Euroústava II, aneb jak eurolevice podpořila ultrapravicový projekt

Ústava zakládá stát, zatímco mezinárodní smlouva, kterou byla euroústava v 6/04 proklamována, může maximálně založit mezinárodní organizaci. Proto federalistický projekt, narážející na odpor suverenistů, nebyl nikdy realizován, a jak EHS tak EU ( založena maastrichtskou smlouvou 92 ) zůstaly jen mezinárodními organizacemi …

Třebaže některé články euroústavy otevřeně odkazují na „ústavu“ místo na „ smlouvu „ , a třebaže text obsahuje jako všechny ústavy Chartu základních práv (o jejímž faktickém právním dosahu lze pochybovat), přesto nejde o ústavu …

Za prvé, třebaže je vyhlášena  „ jménem občanů a států Evropy „ , zůstává jen paktem mezi státy, které na EU jako organizaci přenášejí jisté pravomoce ( klasický princip mezinárodního práva ), zatímco např. federální ústava USA se prohlašuje za suverénní akt  „ lidu Spojených států  ( We the people of the United  States ) se souhlasem jednotlivých federalizovaných států.

Především však evropská ústavní smlouva poskytuje právo z federace vystoupit, a takové právo je v ústavě nemyslitelné, protože by potvrzovalo domněnku, že členské státy jsou pány ústavních smluv …

Secese některých US států v roce 1861 vyvolala válku, ze které federace vyšla vítězně.

Pouze dvě ústavy deklarovaly právo na vystoupení, třebaže jen teoretické  – sovětská a jugoslávská .

DEFICIT DEMOKRACIE

Podle zastánců ANO v euroústavě zvítězila demokracie. 

Argumentovali mj. vytvořením „ demokratické  „ funkce prezidenta Rady Evropy a  ministra zahraničí, které mají EU dodat „ zahraniční vizáž „ ( jiný smysl jejich funkce nemá , protože politický konsensus 25 států nezajistí : za US invaze do Iráku bylo 16 států pro invazi, devět proti  ) .

Avšak delimitace ( spíše chaos ) pravomocí mezi těmito dvěma osobnostmi, a mezi nimi a předsedou Komise, slibovala četné pěstní bitky ...

Mezi další demokratické výdobytky smlouvy počítají mj.

a)     právo „ varování „

kdy třetina národních parlamentů ( 9 z 25) může ve jménu principu subsidiarity žádat na Komisi, aby povinně znovu přezkoumala své návrhy  – Protokol I připojený k euroústavě.

Co však stoupenci ANO již neuváděli, je, že poslední slovo jako nevolená instituce má vždycky Komise ,která své návrhy může či nemusí stáhnout, může je či nemusí změnit...

b)     právo občanské iniciativy

jeden milión evropských občanů může vyzvat Komisi, aby předložila návrh právní normy  ( článek I-47-4)  : i toto právo je značně omezené – aa) návrh se především nesmí vymykat euroústavnímu rámci, musí jít tedy o návrh v liberálním duchu

bb) jestliže se Komise návrhem začne zabývat, nemá absolutně žádnou povinnost předložit návrh v podobě, jak se po ní žádá ...

Petiční právo honosně nazvané „ právo občanské iniciativy „ jen stvrzuje nezcizitelné občanské právo na svobodu vyjadřování, a vůbec nijak nekompenzuje odstavení na vedlejší kolej všeobecného hlasovacího práva .

Článek I-47, který vyzývá, aby instituce udržovaly pravidelný dialog s občanskými sdruženími, marginalizaci volebního procesu považuje za přínosný jev …

Demokratičnost dále prý spočívá v tom, že Rada Evropy „navrhuje“  kandidáta na předsedu Komise „ s přihlédnutím „ k výsledkům evropských voleb, a tohoto kandidáta poté  „ volí „  europarlament.

V předchozím textu stálo, že předsedu Komise „jmenují“  vlády, a následně toto jmenování schvaluje parlament - tento lingvistický ústupek byl velkým symbolickým vítězstvím europarlamentu  ( ale Komise si také přišla na své : může se učinit věcně příslušnou k vyřešení jakékoliv otázky na žádost přinejmenším jednoho miliónu občanů ) …

Soudní dvůr, který zajištˇuje dodržování evropského práva, vycházel z euroústavy rovněž posílen – jeho pravomoci a sankce byly rozšířeny.

SOCIÁLNÍ ASPEKT, aneb „ vysoce konkurenční sociální tržní ekonomika „ , ve které přežijí jen všichni akcionáři …

V 3/05 Rada Evropy nepřijala Bolkensteinovu směrnici o liberalizaci trhu a služeb ve znění, v jakém byla navržena  .

Jean- Claude Juncker, předseda Rady Evropy, na tiskové konferenci prohlásil :

“ Směrnice však nebude stažena – to může udělat jen Komise EU, Rada takovéhle příkazy dávat nemůže .“

Závěry Rady byly následující :

“ Pro podporu hospodářského růstu a zaměstnanosti, a pro posílení konkurenceschopnosti musí být vnitřní trh služeb plně funkční, ale zároveň musí dodržovat evropský sociální model.“ 

Ochrana proti sociálnímu dumpingu tedy spočívá v principu „ evropského sociálního modelu „ , ale zatímco přesně víme, co je to „ otevření se trhu „ , nikdo neví, co je „evropský sociální model"  …

Ve Francii proběhla velká veřejná diskuse o pracovní době  : cílem útoků  „antiEvropanů“ byl projekt směrnice, která upravovala týdenní pracovní dobu, a zpochybnila tak „historický proces“ vedoucí ke snižování pracovní doby ...

Směrnice Bruselu z roku 93 sice stanovila maximální pracovní dobu na 48 hodin týdně, ale povoluje státům tuto mez překročit ( což činí Británie ), jestliže zaměstnavatelé obdrží individuální souhlas zaměstnanců.

Komise EU se však obávala, že zaměstnanci nemají na výběr, a proto navrhla, aby byl individuální souhlas nahrazen kolektivním souhlasem na základě dohod s odbory, ale Británie a východoevropské země se proti jakémukoliv rozšiřování pravomocí odborů postavily …

Polemika o délce pracovní doby názorně ukázala obtíže, se kterými se Brusel střetává při snahách o vyrovnání tvrdých pravidel konkurence  ( členské státy se někdy pod bruselskou byrokracii jen schovávají ) …

Bruselské směrnice sice musejí „ respektovat odlišnosti národních praktik“ , ale musejí i „ přihlížet k tomu, aby nebyla pokřivena hospodářská konkurence „ - tuto formulku z maastrichtské smlouvy převzala i euroústava .

Euroústava zavádí novou hodnotu - „ solidaritu „ , čímž se evropský přístup odlišuje od přístupu amerického .

Dále se od US přístupu liší tím, že euroústava výslovně uvádí, že „ EU  bude usilovat o vymýcení chudoby ve světě a o svobodný a spravedlivý obchod „( pokud jde o monetární politiku, smlouva stanovuje, že  „ hlavním cílem evropského systému ústředních bank je udržovat cenovou stabilitu „, formulace, která není po chuti skalním přívržencům keynésiánského přístupu, kteří si přejí, aby podpora hospodářského růstu byla zařazena na stejnou úroveň jako boj proti inflaci, tak jak je to v US ) .

Mezi novinky, které jasně naznačily liberální tlak, patřila v euroústavě definice výlučných kompetencí, která nasála celý balík obchodní politiky.

Otázky zahraničních investicí, audiovizuálních služeb, záležitosti kulturní, vzdělávací a zdravotní, které jsou dnes ve společné kompetenci Unie a států, přecházejí v euroústavě do výlučné kompetence Unie …

Veřejné služby

Euroústava posiluje právní základy pro přijímání bruselských nařízení v oblasti veřejných služeb.

Status veřejných služeb je závažným aspektem sociální otázky, podle odpůrců ústavy její text uzákoněním liberalismu sféru veřejných služeb zlikvidoval ( vtip z první stránky Le Monde : „ O nic nejde – jen se z výrazu „ veřejné služby „ odstraní slovo veřejné „ )  …

Podniky veřejných služeb, monopolně zajištˇující dopravu, energii či telekomunikace, v kolektivním podvědomí vždy v historii pod státní správou, v euroústavě i nadále požívaly specifické postavení  ( tak jako v předchozích smlouvách ), protože pravidla konkurence se na ně vztahují  „ jen v rozsahu, ve kterém nevedou ke krachu poslání, které jim bylo svěřeno „  …

V textu euroústavy jsou však veřejné služby zmíněné jen jednou ( v souvislosti s dopravou), výraz „ veřejné služby „ se v lexikonu EU  nevyskytuje.

Jsou nahrazeny výrazem „ služby všeobecného ekonomického zájmu „ ,které nebyly nikdy definovány.

Přesto byla euroústava levicí prezentována jako „ rytíř na bílém koni „ , který zachraňuje  „ služby všeobecného ekonomického zájmu „ , ohrožené ultraliberalismem Komise EU …

Článek II-122 vyzývá EU a členské státy, aby bděly nad tím, aby „ tyto služby fungovaly na bázi principů a za podmínek, zejména ekonomických a finančních, které jim umožní naplnit jejich poslání .“

Ti, co brání veřejné služby, by tak mohli být zdánlivě spokojeni :  opak je však pravdou :

a)     mezi četnými cíly euroústavy vyjmenovanými v první části , a evidentně již vůbec ne mezi jejími „ hodnotami „ služby všeobecného ekonomického zájmu nefigurují, třebaže jako „ hodnoty „ byly kvalifikovány amsterodamskou smlouvou z roku 97 ...

b)     levice lživě tvrdila, že euroústava umožní právně upravovat služby všeobecného ekonomického zájmu dle sociálních potřeb.

Jestliže se Komise pustí do právní úpravy služeb všeobecného ekonomického zájmu na základě euroústavy, učiní tak v tradicích své oblíbené zbraně , kterou je konkurence ...

To je smysl článků III –166 a III-167, na které výslovně odkazuje článek 122. Článek III-167 ve svém druhém odstavci cituje , že „ podniky pověřené řízením služeb obecného ekonomického zájmu, anebo mající charakter fiskálního monopolu, podléhají ustanovením euroústavy, zejména pravidlům konkurence.“

Odstavec jedna článku III-167 zakazuje „ pomoc udělovanou členskými státy či ze státních prostředků udělovanou pod jakoukoliv jinou formou , která ohrožuje či pokřivuje konkurenci .“

Služby obecného ekonomického zájmu jsou tedy zajatcem rozporuplných pravidel.

Jejich konečný osud popisuje článek II –148 : “ Členské státy se budou snažit přistupovat k liberalizaci služeb nad povinný rámec .“

Pravidlům liberalizace v euroústavě nepodléhají jen ziskové organizace, ale i neziskové, které si pro svoje financování musejí hledat soukromý kapitál …  

Socialistické a sociálnědemokratické strany se musely nacházet ve značně rozkladném stavu dezorientace, když nechápaly, že návrh euroústavy posvěcující liberálně-konkurenční kapitalismus, by se měl vrátit zpátky do kolejí vyjednávání.

Uvědomují si dnešní socialisté a sociální-demokraté, že „ sociální tržní ekonomika „ zakotvená v jejich prosazované euroústavě je vynálezem německých liberálních ekonomů, zejména Alfreda Müllera –Armacka ?

Müller-Armack svoji tezi „ sociální tržní ekonomiky „ definuje jako „ ekonomický řád, jehož cílem je prosazovat v ekonomice otevřené konkurenci svobodnou iniciativu a sociální pokrok prostřednictvím výkonů samotné tržní ekonomiky „ , aneb trhem samotným, tj. jediným faktorem sociálního pokroku je trh samotný pod dobročinnou správou samotného tržního konzumenta, jediného legitimního guru ekonomiky, protože tato „ orientace na spotřebitele se de facto rovná sociální dávce „ …

I kdybychom byli ochotni ocenit tento druh „ sociálního pokroku „ , který je dvojnásobně regresívní ( historicky a politicky ), ANO euroústavě dnešních sociálních demokratů mělo být obezřetné – jejich vůdci museli být hodně naivní, když se spokojili s několika prostými deklaracemi sociálního a ekologického charakteru …

Socialisté a sociální demokraté demagogicky poukazovali na část II euroústavy, kterou tvoří Charta základních práv, vyhlášená na zasedání Rady v Nice v 12/00 .

Charta euroústavy však nepřebírá základní lidská práva vyhlášená v jiných mezinárodních dokumentech ( v Chartě OSN či Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 48 ), které převzaly národní ústavy, dokonce ani nepřebírá práva vyhlášená v evropských dokumentech, jako např. v Evropské sociální chartě ,kterou vyhlásila Rada Evropy v roce 61, či Charta EU základních sociálních práv pracujících z roku 89, třebaže oba dokumenty euroústava zmiňuje ve své preambuli.

Socialističtí a sociálnědemokratičtí předáci záměrně opomněli pracujícím zdůraznit, že

a)     Charta základních práv neuznává „ právo obdržet práci „ ,které nahradila „ právem pracovat „ (II-75-1) , a „ svobodou hledat zaměstnání, pracovat, založit firmu nebo poskytovat služby ve všech členských státech „  (II-75-2) Právo na bydlení nahradila „ právem na příspěvek na bydlení „ (II-94-3 ) …

Charta dále neuznává minimální mzdu, právo na rovné platy ( za stejnou práci stejný plat) ani právo na důchodovou penzi …

Zato přišla s úplně novým právem, nikde ještě neuznaným : s právem na stávku - pro zaměstnavatele (II – 88 ) …

Jaký je skutečný dosah těch práv, které v Chartě „základních práv“ zbyly ?

Deklarace č. 12, která je k euroústavě připojena, je věnována jenom Chartě, a jako 47 dalších deklarací k euroústavě připojených má interpretační význam, jak se má to či ono ustanovení Charty vykládat – např. její článek 36, vysvětlující  článek II-96 euroústavy, týkající se přístupu ke službám všeobecného  ekonomického zájmu, nenechává nikoho na pochybách :“ Tento článek II-96 nevytváří nové právo „ …

Tento dovětek, který prosadil Anthony Blair, socialisté a sociální demokraté, zastánci přijetí euroústavy, nikdy nezmínili …

b)     Odstavec 5 článku 112 euroústavy samotné ostatně upřesňuje, že ustanovení Charty, které vyhlašují principy, „ mohou býti uvedeny do praxe legislativními či správními nařízeními evropských institucí či orgánů , a ze strany členských států, realizují-li právo EU v rozsahu svých příslušných kompetencí –  dovolávání se těchto „práv“  u soudu je možné pouze ohledně jejich interpretace či jejich legálnosti, jinými slovy : tato práva nepodléhají pravomocím soudů, před národním či evropským soudem je možno zpochybnit jen nařízení, která je realizují …

c)     Kromě toho, ty z práv, třebaže Chartou kvalifikované jako základní, „které jsou předmětem jiných ustanovení euroústavy, se mohou realizovat jen za podmínek v těchto ustanoveních uvedených (II-112-2) …

Mezi tyto omezující podmínky patří čtyři základní liberální svobody - svobodná výměna zboží, kapitálu, služeb a osob (zmiňované již v Preambuli Charty ) …

IV . OBRANA S AMERICKÝM  RUČENÍM

Euroústava podmiňuje jakoukoliv případnou evropskou bezpečnostní politiku poskytnutím „ zelené „ ze strany Washingtonu přes Severoatlantskou alianci , které statutárně šéfuje US generál : „ Politika EU „ musí být slučitelná s bezpečnostní a obrannou politikou  v rámci NATO .“ ( I-41-2)

Navíc, závazky v oblasti „ strukturované kooperace aneb posílené kooperace „, což byla jedna z verzí EU , „ zůstávají v souladu se závazky členských států NATO , protože NATO tvoří základ jejich společné obrany .“ ( I – 41-7) .

aa) NATO však není evropskou organizací ( USA a CAN )

bb) Turecko,Norsko a Island nejsou členy EU

cc) Rakousko, Švédsko, Finsko, Irsko, Malta, Kypr  jsou členy EU , ale nejsou členy NATO, a veškerá obranná a bezpečnostní evropská politika  musí být slučitelná se závazky EU v NATO , ke kterým se právně zavázalo jen 19 států EU ...

Všech členských států se dále dotýká  odstavec 3 článku I –41, stipulující, že  „ se členské státy zavazují výrazně zlepšit svoje vojenské schopnosti „ , tj. pravidelně zvyšovat svoje vojenské rozpočty. Je to jediná doména, ve které  EU vyzývá členské státy, aby pravidelně utrácely veřejné finanční prostředky.

Socialističtí a sociálnědemokratičtí předáci ve svém labyrintu lží dále tvrdili, že je euroústava ideologicky  „ neutrální „  ...

Oba tábory citovaly velké principy euroústavy, klíčová slova jejich demagogie : lidská důstojnost, svoboda, demokracie, právní stát, tolerance, spravedlnost, solidarita, rovnost mužů a žen ,trvalý rozvoj, boj proti sociální výluce, zvýšená úroveň zaměstnanosti, apod.

Tyto principy jsou sice chvályhodné, avšak nemají žádný zavazující charakter, přinejlepším mohou mít jen interpretační hodnotu pro Soudní dvůr EU, bude-li ve sporu osloven.

Navíc tato práva, jako všechno v euroústavě, musí být vykládána v souladu s vyššími normami, kterými je „ konkurence a  nepokřivená konkurence „ , a čtyři  „základní“  svobody liberalismu ( svobodný oběh osob,zboží,kapitálu a služeb ) ...

Samotní pravicoví stoupenci NATO se opírají o konkrétnější ustanovení, které obsahuje část III euroústavy – jde o přesně vymezené strategie, které nepřiznávají výjimky, které figurují již v římské smlouvě z 1957, např. ony čtyři svobody, liberalizace služeb i  nad  běžně nezbytný rámec, zákaz veřejných dotací pokřivujících konkurenci, zákaz restrikcí pokřivujících konkurenci, nezávislost na ústřední bance, odmítnutí jakékoliv harmonizace sociální či fiskální, atd.

Proč tudíž socialisté a sociální demokraté podpořili tento ultrapravicový projekt, aneb jak eurolevice splynula s europravicí :

Paradoxem je, že integrace Evropy syntetizuje tradiční rozpory mezi levicí a pravicí .

Představitelé eurolevice, mj. Francois Hollande či Michel Rocard, prohlašovali, že imperativ budování Evropy zahrnuje stavět se nad sociální požadavky tradičního voličstva ...

Smlouva o euroústavě rozdělila levici daleko více než kdysi maastrichtská smlouva v roce 92, mezi zastánci NE patřil mj. bývalý premiér Laurent Fabius .

Strana Zelených na tom byla stejně, oficiálně euroústavu podpořila.

Socialistické straně vrazily nůž do zad největší francouzské odbory CGT, které  3.2.05 vyhlásily NE euroústavě ( přesněji řečeno jejich Celonárodní výbor, zatímco gen. ředitelství vyslovit svoje doporučení odmítlo v zájmu završení integrace do Evropské odborové konfederace (CES), která vyhlásila euroústavě podporu)  ...

Proč socialisté a sociální demokraté učinili tento krok „ dozadu „ ?

Tzv. pokroková levice, na kterou se pasovali, prochází krizi identity:  a) jejich imunitní obranný systém byl vážně narušen počátkem 90.let několika elektrošoky , kdy padlo sovětské impérium a jeho třídní ideologie, a skonalo socialistické hospodaření - vzniklé vakuum velmi rychle zaplnil ekonomický liberalismus, který u socialistů hbitě kolonizoval i sféru ideologickou.

b) verbální i intelektuální zmatky způsobil i politický cynismus několika erbovních postav sociální demokracie, které se podílely na zpronevěře stranických či jiných financí / „přes noc“ zázračně zbohatli

c)     další příčinou je sociologický původ oficiálních představitelů  „pokrokové“ levice,

d)     a myšlenkový posun levicových voličů : málo z nich dnes setrvává na třídní variantě, což znamená, že veškeré alternativy ke kapitalismu a k liberalismu zkouškou historie zatím neprošly.

Proto na tomto poli posetém mrtvolami se zdá být sjednocená Evropa ideální náhradou, neodpovídá sice jejich sociálním představám, ale zdá se jim, že nic jiného než sjednocená Evropa jim nezbývá ( příkladem je bývalý komunistický europoslanec Philippe Herzog, dnes již dlouhodobý přívrženec „ sociálního liberalismu „ ,třebaže uznává, že „ evropský sociální model „ silně zavádí blairismem.

Levicoví stoupenci ANO byli obviňováni z toho, že si evropskou integraci, kdy se EU spíše podobá anonymní společnosti ovládaných, pletou s někdejším dělnickým internacionalismem.

Zastánci ANO se dovolávali Victora Huga /1802-1885/ a jeho volání po Spojených státech evropských ( s hlavním městem Paříží) , ale zapomínali na to, že státní formou tohoto útvaru měla být republika ...

Rovněž prominentní Rakušan Stefan Zweig /1881-1942/ měl důvěru ve sjednocenou Evropu, třebaže na Starém kontinentu probíhaly vražedné války, nicméně v depresi nad nacismem v Evropě spáchal se svoji manželkou sebevraždu v exilu v Rio de Janeiro v 2/42 ...

Zato Karel Marx /1818-1831 LON/ byl i proti neškodné pacifistické Mezinárodní lize za mír a svobodu, založené v roce 1867 v Bernu Charlesem Lemonnierem, která 1869 publikovala Manifest za Sjednocené státy evropské, protože v ní viděl rivala První internacionály.

Již od samého počátku volání po ekonomické integraci Evropy naráželo na odpor levice.

Mezi dvěmi světovými válkami Francouz Louis Loucheur, průmyslník, jenž se stal ministrem průmyslu ve vládě Georga Clemenceau, a lucemburský ocelářský magnát  Emile Mayrisch vyzývali k vytvoření kartelů a dohod v oblasti oceli a uhlí.

1929 na půdě Společnosti národů francouzský ministr zahraničí Aristide Briand vyzval k vytvoření Evropské celní unie  - proti se postavil socialista Léon Blum a Francouzská sekce Dělnické internacionály ...

O Evropské unii se znovu diskutovalo s nevalným výsledkem 1948 v Haagu.

Později se znovu rodila za studené války již pod US ochranným deštníkem.

1954 ratifikace smlouvy ustavující Evropské obranné společenství vyvolalo bouřlivou polemiku - podrobení budoucí evropské armády velení NATO a převedení určité části suverenity na tuto organizaci rozdělilo jak levici ( ve francouzském parlamentu 53 socialistů hlasovalo pro, 53 proti ), tak pravici.

1957 bylo vytvoření Evropského hospodářského společenství podpořeno socialistou Guy Molletem – třebaže šlo o šest států s dobře fungujícím sociálním systémem, a společný trh byl bez chybičky, komunisté s Pierrem Mendesem v čele ratifikaci Římské smlouvy nepodpořili.

Od 80.let bylo budování Evropy stále více spojeno s dogmatickým ekonomickým liberalismem.

Levice, která se změnou politického poměru sil ztratila svoji ideologickou kulturu, , maskovala její nedostatek morálním poučováním – levicoví lídři, včetně euro odborů  „vedených „ Komisí EU ( Evropská konfederace odborů ), o euroústavě prohlásili, že euroústava je „ nedokonalým, ale nutným kompromisem „ ( oni sami touto nedokonalostí postiženi nebudou, na druhou stranu alternativa k Evropské unii neexistuje ) ...

Vedení levicových stran a odbory ve svých kancelářích odtrženi od reality provádějí technokratickou diplomacii, někdy s dávkou naivity, jindy s dávkou zrady pro levicovou věc.

Sjednocená Evropa se pro socialisty a sociální demokraty v jejich ideologickém úpadku stala bermudským trojúhelníkem – mizí v něm, tělem i duší , jeden levicový představitel za druhým ...

CÍRKEV a Euroústava

Náboženská svoboda jednotlivce je zaručena v článku 10 Charty základních práv.

Vatikán se vyjádřil, že EU je politická realita, jejíž ekvivalent v historii ještě neexistoval, proto nepožaduje, aby se EU stala konfesní institucí.

Nicméně za US intervence v Iráku se obě strany snažily zaštítit se Bohem.

Bůh však neodpovídá za to, co člověk jeho jménem dělá .

Podle Evangelia Césarovi nepřísluší, aby organizoval bohoslužby : Ježíš řekl : „ Dejte Cesarovi, co mu náleží, a Bohu co jeho jest.“

Biskupská komise EU (COMECE) ,která sdružuje katolické biskupy z každé členské země EU, vytyčila čtyři body :

a)     přáli bychom si, aby občané EU měli právo sdružovací nejen pro účely  politické, odborářské a kulturní, ale také náboženské.

Náboženská svoboda není jen právem jednotlivce, zahrnuje i dimenzi institucionální, proto nemůže být upřena ani církvím, ani náboženským organizacím …

V roce 02 papež Jan Pavel II po summitu v Laekenu prohlásil : „ Náboženství značně přispělo, a stále přispívá ke kultuře a k humanismu, věci, na které je Evropa velmi hrdá – proto mně připadá nespravedlivé a chybné náboženství marginalizovat“ …

b)     přáli bychom si, aby k budoucí ústavě byla připojena deklarace č. 11 ,která byla formou dodatku připojena ke smlouvě amsterodamské :

„ EU respektuje a nepoškozuje postavení církví, náboženských asociací a komunit v jednotlivých členských státech“  …

Francouzi jsou na svou republikánskou laicitu nesmírně choulostiví, nicméně  deklarace zaručuje dodržování principu odluky církve od státu .

c)      přejeme si, aby EU uznala, že nezačala z ničeho – naopak zdědila bohatou, někdy i tragickou minulost, se kterou musí jako s inventářem počítat, a musí se z ní ponaučit. Z evropské minulosti náboženská složka, zejména křestˇanská, prostě nejde vymazat …

d)     přáli bychom si, aby v preambuli ústavy byla symbolická zmínka o Bohu – protože nezmínit se o něm znamená domnívat se, že žijeme ve vakuu.

Středoevropské země jistě mají pocit, že je západní státy podepsáním jaltských dohod zradily, a ponechaly bezútěšnému osudu. Za železnou oponou čelily totalizujícímu a totalitářskému pseudostátu, který si činil nárok mít ve všem poslední slovo – ti, kdo žili v Bohu, dokázali lépe přežít, a pomáhali i disidentům , což činila i církev sama .

Nepožadujeme, aby EU uznala Boha, ale aby v preambuli zajistila věřícím možnost Boha zmiňovat, svobodu svědomí a náboženství, která umožňuje poznat limity politického systému.

Neznamená negaci principu laicity, právě naopak. V podstatě laicita znamená, že žádné náboženství nebude povinné, ale zcela určitě neznamená, že bude povinná i náboženská ignorance/nevědomost  …