Bosna, jak se zbavit daytonských dohod

Předseda vlády Federativní republiky Jugoslávie v letech 89–91 liberální ekonom Ante Markovič/1924-2011/ potvrdil v roce 03  při procesu s Miloševičem v Haagu, že Miloševič a Tudžman společně plánovali zrušit  a mezi sebou si rozdělit Bosnu –Hercegovinu/BH … Ante Markovič promluvil v Haagu po 12 letech absolutního mlčení o věcech veřejných – v Haagu potvrdil existenci plánu na zrušení státu BH, a na jeho rozdělení mezi Srbsko a Chorvatsko.

Na jaře 91 se Miloševič a Tudžman spolu setkali ve městě Karadžordževo na severozápadě Srbska ( tuto skutečnost zmiňovalo u soudu v Haagu několik svědků, ale Ante Markovič jako první uvedl konkrétní fakta ) .

Miloševič svůj úmysl zrušit BH jako stát odůvodnil tím, že stát BH byl uměle vytvořen Josipem Broz Titem, a zdejší slovanští muslimové byli k muslimské víře donuceni násilím, a že v obou částech rozdělené BH budou mít muslimové svoji „ enklávu „ …

Fraňo Tudžman zrušení státu BH Markovičovi odůvodňoval trochu jinak: tvrdil, že místní muslimové jsou katolíci násilně převedeni na muslimskou víru, a že Evropa nedovolí, aby v jejím lůnu existoval muslimský stát.

Také Tudžman tvrdil, že BH bude rozdělena bez boje, „ protože vždycky v historii padla bez boje „ (Markovič se zmínil o svém následném setkání s bosenským prezidentem Alijou Izetbegovičem, který mu řekl, že vlastní nahrávky mezi Miloševičem a Karadžičem, z nichž jasně vyplývá, že Miloševič vyzbrojuje polovojenské jednotky bosenských Srbů. „ Připravují válku,“ prohlásil tehdy Izetbegovič ) ...

Ante Markovič oběma řekl, že „ jako předseda federální vlády udělá vše, aby tomuto jejich plánu zabránil „ ( od té doby, podle svých slov, spal s revolverem pod hlavou ) …

Nicméně všichni srbští ministři v Markovičově vládě, a všichni srbští poslanci ve federálním parlamentu byli Miloševiči na smrt oddáni – někteří z nich upřímně, jiní ze strachu (Miloševič s oblibou používal termín „ politické lynčování ulicí „ , které sliboval těm, kteří půjdou proti němu) .

Proto se všichni postavili proti politickému pluralismu, který prosazoval Markovič.

Když se Markoviče v Haagu zeptali, zda je Miloševič nacionalista , Markovič odpověděl : „ Není žádným nacionalistou, jen člověkem schopným všeho, aby získal moc a udržel si jí. Něco jiného říkal, a něco jiného dělal – nebojoval za Jugoslávii, jak stále prohlašoval, jen za sebe !“

Ve volbách v roce 90 bosenští nacionalisté, převážně muslimové, a za podpory bosenských Chorvatů, svrhli komunistický režim, a  15.10.91 vyhlásili nezávislost BH, kterou potvrdilo referendum z 20.2.92.

V 4/92 nezávislost BH uznaly US a EU, ale nikoliv Bělehrad a bosenští Srbové.

Bosenští Srbové, za vydatné vojenské podpory Bělehradu, získali v první fázi války velké územní zisky, přičemž na dobytých územích nelítostně prováděli etnické čistky.

Od 4/92 do léta 93 bylo Sarajevo neprodyšně obklíčeno, od léta 93 do 7/94  Srbové umožnili mezinárodní potravinovou pomoc, ale v 7/94  Sarajevo znovu neprodyšně uzavřeli …

US, EU a OSN se v letech 92-93 marně snažily o zprostředkování příměří. Rozhovory pod vedením UK ministra zahraničí lorda Owena a US Cyruse Vance ( kterého později nahradil vyjednavač OSN Thorvald Stoltenberg ) bezvýsledně probíhala v New Yorku a v Ženevě – vyjednavači neměli jasno především mezi sebou : jak Washington, tak OSN, tak i Brusel navrhovaly rozdílná řešení …

Vyjednavači nejprve plánovali rozdělit BH na 10 etnických celků, ale tento plán v 2/93 nepřijala ani muslimská ani US vláda.

Obyvatelům nejen Sarajeva, ale i ostatních částí BH, které Srbové odřízli od světa, a nechali je hladovět, EU nebyla schopna pomoci, protože se nedokázala dohodnout ani na tom, zda by měla zasáhnout, aby ji náhodou svět neobvinil z vměšování – pouze Helmut Kohl měl jasno: od samého počátku navrhoval zakročit, a nepřihlížet zvěrstvům, které v první fázi války páchali hlavně bosenští Srbové.

Zatímco EU byla v evidentním názorovém rozkladu a nic neučinila, katastrofální situaci obyvatel BH začali řešit Američané –  28.2.93 zřídili letecký most ze základny ve Frankfurtu nad Mohanem, a začali shazovat potravinovou pomoc.

V 3/93 byly obnoveny rozhovory mezi znepřátelenými stranami v NYC, na kterých v 6/93 bylo konstatováno, že původní mírový plán je mrtev – v 8/93 byl zveřejněn nový mírový plán, podle kterého se BH měla změnit ve tři státy (srbský,chorvatský a muslimský ) s hlavním administrativním městem Sarajevem – tento plán však muslimovév 9/93 odmítli, propukly nové těžké boje, ale obklíčení Sarajeva bylo částečně v létě 93 na nátlak US uvolněno, takže do něj mohly být, pod dohledem OSN, dovezeny potraviny a léky .

Nové mírové rozhovory poté v 11/93 iniciovala EU, brzy ale ztroskotaly.

V 12/93, kdy Miloševič vyhrál další volby, bosenští Srbové odmítli US návrh, aby za to, že budou proti nim zmírněny mezinárodní sankce, vrátili muslimům část dobytého území.

Ztroskotaly i další rozhovory z počátku roku 94, v 7/94 bosenští Srbové opět Sarajevo neprodyšně uzavřeli, a v 8/94 odmítli další mírový plán, který chtěl BH definitivně rozdělit mezi Srby, Chorvaty a muslimy, navíc nerespektovali žádné požadavky OSN, což vedlo k tomu, že na žádost Washingtonu NATO proti jejich postavení podniklo sérii leteckých útoků …

Mezinárodní izolace bosenských Srbů prudce vzrostla, když se od nich formálně v 9/94 distancoval i Bělehrad, a vyhlásil proti nim embargo.

Koalice bosenských Chorvatů a muslimů poté v říjnu a v listopadu 94 vybojovala na bosenských Srbech některá území .

V 10/94 US bosenským Srbům pohrozily, že jestliže se do šesti měsíců nedohodnou se svými protivníky na nějakém řešení, zruší embargo na dodávky zbraní bosenským muslimům …

Bosenští Srbové v odpovědˇ  jednak zintenzívnili boje, a jednak v 12/94 požádali bývalého US prezidenta Jamese Cartera o zprostředkování příměří, kterému se v 1/95 podařilo vyjednat dohodu o zastavení palby alespoň na 4 měsíce.

Po jejím vypršení na konci dubna se boje obnovily v celém a neztenčeném rozsahu - US znovu bombardovaly pozice bosenských Srbů, kteří se pomstili tím, že vzali jako rukojmí vojáky OSN, včetně celé jednotky Britů ( všechny propustili v polovině  6/95 ), takže Británie se konečně s Francií dohodla, že do BH vyšlou jednotky rychlého nasazení, zatímco Lord Owen byl v jednáních za EU nahrazen Švédem Carlem Bildt.

V 8/95 bosenští Srbové bombardovali Sarajevo, za což NATO bombardovalo pozice bosenských Srbů, což muslimům a Chorvatům umožnilo, aby dobyli zpět podstatnou část svých ztracených území …

V 10/95 v důsledku NATO náletů oslabení bosenští Srbové konečně přistoupili na Američany zprostředkované příměří, a na listopadové mírové rozhovory v Dayton (Ohio) .

21.11.95 byly prezidenty Srbska, Chorvatska a BH na US vojenské základně  Wright-Patterson v Dayton, podepsány (daytonské) mírové dohody, na základě které byly z BH utvořeny dvě politické entity : muslimsko-chorvatská federace a bosensko srbská republika …

Washingtonu se tak pod hrozbami, že nedostanou finanční pomoc, podařilo dostat za jeden stůl Miloševiče, Tudžmana a prezidenta BH Aliju Izetbegoviče  ( bosenskosrbští předáci Radovan Karadžič a gen. Ratko Mladič byli z jednání jako váleční zločinci vyloučeni, nicméně  Republika srbská byla daytonskými dohodami oficiálně uznaná ), a přimět je, aby si etnicky BH rozčtvrtili, čímž Washington mezinárodněprávně uznal výsledky etnických čistek, třebaže v dohodách tito pánové souhlasili s repatriací uprchlíků …

Daytonské dohody (a rezoluce RB OSN č.1244 z 6/99 o Kosovu) znamenaly jen ukončení bojů, BH byla pacifikována, ale nikoliv usmířena. Dohody z Daytonu nevyřešily mezietnické spory, jen korunovaly nedůslednost řešení jugoslávské krize …

Staly se překážkou pro funkční bosenský stát ( místní váleční lordové si zachovali své armády), který je možný jen jako stát centralistický s ústřední mocí – dnešní bosenský pseudostát je patologický státní útvar sám o sobě, navíc je jako mezinárodní protektorát OSN „banánovou“ republikou.

Washington a LON se snaží daytonské dohody zrušit, a zavést jednotnou ústřední vládu, jednotnou armádu a jednotnou policii, jediný , kdo na nich trvá, je  bosenskosrbská vláda v Banja Luce (Banja Luka je hlavní město Republiky srbské) , která odmítá odevzdat jakoukoliv část své autonomie případné ústřední vládě  v Sarajevu, a trvá alespoň na vlastních policejních jednotkách ( v Bělehradě byla alespoň „nějaká“ opozice vůči Miloševičovi, v Banja Luce žádná opozice neexistuje ) …

Mezinárodnímu protektorovi BH (baron Paddy Ashdown/ 02-06), který byl pod silným mezinárodním tlakem, aby vykázal nějaké výsledky směrem k centralizovanému státu, došla v 12/04 trpělivost, a na hodinu propustil policejní šéfy a většinu místních bosenskosrbských ministrů – vyvolal tak nejvážnější „ mezinárodní“ krizi od zřízení protektorátu (Javier Solana jej podpořil, ale prosrbská Paříž se ohradila proti siláckým metodám „ Londýna “ ) …

Na protest proti této čistce podali demisi i bosenskosrbští ministři ústřední vlády v Sarajevu ( premiér bosenskosrbské vlády Dragan Mikerevič a ministr zahraničí ústřední sarajevské vlády Mladen Ivanič, ministr vnitra ústřední sarajevské vlády Slobodan Kovač), a prezident bosenskosrbské republiky Dragan Cavic hrozil po dlouhé době opět secesí/odtržením od  Chorvatsko-muslimské federace na základě lidového referenda, které prý zorganizuje.

Zároveň s tímto zákrokem barona Ashdowna Washington vyhlásil proti bosenskosrbské vládě sankce – zakázal udělovat US vízum pro představitele bosenskosrbských politických stran …

Poté, co  jej + jednotky NATO Miloševič a Šešelj v Haagu v 8/05 obvinili ze spolupráce s UCK, a ze lživé svědecké výpovědi, Paddy Ashdown pohrozil, že jestliže Banja Luka nepřistoupí na společnou policii, EU přijme do svých řad jen Federaci bosenských muslimů a Chorvatů, zatímco bosenskosrbská Republika Srbska skončí v totální mezinárodní izolaci jako kyperská Turecká republika…

Paddy Ashdown pohrozil i zákazem vládní Karadžičovy Srbské demokratické strany (SDS), jestliže její představitelé nepřesvědčí své zástupce v parlamentu , aby pro přijetí policejní reformy hlasovali …

Návrh policejní reformy předpokládal tři základní změny : a) převod policie pod ústřední vládu v Sarajevu                                                    b) rozložení policejních sil do deseti krajů překračujících etnické hranice

                                                                     c) depolitizaci policie

BH desetileté výročí daytonských dohod v 11/05 neslavila, protože  „ Není možné oslavovat politický systém založený na genocidě a etnickém rozdělení,“ prohlásil bývalý premiér válečných let Haris Silajdžič, a dodal, že „ Bojový nacionalismus, založený na rasismu a etnické segregaci, dohody z Daytonu zvěčnily.“

O budoucnosti BH se opět rozhodovalo jinde – EU u příležitosti 10.letého výročí daytonských dohod v Bruselu 21.11.05 slavnostně oznámila, že BH vstupuje s EU do jednání o uzavření dohody o stabilizaci a přidružení k EU, což je první etapa na cestě ke členství v EU.

Ve stejné době Condoleezza Rice svolala do Washingtonu významné bosenské předáky, a oznámila jim, že je načase daytonské dohody „ modernizovat „ , protože, jak prohlásil již dříve Paddy Ashdown, „ daytonské dohody nebyly cílem, ale jen odrazovým můstkem „ .

Zpráva Larryho E. Craiga pro Kongres :

Na podzim 95 prezident Clinton vyslal do BH 20.000 US vojáků jako součást mezinárodních jednotek IFOR, aby zajistili dodržování daytonských dohod všemi stranami. Nejprve tvrdil, že v BH zůstanou jeden rok, jakmile měl listopadové volby 96 úspěšně za sebou, oznámil Kongresu, že 8.500 US vojáků v BH zůstane na dalších 18 měsíců v rámci stabilizačních jednotek (SFOR) …

Zatímco jednotky IFOR svůj úkol splnily, mise daleko menších jednotek SFOR (Bulletin of the Atlantic Council z 18.12.96 prohlašuje, že kvůli nedostatečnému počtu vojáků tyto jednotky nikoho neodstrašují,naopak,samy jsou předmětem zastrašování ) byla od počátku zahalena nejastnostmi.

K 1/97 se v proklamovaných cílech daytonských dohod v ničem nepokročilo, ani v politické  a ekonomické integraci BH, ani v návratu uprchlíků, ani v zatčení a trestním stíhání válečných zločinců …

Dosažené příměří bylo po celý rok 96 velmi vratké kvůli nevyřešenému statusu dvou měst – Brčka, které kontrolovali Srbové, ale nárokovali si jej muslimové, a Mostaru, rozděleného mezi Chorvaty a muslimy, komunity, které pomohla vyzbrojit Clintonova vláda.

NATO ospravedlnilo rozšíření svých vojenských základen v oblasti argumentem, že vojáci NATO mise vykonávají efektivněji než vojáci OSN, jde však o iluzi – NATO rozmístilo svoji armádu v BH až po uzavření dohody o ukončení palby, zatímco modré přilby OSN měly v době prudkých bojů jen neúčinný mandát „ udržovat mír, ale neúčastnit se bojů „ , zbraň mohly použít jen v „legitimní“ obraně …

Relativně nejlépe na tom lidé byli na územích pod kontrolou sarajevské vlády, protože v Bosně se oficiálně bojovalo za multietnický charakter státu, třebaže i v Sarajevu byly cítit mocenské tlaky za homogenizaci společnosti ze strany vládní Nacionalistické muslimské strany (SDA) , a všechny politické projekty byly přehrazeny  etnickými bariérami ( např. ve volbách v roce 90 tři nacionalistické strany - muslimská, srbská a chorvatská dosáhly volebních výsledků, které odpovídaly jejich početnímu zastoupení – třetina občanů dala své hlasy nenárodním politickým stranám ) …

Mnoho obyvatel BH nostalgicky vzpomíná na jugoslávskou federaci.

Zejména v Sarajevu je to pocit všeobecný, vyvěrající z odporu proti daytonským dohodám, třebaže umlčely srbská děla, zlikvidovaly vojenská kontrolní stanoviště ve městě, a otevřely věznice s politickými vězni.

Sarajevo bylo již od osmanských dob kosmopolitní, tolerantní a bohémské . Ironicky, mnozí bývalí nepřátelé ve válce jsou v Sarajevu zase přáteli, a všichni nostalgicky vzpomínají na válečná léta , která by nevyměnili za nic na světě.

Jistá sarajevská profesorka literatury uvedla : “ Zdá se to divné, až úchylné, za války jsme byli obleženi, bombardováni, vyhládlí, ale morálně velmi silní, cítili jsme se silní jako nikdy jindy. Během minuty vám mohli vyvraždit celou rodinu, ale také jste se cítili jako vlastenci a hrdinové.“

Tak cítí všichni, kteří Sarajevo neopustili, a zůstali během jeho obležení uvnitř města – cítí se hrdí, že svým dílem přispěli k jeho přežití.

Ti, kdo zažili stav válečného obležení tvoří dnes kastu samu o sobě bez rozdílu etnika, a přezírají jiné, kteří budˇz města odešli na venkov, nebo emigrovali, a po obležení se do Sarajeva vrátili, přezírají i ty, kteří se do Sarajeva přistěhovali z vesnic jako uprchlíci - kvůli přistěhovalým muslimským rodinám z venkova, které z vesnic vyhnaly srbské a chorvatské armády, Sarajevo ztratilo svůj kosmopolitní ráz a celou předválečnou strukturu .

Ztráta identity Sarajevo hluboce zasáhla – „staří“ Sarajevané prohlašují, že novousedlíci nemají sarajevského ducha, proto se uchylují do uzavřených kavárniček mezi své staré přátele (i nepřátele, kterých si váží více, že za blokády Sarajevo neopustili) …

Město je tak rozdělené na kasty starousedlíků, kteří přežili blokádu, a na starousedlíky, kteří před blokádou utekli, a po jejím skončení se vrátili, dále na ty, kteří za obležení přeběhli do nepřátelského tábora, a všichni tito uvedení navíc společně nenávidí muslimské uprchlíky ( výše zmíněná vysokoškolská profesorka prohlásila zcela na rovinu : „ Přeměňují naše město ve vesnici, a zničili multietnickou povahu Sarajeva – navíc jsou to rodiny tvrdě ortodoxní, raději mají v rodině válečného zločince než homosexuála „ ), zatímco tito uprchlíci na oplátku nenávidí starousedlíky, protože nemohou pochopit, proč starousedlík Srb nebo Chorvat má nadále bydlet v bytě, na který si tyto muslimští uprchlíci dělají nárok z důvodu svého vyhnání jiným Srbem či Chorvatem …

K tomu přistupuje ještě rozdělení etnické, dále politické na dva státní útvary, tři prezidenty, tři nacionalistické vlády a stovky ministrů, kteří mezi sebou soupeří …

Hospodářská a sociální situace BH je katastrofická : 50% nezaměstnanost, nízké platy a penze- školský systém rozděluje děti na etnické třídy, a od raného dětství je tak učí etnické nenávisti …

Poučný je další typický sarajevský příběh : Byli tři přátelé, všichni tři Jugoslávci a Sarajevané, kteří spolu rostli od malička - Vlado, Slavko a Mišo .

Všichni tři vrcholoví sportovci, zejména se oddávali sportovní střelbě v jednom sarajevském klubu . Když vypukla válka, najednou si uvědomili, že Vlado je Chorvat, Slavko Srb, a Mišo poloChorvat a poloSrb.

Když začaly boje, Vlado se připojil k jednotkám, které bránily Sarajevo, a Slavko se přidal k srbským jednotkám, které tábořily na kopcích kolem Sarajeva, a stal se vysokým srbským důstojníkem.

Oba dva se pak střetli jeden proti druhému v boji ( Slavko však na počátku obléhání Sarajeva svým dvěma kamarádům nabídl, že je i s jejich rodinami dopraví srbským vojenským letounem do bezpečí – Mišo nabídky využil, Vlado se ženou a devítiletou dcerou v Sarajevu  zůstal) …

Elitní střelci/ odstřelovači byli na všech třech stranách obávanými mocnými zbraněmi : srbská armáda je používala jako odstřelovače obležených měst, kteří zabíjeli vojáky i civilisty …

Také teprve vznikající bosenská armáda, která neměla ani dělostřelectvo, ani tanky, ani profesionální vojáky, masově nasazovala odstřelovače k zastavení postupujících Srbů.

Vysoký srbský důstojník Slavko zaškolil celý srbský tým odstřelovačů, kteří denodenně terorizovali obležené Sarajevo, zatímco Vlado vytvořil proti-odstřelovačskou jednotku bosenské armády, jejímž úkolem bylo vyhledávat srbské odstřelovače a likvidovat je.

Jednou Vlado těžce zranil srbského odstřelovače, a o několik dní později  osvobozený válečný zajatec v Sarajevu uvedl, že známý odstřelovač Slavko G. byl těžce zraněn, a zraněním podlehl.

Vlado tak žil v představě, že Slavka zastřelil.

O několik let později, již po válce, někdo večer zaklepal na jeho dveře – k jeho údivu to byl Slavko. Oba měli radost, že se zase vidí, a že ten druhý je naživu, ale pravé přátelství to již nebylo.

Při kávě si Vlado všiml, že Slavko nemá pravou ruku – byl přesvědčen, že to byla jeho kulka, která kamaráda o ruku připravila, ale Slavko tvrdil, že o ruku přišel při autonehodě, a Vladko se dál nevyptával.

Slavko se vrátil, jen aby prodal svůj sarajevský byt – během svého pobytu v Sarajevu se setkal s dalšími předválečnými přáteli ze střeleckého klubu, kteří působili v proti-odstřelovačské jednotce.

Vlado vyprávěl, že Slavko dlouhou dobu postával před klubem, ale dovnitř nešel – poté někdo z klubu vyšel, a řekl Slavkovi : „ Nepostávej tady, idiote, a pojdˇna skleničku ! „ …

Uvnitř klubu se se všemi objal, ale když se ho někdo zeptal : “ Tak ty si střílel na civilisty v Sarajevu ?“ , odpověděl „ Ne.“ Nikdo mu nevěřil, protože svědků bylo hodně – ale nikdo se jej dále nevyptával.

Proč se vůbec v Sarajevu objevil, a úmyslně se setkal s těmi nejinformovanějšími, kteří věděli všechno o jeho odstřelovačské kariéře ? Vlado, který se s ním od té doby nikdy nesetkal, tvrdí, že chtěl ukázat, že se nebojí vrátit se do Sarajeva, a nastolit dojem, že se ničím neprovinil.

Geopolitický chaos v 90-letech otevřel Pandořinu skříňku ministátů, které vznikly v důsledku mezietnických válek, popírajících právo národů na sebeurčení, které přiznává každému národu ve smyslu etnickém, tj. každému etniku, právo na vlastní stát .

Pokud národ svými možnostmi sám není schopen rozhodnout o politické formě, která mu zabezpečí jeho univerzální nezcizitelná práva (politická, kulturní a sociální ), o tom, kdo stát mít bude, a kdo nebude , rozhodují mocnosti, které si toto právo přisvojily.

Geopolitický chaos tak dodává zdání legitimity „ vojenské intervenci z  humanitárních důvodů“ ( její odpůrci ji nazývají „ humanitárním imperialismem“ ) , kdy nepřispěchání na pomoc ohroženým národům (Rwanda 94, Bosna, Kosovo, Haiti , aj.) působí jako cynické nebránění humanistických hodnot  - ještě cyničtější postoj však zaujímají ti, kteřívojenské intervence z humanitárních důvodů odsuzují ve jménu státní suverenity a práva národů na sebeurčení,  a propagují tak zločinnou nečinnost …

V globalizovaném světě se před námi pevně rýsuje systém mezinárodních protektorátů, protektorů, guvernérů a prokonzulů, ve kterém malé země budou jen bezvýznamnými pěšáky na šachovnici velké geostrategické hry ( tak jako vždy byly ) …

Zřízením quasi/ poloprotektorátů  Bosna a Kosovo byly ukončeny boje mezi jednotlivými etniky, ale brzy se ukázalo, že je mnohem obtížnější zvládnout, i za přítomnosti mezinárodních jednotek a ekonomické  pomoci,  poválečnou správu než samotnou válku …

Oficiálním cílem bosenského útvaru v hábitu mezinárodního protektorátu je „ podporovat demokracii „ . I kdybychom předpokládali, že je demokracie v každém případě pozitivní , což není, každý stát si ji vykládá jinak : v 9/05 bosenskosrbský parlament demokraticky zamítl drtivou většinou  návrh EU na reformu policejních struktur v zemi.

V Bosně však o konečných definicích všeho demokratického  rozhoduje místokrál mezinárodní říše, a tehdejší/ Paddy Ashdown byl rozhodnutím bosenskosrbského parlamentu velmi popuzen, a melodramaticky prohlásil, že BH dostala klíč od brány do Evropy, ale rozhodla se jej zahodit …

Hlavní podmínkou pro „ úvahy“ ohledně případného přijetí BH do EU však byly hlavy Radovana Karadžiče a Ratka Mladiče dopravené k inkvizici do Haagu …

Vysoce hypotetické členství BH v EU proto nemělo s policejní reformou co dělat – je zvláštní, že bývalí Jugoslávci, kteří si právě zničili svůj vlastní stát, usilovali o členství v nadstátu, ve kterém by maximálně byli jen provinciální periférií – a navíc v nadstátu, který se po hlasováních ve Francii a Nizozemí o euroústavě jevil jako potápějící se Titanik, na kterém si Brusel přerovnává palubní lehátka, a doufá, že cestující nezpanikaří …

Reforma bosenských policejních složek byla jednou z podmínek EU pro vstup BH do EU,  jejím hlavním smyslem bylo vytvořit centralizovaný bosenský stát, v němž by všechny policejní složky kontrolovala ústřední vláda, a které by působily jednotně na celém území, tj. ignorovaly by hranice mezi oběma hlavními etniky …

Celá řada „ reforem“ pod dohledem mezinárodních místokrálů opakovaně porušovala daytonské dohody, protože všechny vedly k vytvoření silné ústřední vlády na úkor Srbské republiky a Muslimsko-chorvatské federace .

Silnou ústřední vládu si přeje jen většinové obyvatelstvo, tj. muslimská komunita, zatímco menšinové komunity Srbů a Chorvatů jsou zásadně proti jakékoliv centralizaci moci, nicméně Paddy Ashdown se, opět jak bylo jeho zvykem, soustředil s kritikou jen na bosenské Srby, zatímco názor bosenských Chorvatů ponechal stranou, třebaže si lze jen stěží představit, že by bosenští Chorvaté, kteří se vždy cítili ve své Muslimsko-chorvatské federaci marginalizováni, na reorganizaci policejních složek přistoupili …

BH je mezinárodním protektorátem, šedou zónou, kde platí všechno, jen ne demokracie : ústava byla přepracována ve stylu, kdy protiřečí všem původním ustanovením.

Balkánské jeviště je absurdním divadlem .

Hamlet, princ dánský, je prokazatelně nejslavnější hra W.Shakespeara, která byla i mnohokrát zfilmována. Nejnápaditější verzi Hamleta vytvořil ředitel sarajavského divadla Haris Pašovič - Hamlet v jeho podání je Princ turecký.

„Být či nebýt“ je stále tím hlavním dilematem, ale v bosenském podání  je Hamletovým strýcem sultán, jeho Bohem je Alláh, kostely se změnily v mešity, a Elsinore je součástí osmanské říše.

Haris Pašovič tvrdí, že v jeho hře se Hamlet snaží meditovat o bytí či nebytí z muslimského pohledu  …

Hamlet, Princ turecký, mluví „ bosensky“, což je politicky motivovaná snaha bosenských předáků o jazykové odlišení své země, a bosensko muslimské identity („  Bosnjak „ ), jejíž zdání se snaží muslimsko bosenští předáci vytvořit : kořeny má v osmanské říši, ale nárokuje si symboly středověkého křestˇanství, které Turci pošlapali.

Absurdita této hry odráží reálnou absurditu trosek bývalé Jugoslávie,  „ banánových republik „ ve kterých platí jen zákon síly.

Balkán se na rozdíl od New Orleans potápí ve splaškách již celých 25 let ( aby získal politické body, představitel albánské banánové provizorní vlády , někdejší srbské provincie Kosovo, se zavázal poslat 400.000 euro humanitární pomoci Washingtonu na New Orleans – tiskové agentury, které tuto informaci pohotově zveřejnily, opomněly dodat, že rozpočet mezinárodního protektorátu Kosovo byl zcela financován z kapsy Washingtonu a EU ) …

Kupodivu, pochlebnické vedení Srbska a ČH nenapodobilo nabídku kosovských předáků – možná proto, že by je ani nenapadlo získávat politickou prestiž hyenicky na přírodní pohromě, a jednak proto, že se užírali vnitřními spory .

Vuk Draškovič, svého času srbský psychotický ministr zahraničí, ze sebe v zahraničí  několikrát udělal blázna, naposledy ve Vídni na zasedání KBSE, kde prohlásil, že „Srbsko požaduje ohledně  mezinárodními jednotkami okupovaného Kosova bezpodmínečný dialog o kompromisním řešení, a tudíž nechápe, proč chce Washington Kosovo od Srbska oddělit.“

Draškovičova stupidita však byla  zastíněna sporem mezi federálním ministrem obrany Prvoslavem Daviničem a srbským ministrem financí Mladžanem Dinkičem, který je odpovědný za katastrofální stav srbského hospodářství od státního převratu v 10/00, jenž obvinil svého stranického kolegu Daviniče z korupce a defraudace při nákupu vojenské výzbroje.

US Associated Press napsala, že Davinič je dlouholetou součástí vojenské elity, která je zvyklá nikomu se nezodpovídat , zatímco Dinkič je reformista, který se snaží ozdravit komunisty zdevastovanou srbskou ekonomiku .

Pravda je jako vždy „ trochu“ jiná :  Davinič je bývalý byrokrat OSN a lobbista v režii NATO, který utratil milióny eur za vojenskou techniku od firmy, které šéfuje Mile Dragič, člen správní rady Atlantic Council.

Mezi Daviničem a jeho předchůdcem Borisem Tadičem nebyl žádný rozdíl,  Dinkič „ ozdravil“ srbské hospodářství tím, že vyprodal  srbské podniky, které vlastnila srbská vláda ( podniky vyvlastněné komunisty v roce 44 ),  německým a US konglomerátům  …