Charta Hamásu není Koránem

Drtivé vítězství Hamasu, které viditelně překvapilo i samotné islámisty ( nabídli místa na ministerstvech i členům Fatahu, členům jiných stran, křestˇanům, a dokonce i laikům ), vyvolalo nesmírný zmatek u všech protagonistů.

Vítězství Hamasu z 1/06 lze srovnat jen se dvěma historickými mezníky :

s rokem 69, kdy se do čela palestinského odboje proti Izraelcům, do té doby využívaného arabskými státy k jejich vlastním účelům, postavila OOP, založená Násirem (proto k ní Kreml neměl důvěru) v čele s Arafatovou alFatah, a s rokem 76, kdy se již promoskevské OOP ve volbách k šoku TelAvivu podařilo dobýt všechny radnice v Předjordánsku, do té doby obsazené projordánskými figurkami ...

Příčiny této palestinské tsunami z 1/06 jsou známé :

OOP s Izraelem nic nevyjednala, třebaže jej uznala, Arafatova neschopnost zajistit bezpečnost Palestinců před násilnostmi ozbrojených band, z nichž většinu tvořili příslušníci alFatahu, korupce Fatahu, masová nezaměstnanost ...

Hamas slíbil obnovení bezpečnosti, charita mu vynesla oblíbenost–jeho chuti zúročit svoji oblíbenost napomohl sám Mahmúd Abbás, který Hamasu nabídl spoluúčast ve vládě výměnou za zastavení ozbrojených akcí vůči Izraeli … 

Jak si OOP chtěla pojistit volební systém :

Arafatova Palestinská samospráva, pseudostát vzniklý na základě dohod z Oslo 1993, přijala poměrný volební systém pro volbu poloviny ze 132 členů palestinského parlamentu (Legislativní rady), aby zabránila vítězství Hamasu na základě prostého většinového volebního systému, který byl použit v obecních volbách do 16 volebních okrsků v roce 96 ( a také proti Hamasu v tomto roce pro jistotu podnikla celonárodní policejní zátah, třebaže Hamas dal jasně najevo,že se těchto voleb nezúčastní, protože s dohodami z Oslo nesouhlasí/jako izraelská pravice, v listu Le Monde vyšel kreslený vtip s názvem „Pragmatismus“ , kdy jeden islámista říká druhému :“ Neboj se, dohody z Oslo nejsou dánským výrobkem“ ) .

Z poměrného volebního systému, který neznamenal, že by Hamas nemohl dostat absolutní většinu, vytěžily malé levicově nacionalistické straničky OOP, jako Lidová fronta (FPLP), která obdržela dokonce 3 křesla, a blok tří straniček Demokratická fronta (FDLP), exkomunistická Strana palestinského lidu (PPP), a Palestinský demokratický svaz (FIDA),který obdržel dvě křesla.

Reformátorská hnutí, která byla založena na charismatických postavách, zcela pohořela :

Mustafa Barghouti, jenž byl v prezidentských volbách v roce 05 kandidátem číslo dvě proti Abbásovi, obdržel pro svoje hnutí Nezávislá Palestina pouze dvě křesla, a stejně tak hnutí Třetí cesta bývalých ministrů Palestinské samosprávy v čele se Sajídem Fajádem, jenž byl mezinárodním společenstvím pověřen stabilizovat finance Palestinské samosprávy, a Hananem Achrajím, mluvčím palestinské delegace (složené z OOP ) na jednáních s Izraelci zpočátku 90.let. ...

I na kandidátkách v okresech vystupovalo alFatah roztříštěně – nejprve se dvěmi kandidátkami, které později narychlo sloučili v jednu, zatímco Hamas v nich postavil vždy jen jednoho kandidáta.

Hamas v nich získal 46 křesel, ke kterým si přidal 4 křesla nezávislých kandidátů, které podporoval ( např. s jeho pomocí byl v Gaze zvolen nezávislý Zijád Amr a křestˇan  Hasan Tawíl ), zatímco Fatah získalo jen 16 křesel.

Ale pozor, Hamas nepodpořil nezávislé kandidáty, kteří vzešli z řad islámistických radikálů (např. šejk Jakub Karač nebyl zvolen jako nezávislý v Jeruzalémě, protože jako islámistický extrémista měl vroubky u jordánské policie ), anebo byli spojeni s Arafatovou Palestinskou samosprávou, např. šejk Ramadán Tanbura, jenž v roce 95 na popud Arafata založil fantomskou Islámskou stranu, která měla přebrat voliče Hamasu, či vzešlé  z řad alFatahu, kteří se vzdali stranické nálepky.

Voliči smetli jak starou, tak mladou gardu alFatahu, jak ortodoxní, tak reformistické ideology OOP : z nejvyšších funkcionářů Fatahu v Jeruzalémě propadl Ahmad Abd Rahmán, a v Gaze bývalý Arafatův mluvčí Maruán Kanafani.

Z 22 bývalých Arafatových ministrů byli zvoleni pouze tři – z výkonného výboru OOP kandidoval jediný člověk, Hasan Čaka, starosta Nábulusu, a nebyl zvolen.

Z bývalých šéfů bezpečnostních složek Fatahu byl zvolen pouze Mohamad Dahlan, spolužák premiéra Haniyeha, jenž vedl v posledních letech před Arafatovou smrtí coby šéf bezpečnostních složek Fatahu v Gaze, odboj proti Arafatovi, a ve své volební kampani ostře napadal představitele Hamasu, že svá politická stanoviska mění bez mrknutí oka - nebyl však zvolen za předsedu parlamentní frakce alFatah, o což usiloval.

Ostatní jeho straničtí spolubojovníci z vedení těchto složek, jako např. Amin Hindi, bývalý šéf zpravodajských služeb Fatahu v Gaze, nebyli zvoleni.

Hamas v této protiarafatovské strategii nepodpořil ani mladou generaci alFatah, která vedla 1. palestinské povstání (mladé bojovníky šabab).

Hamas odmítl podpořit i reformisty alFatahu, Maruána Barghoutiho, Kadura Farise z Ramalláhu, a Nabíla Amra z Hebronu.

Zvoleni nebyli ani 4 autoři textu ženevské dohody o mírovém urovnání mezi Izraelem a Palestinci z 12/03.

V dosavadním parlamentu měl Fatah (včetně jednoho křesla pro Fatah Islam) spolu s Nezávislými, stojícími za Fatah, drtivou většinu .

Volby 2006 se lišily od voleb 1996 historickou neschopností Nezávislých se sjednotit - mnoho významných osobností bylo roztroušeno na bezvýznamných kandidátkách, např. vlivný advokát Hanan Ašrají figuroval na okrajové kandidátce bývalého ministra financí Saláma Fajáda, oblíbený Maruán Barghouti kandidoval jako osamělý rytíř na vlastní kandidátce, a známý psychiatr z Gazy Ajád Saraj kandidoval na bezvýznamné kandidátce bývalých komunistů z bloku Alternativa.

6 hlavních kandidátek ( 1/06) :

1) islámistický Hamas (Ismaíl Haniyeh, „umírněný“ islámista, se kterým do Hamasu nastoupila generace „aparátčiků“) ...

2) nacionalistický alFatah

V hnutí alFatah se rozpoutali boje mezi starými strukturami a funkcionáři mladší generace, soustředěnými kolem Maruana Barghoutiho, jenž vedl národní kandidátku alFatah.

Maruan Barghouti si od 4/02 v izraelské věznici odpykává několik trestů smrti za podněcování a organizování sebevražedných atentátů jako jeden z vůdců palestinských intifád, které přivedly k úpadku OOP a Palestinskou samosprávu, jejíž území bylo izraelskou armádou neprodyšně uzavřeno,takže např. poslanci z Gazy se práce parlamentu v Ramalláhu zúčastňovali jen prostřednictvím videokonferencí ...

Maruan Barghouti ve volbách z 1/06 zcela propadl, třebaže právě on nejvíce kritizoval zkorumpovanost Arafatova vedení.

3) Nezávislá Palestina

Hnutí vedl Mustafa Barghouti, charismatický lékař, stojící v čele jedné palestinské nevládní zdravotnické organizace, nicméně jde o bývalého gen. tajemníka palestinské Komunistické strany ...

4) Mučedníci abú Ali Mustafy

Vedl je Ahmad Sadat, jenž se po zavraždění gen. tajemníka Lidové fronty osvobození Palestiny (FPLP) Aliho Mustafy stal jeho nástupcem, a zorganizoval jako odplatu zavraždění izraelského ministra turismu, za což jej OOP uvěznila ve svém vězení v Jerichu ...

5) Třetí cesta

Vedl ji Salám Fajád, od roku 03 ministr financí Palestinské samosprávy, bývalý činitel Světové banky a MMF, kladoucí důraz na vnitřní reformu Samosprávy.

6) koalice Alternativa proti dohodám z Oslo ( V Oslu byla vyjednána jen Deklarace o principech, dohoda v jejím duchu o vytvoření Palestinské samosprávy byla parafována až 13.9.93 ve Washingtonu, volby do Legislativní rady a do funkce prezidenta se poprvé konaly 20.1.96 )

Vedl ji sedmdesátník Kejs Abdal Karim, alias abú Leila, gen.tajemník Demokratické fronty za osvobození Palestiny (FDLP), jenž dohody z Oslo neuznal, do Ramalláhu se z exilu vrátil v roce 99.

Koalice kromě jeho strany sdružovala i komunistickou Lidovou stranu, a disidentskou stranu FDLP stranu FIDA.

Účast žen :

Politické strany mají ze zákona povinnost postavit na své národní kandidátce mezi své první tři kandidáty jednu ženu ...

Zajištěná práva menšin:

Křestˇané mají ze zákona zaručeno 6 parlamentních křesel ( dvě v Jeruzalémě, dvě v Betlémě, jedno v Ramalláhu, a jedno v Gaze , Samaritáni dostávají jedno křeslo ve volebním obvodě Nábulus ) ...

Hamas se 28.3.06 ujal teoreticky na 5 let zákonodárné moci ( odcházející poslanci místo 5 let zůstali v křeslech 10 let, protože se politický proces zablokoval tím, že Hamas, FPLP a FDLP volby z 1996 bojkotovaly, čímž ponechaly volné pole působnosti pro Fatah a jeho regionální klany ) .

Odcházejícím poslancům z opozičního Fatahu se krátce po vítězství Hamasu podařila jedna chytrá věc – spěšně 13.2.06 odhlasovali rozšířené pravomoci pro prezidenta Palestinské samosprávy.

Prezident podle dohod z Oslo jako jediný zodpovídá za zahraniční politiku a  jednání s Izraelem, zatímco Legislativní rada se zabývá pouze vnitrostátními záležitostmi, tak jak si to přál nejen Izrael, ale i Arafat, jenž nechtěl pro Legislativní radu, která omezovala jeho absolutistické pravomoci, uvolnit žádnou ze svých prerogativ, a za svého života si z ní udělal jen trpěný přívěsek, který mu poklonkoval (Arafat zařídil, aby za jejího předsedu byl zvolen jemu Věrný Ahmad Korej, jenž v této funkci zůstal do 9/03) ...

Arafat činnost Legislativní rady navíc paralyzoval tím, že zákony mohl vyhlašovat pouze on ...

Přesto to byla Legislativní rada, která poprvé veřejně napadla zkorumpovanost vysokých funkcionářů Samosprávy ve své zprávě z roku 97 ...

K frontálnímu útoku z její strany proti Arafatovi však došlo až v 9/02, když jej přinutila pod hrozbou vyslovení nedůvěry vládě, aby upustil od personálního přeobsazení ministerstev, které zamýšlel – tuto vzpouru proti němu zosnoval Maruán Barghouti prostřednictvím „ svých“ poslanců.

Legislativní rada získala svoji mocenskou váhu až poté, co Arafat vyčerpaný nátlakem Západu povolil vytvoření funkce premiéra, který se zodpovídal jen Legislativní radě ...

Odcházející alFatah si uzákonil, že prezident bude jmenovat soudce, kteří budou dohlížet na ústavnost přijatých zákonů, což vyvolalo ostré protesty nejen Hamasu, ale i nezávislého Palestinského střediska pro lidská práva v Gaze, které tento zákon prohlásilo za protiústavní ( nově zvolení poslanci Hamasu tento dodatek 8.3.06 zrušili, načež rozlícení poslanci alFatahu podali stížnost k Nejvyššímu soudu ) ...

Izrael se svými cílenými likvidacemi postaral o to, aby v Hamasu převládli pragmatici nad radikály, z historických vůdců Hamasu k 1/06 byli naživu:

1) Mahmúd Zahar, pediatr, šéf tvrdého křídla Hamasu, izraelská kontrarozvědka se jej několikrát pokusila zlikvidovat                                

2) Chálid Mešál, šéf politického byra, šéfoval palestinské diaspoře od roku 99 z Damašku poté, co se jej Izraelci pokusili v roce 97 zlikvidovat v Jordánsku.

Mešál je šedá eminence Hamasu, teoreticky po zavraždění šejka Jasína (04) muž číslo jedna Hamásu, ale jen teoreticky, protože v terénu nemá podporu.

1967 prchl s rodiči do Kuvajtu, kde Arafat založil al-Fatah.

Vystudoval na univerzitě fyziku, po krátkém koketování s marxismem a arabským nacionalismem přijal islám.

1997 jen o vlásek unikl pokusu o atentát ze strany Mossadu, který se jej pokusil otrávit.

Pod záštitou šéfa egyptských tajných služeb Omara Sulejmána se v Káhiře konaly rozhovory mezi různými rozkmotřenými palestinskými frakcemi, na kterých  Mešál zastupoval Hamas .

Mešál pravidelně tleskal íránskému prezidentovi Ahmadinedžádovi při jeho antisemitských projevech .

3) Izmaíl Haniyeh, umírněný pragmatik

Jako jeden z velitelů 1. intifády byl v 12/92 ve skupině 400 vyhoštěných islámistických radikálů do „No Man´s Land“  na hranicích s Libanonem ( vyhostil je premiér Jicchak Rabin, jenž byl i autorem dohody o propuštění šejka Jasína z izraelské věznice ) ...

Vyhoštění těmto 400 islámistickým velitelům umožnilo navázat kontakty s libanonským šíitským Hezbolláhem, v jehož výcvikových táborech na pár měsíců skončili (  viz můj článek Hamás, řídí jej Izrael ?)  .... 

Haniyeh se po svém návratu v roce 93 stal důvěrníkem, tiskovým tajemníkem a šéfem kabinetu šejka Jasína, a po jeho zavraždění mužem číslo jedna Hamasu ...

Ismaíl Haniyeh se narodil, vyrůstal a k 1/06 žil se svojí ženou a 13 dětmi v uprchlickém městečku Šaati u města Gazy, a stěhovat se, jak prohlásil, v žádném případě nebude.

Jeho zelenobílý krychlový dům stojí uprostřed změti úzkých křivolakých uliček, které všechny končí u moře. Z tohoto městečka jsou vidět dvě vysoké věže tepelné elektrárny izraelského města Aškelon, ze kterého pochází převážná část zdejších uprchlíků .

Haniyeh po volbách odmítl mít kolem svého domu ochranku, přistoupil jen na jednoho tělesného strážce s kalašnikovem, jenž jezdil v pickupu za premiérovým oprýskaným japonským autem.

Haniyeh se narodil ve velmi chudé a velmi ortodoxní uprchlické rodině.

Jeho život mladíka a jeho politické názory zásadně ovlivnil palestinský uprchlík první generace – šejk Ahmad Jasín.

Šejk Jasín a další členové zdejšího Muslimského bratrstva dohlíželi v Gaze na islámskou výchovu dětí palestinských uprchlíků, a bystrým mladíkům platili vzdělání na Islámské univerzitě.

Ismaíla si povšimli jako solidního fotbalisty ve zdejším Sportovním klubu, kteří Muslimští bratři založili pro děti uprchlíků.

Sportovně talentovaný Ismaíl byl kapitánem fotbalového mužstva Gazy, později jeho trenérem, a nakonec pro své organizační schopnosti i jeho manažérem.

Na Islámské univerzitě, jediné VŠ, která v Gaze existovala, vystudoval za finanční podpory šejka Jasína arabskou literaturu, během studií byl předsedou Sdružení islámských studentů.

1987 ve svých 24 letech se stal jedním ze zakladatelů Hnutí islámského odporu (Hamas) šejka Jasína, které od náboženské, vzdělávací, a kulturně-sportovní činnosti Muslimského bratrstva přešlo k ozbrojenému teroristickému boji, což mu vyneslo klasické represálie : opakovaná zatčení ze strany izraelské armády, a nakonec vyhoštění na libanonské hranice v 12/92 .

1996 jej bezpečnostní složky Fatahu ušetřily represálií, které v tomto volebním roce vedly proti islámistům, protože Haniyeh, stejně jako tehdejší mluvčí Hamasu Imad Faludží, se od Hamasu distancoval, a kandidoval ve volbách 1996 jako Nezávislý, ale když byl šejk Jasín v roce 97 propuštěn z vězení, přemluvil Haniyeha, aby se do Hamasu vrátil, a učinil si z něho svého tajemníka ...

Haniyeh je prvním Palestincem 2. generace, který se dostal na tak vysoké místo – o funkci premiéra se zajímal i bývalý spolužák Haniyeha z Islámské univerzity Mohamad Dahlan, Arafatův šéf bezpečnostních složek alFatah v Gaze, kterého Arafat, jenž jej označil za „ šplhavce“,  neměl v lásce.

Dahlanovým úkolem mj. bylo likvidovat islámistické milice ...

Všichni si lámali hlavy, na jaké politické bázi Hamas zamýšlel vládnout :

Hamas sice neuznal stát Izrael, ani smlouvy, které s ním uzavřely předchozí palestinské vlády, avšak pokud by kvůli jeho nesmiřitelnosti vyschl přísun peněz z EU, začali by Palestinci přemýšlet, zda pod úplatným Fatahem nebylo lépe.

Proto hlavním dilematem Hamasu bylo dostát svému slibu, že zničí stát Izrael, a zároveň obstarat pro Palestinskou samosprávu finance z EU ...

V praxi toto dilema zase až takovým problémem nebylo - prohlášení předáků Hamasu před volbami byla velmi „ pružná “ , a často šla proti duchu oficiální linie Hamasu :

„ Jednání s Izraelem není pro Hamas tabu. Je možné si představit prozatímní dohodu, která by nezahrnovala uznání židovského státu, o vytvoření Palestinského státu na územích okupovaných 1967 “, prohlásili těsně před volbami představitelé Hamasu,  „ ale nikdy se nevzdáme vyhlášení Palestinského státu s hlavním městem Jeruzalémem na územích okupovaných v roce 1948 “  ...

Pro Hamas je tedy to, co OSN ve své rezoluci č. 242 považuje za maximálně přípustné, tj. návrat do stavu před šestidenní válkou ( s touto rezolucí částečně  nesouhlasí ani izraelská levice ), jen prozatímním řešením s tím, že  „ Hamas nadále trvá na historických hranicích Palestiny“ ...

Avšak to samé tvrdil alFatah až do dohod z Osla ...

Po obnovení rozhovorů mezi Šaronem a Abbásem v 2/05 v egyptském přímořském letovisku Šarm el-Šejchu Hamás přistoupil na příměří svých vojenských brigád pojmenovaných po šejkovi Kassámovi, a značně zmírnil svoje výpady proti Izraeli, zejména již veřejně neprovolával, že židovský stát hodlá zničit.

Extrémně protiizraelská rétorika již neměla u unavených Palestinců velkou odezvu.

Muhamad abú Tir z východního Jeruzaléma prohlásil, že  „ Hamas bude s Izraelem vyjednávat efektivněji než kdokoliv předtím „ ...

Mohamad Ghazal, šéf Hamasu z Nábulusu, v 8/05 prohlásil pro agenturu Reuters : “ Je předčasné hovořit o uznání Izraele, když Izrael neuznává Palestince za oběti, avšak zakládající Charta Hamásu není Korán, takže můžeme s Izraelem začít vyjednávat, jakmile se stáhne z území, která 1967 dobyl, tj. z východního Jeruzaléma a Předjordánska “  ( i šejk Jasín neodmítal vytvoření palestinského státu v hranicích roku 1967 výměnou za „dlouhotrvající příměří „ ) ...

Otázkou také bylo, zda byl alFatah (existuje i odbojná větev Fatah Intifáda , a v odcházejícím parlamentu měla jedno křeslo i frakce Fatah Islam ) připraven odevzdat otěže politické moci Hamasu :

Mahmúd Abbás po volbách prohlásil, že bude pokračovat v programu, pro který byl v 1/05 zvolen – mírovým jednáním urovnat konflikt s Izraelem, a že jednání se povedou prostřednictvím OOP, které šéfuje, a ve které Hamas nezasedá ( v 8/93 se Izrael a OOP vzájemně uznaly) ...

Palestinská Legislativní rada je složena z poloviny z národních kandidátů (66 míst) a z 66 kandidátů volených místně, jsou to zástupci 16 palestinských volebních obvodů (11 v Předjordánsku, 5 v Gaze) .

V novém parlamentu kralovali zástupci Hamasu, poté alFatah, pár křesel dostali Nezávislí ( dělící se na proFatah a proHamas ), a Jiní ( Mustafa Barghouti získal dvě křesla, Demokratická fronta osvobození Palestiny FDLP 2 křesla, Lidová fronta pro osvobození P (FPLP) 3 křesla – ve starém parlamentu byla ještě disidentská frakce FDLP FIDA, blízká Fatah, Salám Fajád dostal 2 křesla, Nezávislý blok za osvobození a Demokratická koalice řízená Haidarem Abdalem Šafim rovněž dvě křesla ) .

Po prohraných volbách rozhořčený dav stoupenců alFatah požadoval okamžitou demisi celého ústředního výboru alFatah a všech funkcionářů strany, okamžitý odchod a postavení před soud všech zkorumpovaných činitelů alFatah, a slib, že se alFatah nikdy nebude podílet na vládě s islámisty, což potvrdil Mohamad Dahlan – k davu 20.000 rozhořčených aktivistů alFatah v Gaze uvedl, že alFatah odmítlo všechny návrhy islámistů na vládu národní jednoty ...

Brigády mučedníků al-Aksa, vojenské buňky alFatahu, odbojné vůči ÚV Fatahu, pohrozily likvidací těch funkcionářů alFatah, kteří by se na vládě s Hamasem podíleli ...

Dilema řešila i EU a Washington : komu předávat finanční pomoc

Bývalý šéf (do 5/05) izraelské kontrarozvědky ( Šabak alias Šin Beth) Avi Dichter, jeden ze spoluautorů cílených atentátů proti šéfům Hamasu, prohlásil:

„ Představitelé Fatahu si ve Washingtonu podávali ruce, brali peníze na „palestinskou věc“ ,  a slibovali věci, které vůbec neměli pod kontrolou – Západ tomu říkal „ mírový proces „ .

S trochou cynismu lze říci, že mír lze uzavřít jen se silným režimem, který je schopen vnutit národu svoji vůli. Proto mír nešel uzavřít s Palestinskou samosprávou vedenou al-Fatah, která svůj pseudostát nikdy nekontrolovala …

Vítězstvím Hamasu se situace „ ozdravila „ – dnes  může Západ realisticky vycházet z pravdy, že konflikt s Izraelem není pouhým  „ velkým nedorozuměním, a že většina Palestinců touží  žít s Izraelem v míru “, jak tvrdili představitelé Fatahu ve Washingtonu „ ...

30.1.06 se v Londýně sešli členové neformální skupiny Kvarteta, aby formulovali společný postoj k drtivému volebnímu vítězství Hamasu z 25.1.06.

Shodli se na tom, že chce-li Hamas pro Palestinskou samosprávu peníze od EU, musí se zříci násilí vůči Izraeli, uznat jej jako stát, a dodržet závazky, které pro Palestinskou samosprávu vyplývají z dohod z Osla, jak ujistila prozatimního izraelského premiéra Ehuda Olmerta německá kancléřka Angela  Merkelová, která navštívila Jeruzalém.

Stejně jako Izraelci i Američané udržovali s Hamasem kontakty, dokud jej US ministerstvo zahraničí v roce 02 nezapsalo do seznamu mezinárodních teroristických organizací.

Washington se prostřednictvím agentury USAID podílel na rozvojových projektech Palestinské samosprávy – ale i tato pomoc se zkomplikovala, protože  již v roce 05 Hamas vyhrál obecní volby, takže na radnicích o této mezinárodní pomoci rozhodoval.

EU s Hamasem oficiální styky nepřerušila, v roce 03 vystupovala jako prostředník mezi Hamasem, Palestinskou samosprávou a Izraelem, ale příměří se jí nepodařilo uzavřít ...

Pod tlakem US však i EU zapsala v roce 03 Hamas na svoji listinu teroristických organizací, takže již nemohla financovat aktivity Hamasu ani nepřímo, ale protože již ve volbách do obecních zastupitelstev v roce 05 kandidáti Hamasu obsadili většinu radnic, EU záhy litovala, že podlehla tlaku Washingtonu.

EU se ocitla v pasti, protože musela poskytovat finance prostřednictvím nevládních organizací či prostřednictvím palestinských ministerstvech, která byla v rukou rozkrádajícího alFatahu.

EU zvažovala v 10/05 svoji pomoc dokonce zdvojnásobit za podmínky, že Palestinská samospráva přikročí k interním reformám, a že Izrael uvolní  bezpečnostní blokádu na území Samosprávy ...

George Bush Jr. po vítězství Hamasu teatrálně varoval, že „ nezřekne-li se Hamas svého cíle zničit stát Izrael, US zmrazí veškerou finanční pomoc Palestinské samosprávě “ ( také Merkelová a Chirak vyzvali Hamas k uznání izraelského státu ) ...

Ve skutečnosti však poskytování finanční pomoci nešlo zastavit pod záminkou sankcionování Hamasu, protože tato pomoc se poskytuje „ palestinskému lidu „ ...

Zmrazení mezinárodních financí by okamžitě přivodilo krach Palestinské samosprávy, což by nebylo v zájmu Izraele, který by musel náklady Palestinské samosprávy z důvodu přetrvávající okupace Předjordánska platit sám ...

Nejvíce financí (kolem 300 miliónů euro ročně) poskytuje Palestinské samosprávě EU – celá částka mezinárodní pomoci dělá 1,5 mld dolarů, přispívá i Japonsko, poskrovnu i Saúdská Arábie aj. země ...

Putin sabotoval diplomatickou izolaci Hamasu

„Velký Vyjednavač“ Putin již od 2.2.do 3.3. 06 vyjednával s tajemníkem íránské Rady národní bezpečnosti  Laridžáním a místopředsedou íránské vlády Gholanem Aghazadehem ve věci íránského jaderného programu (ruskou delegaci vedl šéf ruské Rady národní bezpečnosti Igor Ivanov ) .

Jednání jako vždy probíhala za zavřenými dveřmi v jednom hotelu v centru Moskvy, ale bylo jasné, že jednání nikam nevedla - Moskva Teheránu nabídla obohacovat pro něj uran na ruském území prostřednictvím rusko-íránské společnosti, Teherán trval na svém „suverénním „ právu obohacovat si uran sám) ...

V rámci strategie vrátit Rusko do hry na BV Putin ze všech sil sabotoval diplomatické úsilí Condoleezzy Rice vehnat Hamas do mezinárodní izolace.

Proto v 2/06 Putin při své návštěvě Madridu přičinlivě pozval do Moskvy k jednání i představitele Hamasu, ale poté, co izraelská vláda u svého „čerstvého příznivce“  Putina protestovala, Putin lišácky tvrdil, že má v úmyslu přemluvit Hamas k uznání Izraele.

Takže 3.3.06, když z Moskvy odjížděla íránská delegace, přijížděla na třídenní návštěvu k Putinovi delegace Hamasu, vedená hlavním výběrčím sponzorských darů Chalídem Mešálem, která byla oficiálně uvítána ruským mistrem zahraničí  Sergejem Lavrovem.

Zvláštní zmocněnec Putina pro BV Alexandr Kalugin pro média uvedl, že Moskva delegaci Hamasu „ jen vysvětlí „ podmínky Západu.

Chalíd Mešál však věci takto neviděl – deníku Vremja Novosti uvedl :

“ Předchozí vlády Izrael uznaly, a uznání nevedlo ke změnám - atˇ se nejprve Izrael stáhne z palestinských území, a splní všechny ostatní naše podmínky, a pak uvidíme “ ...

Ruské zprostředkování tudíž k ničemu nevedlo, Mešála nepřemluvil ani ruský ortodoxní patriarcha Alexej II., se kterým poobědval, ani ruský ministr zahraničí.

Na otázku novinářů, zda se Mešál setká s Putinem, Mešál prohlásil: “ Potěšení, zda k setkání dojde či ne, nechávám na ruské straně “  ...

Hamas návštěvou MOW protrhl mezinárodní izolaci, jak s uspokojením konstatoval Mešál, což byl jediný cíl, se kterým do Moskvy přijel .

Putin o neúspěchu okamžitě telefonicky informoval Chiraka, jenž čekal na drátě.

Západ se však Putinovi, jenž se snažil dodat Rusku, jehož váha v petrodolarech stoupala, i váhu diplomatického lesku, nevysmál, ale pochválil jej za „snahu“ ...

Pochvala však nebyla na místě, protože Putin naoko zprostředkovával jednání se všemi státy, které Washington označil za státy Osy Zla - Severní Korea, Írán, Sýrie, do kterých plynule a masově svážel ruskou vojenskou techniku : mj. v 12/05 Kreml prodal Teheránu protiraketové systémy, a Sýrii rakety krátkého doletu ...

Putin však nebyl jediným, kdo se snažil prodrat se zpět na diplomatickou scénu BV : Ankara se po vítězství Hamasu nabídla za zprostředkovatele mezi Hamasem a Izraelem, ale Izrael její iniciativa jen popudila ( Chálid Mešál v 2/06 uskutečnil se svojí prázdnou pokladničkou diplomatické turné po BV, a stavil se i v Ankaře ).

Turecko/TR  je sice laická republika, ale u vlády jsou islámisté, kteří chtějí přesvědčit EU, že TR může sehrát most mezi Západem a muslimským světem, třebaže tomu tak není, viz můj článek TR není modelem pro státy BV .

Ankara se však nenechala izraelskou nevraživostí odradit, a 28.2.06 turecký premiér Recep Erdogan přijal v Ankaře s US souhlasem svého iráckého kolegu šíitu Ibrahíma Džafárího, za což byla Ankara nevybíravě napadena tentokrát  iráckým prezidentem kurdského původu Džalálem Talabáním .

Condoleezza Rice s mezinárodní izolací Hamasu nepochodila ani v Rijádu, kde žádala, aby Palestinské samosprávě byla poskytnuta jen „ humanitární“ pomoc, na což saúdskoarabský princ Saúd Fajsal hněvivě odsekl , „ jak že chce rozeznat humanitární pomoc od nehumanitární“ ...

Také režim v Teheránu sdělil, že poskytne Samosprávě náhradu financí za případné zmrazení financí ze strany EU a US, čímž potěšil arabskou veřejnost.

Již 21.2.06 Washington varoval státy, aby neposkytovaly Hamasu finanční pomoc, a vyzval US banky, aby zmrazily aktiva US charitativní organizace Kindhearts, která financuje Hamas.

Hamas a Izrael po volbách

Premiér Ehud Olmert 26.1.06 prohlásil, že Izrael nebude vyjednávat s teroristickou organizací, bytˇ vyhrála parlamentní volby ( jiní politici však prohlásili, že je lepší jednat přímo s úhlavním nepřítelem než s prolhaným Fatahem ) ...

 „Ministr zahraničí“ EU Javier Solana uvedl pro list Le Monde, že „ EU uznává platnost palestinských voleb, ale demokracie není slučitelná s terorismem, a teroristická skupina se nestane legální jen z důvodu, že vyhraje volby, protože volby nejsou demokratickým procesem, jen pouhou organizační procedurou „ ...

Izraelci naznačili, že s Hamásem nebudou jednat, dokud neuzná izraelský stát, nezřekne se násilí, a nepřevezme mezinárodní závazky, což premiér Haniyeh, i za cenu mezinárodního finančního bojkotu, odmítl učinit, třebaže v březnovém dopise gen. tajemníkovi OSN ministr zahraničí Hamasu jestřáb Mahmúd Zahar prohlásil, že si přeje žít v míru se svými „sousedy“, ale jeho mluvčí v Gaze dementoval zprávy, že by v dopise byla jakákoliv zmínka o uznání Izraele.

Nato představitel Palestinské samosprávy u OSN chtěl dojem napravit, a prohlásil, že přesto dopis znamená „značný“ myšlenkový posun Hamasu, protože prý termín „ sousedé“ téměř jistě znamená „uznání „ Izraele  -  poslední slovo měl však sám ministr zahraničí Mahmúd Zahar, jenž na videokonferenci (Izrael na palestinských územích po vítězství Hamasu zavedl zákaz cestování z města do města, tj. uzavřel silniční uzly ) tuto interpretaci rázně odmítl, a prohlásil, že  „ v žádném případě ani náznakem neuznal Izrael, a nikdy jej neuzná „,  a jen dočasně je ochoten přijmout palestinský stát na území Předjordánska, ale boj za palestinský stát v hranicích historické Palestiny nikdy neskončí ( i šejk Jasín v 90.letech několikrát učinil Izraeli „ mírovou“ nabídku : Palestinci budou vedle Izraele žít v trvalém míru, stáhne-li se na hranice z roku 1967 ) ...

Zahar dále provokativně dodal, že neuznává OOP z roku 74 , kdy právně uznala Izrael, ale jen z roku 1966, kdy byla organizací teroristickou ...

Svoji antisemitskou Chartu z roku 88 však Hamas rozhodně měnit nebude, Izraeli musí stačit, že se s jeho existencí již nedá nic dělat.

Na prohlášení Zahara reagoval další představitel Hamasu Músa abú Marzuk, odpovědný za příslušníky Hamasu v exilu, jenž uvedl, že„ pozitivním faktem je, že si Hamas likvidaci Izraele nezapsal do svého volebního programu, a že si Hamas nepřeje válku s abú Mazénem /Abbásem, a proto, že se proti němu nepostaví, zahájí-li tento jednání s Izraelem “ …

Také Chálid Mešál, šéf politbyra Hamasu v exilu, v rozhovoru pro ruský list Nezavisimaja Gazeta zmínil možnost „trvalého míru“  s Izraelem, jestliže se Izrael stáhne na hranice z roku 1967.

V žádném případě však, dodal, se Hamas nepodepíše pod nový blízkovýchodní plán Kvarteta, jehož ustanovení nikdo nedodržuje „ ( plán mj. předpokládal likvidaci židovských osad na území Palestinské samosprávy a odzbrojení všech palestinských složek) ...

Chálid Mešal uskutečnil turné po blízkovýchodních státech s palestinskou prázdnou pokladnou v ruce, navštívil i súdánský Chartúm, ve kterém se v 3/05 konal summit Ligy arabských států, která v roce 02 na summitu v Bejrútu přijala saúdskoarabský  mírový návrh podmiňující uznání izraelského státu vytvořením palestinského státu v hranicích z roku 1967.

Gerry Adams a Martin McGuiness ze strany Sinn Fein také vstoupili do regionální vlády v Severním Irsku, ale IRA, jejich ozbrojené křídlo, složila zbraně.

Problémem Hamasu je, že neusiluje o mír s Izraelem, ale jen o dlouhodobé příměří (hudna), a jeho představitelé (až na premiéra) stále veřejně vyhlašovali, že ozbrojený boj neskončí, dokud nebude osvobozena „ celá Palestina od moře po řeku Jordán s hlavním městem Jeruzalémem „ ...

Izraeli, Washingtonu a EU ještě zbývalo zprostředkování egyptské vlády Husního Mubaraka, která vždycky fungovala jako prostředník Washingtonu s islámskými sunnitskými radikály, na což si ji Washington také platil ...

Proto se 1.2.06 do Káhiry vydali nejen předseda Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás (alFatah), ale i zástupci Hamasu, a izraelská ministryně zahraničí Cipi Livniová ...

Egyptský ministr zahraničí Ahmad Abúl Ghajt, mluvčí prezidenta Mubaraka  Sulajmán Avad, a šéf egyptské rozvědky Umar Sulajmán vyzvali představitele Hamasu, aby uznalo Izrael a mírové dohody, a aby odzbrojilo své polovojenské skupiny (11.2.06 izraelská armáda osvobodila egyptského diplomata uneseného v Gaze ) .

Světové agentury psaly, že jestliže tak Hamas neučiní, Abbás pověří sestavením palestinské vlády jinou stranu, a umožní tak jednání o menšinové vládě, což však zdroje z Abbásova okolí okamžitě popřely.

Mahmúd Abbás, šéf Fatahu a Palestinské samosprávy, byl klíčovou osobou patové situace – Merkelová , která se s ním v Ramalláhu setkala, na něj naléhala, aby pověřil jmenováním vlády „ nezkompromitovanou osobu, která by dokázala vést jednání s Hamasem „ …

Mahmúd Abbás po vítězství Hamasu odjel na kozultace do Jordánska a Egypta (30.-31.1.), kde se setkal i s emisary Hamasu.

Jak zmínil pro agenturu Reuters Izmaíl Haniyeh, vláda Hamasu by měla být technokratická, složená z odborníků, orámovaná některými islámisty, např. nezávislým poslancem Zijádem abú Amr, jenž již kdysi se západními vládami jednal.

Technokratičtí ministři by vyhověli západním požadavkům, a udrželi tak mezinárodní finance.

Vláda Hamasu ( ministrem vnitra byl učitel a pragmatik Sajíd Sijám, ministrem financí profesor ekonomie Umar Abdar Rázik, jenž vystudoval v US, a místopředsedou vlády byl umírněný profesor Násiraddín Šajr ) byla schválena absolutní většinou poslanců Hamasu, 36 bylo proti ( opoziční sekulární Fatah + dva se zdrželi), ale nadále zůstala na seznamech teroristů US ministerstva zahraničních věcí, OSN a EU.

Palestinci se obávali, že jestliže Hamas nepřistoupí na jednání, uvrhne Palestince do mezinárodní izolace, a poskytne Izraeli volné pole k jednostrannému vytyčení hranic …

Historickým problémem sionismu bylo jeho odtržení od reality, třebaže od samého počátku sionisté věděli, že jejich heslo „ půda bez lidu lidu bez půdy“ je scestné, protože tato palestinská půda měla svůj lid.

Tak se sionismus tvářil, jako by tento lid neexistoval.

Na druhou stranu Arafat, jenž Izrael 1974 uznal jako stát, nebyl pro Izrael partnerem, a partnerem nebyl pro Šarona ani umírněný Mahmúd Abbás ...

I palestinští křestˇané  se ptali, proč by měl Hamas Izrael uznat, když Izrael klade pro vytvoření Palestinského státu tolik podmínek, že není jisté, zda vůbec právo Palestinců na stát uznává, a dále, jaký Izrael by měl Hamas uznat – Izrael s východním Jeruzalémem ?

Když v roce 02 Liga arabských států Izraeli navrhla, že když se stáhne na  mezinárodně uznané hranice z 6/67, dostane se mu všeobecného právního uznání z její strany, Izrael na tento návrh nereagoval ( není divu, že nereagoval, když jej chce Liga uznat po 60 letech, kdy kvůli třem arabským agresím proti Izraeli – 1948, 1967 a 1973 došlo k tak podstatným změnám v terénu, že hranice z roku 1967 nejsou pro Izrael již přijatelné)  …

Jedno izraelské přísloví říká : “ Palestinci nikdy nevynechají příležitost, jak vynechat vhodnou příležitost k jednání “  …

Na to arabofonní intelektuálové prohlásí, že po dohodách z Oslo měl Izrael příležitost stáhnout se na hranice z roku 67 a vytvořit Palestinský stát ( v dohodách z Oslo naštěstí pro Izrael Clinton „zelenou linii“ nahradil termínem  „území s palestinskou většinou“ ) …

Izrael však tuto příležitost neměl, protože Hamas dohody z Oslo neuznal, a vyhlásil Izraeli ozbrojený boj …

Ovšem, když Hamas nedodržuje dohody z Oslo, nemusí je dodržovat ani Izrael, proto 19.2.06 izraelská vláda nazvala Palestinskou autonomii „Teroristickou autonomií“, a rozhodla, že Palestincům nebude dočasně předávat domluvenou část z vybraných daní a cla z přidané hodnoty z výrobků určených pro západní břeh Jordánu/ Předjordánsko a pásmo Gazy, z nichž jsou placeni  úředníci Palestinské samosprávy, kteří představují 40% zaměstnaného obyvatelstva.

Palestinská samospráva tak přišla o třetinu svého rozpočtu ...

Toto přeúčtování probíhá v rámci dohody z roku 94, která stanovuje, že „Autonomie a Izrael tvoří jednotné celní území, jehož vstupní a výstupní body jsou kontrolované Izraelem „ ...

Arabští představitelé a arabofonní intelektuálové lkají, že po pádu sovětského bloku US a EU vyhlásily studenou válku všemu arabskému a muslimskému  (že EU sponzoruje fungování Palestinské samosprávy jim připadá nevýznamné ) …

Hamas a alFatah po volbách

Třebaže Hamas nabídl alFatahu spolupráci, ÚV Fatahu rozhodl, že se nebude na vládě s Hamasem podílet, a přejde do opozice.

Fatah vyčetl Hamasu pokrytectví : i příslušníci Fatah jsou věřící muslimové, kteří navštěvují mešitu – ale Hamas zneužil náboženství pro politické cíle, a udělal si z mešit agitační centra pro svoji politiku …

Odbojná vojenská frakce alFatahu Brigády mučedníků al-Aksa kromě toho 29.1.06 požadovala, aby celý zkorumpovaný ústřední výbor alFatahu odstoupil s tím, že volby funkcionářů se naposledy konaly v roce 89 - mnoho aktivistů alFatah z tohoto důvodu hlasovalo pro islámisty, protože drtivá většina členů alFatah se stala dobře placenými kancelářskými myškami, navíc alFatah si říkalo „ národněosvobozenecké hnutí “, ale osvobození se nekonalo.

30.1.06        palestinské bezpečnostní složky složené z příslušníků al- Fatah, které se bály o svoji budoucnost ( i kdyby jim EU poskytla finance na platy, nevyhnuly by se čistkám ze strany Hamasu), několikrát pronikly do budovy parlamentu v Gaze, a střílely zde do vzduchu.

Ministr vnitra v sídle policie v Gaze prohlásil :“ Nedovolíme, aby Hamas vytvořil paralelní bezpečnostní složky“ …

Reagoval na prohlášení z Damašku šedé eminence Hamasu Chálida Mešála, že by Palestinská samospráva měla vytvořit armádu, do které by byly zahrnuty současné vojenské oddíly Hamasu ( jen v pásmu Gazy odhadované na 10.000 mužů ) …

14.3.06 izraelská armáda na příkaz premiéra Ehuda Olmerta zaútočila na věznici Palestinské samosprávy v Jerichu v Předjordánsku, a poté, co ji po devítihodinovém obléhání částečně zničila buldozery ( arabské TV tuto akci vysílaly v přímém přenosu ), vyvedla z věznice 6 osob ve spodním prádle se zavázanýma očima, které spáchaly teroristické akce proti Izraeli, údajně z obavy, že je vláda Hamasu propustí ( Izraelci tak konečně dostali Ahmada Sadata, šéfa FPLP, organizátora vraždy Rehavama Zeevi, izraelského ministra turismu z 10/01 v odvetu za zavraždění předchozího šéfa FPLP Ali Mustafa 17.10.01 ve východním  Jeruzalémě, jenž byl v 1/06 zvolen za poslance palestinského parlamentu, dalším významným vězněm byl bývalý poradce Arafata Fujád Šubaki, jehož poradenství spočívalo v tom, jak na území Samosprávy masivně pašovat zbraně ) ...

Izraelské jednotky proti vězení zaútočily poté, co jej opustili tři britští pozorovatelé, kteří měli dohlížet na plnění podmínek vězení pro palestinské teroristy, které Izrael dohodl s Arafatem v roce 02 ( Jack Straw, UK ministr zahraničí, prohlásil, že mezinárodní mise u věznice byla ukončena z bezpečnostních důvodů poté, co o tom byla palestinská vláda informována – věznici střídavě hlídali Britové a Američané, v den útoku byla řada na Britech) ...

Po vítězství Hamasu izraelská armáda obnovila u hlavních vchodů a východů palestinské enklávy Jericho vojenská kontrolní stanoviště, když předtím nařídila palestinské policii, aby se z okolí Jericha stáhla, což bylo v rozporu s dohodou ze Šarm Šejku, kterou Abbás uzavřel se Šaronem v 2/05, na základě které měla být Palestinské samosprávě navrácena kontrola nad velkými palestinskými aglomeracemi, což se stalo jen v případě Jericha.

Izrael také po vítězství Hamasu z bezpečnostních důvodů uzavřel jediný terminál, přes který proudí zboží do Palestiny a z Palestiny v Karni, což napadla Světová banka, poněvadž Izrael v 11/05 na naléhání Washingtonu podepsal dohodu, v níž se zavázal tranzit zboží po Palestině ulehčit.

Po zboření vězení v Jerichu palestinští aktivisté v Gaze týž den zdemolovali a zapálili British Council, a vyplenili sídla evropských ambasád.

Brigády FPLP a Mučedníků Aksa unesly 10 cizinců, např. reportérku francouzského časopisu Elle Caroline Laurent,fotografa agentury SIPA Alfréda Jagobzádeha, reportéra jihokorejské TV a dvě Francouzsky z organizace Lékaři bez hranic.

Prezident Mahmúd Abbás přerušil cestu po Evropě, a vrátil se do Ramalláhu.

Zajímavé jsou mezinárodní reakce : předseda Evropského parlamentu a zástupce gen. tajemníka OSN odsoudili jak izraelskou akci, tak palestinskou reakci, Washington se spokojil s tím, že vyzval obě strany ke klidu, a evropské země na vypálení svých ambasád vůbec nereagovaly...

Spolupráce při likvidaci ptačí chřipky

V 3/06 byla vláda Hamasu nucena požádat Izrael o spolupráci při likvidaci ptačí chřipky u palestinské drůbeže, která v 3/06 napadla přelidněné úzké pásmo Gazy, kde lidé chovají drůbež budˇpřímo ve svých příbytcích, či na zadních dvorech : odpovědní zástupci ministerstev zdravotnictví a zemědělství se setkali v terminálu Erez, v hraničním přechodu mezi Gazou a Izraelem, a dohodli se na společných opatřeních : izraelské laboratoře potvrdily virus H5N1 u palestinské drůbeže, a izraelské úřady poskytly palestinským veterinářům dezinfekční a jiné ochranné prostředky, protože palestinská veterinární správa nevlastní vůbec nic.

Navíc majitelé se nechtěli zřeknout svého chovu, ledaže by dostali od palestinské vlády odškodné, která však neměla ve státní pokladně ani halíř pro nikoho, natož aby odškodňovala majitele drůbeže.

Izraelská vláda se však obávala rozšíření ptačí chřipky na drůbež v Izraeli ( kde již farmy musely vybít 1,2 miliónů kusů drůbeže), jejímž chovem se v Izraeli živí 10.000 rodin, proto v 3/06 požádala Světovou banku, aby vyčlenila 2 milióny dolarů na kompenzační fond pro palestinské chovatele ...

2013

Představitele Hamasu v roce 013 nenávidí především egyptská armáda, která Hamás po svržení islámisty Morsího obvinila z toho, že tunely z Gazy pašuje na Sinajský poloostrov zbraně …