Emocionální reakce lidu na smrt Majakovského bolševiky zaskočila

Stalinova „ Kulturní revoluce „ a „ Velký skok " Zatímco Bucharin v roce 1925 prohlašoval, že proletářská kultura /“proletkult“ je realistická, Trockij a Lenin považovali proletářskou kulturu za utopii

– Lenin 1923 odmítl monopolizaci jednoho proudu ( Majakovskij a spol.)  s tím, že novou kulturu nemůže vymyslet jedna umělecká sekce, která sama sebe nazývá expertem na umění,  a Trockij odmítl proletkulturu postavenou na jednom národu a jedné třídě s tím, že má být internacionální a beztřídní  - proto v 7/1925 ÚV vyhlásil, že Strana preferuje svobodnou tvorbu více uměleckých skupin, a staví se proti monopolu jedné skupiny, 1925 tak LeF –  Levyj front iskusstva skončil.

Po odstranění Lenina Stalin ustoupil od internacionalizace revoluce, a přešel na nacionalismus /revoluci v jedné zemi, a to nařízením z 12/1925. Nařízením z 1/1926 Strana odvolala svoji neutralitu vůči umělecké sféře, kterou vyhlásila v 7/1925 - ve vedení Všeruského svazu proletářských spisovatelů  1926 významně ubylo Leninových bolševiků ( Stalin Leninovy stoupence systematicky diskreditoval, a poté pozatýkal ), a přibylo Stalinových loutek, protože Stalina 1928 podpořil proti Trockému Bucharin.

Když Bucharin v roce 1934 změnil názor, Stalinova „ kulturní revoluce „  socialistického realismu z roku 1928 ( výraz „ socialistický realismus“  se poprvé objevil v listu Pravda v roce 1927), kterou vyhlásil spolu s první pětiletkou, byla v plném proudu pod taktovkou Nového LeF + komsomolců.  Soukromá nakladatelství/vydavatelství Stalin zakázal.

Stalinově „ kulturní revoluci „ již nestačila proletářská linie, vyžadovala i bezpodmínečnou glorifikaci bolševického státu, „ dvorní „ literaturu.

Lunačarský byl vyhozen a Nový LeF – Ruské sdružení proletářských spisovatelů/RAPP /1925-32/, do 1928 známé pod jmény „ Oktjabristé či Mladí gardisté „ ,  realizující proletarizaci kultury, zahájil útok proti uměleckému formalismu, žádal jen bolševické výrazy. Revoluční jazyk Majakovského a spol. zdegeneroval do pouhé stalinistické manipulace (viz Trockij „Zrazená revoluce“ z roku 1937).

Pár týdnů před smrtí, kdy na něho komsomolci ostře útočili pod záminkou formalismu, Majakovský zorganizoval v budově Komsomolu výstavu na obranu své tvorby s názvem „20 let práce „ , na které recitoval svoji báseň z roku 1913 „ A vy mogli by ? „  s tím, že  „ tuto báseň nedokáže pochopit jen nevzdělaný proletář“.  Lunačarský poté tuto báseň recitoval na jeho pohřbu.

Celý projev, který Majakovský v budově Komsomolu pronesl, byl zveřejněn až na počátku Stalinových čistek v roce 1936 v době kanonizace Majakovského.

V těchto čistkách byli RAPPisté, mj. Leopold Averbach /1903-1937/, prohlášeni za nepřátele lidu a popraveni ( spisovatel Konstantin Simonov /1915-1979/ se později přiznal, že ze strachu neodpověděl na dopis se žádostí o pomoc jednoho svého známého, a byl zaskočen, že člověk, o kterém se domníval, že  je ještě zbabělejší než on, mu nejen odpověděl, ale i posílal balíčky s penězi a s jídlem do vězení, stejně jako jiným lidem, viz kniha Wendy Z. Goldman : Vytváření nepřítele : udávání a zastrašování ve stalinském Rusku ).

Majakovský nakonec do RAPP, jehož ideovému vedení se nechtěl podřídit, s odporem vstoupil 2 měsíce před svoji „ sebevraždou „/vraždou. Kdyby chtěl spáchat sebevraždu, nevstupoval by před smrtí do Averbachova RAPP.

Stalinův režim nemohl Majakovského veřejně zavrhnout jedním prohlášením, proto se oficiální reakce lišily  - zpráva ze 14.4.1930 v listu Pravda uváděla, že Majakovský si vzal život „čistě ze soukromých důvodů, s jeho veřejnou činností sebevražda neměla nic společného. Byl dlouhodobě nemocný, a z nemoci se zcela nezotavil „ ...

Emocionální reakce lidu na smrt Majakovského bolševiky zaskočila. Jeho pohřbu v Moskvě se 17.4.30 dobrovolně bez pobídky ÚV zúčastnilo přes 150.000 lidí, za Stranu jen nevýznamní funkcionáři. Byl to největší spontánní pohřeb od pohřbu Lenina.

Petrohradský Svaz spisovatelů vybral příliš malou halu, netušil, že se na smuteční obřad k uctění památky Majakovského dostaví 10.000 lidí. Smuteční dav, vyvedený z míry, vzal budovu útokem a vyrval všechny dveře z pantů, popisuje Literaturnaja gazeta z 21.4.1930 v článku „Leningrad govoritˇo Majakovskom“ .

Místní straničtí činitelé davu slíbili, že druhý den uspořádají ještě jednu vzpomínkovou akci, a to v největší leningradské hale, byli však vypískáni, a dav požadoval, aby jim byl vydán šéf místní pobočky Svazu spisovatelů Boris Lavreňov /1891-1959/, Stalinovy ceny za literaturu z let 46 + 50, nejznámější román „41“/Sórok pěrvyj“.

Lunačarský, 1929 vyhozený z funkce ministra „ osvěty „ , ve svém smutečním proslovu tvrdil, že šlo o „ sebevraždu „ , protože Majakovský zanechal dopis na rozloučenou, ale nepřátele Majakovského varoval, aby smrt Majakovského nebrali jako Majakovského prohru.

Mnoho nekrologů vyjadřovalo údiv nad Majakovského „ nesmyslnou „ smrtí. Polský bolševik Felix Kon /1864-1941/, historik a novinář z ministerstva osvěty, v den pohřbu prohlásil, že vzít si život je slabošství, a v tom Majakovský selhal.

Před Majakovského smrtí, kdy stalinističtí kritici Majakovského cupovali na kusy, sovětská encyklopedie Majakovského charakterizovala jako „ sympatizanta bolševické revoluce, kterému byl proletářský světonázor cizí „  -  o 6 let později byl Majakovský v Encyklopedii uváděn jako „ nejvýznamnější básník bolševické revoluce „ ...

V  7/1929 časopis Ogoňok s šéfredaktorem a OGPU agentem Michailem Kolcovem odmítl na příkaz OGPU publikovat Majakovského báseň opěvující „  Sovětský pas „ ( 1929 nedostal výjezdní povolení do Paříže ),  a v 1/1930 Kolcov nezahrnul Majakovského báseň o Leninovi mezi 16 nejdůležitějších básní Leninovi věnovaných.  Den po smrti Majakovského Ogoňok spěšně Majakovského báseň Sovětský pas publikoval, stejně jako jiné listy.

Stalinisté Majakovskému nikdy nedůvěřovali, a nasadili na něj prominentního OGPU agenta židovského původu Jakova Agranova , jenž se vetřel do Majakovského literárního kroužku / 1893-1938 popraven /.

Agranov byl  speciálním agentem Lenina a Stalina na sledování a likvidaci intelektuálů – právě on 1921 zinscenoval neexistující petrohradské monarchistické spiknutí „Tagancev“ ( šéf neexistujícího spiknutí ), na základě kterého vyhladil petrohradské intelektuály, a byl hlavním vyšetřovatelem kronštadského povstání námořníků, které podpořila i část dělníků, povstání, které Lenin utopil v krvi.

1924 Agranov  zinscenoval okázalý smyšlený proces s leningradskými soudními úředníky, v 5/1928 zorganizoval  proces proti „ záškodnickým „ německým inženýrům ze šachtinských kavkazských dolů  ( Šachty, Šachtinský proces ) a 1930 proti „ kontrarevoluční „  Průmyslové straně.

Kremlu šlo o to, aby přední techničtí a vědečtí odborníci pracovali pro Stranu 24 hodin denně v gulazích, ve kterých byly k tomuto účelu zřízeny speciální kanceláře – šarašky, podřízené speciálnímu NKVD oddělení. Když k vyřešení vědeckého/technického problému potřebovali dalšího vědce, obvinili jej z kontrarevoluce a deportovali do šarašky, jejíž tým vědců jej k vyřešení problému potřeboval.

Z korespondence mezi Majakovským a Lily Brikovou vyplývá, že to byli agenti OGPU Brikovi, kteří Agranova  do jejich sdíleného ( Majakovského ) bytu přivedli, ale již předtím Majakovského s Agranovem seznámil OGPU funkcionář Valerij Gorožanin, se kterým Majakovskij 1927 na dovolené v Jaltě napsal filmový scénář Jak se Britové zmocnili perské ropy, a kterému věnoval báseň „Dzeržinského vojáci“  k 10.výročí Čeky, zatímco Gorožanin mu věnoval pistoli Mauser ( viz kniha Bengt Jangfeldt : Mayakovsky : A Biography ).

Agranovým úkolem bylo zlikvidovat Majakovského pro veřejnost přijatelným způsobem.

Literární kritik Ivanov Razumnik /1878-1946 Mnichov/ ve své mnichovské publikaci tvrdí, že Agranov odnesl z místa činu pravý dopis v obálce, který Majakovský napsal neznámo komu krátce před smrtí.

Razumnik byl šéfem literárního kroužku Alexandra Bloka /1880-1921 zavražděn, pranýřoval bolševiky, že jej zklamali a pošlapali veškeré lidství, jeho manželkou byla Mendělejova dcera/ a Sergeje Jesenina /1895-1925 zavražděn/.

Razumnik se účastnil bolševického puče, počátkem 30.let byl zatčen pro šíření idejí narodniků  a deportován do vyhnanství, v 10/1941 byl zatčen nacisty a  internován v KL, po osvobození emigroval do Mnichova.

Z Majakovského soukromého archívu krátce po jeho smrti zmizely všechny dopisy, které mu napsala Tatˇána Jakovlevá z Paříže, mladičká modelka, do které se bláznivě zamiloval.  Zmizel i filmový záznam z místa činu Majakovského „sebevraždy“, který natočili kriminalisté, a 10 dní po zahájení vyšetřování byl zavražděn hlavní vyšetřovatel.

Při ohledání místa „sebevraždy“ zmizel i rukopis nedokončené básně Plocho!/Špatně !  k 10. výročí revoluce, o které se Majakovskij 1928 zmiňuje, že ji má rozepsanou v novelizované verzi své autobiografie „Já sám (1928), zatímco bolševici po jeho smrti tvrdili, že ji nikdy nepsal.

Když bezprostřední šok z jeho „sebevraždy“ odezněl, ministerstvo osvěty 27.7.1930 vydalo výnos, ve kterém odmítlo přiznat finanční podporu Majakovského poslední vdané družce Veronice Polonské, jak si to Majakovský ve své údajné závěti přál. Finanční příspěvek od státu dostala jen Majakovského matka a jeho dvě sestry, a Majakovského bývalá milenka čekistka Lily Briková.

Veronika Polonská ve svých Pamětech z roku 1938 píše, že se musela zřeknout jakýchkoliv náznaků, že by měla s Majakovským cokoliv společného, a neúčastnila se ani jeho pohřbu, protože ji Lilly Briková vyhrožovala odvetou, přijde-li na pohřeb.

Dva měsíce po pohřbu Majakovského byla jeho díla jako „ nevhodná a pedagogicky bezcenná „ odstraněna z veškerých knihoven pro děti a mládež, a to na základě stranického nařízení publikovaného v čas. Literaturnaja gazeta dne 10.7.1930.

RAPP se vyjádřilo ke smrti Majakovského v článku „ Od vedení RAPP “ publikovaném v Izvěstijích 16.4.1930, a poté koncem roku 1930 v Úvodu Majakovského Pamětí, ve kterém vedení RAPP přiznalo klíčový význam Majakovského v revoluční poezii bolševické revoluce, avšak  „ zbabělou sebevraždou prokázal, že stále bojoval s individualismem, který v proletářské kultuře nemá co dělat, protože sám v reakci na smrt Jesenina napsal, že: “ Zabít se je lehké, obtížné je život budovat „.

Lunačarský ve svém nekrologu obvinil RAPP z nefér kritiky vůči Majakovskému.

V Leningradu, které bylo centrem avantgardní opozice vůči stalinistické RAPP, vyšel v 4/1930 první a poslední speciální výtisk nestranické tiskoviny s názvem „Vladimír Majakovský“ s články, útočícími na vedení RAPP, zejména článek B. Solověva , s tím, že v době revoluce byl Majakovský jediným umělcem, který revoluci poskytl účinnou propagandu.

RAPP bylo v názoru na Majakovského rozpolcené, většina tvrdila, že Majakovský nebyl proletář, ale individualista a anarchista, zatímco menšinová část se ztotožnila s nekrologem zveřejněným Asejevem, Tretjakovem, Rodčenkem a Kirsanovem 15.4.30 v listu Pravda ( číslo 104), s nadpisem Památce přítele, jenž v duchu stranické linie zdůrazňoval soukromou povahu Majakovského „sebevraždy“ ( Strana Majakovského zavraždila, proto jí nevyhovovala tvrdost přístupu vedení RAPP z důvodu, aby nepobouřila veřejné mínění) .

Ti, kdo tento nekrolog v listu Pravda číslo 104 podepsali, se připojili k nekrologu  zveřejněném 17.4.30 v čas. Literaturnaja gazeta, který byl v rozporu s nekrologem vedení RAPP o Majakovském  - tvrdili, včetně redaktora čas. Literaturnaja gazeta Olchovoje,  že je nesmyslem říkat, že Majakovský měl problém s přijetím revoluce, protože byl její součástí od samého počátku.

Na Olchovoje si vedení RAPP stěžovalo v dopise Stalinovi ze 26.4.30, že jim odmítl zveřejnit jejich nekrolog, třebaže byl členem vedení RAPP – proto jej v 6/1930 vedení RAPP vyloučilo.

Dopis Stalinovi byl podepsán  Leopoldem Averbachem /1903-1937 popraven/, Vladimírem Jermilovem /1904-1965/, Vladimírem Kiršonem /1902-1938 popraven/, Jurijem Libedinským /1898-1959/, Alexejem Selivanovským /1900-1938 popraven/, filmovým teoretikem Vladimirem Sutyrinem a Fadějevem.

V dopise si stěžovali na příliš „ měkký“ přístup Strany v její reakci na sebevraždu Majakovského s tím, že mladou generaci, která si myslí, že byl Majakovský vzorem proletářského spisovatele, jenž přesto spáchal sebevraždu, dezorientuje.

Vedení RAPP si v dopise Stalinovi stěžuje, že Strana RAPP v jeho kritice Majakovského nepodpořila, zejména tím, že list Pravda a Literaturnaja gazeta odmítly zveřejnit oficiální odpovědˇ  RAPP na sebevraždu Majakovského.

V dopise RAPP požaduje přímý zásah Stalina a ÚV proti těm komunistům, kteří nejen neopravili svůj mylný postoj ke smrti Majakovského, ale dovedli ho do krajností.

I mrtvý Majakovský tak narušoval diciplínu RAPP - v 6/1930 vypukl v RAPP chaos, když se od RAPP odtrhla avantgardní menšinová frakce, a založila „nezávislé“  UTFRONT s členy od konstruktivistů (funkcionalismus) přes komsomolské básníky renegáty po staré vedení Svazu VAPPI, sesazené v roce 1926.

UTFRONT  spolupracovala s bývalými kolegy Majakovského z LEF, a také Olchovojem založená LIFTFRONT si Majakovského patentovala jako svůj politický a umělecký symbol.

Polemika vedení RAPP s podporovateli Majakovského vyvrcholila v článku s názvem „Čí je Majakovský ?“ z 11.4.1932, ve kterém Averbach a ideolog proletkultu Alexej Selivanovsky v čas. Literaturnaja gazeta prohlašují, že podpora Majakovského signalizuje nepochopení směru vývoje proletářské kultury  - 23.4.1932 Stalin náhle a překvapivě RAPP rozpustil, 1937 pozatýkal jeho vedení, které v letech 1937-38 popravil pod záminkou, že jsou přívrženci Trockého.

26.5.32 Vladimír Kiršon /1902-1938 popraven / v dopise Stalina a Kaganoviče informuje o splnění požadavku Strany s tím, že z RAPP bylo vyhozeno celé jeho vedení, a s nimi všichni spisovatelé a literární kritici, kteří sdíleli názory vedení RAPP, kteří  nesmí být již nikdy zaměstnáni v žádné redakci, kromě Fadějeva ( vyhozené vedení RAPP své oponenty neustále obviňovalo z úchylek  – mj. Alexandra Voronského /1884-1937 popraven/, prominentního stranického redaktora, odstraněn 1927 jako trockista, Valeriána Pereverzeva /1882-1968/, marxistický literární historik, odstraněn 1929 z důvodu svého marxistického přesvědčení, povolen byl jen stalinismus, či ze stejného důvodu  marxistického filozofa  Abrama Deborina /1881-1963/).

Zvláštním případem RAPP  byl Alexandr Avdejenko /1908-1996/, ” prací převychovaný” mladý delikvent, jenž s podporou Gorkého 1933 napsal autobiografický román Miluji, který se stal bestsellerem.

Avdejenko se spolu s Gorkým účastnil OGPU “ výletu “  k Bělomořskému kanálu, budovanému holýma rukama vězňů gulagů,  i sjezdu spisovatelů 1934.

Získal značná privilegia, byt i peníze, ale 1936 jeho druhý román Osud, byl přijat již bez nadšení, a za scénář k filmu Zákon života (1940) jej Stalin osobně před členy ÚV a spisovateli tvrdě zkritizoval – byl vyloučen ze Svazu spisovatelů  a přišel o veškeré výhody.  Živil se jako horník.

1941 se přihlásil na frontu jako dobrovolník, 1943 mu Stalin povolil návrat s tím, že v rámci socialistického realismu napíše několik budovatelských románů, což učinil. V roce 1989 napsal román Trest bez zločinu, svoji životní zpovědˇ.