Dálkové bombardéry, sen a realita nacistické říše

Nejen chaotická byrokracie Třetí říše zaručila , že dálkové bombardéry Me 264 nikdy nebyly sériově vyráběny, definitivně od sériové výroby továrna WM upustila v 8/44 , třebaže Hitler s bombardérem dále počítal, a všude prohlašoval, že s tímto letounem „ pomstíme 1000x všechna naše rozbořená města „ …  

Skutečnost byla taková, že Göring sice na průmyslnících požadoval dálkový bombardér, který by mohl zasáhnout východoamerické pobřeží, ale finanční podpora ze strany Třetí říše byla ještě na konci 30.let mizivá (stejně jako později finanční podpora kosmickému programu Wernera von Brauna ze strany US vlády, nejen bolševické družice již létaly na oběžnou dráhu, zatímco US kosmický program finančně rozjel až JFK , přesto o 6 let později, když Washington finančně krvácel ve vietnamské válce, byli Američané/US již  „ na Měsíci “ ) …

Němečtí vojenští stratégové neprojevovali o letectvo valný zájem – v jejich plánech hrálo jen podpůrnou úlohu při zajištˇování postupu armády, a protože genštáb Wehrmachtu, navzdory přáním Göringa, se neplánoval vylodit v US, pro evropská bojiště genštábu stačily bombardéry středního doletu, zejména když za cenu jednoho dálkového měli dva a půl bombardéru středního doletu …

Teprve když se Blitzkrieg Třetí říše vyčerpala, konflikt se vlekl, a obě strany se snažily vyhrát válku odříznutím protivníka od zásobovacích linií, filozofie genštábu Wehrmachtu o nepotřebnosti dálkových bombardérů se začala jevit jako zásadně chybná …

Teprve v 8/40 armádní genštáb rozhodl, že Wehrmacht potřebuje pro své africké tažení dálkový bombardér, druhý den nato Göring vážně oznámil, že jeho Luftwaffe zaútočí na východní pobřeží US z Francie, a k tomuto taktéž potřebuje dálkový bombardér …

Spojenci se německého dálkového bombardéru báli a Messerschmittovu továrnu v Augsburgu masívně bombardovali, aby zničili jeho prototypy.

Po válce Britové zatkli testovací piloty, kteří jim při výsleších potvrdili, že jeho vlastnosti byly takové, že se báli oprávněně …

Hitlerův prominentní Me264 měl rozbombardovat východoamerická pobřežní města a zbrojní průmysl rozmístěný kolem Great Lakes , jak např. potvrzují briefingy nacistického námořnictva , mj. ze dne 14.11.40, ve kterém se uvádí , že „ Hitler chtěl v případě války s US bombardovat východoamerické pobřeží z Azorských ostrovů, aby Washington přiměl, aby začal budovat protileteckou obranu, místo aby Britům dodával dělostřelecké batérie …

Podobné citace uvádějí deníky Wehrmachtu , které shromáždil major a budoucí historik Percy Ernst Schramm.

Také deník gen. Wehrmachtu Gerharda Engela, jenž se účastnil Anschlussu Rakouska, obléhání Leningradu,  operace Bagration , a mnoha dalších bitev, uvádí Hitlerovu poznámku ze dne 24.3.41, že „ teror proti US městům je nezbytný, abychom US Židy, kteří vyhrožují financováním války, naučili, zač je toho loket  „ …

Když Hitlera v 4/41 navštívil japonský ministr zahraničí Yosuke Matsuoka, Hitler jej ujištˇoval, že Německo proti US povede lítý boj ponorkami a dálkovými bombardéry, a totéž vykřikoval před námořními veliteli na poradě ze dne 22.5.41, jistý si svoji Blitzkrieg proti Kremlu , kdy volal po obsazení Azor a Kanárských ostrovů, „aby útok proti US mohl být uskutečněn ještě na podzim 41 „ …

Přesto téhož dne 22.5.41 Hitler svému ojedinělému osobnímu příteli diplomatu Waltheru Hewel /1902-2.5.45/ svěřil, že „ jestliže tažení do Ruska nevyjde, tak je stejně všechno ztracený“ …

K bombardování NYC BER potřeboval bombardéry s dalekým doletem – šestimotorový firmy Focke-Wulf/Fw zůstal jen na rýsovacím prkně, zatímco Messerschmittův Me 264V-1  s doletem něco pod 15.000 km , byl vybaven nosičem bomb, prototyp byl testován v 12/42.

Tajná zpráva společnosti WM z 12.41  výslovně uvádí, že „ US bombardér může být pro speciální účely použitý ještě před dovršením testovacích letů „ – ale WM, přítel Führera, nasliboval příliš mnoho – k prvním testovacím letům ( mělo jich být přes 70) došlo až o rok později – v 12/42.

Také firma Junkers, „zkonfiskovaná“  ze strany Luftwaffe, pracovala na US bombardéru.

Prozatím úspěšně vyráběla bombardér středního doletu Ju-290, a vyvíjela šestimotorový Ju-390, největší bombardér 2.sv.v., byl 2x větší než B-29 Superfortress, a pro důmyslné řešení mohl vzlétat i s velkým nákladem z nekvalitních letištˇ s krátkou délkou RWY/dráhy.

Firma Junkers vyvinula obří Ju390, šestimotorovou variantu Ju290, zejména pro námořní průzkum + vojenský transport, testovány byly nad územím Německa a Protektorátu Böhmen und Mähren, jeden z prototypů doletěl z Bordeaux k US pobřeží, poté se vrátil – o 6 měsíců později spojenečtí sabotéři program firmy Junkers zničili …

Prof.ing. Hugo Junkers /1859 -1935/ byl socialista a pacifista, který si nerozuměl s žádnou německou vládou, v roce 1917, aby zvládl zakázky pro frontu, byl německou vládou donucen se spojit s Anthony Fokkerem /pilot + letecký mechanik 1890-1939 na meningitidu / z nizozemské Východní Indie/dnes Indonésie, jenž za 1.sv.v. pracoval pro německou vládu , poté pro NL, nakonec se v roce 22 stal US občanem, jeho druhá žena spadla v roce 29 záhadně ze schodů a zabila se/její smrt byla vyšetřována.

Junkersův letoun J.I s opancéřovaným trupem,který chránil  motor , pilota a pozorovatele/přezdívka  „ opancéřovaná vana , byl nejlepším letounem 1.sv.v.  - pravděpodobně jej okopíroval Sergej Iljušin ve svém Il-2 Šturmovik (Junkers měl v MOW svoji pobočku) , ale také Andrej Tupolev a US William Stout se inspirovali v modelech Huga Junkerse.

V roce 45 bolševici obsadili továrnu Junkers v Dessau, a zmocnili se všech tří prototypů tryskového těžkého bombardéru  Junkers 287 ( vyvíjen poté v SU), taktéž zcizili konstrukční plány Junkers EF 132 ( po válce svědci z Argentiny tvrdili,že tajemný letoun Junkers viděli v celé kráse na letišti Gualeguay v provincii Entre Rios, v tom případě by se však Falklandy nazývaly Malvíny, nicméně po válce vítězné mocnosti produkovaly nadzvukové letouny nacistických inženýrů pod názvy vlastních konstrukčních kanceláří) …

V roce 26 se Junkersovi nepodařilo dostat kontrakt od bolševické vlády v Kremlu, ani splatit včas vládní půjčky, takže přišel o většinu kontroly nad svojí firmou …

V 1/33, jakmile se nacisté dostali k moci, okamžitě požadovali převzetí celé firmy, včetně vlastnictví nad Junkersovými patenty – podvolil se až po hrozbě vězením, do kterého jej stejně v roce 34 zavřeli ( domácího vězení), o rok později Junkers zemřel, a kontrolu nad jeho firmou převzala Luftwaffe .

Willy Messerschmitt/1898-1978/, jeho nevlastním otcem byl US malíř a prof. Mnichovské akademie výtvarných umění Carl von Marr/1858-1936/, spolupracoval s Friedrichem Harth, dokud se tento těžce nezranil, a nezačali mít spory.

Nejdůležitějším a nejmasovějším Messerschmittovým letounem byl Bf 109 z roku 34, další letoun, původně nazývaný Bf 109R /BFW (Bayrische Flugzeugwerke v Augsburgu), později přejmenovaný na Me209 držel až do roku 69 rychlostní rekord turbovrtulových letadel.

Firma Messerschmitt  také postavila první tryskový letoun  Me262.

Dvě lehká dopravní letadla M20 Deutsche Lufthanse spadla krátce po nákupu, a protože v jednom z nich v roce 29 zemřel přítel šéfa nákupu Lufthansy Erharda Milche, Milch se stal úhlavním nepřítelem Willyho Messerschmitta/WM.

V roce 31 kvůli stažení objednávek na další letadla M20 ze strany Milche, firma Messerschmitt zkrachovala ,

V roce 33 s příchodem nacistické vlády, Erhard Milch, kterého Hitler jmenoval šéfem  Reichsluftfahrtministerium/RLM, přímo odpovědným Göringovi, musel firmu WM se skřípěním zubů vzkřísit, třebaže Messerschmitta  ponížil tím, že mu nařídil, aby stavěl letouny v licenci Heinkel , ale WM prokázal stejnou dávku politického machiavelismu jako Milch, a našel si cestičku přímo ke Göringovi, nadřízenému Milche …

Milch Messerschmitta ujištˇoval, že od něho žádné státní zakázky nedostane, proto WM uzavřel smlouvu s Rumunskem na  vysoce moderní letouny M36 + 37, což Milch nazval zradou, WM veřejně označil za  „zrádce Říše“ , a poslal na něj Gestapo …

Gestapo nevyslýchalo jen WM, ale i šéfy z BFW, avšak po intervenci Croneisse, Göringova kámoše z 1.sv.v,  zájem Gestapa o WM skončil - Messerschmittovy kontakty na Rudolfa Hesse, a přes Theo Croneisse i na Göringa a Alberta Speera, jej tak zachránily před osudem Huga Junkerse, kterému Milch rovněž nemohl přijít na jméno …

WM vzápětí pro firmu BFW vyprojektoval úspěšný Bf 108 Taifun, ze kterého vznikl stíhací letoun Bf109.

Od roku 36, kdy WM získal od Theo Croneisse kontrakt na Bf109, třebaže Milch Messerschmittovi zakázal se o kontrakt ucházet, se WM stal dvorním dodavatelem ministerstva letectví, od roku 38 se WM stal šéfem BFW, kterážto firma byla přejmenována na Messerschmitt AG ( do té doby mu firmu BFW nedovolil převzít Milch, proto až do 7/38 musela letadla WM používat předponu Bf ) .

Po válce byl WM souzen denacifikačním soudem za to, že jeho továrna používala otrockou práci, po dvou letech vězení byl propuštěn, a opět se stal šéfem své firmy, ale protože do roku 55 Německo letouny nesmělo vyrábět,  WM pro Německo vyráběl všechno od šicích strojů po automobily, a letouny projektoval pro Španělsko …

V roce 68 se jeho firma sloučila s firmou Bölkow, v roce 69 s firmou Hamburger Flugzeugbau, a vznikla tak MBB/Messerschmitt-Bölkow-Blohm , které šéfoval do roku 70.

Gen. Milch ( v 1.sv.v byl  jen leteckým pozorovatelem, nikoliv pilotem) byl jedním z mála Židů ve vysoké funkci Wehrmachtu ( když se Gestapo začalo o Milchův židovský původ v roce 35 zajímat , šetření osobně zastavil Göring, jenž pro Gestapo obstaral přísežné prohlášení od Milchovy matky, že „ Anton Milch nebyl generálovým biologickým otcem, ani otcem jeho 6 sourozenců „, takže mu Hitler osobně vystavil potvrzení o etnické čistotě, zatímco Göring pronesl pamětný výrok  „ Wer Jude ist, bestimme ich/Já určuji, kdo je Žid“  ( jinak platilo, že Židem je dítě narozené židovské matce , ale i ten, kdo má 3-4 židovské prarodiče, bez ohledu na to, zda  konvertovali na křest´anství, prohlašovaly Rosenbergovy rasové zákony/Nürnberger Gesetze, vyhlášené 15.9. 35 na sjezdu NSDAP  v Norimberku)  …

V Hitlerově armádě působilo asi 150.000/160.000 „Mischlinge/kříženců“  ( kteří si zažádali o potvrzení etnické čistoty/čistoty krve – Deutschblütigkeitserklärung ) , tj. poloŽidů či Židů z 1/3, ale většina z nich nedosáhla důstojnické hodnosti, šlo o mladíky, kteří se cítili být Němci do morku kostí, jejich židovští příbuzní tak asi nespadli pod protižidovské zákony, protože se zachovaly dopisy mnoha z nich, kteří si se svými židovskými příbuznými po celou dobu války dopisovali …

PoloŽidem byl nejen gen. Milch, ale i gen. Helmut Wilberg, gen. Johannes Zuckertort, pluk. Walter H. Hoellander, velitel Paul Ascher ( účastník OH z roku 36, dělostřelecký důstojník na bitevním křižníku Graf Spee, vězněn v 12/39 v Argentině, přesto utekl do Německa, poté byl na křižníku Bismarck, který byl potopen na své první plavbě 27. 5.41, na palubě zemřel i 42letý Ascher), z 1/3 námořní kapitán  Bernhard Rogge, který jako mnozí další Němci byl nucen si zažádat o potvrzení etnické čistoty, protože měl jednoho židovského prarodiče … 

Rogge byl jedním z mála námořních velících důstojníků ( Atlantis) , kteří nebyli po válce souzeni, protože posádku UK lodi,kterou v 7/41 potopil, vzal na palubu jako válečné zajatce, a ta svědčila v jeho prospěch.

Po válce po 10letém zákazu činnosti se stal admirálem, a jako takový působil i v řadách NATO …

Ovšem na Hitlerovy dýchánky chodili i generálové, kteří měli za manželky poloŽidovky, a to i se svými polovičkami, mj. gen. Gotthard Heinrici …

Gen. Milch se tak horoucně snažil, aby podal důkaz o své oddanosti Říši, že ještě před kapitulací Francie Hitlerovi nabízel, že „ povede sebevražedné komando, které vše připraví pro vylodění nacistů na britském pobřeží „ …

Za tuto verbální statečnost mu Hitler po kapitulaci Francie udělil hodnost polního maršála/Generalfeldmarschall a funkci Vrchní letecký inspektor, ve které dohlížel na výrobu letounů , ale jeho osobní hyper angažovanost, založená ne totální nekompetenci, měla za následek, že Luftwaffe ztratila svoji původní převahu ve vzduchu  …

Milch měnil technické požadavky na letouny ze dne na den, a WM se nemohl soustředit na jejich výrobu, která navíc nestačila frontovým požadavkům z důvodu, že práce v Messerschmittových továrnách nebyla podrobena válečnému režimu, ale i za války se dbalo na dodržování pracovní doby, víkendů, do továren nebyly nasazeny ženy, takže v letech 42-43 německá letecká výroba zaostala jak za spojeneckou, tak za bolševickou, a na tomto zaostání nezměnilo nic ani nasazení otrocké pracovní síly …

V roce 44  se gen. Milch přidal ke dvojce Goebbels/Himmler, kteří u Hitlera prosazovali odvolání maršála Göringa z funkce, což Hitler v této době odmítl, takže z funkce vyletěl Milch, jenž až do konce války úředničil na ministerstvu Alberta Speera, jehož reformy objem vyrobených letounů zvýšily, ale pro Říši bylo již stejně pozdě …

Gen. Milch byl zatčen spojenci 4.5.45  na baltském pobřeží při svém pokusu o útěk do Skandinávie.

Když předával britskému/UK podplukovníkovi speciálního komanda Dereku Mills-Roberts /DMR svoji zlatou maršálskou hůl, tento, znechucený tisíci mrtvol vězňů z koncentráků, kterými byly baltské břehy posety, několikrát touto hůlkou udeřil obtloustlého invalidu Milche do hlavy, čímž mu způsobil menší frakturu lebky ( negacionista David Irwing k tomu dodává, že podle Milchova deníku zlatou maršálskou hůl DMR Milchi ukradl, a jeho dcera ji Milchově rodině poté nabídla k odkupu, taktéž mu podle Milche a Irvinga  zcizil zlaté pouzdro na cigarety a zlaté hodinky - třebaže tuto epizodu s holí DMR přiznal svému vydavateli William Kimber, později ji popřel ( DMR zemřel v roce  1980).

DMR se v 3/41 účastnil úspěšného obsazení norských Lofoten Islands, za což byl povýšen na podpluk., ale i tragicky neúspěšné mise ze 8/42 Operation Rutter/Jubilee, jejímž cílem bylo obsadit Němci okupovaný francouzský přístav Dieppe ( v rámci akcí proti Hitlerovu „ atlantickému valu“ ). V této mini invazi mělo UK komando zajistit boky kanadské pěchoty při jejím vylodění vyřazením německých pobřežních baterií – akce skončila neúspěšně za těžkých spojeneckých ztrát …

V roce 47 byl Milch odsouzen k doživotnímu vězení, v roce 51 byl jeho rozsudek změněn na 15 let, byl však propuštěn již v roce 54 …

V roce 37 si Hitler u Messerschmitta objednal dvě letadla s dalekým doletem, která mu měla být dodána do roku 40 – V1, kurýrní letadlo, a V2, Führerovo letadlo/lidově přezdívané Adolfine, ve kterém Hitler zamýšlel dopravit olympijský oheň v roce 40 osobně do Tokia …

Mussolini, jenž se o Hitlerově záměru dozvěděl, si pořídil podobné letadlo Savoi, vyrobené v Itálii, které během 2.sv.v. létalo na trase Řím-Tokio bez mezipřistání …

Po vypuknutí 2.sv.v. bylo jedinou prioritou vojenské využití letounů, proto Führerovo letadlo Me261 , jehož první let se uskutečnil v 12/40, bylo postupem času přeměněno na Me264 Amerika …

Tendr z roku 41, jehož vypsání německým průmyslníkům zvěstoval již Göring v roce 38,  vyžadoval 4motorový letoun, který by unesl pět tun bomb.

Vznikly 4 verze, nejtěžší představovala 14 tun nákladu a dolet 11.500 km ( letecká vzdálenost do NYC z francouzského Brestu)  …

WM kontrakt z roku 41 na postavení šesti prototypů získal, a bylo mu řečeno, že   když bombardér bude splňovat všechny zadané parametry, německá vláda si objedná dalších 24 kusů „US „ bombardéru .

WM se v jejich designu částečně inspiroval experimentálními zaoceánskými lety německých civilních kurýrních čtyřmotorových letadel Focke-Wulf ze 30.let .

WM sliboval i šestimotorovou verzi bombardéru pro zvýšení doletu a nákladu.

Technický nákres „Amerického bombardéru“  z roku 44 od Fritze Nallingera, inženýra Daimler-Benz, je v knize „Die deutschen Flugzeuge 1933-1945“.

Firma Heinkel se svým úspěšným bombardérem středního doletu He 177 pracovala na čtyřmotorovém US bombardéru  He 277 , zatímco firma Focke-Wulf vyvíjela šestimotorový US bombardér Ta400, a firma Horten svůj šesti motorový US bombardér Ho18 …

Firma Heinkel v roce 39 podvodně vyrobila první vojenský tryskový letoun He-178 ( letěl v 8/39) , když prof. Ernst Heinkel, letecký návrhář, podvodně obdržel kopii Schaubergerova patentu, skutečného zakladatele tryskového věku, a zjistil, jak vyrobit tryskový motor, ale protože nepochopil základy, jeho první motor explodoval, poté usiloval o Schaubergerovu spolupráci, Schauberger však spolupracovat odmítl .

V roce 41 maršál letectva Ernst Udet /1896-1941/, letecké eso z 1.sv.v. , odpovídající za výzbroj Luftwaffe, poskytl firmě Heinkel peníze na výzkum a vývoj , ale v 11/41 , kdy Blitzkrieg v Rusku přešlapovala,  údajně spáchal sebevraždu a zastřelil se ( Göring na svého kamaráda z boje, jenž propadl alkholismu, hodil veškerou vinu za prohraný boj Luftwaffe o Británii, i zaseknutí se Luftwaffe v Rusku, třebaže již na počátku války potřeby Luftwaffe daleko převyšovaly možnosti výroby), takže z výzkumu, jak řešit „energetickou krizi“ , sešlo.

Udet, jenž se o politiku a NSDAP vůbec nezajímal, vstoupil do NSDAP až v roce 39 jen proto, že mu Göring slíbil koupit v US dva nové letouny Curtiss Hawk pro jejich  „ vyhodnocení“, takže se Udet rozhodl pro střemhlavé bombardéry Ju87/Stuka, které na olympijských hrách v BER v roce 36 tvořily součást letecké přehlídky, přestože polní maršál Wolfram von Richthofen /1895-1945 / v roce 36 doporučil, aby se s jejich vývojem skončilo.

Richthofen byl spojen s plánem Reichswehru z roku 32 vyrábět rychlé/Schnellbomber bombardéry, nikoliv těžké, jak požadoval Göring a Wehrmacht, dále Udet a Göring preferovali multifunkční letouny, Richthofen , Göringův bývalý nadřízený, specializované a snadné pro masovou výrobu .

Göring s Udetem se aristokratického maršála zbavili jeho jmenováním šéfem Legie Condor, kdy jej poslali do Španělska pomáhat Frankovi ( Göring preferoval opilce a playboje jako byl on sám, navíc Göring s Udetem byli z Bavorska, Richthofen ze Slezska) .

Také první náčelník genštábu Luftwaffe Walther Wever /1887-1936 při letecké nehodě, jeho syn , pilot stíhačky, zemřel v akci v 4/45/ věřil v éru bombardérů, ale na rozdíl od Göringa a Udeta, neprosazoval menší bombardéry středního doletu, ale již v roce 34 velké strategické s dalekým doletem, jejichž vývoj však zemřel spolu s ním ( včetně „Uralského“  bombardéru) – jediným těžkým dálkovým bombardérem Luftwaffe byl Heinkel He177A , jehož výroba však byla ztížena tím, že Göring s Udetem požadovali, aby uměl i precisní střemhlavé bombardování, které ve Španělsku předváděl Ju87, takže tyto nerealistické požadavky na tak velký letoun se velmi negativně zapsaly do jeho designu, a vyřadily jej z běžného používání pro strategické bombardování.

První zkušební let prototypu Ju-390 se uskutečnil 20.10.43 ( ruské webové stránky hojně citují 8/43, zkušebním pilotem byl Hans Werner Lerche) , proběhl skvěle, takže Luftwaffe si k těmto dvěma prototypům objednala dalších 26 kusů.

Zatímco byly podle oficiální historie postaveny tři prototypy Me264, dva prototypy Ju390, a 8 prototypů He277, Ta400 ani Ho18 se nedostaly ani k testům ve větrném tunelu …

Některé zdroje uvádějí, že ve skutečnosti bylo vyrobeno 11 prototypů Ju390, které byly využívány i k tajným letům 2.letky KG200 z ruské kosmopolitní Oděsy ( osvobozena RA v 4/44) do čínských měst v Mandžusku obsazených Japonci ( tajná německá technologie byla s Japonci měněna za čínské suroviny), podle dochovaných dokumentů Luftwaffe 29.6.44 zaplatila za 7 kusů kompletních Ju-390, které převzala ve vší parádě   …

Jeden prototyp Ju390 V1 stál v Mont de Marsan , druhý v Praze, další v Norsku, jeden měl rezervovaný Himmler, další jeho pravá ruka Kammler ( Air Progress Magazine z roku 65), ale záhadou je, proč SS zakázala pilotovi Hans Baurovi, aby Ju-390 byl používán jako Führerflugzeug …

Do Prahy byl  podle letového deníku zkušebního pilota Hans-Joachima Pancherz (*1914) převezen okamžitě poté, co byl předveden 26.11.43 Hitlerovi, a podstoupil zde do 3/45 několik zkušebních letů, včetně doplňování paliva za letu ( tento manévr Hans-Joachim Pancherz potvrdil v roce 69 ve svém rozhovoru pro UK list Daily Telegraph s tím, že s ním pro tento účel v 2/44 osobně letěl do Kapského Města ( do roku 48 létal pro US, poté pro Švédy) …

Kössler a Ott , šiřitelé oficiální CIA linie, proti které tvrzení Pancherze jde, s Pancherzem osobně o tomto jeho rozhovoru mluvili, nicméně neměli odvahu prohlásit, že Pancherz lže, proto své dilema vyřešili tím, že jeho tvrzení ve svých „bádáních“ zcela ignorují …

Podle oficiální historie byl jeden tento letoun zničen v Dessau, kam se vrátil v 11/44, ještě před příchodem Američanů.

Dokumenty z továrny Junkers s datem 6.10.44, které se vztahují k licenční výrobě v Čechách, zahrnují i další složky, které nepatří k Ju-390, neexistuje žádný důkaz, že by Ju-390 byl jen jeden či jen dva.

Důvod, proč existuje jen fotografie Ju-390 GH + UK je pouze ten, že tento letoun byl Hitlerovi předveden 26.11.43 v Insterburgu, fotografie Ju-390 RC+DA pochází od námořníka UK obchodního lodˇstva , a byla pořízena ve Středomoří .

Tvrzení, že existoval jen jeden prototyp pochází z poválečného svědectví dvou klíčových svědků – 25.9.45 před UK válečným soudem vypovídal šéfkonstruktér a technický ředitel Junkers prof. Heinrich Hertel, že 2.prototyp nebyl dokončen, a proto vůbec nevzlétl , což potvrdil hlavní zkušební pilot Junkers kpt. Hans Joachim Pancherz, ale vtip je v tom, že Britové nepoložili tu správnou otázku, takže oba technicky ani nemuseli lhát – Luftwaffe, mj. podle Pancherze, totiž rovnou přešla k sériové výrobě Ju-390 A …

A zatímco se historici v rámci oficiální linie přou, zda letěl jeden či dva prototypy, Kreislingová/Reitsch tvrdila, že bylo vyrobeno 11 kusů Ju-390, a všechny úspěšně létaly, uznávaný autor Manfred Griehl ve své prestižní knize Luftwaffe nad Amerikou tvrdí, že německé archívy jasně dokladují přinejmenším to, že firma Junkers dostala  29.6.44 od ministerstva letectví/RLM zaplaceno za 7 kusů Ju-390 …

V této knize Griehl uvádí :“ V 10/43 major Hoffmann(GL/C/E2) dostal rozkaz, aby zahájil výrobu Ju-390, aniž by nejprve byly vyrobeny prototypy . Milch prohlásil, že  první vyrobený letoun z této řady bude podroben běžným testům .První vyrobený stroj Ju-390 byl předveden Göringovi 5.11.43, a další testovací zkoušky pokračovaly na ruzyňském letišti v Praze.“

Další úryvek z jeho knihy : „ 1.12.43 Luftwaffe QM-General  již vykazovala první výrobní řadu Ju-390 V2 s tím, že první stroj měla mít k dizpozici koncem 10/44, 3 další v 11/44, 5 v 12/44, atd. až do 3/46 . Zpráva datovaná 3/44 dokládá, že Junkers měl dodat 26 kusů Ju-390, zpráva z 5/44 dokládá, že Junkers měl pro Luftwaffe vyrobit 111 kusů Ju-390 „ …

Další úryvek :“ Kvůli všeobecně špatné situaci na frontě veškerá výroba na těchto letounech byla zastavena v 6/44, přičemž 29.6.44 KdE Rechlin překvapivě letouny Ju-390 pohanil s tím, že nejsou vhodné  jako dálkové bombardéry, protože zamýšlený náklad by přetížil nosné plochy, + citoval další nedostatky. Vzápětí v 6/44 Junkers dostal zakázku na Ju-390 V2 až V7, třebaže je možné, že šlo jen o formalitu kvůli účetnictví „ …

Kammler pravděpodobně odletěl ke spojencům v jednom z nich ( prototyp ze základny Area 51 ) se Zvonem/ die Glocke na palubě , který vyměnil za svoji poválečnou beztrestnost …

Ju-390 se vyráběly ve dvou verzích V1 a V2 , což byl verze pro námořní průzkum, zatímco zkušební pilot Oberleutnant Eisermann ve svém letovém deníku uvádí, že s tímto V2 prototypem letěl koncem února 44, popírači letu Ju-390 do NYC a šiřitelé oficiální CIA historie , Kössler a Ott, tvrdí, že Ju-390 V2 byl dokončen až v 6/44 s prvním zkušebním letem v 9/44 ( k pravdivosti jejich tvrzení viz skutečnost, že se neodvážili napadnout tvrzení a letový deník výše zmíněného prominentního pilota Pancherze, stejně tak James P. Duffy ) …

Mj. od roku 44 kobercové bombardování německých leteckých továren ze strany spojenců vedlo k neustálému odkládání vývoje tohoto letounu, kdy dostal přednost vývoj první tryskové stíhačky a střely V1 + V2, které měly znemožnit masivní bombardování Německa, a udeřit proti spojencům v Anglii …

Nicméně když v 7/45 Američané vyslýchali Hitlerovy generály ( Göring, Dönitz, Keitel, Jodl, Walter Warlimont , štábní major Herbert Büchs ) tito uvedli, že o plánu útoku na US „nikdy neslyšeli“ …

Gen.Walter Warlimont  /1894 – 1976/ z Hitlerova genštábu , legendární stíhací pilot z 1.sv.v. /Modrý Max, poslední velitel Jagdgeschwader 1. letky, které svého času velel i Manfred von Richthofen/ Červený baron“ , od roku 39 zástupce gen. Jodla, však později v písemném styku s jedním US novinářem připustil, že opak byl pravdou …

Zaútočit raketami plánoval Hitler i na  MOW, projekt těžkého bombardovacího letounu Ural z konce 30.let, budˇ Ju89 či Do19  ( jednou z nejúčinnějších zbraní Luftwaffe byl Ju87-Stuka, střemhlavý bombardér, který proslul jak u Dunkirku, tak i u Stalingradu, skvělý byl i lehký bombardér Ju 88, zatímco Ju52 byl používán ve španělské občanské válce ze strany nacistické Legie Condor při jejích kobercových náletech v roce 37 na Durango a Guernica, které poprvé světu předvedly hrůzy strategického bombardování, ke smůle jeho pilotů a vojáků byl k roku 39 totálně zastaralý, na Krétě a u Stalingradu tyto stroje padaly jako mouchy ) .