Euroústava, socialisté a sociální demokraté jako falešní hráči

Giscard d´Estaing jako prezident Konventu pro vypracování návrhu euroústavy ( v roli Ludvíka XVIII, který 1814 národu vnutil zákládající chartu zrestaurované monarchie) je duchovním otcem euroústavy/ „ evropské rodiny bez hranic „ : „ Euroústava je stejně dokonalá jako francouzská, jen ne tak elegantní  jako americká,“ pronesl o svém „dítěti“ 18.4.05, autorství, které mu vyneslo členství ve Francouzské akademii.

Valéry Giscard d´Estaing předložil návrh pro mnohé velice provokativní - ústava významně posilovala pravomoci velkých států na úkor malých ( konflikty v EU  nejsou konflikty mezi malými a velkými státy, ale mezi průmyslovými a zemědělskými, atlantisty a anti-atlantisty ), a podstatně snižovala úlohu Komise a Europarlamentu ve prospěch Rady Evropy, která měla být nejmocnější institucí EU, vybavena prezidentem, viceprezidentem a ministrem zahraničí …

Romano Prodi, předseda Komise EU, prohlásil, že je d´Estaingovým projektem „ velmi zklamán“  – „ Jeho projekt vybočuje z domluvené linie, a je to ten nejvíce promezivládní návrh, který jsem kdy viděl, přičemž mezivládní rozhodování nebude u 25 států fungovat. K čemu bude prezident a ministr zahraničí ? Nebudou mít na mezinárodní scéně co říci ! „ zlobil se Romano Prodi.

Giscard d´Estaing během své osamělé kampaně citoval v angličtině Benjamina Franklina, a byl jediným, jenž se domníval, že návrh textu euroústavy je  „ dokonalý „ ( takto euroústavu předkládal ještě europoslanec za Zelené Daniel Cohn-Bendit, ale nikdo jiný ).

D´Estaing prohlašoval, že „ Francouzi nejsou připraveni na diskusi o euroústavě, protože současné státní vedení není „ euro“ věrohodné, protože nebudovalo Evropu „ - za jediné diskrétní europolitiky považuje sebe a Delorse.

D´Estaing dále prohlásil, že všechny připomínky Paříže byly do euroústavy během 18měsíční kolektivní práce na textu zapracovány, v tomto smyslu byl již text revidován, takže případná francouzská bulla s verdiktem NE nebude mít nic společného s textem samotným …

D´Estaing se dále ohradil proti tomu, aby se nevole francouzské veřejnosti předkládala jako negativní postoj k euroústavě, „když žádný Francouz euroústavu nečetl“ – „ ani d´Estaing ani euroústava nemá nic společného s hospodářskou a sociální situací ve Francii, ani s otazníky kolem vstupu Turecka do EU „ ...

K referendu ve Francii již 5.5. 05 podotkl, že „ Francie, jak je známo, je obydlená Francouzy, od kterých nelze nic rozumného čekat všeobecně, a již vůbec ne na jaře, kdy mají chorobný sklon k negativismu ( tzv. pařížské jaro = studentské bouře z roku 68) .

René Descartes se sice zasloužil o to, že uvedl svět do iluze, že Francouzi myslí, ale d´Estaing za celý svůj život nenašel pro to ani jeden důkaz „ ...

Dále prohlásil, že „ na rozdíl od Švýcarů, kteří vědí, co je to referendová kultura a umějí hlasovat o TEXTU, Francouzi se vyslovují zásadně jen k otázce, kterou si sami chtějí položit „ …

Na to, zda EU ústavu potřebuje, odpovědělo kladně 76 % Poláků, 62% Němců , 60% Francouzů, a 46% Dánů …

Jednání o euroústavě se konala za naprosto „ tragické“ mezinárodní konstelace - za US intervence v Iráku ( 3/03), takže svou „zradou“  noví členové EU + Blair, Berlusconi, a španělský premiér Aznar odsunuli projekt euroústavy na vedlejší kolej …

V 12/03  byla jednání o euroústavě v Bruselu zablokována Španělskem a Polskem, přičemž právě toto bruselské zasedání Rady Evropy mělo vejít do historie přijetím euroústavy, která měla nahradit všechny dosavadní smlouvy ( Římskou z roku 1957, Unifikační zákon z roku 1986, smlouvy z Maastrichtu (1992), Amsterodamu (1997), a z Nice ( 2000 ) …

Znechucený Jacques Chirak proto za všeobecného napětí navrhl vytvořit  „ předsunuté „ skupiny, které se dohodnou, a ostatní atˇse hádají ( proto když Berlusconi jako předsedající znenadání 24 hodin před plánovaným koncem prohlásil mezivládní konferenci za ukončenou pro trvalé neshody ( aby v Itálii ještě stačil shlédnout fotbalový zápas svého oblíbeného mužstva ), nikdo se neozval …

Nicméně v 2/04 při státní návštěvě Madˇarska Chirak ze svého prohlášení o „předsunutých“ skupinách vycouval : “ Rozdělit EU na dvě části by bylo absurdní,“ prohlásil, třebaže trval na tom, že rozšíření EU, které uvolní rigidní fungování evropských struktur, vyžaduje spolupráci   „ tvrdého „ jádra EU .

V tomto bodě mu však protiřečil německý ministr zahraničí Joschka Fischer, jenž prohlásil  „ teorii užší spolupráce tvrdého jádra EU „  za již překonanou.

K tomuto pnutí ve francouzsko-německých vztazích přispěla otázka, zda vpustit Turecko do EU či nikoliv : Schroeder ze sebe učinil velkého bojovníka za přijetí TR do EU, čímž uvedl do rozpaků Chiraka, který před francouzským referendem musel vystupovat jako zásadní odpůrce tureckého vstupu (stejně jako německá pravice a německá veřejnost) …

Jednání bylo obnoveno v 4/04  pro image evropské jednoty před evropskými červnovými volbami, ale společného konsensu pro dohodu dosaženo nebylo.

Rozšířená EU tak stále funguje podle starých pravidel, a to podle poslední základní smlouvy z Nice z 12/00, potažmo podle modelu, který byl v roce 57 vytvořen pro šest států ( historie EU je plná uměle vytvořených lhůt, které nebyly dodrženy - např. 1993 se EHS přeměnilo na EU bez předchozího schválení potřebných institucionálních změn) …

Nový model fungování nebyl přijat ani v roce 95, kdy se ke Dvanáctce připojilo Rakousko, Švédsko a Finsko …

Projekt evropské ústavy byl přijat Pětadvacítkou 18.6.04, a podepsán v 29.10. 04  v Římě, euroústava měla platit od roku 09.

Práce na euroústavě definitivně prokázaly, co se v EU projevuje od přijetí Unifikačního zákona z roku 86 – hluboký propad v demokracii rozhodování : ekonomický neoliberalismus (až ultraliberalismus ) již není předkládaný jako jedna z opcí, ale jako „ evropská vymoženost „, u které se nehodí, aby se o ní hlasovalo, a již vůbec je tabu, aby se zpochybňovala, přestože tvrdit, že svobodná konkurence, kterou ústava zakotvuje jako „ obecný zájem „ , které jsou podřízeny veškeré veřejné služby (sociální,zdravotní,vzdělávací) , je nade vše, je arogantní .

Přestože si EU ideologii ultraliberalismu zakotvila jako „ obecný zájem „ , byl ideologický přístup socialistických stran a stran sociálně-demokratických velmi prapodivný : zatímco konzervativní strany nebyly v přístupu k evropské ústavě jednotné ( UK konzervativci/ suverenisté o euroústavě nechtěli ani slyšet, němečtí křestˇanští demokraté/federalisté ji požadovali ), socialistické a sociálně-demokratické strany prohlašovaly, že přijetí euroústavy v tomto znění je jejich historický politický úkol …

Levicové strany počítaly s tím, že voliči neví, že většina zákonů odhlasovaná národním parlamentem nevychází z iniciativy národního zákonodárného sboru či  národní vlády, ale jsou to rozhodnutí členů Rady Evropy, Evropské centrální banky,Světové banky, MMF, či Organizace pro mezinárodní spolupráci a rozvoj (OCDE) - všechny reformy důchodového systému, nemocenského pojištění, vzdělání - všechny vyplývají z direktivy EU o svobodné konkurenci, kterou nesmí nic pokřivit …

Euroústava se tak stala jen kontinentální aplikací globalizačních ultraliberalistických dogmat, které vyhovovaly jen předsedovi Komise EU, přesvědčenému liberálu a atlantistovi Josému Barrosovi …

Francouzská, belgická a německá vláda se tak ocitly v zásadním rozporu : odmítly geostrategickou hegemonii Washingtonu, ale politické praktiky, které hodlaly institucionalizovat v měřítku EU, byly kopiemi anglosaského ultraliberálního modelu ...

Rozličné kontrareformy Raffarinovy vlády, jakož i připravovaný „ sociální stát „ Gerharda Schroedera, proti kterému se postavila i samotná německá sociální demokracie, vyvolala v LON jen velký úsměšek …

Kdyby euroústava byla ratifikována, vlády nesouhlasící s ultraliberálním modelem vnitřní politiky EU, by ani neměly možnost ji revidovat – kdyby chtěl někdo zpochybnit nějakou část, musel by revidovat celou ústavu.

V článku IV – 7  se uvádí, že „ případné ústavní dodatky vstoupí v platnost až po jejich ratifikaci všemi členskými státy podle jejich národních pravidel „ , což znamená, že ideologie ultraliberalismu je v této ústavní smlouvě vryta do mramoru - jediná vláda z 25 může zabránit jakékoliv její případné změně …

SPORNÉ BODY EUROÚSTAVY

Zhruba ze 20 sporných bodů euroústavy jsou nejdůležitější tři :

a) REFORMA KOMISE

Jedni chtěli její politizaci, aby odrážela evropskou parlamentní většinu, a stala se celoevropskou vládou, druzí chtěli, aby zůstala politicky neutrální, což si přál i d´Estaing  …

Všechny nové státy pro sebe požadovaly „alespoň“  jednoho komisaře – domnívaly se, že tento reprezentuje jejich zemi jako velvyslanec či ministr – je to však kardinální omyl, jak právní tak skutkový.

Již od vytvoření Společného trhu v roce 57 komisaři tvoří nezávislé kolegium , které ztělesňuje čistě evropské zájmy, nikoliv národní  …

Euroústava stanovila, že předseda Komise bude volen europarlamentem na návrh  Rady (europarlament podle ní jen potvrzuje či nepotvrzuje jeho jmenování ),  a jedním ze dvou místopředsedů Komise bude ministr zahraničí Evropské rady.

Ústava dále předpokládala snížení počtu členů Komise s hlasovacím právem na 15 celkem i s předsedou, což znamená, že 10 zemí by nemělo plnohodnotného komisaře v duchu výše uvedené logiky (evropský komisař je sice jmenován národní vládou, ale jakmile je ve funkci, musí  se okamžitě zbavit všech národních reflexů, musí zapomenout na svoji národnost, a musí myslet jen evropsky )   …

Kdybychom tuto logiku přivedli ad absurdum, mohli by být všichni evropští komisaři jen jedné národnosti, a nemělo by to podle ducha evropských smluv vůbec vadit …

V praxi to však vypadá – někdy až děsivě - jinak : nejděsivější zkušenosti má Brusel s evropskými komisaři pocházejícími z Británie – atˇjiž jsou ze strany Konzervativní či Labouristické, okamžitě vytváří jednotnou frontu bojující přes mrtvoly ostatních, jsou-li ohroženy zájmy Albionu, anebo se jen předpokládá, že by ohroženy mohly být …

Na druhé straně, kdyby v zájmu kompromisu dostala každá země jednoho komisaře, dosáhlo by se rozdrobením pravomocí spolehlivé záruky neefektivnosti …

Navíc v Evropě 25 by s 25 komisaři 19 malých států přehlasovalo 6 velkých – a sedm států s nejmenším počtem obyvatel (2,4%) by měly víc představitelů v Komisi než šest největších (75% obyvatel) – proto d´Estaing radikálně redukoval počet komisařů .

b) rozsah působnosti  KVALIFIKOVANÉ VĚTŠINY

Chirac a Schroeder v tomto bodě jasně naznačili Tonymu Blairovi, že nebude moci být zachována jednohlasnost ve všech otázkách, které Británie požaduje ( Británie, Irsko a Lucembursko požadovaly jednohlasnost při hlasování v záležitostech fiskálních a sociálních, Francie ve sféře kulturní, zejména v audiovizuálním průmyslu, a v zemědělské politice, aby její zemědělci dostávali co nejtučnější příspěvky ze zemědělských fondů EU, což je vždy starostí i Španělska )  …

Spory mezi Londýnem a Paříží nabyly takového rázu, že poté, co Villepin nazval Británii  „ legií centurionů Washingtonu „  , vyslanec jejího veličenstva u EU Denis McShane, jenž o sobě do té doby prohlašoval, že je frankofil, načrtl v 3/04  v listu The Financial Times podrazácký charakter francouzského ministra zahraničí de Villepina pod názvem „ Dohoda velmi málo přátelská „ ( odkaz na  Přátelskou dohodu z 1920)  : „ V těžišti Villepinova nerealistického světa je jen jediný pevný bod – slavná a statečná Francie, která se nesmí podřídit anglosaskému pojetí světa, tak jak to hlásal de Gaulle. Vize nové Evropy tohoto novodobého Cyrana de Bergerac je především „ francouzskostředná „ , Evropa se z jeho vize vytratila. Bitva za euroústavu se  nevede mezi federalisty a suverenisty, ale mezi jakobíny a girondisty „ …

c) SYSTÉM HLASOVÁNÍ V RADĚ

Rada Evropy, složená z hlav států a vlád, je legislativní orgán EU ve všech sférách , ale v nejdůležitějších z nich  (podle smlouvy z Nice je jich 37, podle euroústavy 80 ) spolurozhoduje s Evropským parlamentem.

Rada Evropy rozhoduje  budˇ JEDNOMYSLNĚ ( otázky fiskální, sociální, obranné – podle euroústavy v 57 případech )  anebo KVALIFIKOVANOU VĚTŠINOU ( podle euroústavy asi ve stovce věcí ).

Státy ve svých žabomyších válkách vytvářely neuvěřitelné koalice , aby rozhodnutí prosadily, či aby jeho přijetí zabránily ( malé státy proti velkým, chudé proti bohatým, příjemci zemědělské pomoci proti těm, kteří dotace nedostávají, atlantisté proti anti-atlantistům, vlažní zastánci volné směny zboží proti frenetickým ultraliberálům, Řecko,Kypr a Malta společně nepřipustily žádnou legislativu omezující z bezpečnostních důvodů námořní dopravu , apod.) …

Plamenné diskuse se vedly kolem technické otázky výpočtu kvalifikované většiny :

( Až do smlouvy z Nice se kvalifikovaná většina počítala ze základu 72,3% hlasů z celkového počtu hlasů přidělenému každému státu ( velké země F, Ně, It, UK  měly 10 hlasů, Španělsko 8 hlasů, žádná demografická klauzule neexistovala ).

Polsko a Španělsko se kategoricky postavily proti jakékoliv změně výpočtu kvalifikované většiny, který stanovila smlouva z Nice , tj. odmítly nechat si odejmout relativní status mocností, a z toho pramenící pravomoci navíc, který jim přidělila dohoda z Nice, a v 12/ 03 v Bruselu tuto agendu zablokovaly.

Dohoda z Nice stanovila dvě kritéria pro výpočet kvalifikované většiny :                                                                 a) většinu členských států zahrnujících alespoň  62% obyvatelstva EU                                                                  b) celkový počet příznivých hlasů   ( 72,3% ), ke kterým je možno se uchýlit, jestliže kvalifikovaná většina nepředstavuje alespoň  65%  obyvatelstva EU.

V Nice Španělsko ( 40mil.obyvatel) a Polsko (40 mil. obyvatel) získaly 2x 27 hlasů  proti pouhým 29 hlasům Německa ( 80 mil. obyv.), Francie, Itálie a Británie  dohromady , a mohly tak blokovat rozhodnutí EU …

Euroústava kvalifikovanou většinu zjednodušila : rozhodnutí je přijato, vysloví-li se pro něj alespoň polovina států (tj. 13 z 25 ), představují-li alespoň 60%  obyvatelstva EU …

Otázka zněla : blokující menšina (smlouva z Nice) nebo kvalifikovaná většina ( euroústava ) ?

Na dohodě z Nice z 12/00 tak ještě ani nezaschl inkoust, když se její autoři začali domáhat jejího zrušení : v Nice byla patrná obava Francie z váhy Německa při hlasování o evropských záležitostech, zatímco v Bruselu převážila nedůvěra z váhy rozhodování nových členů ( PL spolu se Španělskem se v roce 03 postavily na stranu Washingtonu proti Bruselu ) …

Na druhé straně nejen Polsko se bojí hegemonistických hrátek uvnitř EU : obavy  PL nevyplývají jen z historických zkušeností, ale i ze zkušenosti nedávné : v kauze dopravního spojení mezi Kaliningradem a Ruskem se obě velmoci vyslovily pro proruskou variantu, aniž by se zeptaly na názor přímo zainteresovaného státu Litvy …

Shrnutí zásadních bodů :

a)    šestiměsíční rotující předsednictví bylo nahrazeno prezidentem Evropské rady jmenovaným na 2,5 roku s možností jednoho dalšího znovuzvolení, údajně proto, aby byla zachována kontinuita zahraniční politiky EU (proti zrušení rotujícího předsednictví byly malé státy )

b)    Evropská rada měla jmenovat (po konzultaci s předsedou Komise EU )  ministra zahraničí, který měl současně být jedním ze dvou místopředsedů Komise (ale nepodléhal jejím rozhodnutím ).Tento post měl odstřelit funkci, kterou vykonával Javier Solana, evropský komisař s pověřením pro zahraniční politiku.

c)     prezidentovi Evropské rady měl asistovat viceprezident, což měl být post pro jeden malý stát, volený mimo Radu

d)    novinkou bylo snížení počtu členů Komise (místo předpokládaných 25 jich mělo být jen 15 (Komise si pak měla odhlasovat ještě 15 poradců ).

Každý stát měl připravit seznam tří kandidátů na funkci komisaře, z nichž přinejmenším jeden musela být žena.

Komisaře podle euroústavy volí europarlament, Rada Evropy je však může zamítnout, což dnes nemůže .

Předsedu Komise podle euroústavy navrhuje kvalifikovanou většinou Rada Evropy, a potvrzuje jej europarlament třípětinovou většinou (Romano Prodi si představoval, že jej bude volit přímo europarlament – avšak klíčové ustanovení smlouvy z Nice, že každá země bude mít jednoho komisaře, mělo stejně platit až do roku 2014, kdy bruselská administrativa měla být redukována na počet odpovídající dvěma třetinám počtu členských států) .

e)  čtvrtou změna  byla změna systému hlasování v Radě

e)    pátá změna zmenšila europarlament ze 732 poslanců na 700.

Euroústava rozšířila jeho spolurozhodování, a vytvořila zárodek ke kontrole národních parlamentů.

DALŠÍ  SPORNÉ  BODY :

Rozdělení pravomocí

Diskuse se soustředily asi na 10 článků ústavy ( ze 465 celkem) , přičemž státy bojovaly především o své vlastní pravomoci, o rozdělení co nejvíce pravomocí mezi sebe, než o pravomoci EU jako celku , tj. než o předání nějakých pravomocí EU, a již vůbec je nevzrušovaly nějaké pravomoci EU vůči zbytku světa …

Společná obrana

Byla v nové ústavě podřízena vrtochům Washingtonu, třebaže ještě nikdy v minulosti nebyla US politika v tak velké míře zpochybňována.

Společná obrana zůstala pod visacím zámkem jednak nefalšovaného severoatlantického vyznání většiny jejích členů, a  jednak pod pevnou kontrolou  vrchního velitele NATO, kterému ústava potvrdila pravomoc dát či nedat „ zelenou „  evropským vojenským akcím …

George Bush Junior však Anthony Blairovi „povolil“, aby se připojil k Francii a k Německu, a uzavřel s nimi vyumělkovanou smlouvu umožňující vytvoření  „ malé evropské obranné buňky „  při gen. štábu NATO v belgickém Mons, a druhé takové buňky pro strategické plánování případných společných operací.

Pravidla euroústavy ve věcech „ zesílené vojenské spolupráce „ mezi určitými evropskými státy byla drakonická : rozhodnutí v tomto směru musela být schválena Radou Evropy kvalifikovanou většinou, a alespoň jednou třetinou  zúčastněných států …