že  Duri žije v Kataru) .

V 12/03 násilnosti zachvátily i jihoiráckou Basru, arcibiskup syrsko-katolické chaldejské církve Gabriel Kassáb uvedl, že islámističtí extrémisté v Basře upálili zaživa 10 křestˇanských obchodníků, když do jejich krámků naházeli zápalné lahve, ostatní křestˇanští obchodníci se zabarikádovali a nevycházejí ven.

Arcibiskup prohlásil, že křestˇanské rodiny masově odcházejí ze šíitské Basry budˇdo Bagdádu, či do křestˇanských vesnic  na severu v oblasti Mosulu kolem Ninive …

Únosy nepravověrných či v islámské víře vlažných muslimů , zejména jejich rodinných příslušníků , se staly výnosným obchodem polovojenských milic nejrůznějšího ražení …

Minimální výkupné činilo 5.000 dolarů na osobu, mnohdy však ani vyplacení peněz rodinnného příslušníka nezachránilo …

Ajatolláh al-osma/Velký ajatolláh Sistání prostřednictvím svého mluvčího šejka Abdala Mahdi Karbalaji vznesl 28.6.03 vůči Washingtonu poslední ultimátum na zorganizování iráckých voleb pod záštitou OSN nejpozději do 30.6.04 …

Bremer požadavek Sistáního ignoroval , a trval na US tříetapovém plánu : nejprve bude ustaveno Ústavodárné shromáždění, poté se bude konat referendum o ústavě, a až v 12/05 se budou konat všeobecné volby …

Protože Sistání prohlásil, že k jeho návrhu může jinou variantu navrhnout jen OSN, nikoliv Washington, gen. tajemník OSN Kofi Annan Sistánímu napsal, že je nemožné zorganizovat volby do 30.6.04, protože v Iráku neexistuje žádná volební struktura, žádné sčítání lidu se za posledních 45 let  nekonalo, a volební seznamy za US intervence „ zmizely“ ( pár týdnů před vyhozením budovy OSN v Bagdádu do povětří, mise expertů OSN prohlásila, že volby lze v Iráku uspořádat do 6 měsíců  … )  , na což Sistání odpověděl, že se neprosil o zahraniční „ fatwu“  …

Týž den odletěl Bremer na poradu k Bushovi, a po návratu oznámil, že je ochoten vdechnout svému projektu „ o trochu více „  (kosmetické) přímé demokracie …

Debata o volbách rozdělovala i Prozatimní vládní radu – sunnitští Kurdové a sunnitští Arabové podporovali US plán, protože bylo jasné , že volby vyhrají většinoví šíité …

Křehký stařec Sistání, podle západních diplomatů, které ajatolláh přijal, „ velmi šarmantní a zdvořilý starý pán“ ,  bez armády, bez politické strany a bez osobních ambicí, který nikdy nepřijal o návštěvu stále žádajícího US „ prokonzula“ Paula Bremera  (nejbližší z jeho okolí prohlásili, že si ajatolláh nepřeje být viděn ve společnosti US okupačních hodnostářů, Sistání však přijal četné západní představitele, a krátce před jeho tragickou smrtí z 19.8.03, i zvláštního zmocněnce OSN pro Irák Sergia Vieira de Mella) , se stal postrachem Washingtonu .

19.1.04 se v Bagdádě a po celém Iráku konaly pokojné demonstrace na podporu požadavků Velkého ajatolláha Sistáního statisíců šíitů .

Všichni hráči vysoké hry v postsaddámovském  Iráku si byli vědomi, že právě tohoto starce 20 miliónů Iráčanů šíitského vyznání ( ze 33 miliónů obyvatel) bezedně poslouchá, třebaže nepronáší žádné větší projevy, neorganizuje tiskové konference, nesetkává se s novináři, a na veřejnosti se ukazuje zcela výjimečně – stačí však jedno jeho slovo , a Irák se třese v základech, jaká posvátná moc pro obyčejného smrtelníka …

Ajatolláh Sistání, na rozdíl od ajatolláha Chomejního z Kommu, necestoval, ale stejně jako on většinu času tráví četbou ( Chomejního vášní byla poezie), či diskutuje se svými studenty, a také naslouchá delegacím, které si u něho podávají dveře …

Sistání *1930 je věhlasným islámským učencem, který má hluboké znalosti od matematiky po filozofii, a třebaže kontroluje milióny dolarů, které do Hawzy v Nadžafu každoročně proudí od věřících z celého světa, žije skromně  v malém domě v malé křivolaké uličce ( stejně jako svého času Chomejní v Kommu, jenž měl ve svém příbytku jen knihy, stůl a koberec ) …

Sistání, íránského původu (arabsky stále mluví se silným perským přízvukem) , má tři manželky, a přinejmenším tři syny – politické fatwy , které jeho synové rozšiřují,  jsou velmi stručné  - ale bez odvolání  …

Sistání je jedním ze tří žijících „ velkých mardža/papežů “ , kterým se Chomejní nikdy nestal, protože žádný mardža jej v jeho době do této funkce nejmenoval …

Dodnes chodí k domu, kde Chomejní v Nadžafu žil před svým odjezdem do Francie, tisíce poutníků .

Po vystudování madrasy se člověk může stát mollem, tj. může vykládat slovo boží v Koránu, a to jak v historickém kontextu, tak v jeho vztahu k přítomnosti, a vyvozovat z toho plynoucí ponaučení . Touto duchovní činností může získat věhlas mezi sobě rovnými  učenci, i svými žáky - stoupenci.

( K rozdílu mezi Chomejním a Sistáním viz zde Irák : šíité mezi quietismem, chomejnismem, Sistáním a Sadrem .)

Chomejní prosadil do íránské ústavy princip velaját fakíh, který se dnes projevuje 32letou slepou politickou uličkou Teheránu, a který znamená, že náboženství stojí nad politikou a kontroluje politiku, Sistání je stoupencem názoru, že se náboženství nemá plést do politiky/quietismus, což však neznamená, že by prosazoval odluku církve od státu …

V 11/03 se silně popudlivý Paul Bremer na adresu ajatolláha Sistáního, jenž všechny jeho návrhy nepřímo odmítl jako „ zásadně nepřijatelné“ ,  rozezleně vyjádřil :“ Budoucí politické struktury v Iráku přece nebude kontrolovat jediný muž !“ .

Bremer se dále 15.11.03 veřejně pochlubil, že „ nechal členy Rady přechodné vlády, které sám jmenoval, schválit dohodu ( dohoda z 15.11.03) , podle které přechodná irácká vláda , která bude vytvořena , až jí Američané předají správu Iráku, nebude volena, ale jmenována „  …

Paul Wolfowitz, tehdejší muž Pentagonu číslo dvě , před komisí Senátu 10.4.03  tvrdil, že ajatolláh Sistání 3.4.03 vydal fatwu, aby se šíité nestavěli Američanům na odpor , což Hawza v Nadžafu popřela, taktéž Mohamed Rezá Sistání, ajatolláhův syn, jenž tvrzení Wolfowitze prohlásil za „ nechutnou lež“ .

V každém případě během US intervence ajatolláh Sistání nereagoval na žádosti baasistických prominentů, ani šíitských extrémistů, aby vydal fatwu, žádající irácké šíity, aby se Američanům postavili …

Po ultimátu ajatolláha Sistáního, které US plán značně vykolejilo,  se Paul Bremer 19.1.04 odebral do sídla OSN v NYC, a požádal Kofi Annana ( jenž již počátkem prosince 03 na nátlak Washingtonu prohlásil, že volby před 30.6.04  nejsou  „ proveditelné“ ) , aby Washingtonu pomohl zachránit jeho plán přechodného období - Kofi Annan Bremerovi přislíbil, že vyšle do Bagdádu tým OSN, aby  „ oficiálně “ přezkoumal, zda jsou volby v létě 04 proveditelné, , a nebudou-li proveditelné, aby vypracoval náhradní plán.

Tým OSN však neměl času nazbyt, protože Sistání požadoval, aby byl způsob hlasování vepsán do nové irácké („prozatímní“ )  ústavy, která měla být předložena 28.2.04 ( podepsána pod US dohledem byla 8.3.04, jejím podepsáním Washington podmiňoval převedení správy Iráku na Iráckou prozatimní radu)  …

Tým OSN , vedený Carinou Perelli z Uruguaye, která měla v OSN na starosti odbornou pomoc při volbách, přiletěl do Bagdádu v 2/04.

Prozatimní irácká ústava ( nejvíce ustoupili šíité)

a)     islámské právo, první sporný bod

Bremer islámské právo jako jediný zdroj práva vetoval slovy :

 “ Uznáváme, že islám je zdejším většinovým náboženstvím, ale náboženská svoboda musí existovat pro všechny, i pro irácké laiky, i pro irácké křestˇany“  …

Nakonec byla přijata dvojznačná formulka : „ Islám bude jedním ze zdrojů zákonů, a nebude přijat žádný zákon, který by byl proti islámským tradicím „ …

b)     postavení ženy, druhý sporný bod

Adnan Pačači, šéf laického Sdružení nezávislých demokratů, předložil návrh, aby ženy ve státní správě tvořily 40% - islámisté v Radě se mu samozřejmě vysmáli, a návrh neprošel, ale laici, podporováni Bremerem , svého zadostiučinění dosáhli, když se jim přes odpor islámistů podařilo zrušit zákon číslo 137 z 29.12.03 Abdala Azíze Hakima, který zrušil pro ženy velmi tolerantní rodinný zákoník z roku 59  ( islámisté rozzuřeně odešli od jednacího stolu , a vrátili se až po několika hodinách ) …

c)      otázka Kurdistánu ( federalismu) , třetí sporný bod

V otázce federativního uspořádání státu ( Kurdistán byl jen autonomní oblastí) , které Kurdové požadovali již od války v Zálivu 91, Prozatimní vládní rada rozhodla, že „ nic rozhodovat nebude“ …

Mírný stupeň federalismu nepředstavoval pro šíity ani pro sunnity žádný problém, ale iráčtí Arabové kategoricky odmítli požadavek Kurdů s federalismem spojený – rozšíření zeměpisných hranic Kurdistánu na město Kirkúk a jeho sousední ropná pole …

d)     forma prezidentství

Poté, co členové Irácké prozatímní vlády váhali, zda zakotvit kolektivní formu prezidentství o třech až pěti členech, nakonec odsouhlasili jednoho prezidenta .

Po přijetí irácké „ prozatímní“ ústavy z 2/04, v níž je islám JEN jedním ze zdrojů zákonů, si laický deník al-Mada trpce povzdechl :“ Bremerovo veto proti islámskému zákonodárství je jedinou pozitivní věcí, kterou v Iráku učinil“  , zatímco šíitský extrémista Moktada Sadr vykřikoval, že „ irácký lid si islámské zákonodárství nenechá vzít nějakým CIA agentem Bremerem“ ,  ženy bez závoje tak začaly být unášeny a terorizovány) …

Šíitským představitelům se nelíbil článek 61 prozatímní ústavy, který stanovil, že budoucí ústava navržená již „demokraticky“ zvoleným Národním shromážděním, nebude schválena, jestliže ji odmítnou dvě třetiny obyvatel přinejmenším ve třech provinciích – šíité se oprávněně obávali, že tím dává obrovské pravomoce  nejen sunnitům, ale především Kurdům, kteří kontrolují 3 z 18 iráckých provincií …

Šíitští politici tuto klauzuli nazvali provokací, kterou chce být názor sunnitské menšiny „ demokraticky“  vnucen názoru  šíitské většiny …

Šíité nakonec ustoupili, ale Paul Bremer dostal velmi tvrdou a zcela nečekanou ránu – k šíitům, kteří zpočátku odmítli ústavu podepsat, jako vlivný a proíránský Abdal Azíz Hakím, se bizarně připojil i bankéř Ahmad Chalábí, šéf Irácké národní rady, pro vládní funkce v Iráku stvořený CIA a Pentagonem …

Není divu, podvodný bankéř Chalábí správně vycítil, kdo v Iráku skutečně vládne, a přidal se na stranu šíitských politiků ( nikoliv z náboženského přesvědčení, ale pro praktické výhody, které mu z toho kynuly) již v 12/03 …

OSN dostala velké zadostiučinění, když se Bushova vláda obrátila se žádostí o zprostředkování dialogu mezi Bremerem a Sistáním na experta OSN pro poválečné situace  ex alžírského ministra zahraničí Lahdara Brahimího, jenž byl jako poradce Kofi Annana pro otázky míru a bezpečnosti zástupcem OSN v Afghánistánu, nicméně sedmdesátník Brahimí, před svoji týdenní misí v Iráku , přijatý samotným Bushem a posléze Condoleezzou Rice, zprostředkování odmítl, a na závěr tiskové konference ve Washingtonu pronesl : “ Jestliže se OSN do Bagdádu vrátí, tak to nebude ve stínu Washingtonu „ …

Po návratu z Bagdádu svoji misi lišácky zhodnotil slovy : „ Volby ano, ale ne dříve než je reálné, dokud se politici nedohodnou na společných cílech  „ …

Brahimí tak sice tlaku ajatolláha Sistáního ( mluvčím Sistáního byl Abdal Mahdí Karbalájí)  neustoupil s tím, že volby před 30.6.04 nelze provést, ale přistoupil na Sistáního požadavek, aby OSN v rezoluci stanovilo přesné datum voleb, a zmínku o tom, že půjde o volby přímé, protože Washington a sunnité ( návrh Adnana Pačači, aby 25 členná Rada prozatimní vlády byla rozšířena na 125 členů, kteří by přechodnou vládu zvolili, byl šíity odmítnut) nadále trvali na nepřímých volbách …

Brahimí také potvrdil datum předání správy Iráku iráckým politikům 30.6.04, takže již nešlo o datum vymyšlené Bílým domem v rámci prezidentské předvolební kampaně) …

Kdo bude  úřednicky „vládnout“ v přechodném období od 30.6.04 do voleb v roce 05 zůstalo hádankou, takže křehká „dohoda“ z 15.11.03 mezi Washingtonem a Iráckou prozatímní radou, předpokládající prozatímní vládu zvolenou v nepřímých volbách, stála na velmi vratkém podkladě …

Washington dokonce nadhazoval „ afghánskou „ variantu, kdy by se svolala Loya jirga/Velká rada kmenových náčelníků, tradice , která je Iráku zcela cizí …

Velkou neznámou iráckého politického života byla také účast OSN v něm, zejména po oněch tolik očekávaných všeobecných volbách – Brahimí, aby uklidnil ty, kteří se obávali, že volby budou jen v režii Washingtonu, prohlásil, že  „ OSN si přeje být přítomná ve všech etapách iráckých všeobecných voleb, ale na atentát z 19.8.03 OSN nikdy nezapomene, a proto se OSN do Bagdádu vrátí jen za mimořádných bezpečnostních opatření ze strany irácké Rady/Washingtonu, bude-li je OSN považovat za dostatečná „ …

A protože politická rovnice, kterou Paul Bremer musel řešit, byla jednoduchá ( předat správu Iráku do rukou Iráčanů, přinejmenším symbolicky), ale řešení k ní bylo složité ( většinoví šíité chtěli převzít správu země jen na základě všeobecných voleb) , Bremer i sunnité tvrdili, že všeobecné volby nelze zorganizovat „  v ovzduší všeobecného teroru „  …

Teror bylo nutno z tohoto důvodu podporovat – i politicky různorodí představitelé tehdejší irácké politické scény tvrdili, že „ ti, kteří zavraždili pracovníky OSN v Bagdádu, pracovníky Mezinárodního Červeného kříže, a zaměstnance jiných nevládních organizací, nemluvě již o iráckých civilistech, mají stejné DNA a stejný cíl – rozdmýchávat chaos a zasévat etnickou a náboženskou nenávist „ …

BV je sice stigmatizovaný in extremis oficiálním náboženským partikularismem (chvalořečením vyvolenosti své „ sekty“ ) , ale tento vypjatý náboženský partikularismus vždy sloužil mocenským zájmům Francouzů (Libanon,Sýrie), Britů (Irák, Palestina), či Američanů ( monarchie Perského zálivu) …

Po rozpuštění armády a policie, které Bremer vyhlásil na přímý příkaz Dicka Cheney, svého Pána,  měli „ teroristé“ jak skuteční, tak „ pseudoteroristé“ z nejrůznějších sítí zahraničních rozvědek (  drtivá většina  teroristických sítí na území Iráku byla zpravodajsky dokonale informovaná ) , volné ruce .

Přesto světová média bizarně líčila, jak teroristické sítě UBL ( kterého nakonec  Obama definitivně stáhl z oběhu 2.5.011 před nadcházejícími prezidentskými volbami v roce 012, jako CIA Saddáma v 12/03 před prezidentskými volbami  v roce 04) vedou v Iráku bezuzdnou válku islámistického teroru až ze svého východoasijského ústředí v Malajsii …

28.1.04 došlo v Bagdádu k dalšímu atentátu ( všechny atentáty byly veřejnosti předkládané jako akce islámistických sebevrahů) , při kterém zahynulo 16 lidí., když do hotelu narazila výbušninami napěchovaná sanitka. Jeho cílem byla dočasná hotelová rezidence iráckého ministra práce Sami Azara Madžúna, jemuž se nic nestalo.

Před hotelem hořela auta, a z hotelu vyskakovali v nočních košilích s kufříkami v rukou hosté, většinou obchodníci .

Hotel stál nedaleko polského velvyslanectví, které šéfovalo mnohonárodním silám ve středu Iráku .

Den předtím bylo na různých místech v Iráku zabito 13 lidí, z toho 6 US vojáků , 2 iráčtí zaměstnanci CNN byli zastřeleni ve svém voze 30 km od Bagdádu, a kulkou do hlavy byl toho dne  zastřelen další západní novinář a jeho kameraman.

Do chaosu bylo zapojeno i 100.000 iráckých pachatelů obecné kriminality, které baasisté propustili pár týdnů před US invazí, aby se zapojili do „ obrany vlasti“ …

To samé provedli Američané, když po skandálu s týráním vězňů v bagdádské ústřední věznici Abú Ghraib, pro vylepšení svého image propustili i zbylé pachatale obecné kriminality.

Přijetí americko-britské rezoluce v RB OSN o převodu správy nad Irákem  na iráckou prozatimní vládu , počínaje dnem 30.6.2004, naráželo na rozporné postoje RB OSN , kdy zejména Chirak pro přijetí rezoluce ze strany Francie požadoval, aby budoucí irácká vláda ( měla vzejít z voleb v 1/05) měla právo kontroly nad vojenskými operacemi spojeneckých vojsk (aby převod správy byl opravdový, nikoliv jen „pro forma“ ) , což bylo pro Washington nepřijatelné, a aby byl jejich mandát jasně vymezen.

Jasně vymezený mandát požadoval i Peking, zatímco kancléř Schröder se naopak proti omezenému mandátu spojeneckých vojsk v proamerické linii postavil …

Nečekaně o 2 dny dříve předali Američané v souladu s rezolucí RB OSN č.1546 z 8.6.04  přes Paula Bremera  správu Iráku irácké vládě řízené Ijádem Allávím , v době, kdy zasedal mimořádný summit NATO v Istanbulu , na kterém Ankara tvrdě zkritizovala Washington za spojenectví s iráckými Kurdy, zatímco Francie se postavila proti angažmá NATO v Iráku, a to i proti technické pomoci, která by snadno mohla sklouznout do pomoci vojenské, třebaže  dohoda, která byla uzavřena den předtím v sídle NATO v Bruselu , nechávala na jednotlivých státech, jakou pomoc poskytnou …

Rezoluce RB OSN 1546 prohlašovala, že „ Irák nabývá plnou státní suverenitu „, ale podstatně omezovala Iráckou prozatímní vládu, která „ nesmí přijímat rozhodnutí, která by ovlivňovala osud Iráku i po jejím rozpuštění „ …

Součástí rezoluce byl dopis iráckého premiéra, ve kterém tento žádal, aby mezinárodní jednotky v Iráku ještě zůstaly,  a činily veškerá nezbytná opatření k zajištění pořádku ( v praxi byla jejich skromná oprávnění podstatně omezena daleko většími pravomocemi náboženské policie, která podléhá přímo imámům dané náboženské komunity, a ani Američané si v praxi nemohli dovolit neuposlechnout imámy ) …

Rezoluce dále stanovila, že irácké bezpečnostní složky přímo podléhají Irácké prozatímní vládě .

Předávací ceremonie listin se konala v sídle Bremera, jenž iráckému premiéru za přítomnosti předsedy iráckého Nejvyššího soudu  Midhata Mahmúda předal dopis od prezidenta Bushe, ve kterém Bush žádal o obnovení diplomatických styků přerušených v roce 90 po Saddámově okupaci Kuvajtu …

Paul Bremer týž den odjel z Iráku, kde ho nahradil US velvyslanec v Bagdádu John Negroponte .

Hlavním úkolem prozatímní vlády bylo, dle požadavku ajatolláha Sistáního,  zorganizovat všeobecné volby nejpozději do 31.1.05, které zvolí poslance Národního shromáždění, které nejprve přijme ústavu, a poté zvolí vládu .

Bezpečnostní situace v Iráku se před volbami úspěšně zhoršovala.

Sunnitský prozatímní premiér sice prohlásil, že nebude váhat vyhlásit  výjimečný stav, tj. stanné právo a zákaz nočního vycházení, ale jak to chtěl udělat bez armády a policie, neřekl …

Navíc, kdyby se rozhodly zakročit ve jménu bezpečnosti a pořádku šíitské milice, byla by jeho vláda smetena …

Poté, co Ankara Washington neustále odstrašovala od spolupráce s Kurdy, začali být unášeni i TR občané ( TR firmy získaly četné subkontrakty, a TR občané pracovali pro spojence jako šoféři), zatímco Ankara musela rozehnávat TR občany, demonstrující  proti US v Iráku a proti summitu NATO v Ankaře,  obušky a slzným plynem  …

Přesto v Istanbulu na summitu NATO Bush pěl na Ankaru samou chválu (třebaže v 1/03 TR parlament odmítl poskytnout  průchod svým územím 4.divizi US pěchoty,která měla dorazit do Iráku ze severu) jako na muslimský stát, který přijal západní demokratické hodnoty právního státu , třebaže je TR stále vojensko-policejním státem  ( Bush denodenně doporučoval přijmout TR do EU, takže evropský komisař pro zahraniční vztahy Chris Patten si ze způsobu, jakým Bush Evropské unii Turecko nabízel, učinil svůj oblíbený vtip – Bush při svém nabízení Turecka nikdy neopomněl učinit evropským představitelům přednášku o osmanské říši  a jejích „ celosvětově kulturních“ hodnotách, kterou končil nechvalnou zmínkou o Evropě jako o „ elitním namyšleném křest´anském klubu „  ) …

Bush, jenž byl v TR poprvé, přijal  představitele všech TR náboženských komunit (muslimské, křest´anské a židovské) , a dal Evropské unii  tureckou společnost,  politicky laickou a neochvějnou ve víře,  za zářný příklad …

Zato Erdogan, jenž Bushe přijal,  mu ostře vyčetl  nejen spolupráci s Kurdy, která by mohla destabilizovat jihovýchodní oblast TR, ale i nečinnost v bojích proti  Kurdské straně pracujících/PKK ( Ankara  Bushovi připomněla, že  PKK je na seznamu US ministerstva zahraničí teroristických organizací ) , která po 6 letech  1.6.04  TR armádě vypověděla příměří …

Erdogan dále u Bushe prosazoval požadavek turkmenské menšiny v Iráku, která si činí nárok na severoirácké ropné město Kirkúk, požadoval na Bushovi souhlas s tím, aby si TR mohlo v ropném Mosulu otevřít svůj konzulát, a vyjádřil své rozhořčení nad tím, že kyperští Řekové odmítli plán OSN na vyřešení kyperské otázky …

Donald Rumsfeld v 4/04 prohlásil, že „ současná situace v Iráku mu připomíná krvavou ofenzívu Tet/Kokila, což byla překvapivá „ blitzkrieg“ z 1/68, uskutečněná partyzány z Vietcongu pod vedením ruských poradců, která znamenala zásadní obrat nejen ve vietnamské válce „ ( v důsledku US ztrát přivodila i  změnu pohledu US veřejného mínění, které začalo US vládu obviňovat, že jim lhala, když poslala jednotky do Vietnamu s tím, že půjde o bleskové vítězství) …

Rumsfeld přeháněl, protože požadoval, aby byly do Iráku , kde měl Washington  na jaře 04  141.000 vojáků, vyslány posily  o síle 25.000 mužů …

Třebaže LON Washingtonu odsouhlasil vyslání svých posil, aby nahradily odjezd španělských, honduraských a dominikánských vojáků ( 1.pěchotní prapor Black Watch, který byl mj. poslední UK jednotkou v Hong Kongu, nahradil v Basře 1.prapor Argyll + Sutherland Highlanders, celkem zde UK měla  9.000 vojáků) , britští/UK nejvyšší vojenští představitelé nepřestali kritizovat vojenské akce US jednotek v Iráku, přičemž jejich výhrady v šestistránkovém dokumentu nediskrétně 19.5.04 zveřejnil list Sunday Times, mj. pro „angažmá“ US  armády v Nadžafu a ve Fallúdže ( viz zde Fallúdža – US námořní pěchota proti Republikánským gardám ? ) …

UK velitelé se svým šéfem generálem Andrew Stewartem byli navíc  ochotni zůstat jen pod „taktickým“ US velením v rámci Mnohonárodnostních sil, US operační velení (akcí ze dne na den) kategoricky odmítli …

Navíc Tony Blair, bytˇv „tvrdém“ jádru koalice, podpořil větší pravomoce irácké vlády, a jen kosmetické úpravy odmítl i spolehlivý přítel Washingtonu Anders Fogh Rasmussen, DK premiér  (01-09, poté za „zásluhy“ gen. tajemník NATO ) …

Irácká prozatímní vláda

Američané vnutili prozatimní irácké vládě za premiéra agenta CIA, původním povoláním neurologa pocházejícího z prominentní irácké obchodnické rodiny,  kterému se v roce 96 nepodařilo vojenským pučem svrhnout Saddáma (operace DB Achilles, infiltrována Saddámovými agenty,takže skončila naprostým fiaskem, navíc Clinton odmítl povolit leteckou podporu , o kterou žádal CIA agent v Ammánu) , šíitu a bývalého baasistu ( v roce 71 pro narůstající spory se Saddámovým stranickým  vedením  emigroval do LON, v roce 75 z irácké strany BAAS vystoupil, ale zůstal aktivním v mezinárodním baasistickém hnutí )  Ijáda Allávího (přežil několik pokusů o atentát, v 2/78 na něj v noci zaútočil maskovaný muž se sekyrou, kdy byla těžce zraněna i jeho první manželka, se kterou se „ po dohodě“ rozešel, sám se celý rok léčil v nemocnici ,další útoky přišly v  04  a  v 4/05 ) .

Polovinu života strávil v LON, kde i vystudoval, a kde z bezpečnostních důvodů žije i jeho rodina .

OSN, bylo šokováno nejen US volbou, ale i tím, že emisar OSN Lachdar Brahímí nebyl k jeho jmenování vůbec přizván …

Allávímu přišlo popřát mnoho šíitských duchovních hodnostářů, na dotaz listu Le Monde, zda jim při těchto ovacích nevadí, že je Alláví zástupcem CIA, šéf Velké rady bagdádských hodnostářů šejk  Sajíd Akil, odpověděl : „ Budˇme upřímní – Američany budeme ještě dlouho potřebovat, o to více potřebujeme někoho, kdo s nimi udržuje dobré vztahy „  …

Chalábí, Ijád Alláví a Abdul Mahdí vystudovali na stejné střední škole – US katolickém jezuitském „gymnáziu“ , navíc Ijád je spřízněn s Chalábím, střídavě konkurentem i spojencem,  přes Chalábího sestru, jejíž syn, exministr obchodu, je bratrancem Ijáda Allávího.

Také prozatimní ministr vnitra Nouri Badran, je švagrem Ijáda Allávího …

První postbaasistická vláda jmenovaná 1.9.03 Prozatimní iráckou vládou, byla sestavena podle stejného etnického klíče, na základě kterého byla ustavena i Prozatimní vláda  - 13 ministrů šíitského vyznání, 5 ministrů sunnitského vyznání, 5 Kurdů sunnitského vyznání, jeden křestˇan a jeden Turkmen .;

Kandidáty na prezidenta, který od 1/05 mohl vetovat zákony, byl exministr zahraničních věcí Adnan Pačači /66-67/ z rodiny iráckých premiérů (otec, strýc i švagr), uhlazený diplomat západního stylu,  a o 40 let mladší Ghází Džaudžár, oba studovali na stejné US univerzitě, Pačači politické vědy, Džaudžár, inženýr a prosperující miliardář, v Saúdské Arábii vlastní gigantickou telekomunikační firmu, a je synovcem kmenového náčelníka  kmene Šamar se 3 milióny příslušníků, sunnitů i šíitů, roztroušených podél hranic  …

Džaudžár, proslulý ostrými výpady proti US přítomnosti v Iráku, a proti jejich projektu vystavit v Bagdádu v paláci, v němž sídlil Paul Bremer,  největší US velvyslanectví na světě s 5.000 CIA agenty,  o sobě prohlašoval, že je neškodný pragmatický kosmopolita …