Bolkesteinova směrnice a Velký ekonomický skok EU

“ Evropský sociální model? Nechápu dost dobře smysl tohoto výrazu “ Frits Bolkestein, France Inter, 6.4.05. Francouzská vláda, procházející předporodními referendovými bolestmi, dosáhla toho, že Bolkesteinova směrnice byla stažena. Zázraky se však nedějí, proto nebyla stažena úplně, ale byla jen přepracována, jak vyžadoval obolus věnovaný na lidovou maškarádu.

Druhým extrémismem bylo socialistické slibování lepších zítřků, které měly přijít již po Maastrichtu, zatímco po Amsterodamu měl podle Lionela Jospina přijít konec světa, " nebudou-li splněny  jeho čtyři podmínky“ ...

Mezitím při vykřikování pravice i levice se odehrávaly ve sladké tichosti všechny evropské summity, např.  v Lisabonu v roce 03 byla poklidně prosazena deregulace energie.

Když byl Bolkestein odklizen, předreferendová ANO pedagogika neopomněla zdůraznit, že Bolkesteinova směrnice není součástí euroústavy, ale člověk by musel být blahoslavený chudý duchem, aby se domníval, že oba texty jsou si cizí.

Bolkensteinova směrnice neměla s euroústavou nic společného, byla předložena v rámci platné smlouvy z Nice, ale byla předzvěstí dvou článků euroústavy –137 a 144, které zakazují jakkoliv omezovat zřizování a poskytování služeb - v článku 122 euroústava předvídala stanovování podmínek pro provozování veřejných služeb na základě  hlasování o kvalifikované většině , což národní veřejné služby ponechalo bez obrany proti intervencím všeho druhu …

Stoupenci ANO se domnívali, že rozptýlí obavy, když zdůrazní, že problematická část III je jen neškodnou kompilací předchozích smluv.

Odkaz na  “ dobrotivou” Římskou smlouvu z roku 57 měl očividně anesteziovat veřejné mínění připomenutím bezstarostných let šedesátých, třebaže liberálně-konkurenční povaha budování EU, a její liberální projekt deregulace, sahají až k samotným kořenům vzniku EU – do Římské smlouvy.

Římskou smlouvu provází samé paradoxy – jako ultraliberální byla přijata v období přísného ultrakeynesiánství, a jako právní norma vyšší právní relevance byla ve skutečnosti 32let mrtvou právní literou.

Evropský liberálně–konkurenční princip 32 let spal, pak se náhle probudil, a stal se nelítostným impériem, který endogenně zmutoval v pološílený stroj liberální deregulace.

„Dobrácká“  Římská smlouva svojí pravou identitu tudíž ukázala až po 32 letech, a Bolkesteinova směrnice není ničím jiným než zobrazením jejího genetického kódu : od neškodné smlouvy po agresívní liberalizaci služeb, jejíž ústavní posvěcení by dodalo dynamiku její invazi.

Zastánci ANO tvrdili, že zastánci NE nic nepochopili, a že zázračný ústavní demokratický pokrok umožní skoncovat se směrnicemi typu Bolkestein : jaká náhlá revoluce duševních smyslů by musela postihnout bruselské představitele, jejich komisaře a parlamentní zástupce, jedno zda socialistické či liberální, aby se náhle postavili proti tržním deregulacím …

Příčina evropské nevolnosti

Nejprve v roce 78 Evropský soud spravedlnosti v Lucemburku skoncoval  s evropským protekcionismem, když v kauze Cassis de Dijon rozhodl, že může-li se výrobek prodávat v jednom členském státě, může se prodávat ve všech členských státech …

Zcela jinou cestou se ubíraly další dvě svobody : svoboda pohybu pracovních sil a služeb, které šly často ruku v ruce  - abychom mohli prodávat své zboží v cizině, musíme v cizině pracovat .

Svoboda pohybu pracovních sil zůstala mrtvou literou, protože z důvodů kulturních a lingvistických k žádné větší mobilitě západoevropských pracovních sil nedošlo ( tu a tam slabé vlny ze Španělska a Portugalska ), a služby, dominantní sektor, představující 2/3 evropské ekonomiky, byly stále chráněné před konkurencí stovkami národních  nařízení.

Evropané se v 90.letech tvářili, jako by tyto dvě výše uvedené svobody existovaly, ale ve skutečnosti existovaly jen na papíře - realita byla obnažena až po rozšíření EU, kdy chudá kvalifikovaná pracovní síla z Východu začala bušit na dveře západoevropských států : německý a rakouský kancléř Schroeder a Schüssel si v Bruselu v roce 2000 vymohli, že svoboda volného oběhu pracovních sil začne platit až po sedmi letech, a pro Turecko se dokonce počítalo s vylučovací klauzulí trvalého charakteru …

Pak přišla na řadu svoboda svobodného oběhu služeb : aby bylo urychleno vytvoření jednotného trhu služeb, který by napomohl hospodářskému oživení zkomírající evropské ekonomiky, nizozemský komisař Bolkestein navrhl aplikovat na služby soudní rozhodnutí z Cassis de Dijon - jestliže služba může být poskytována ve Varšavě, může být poskytována i v jakémkoliv jiném členském státě, přičemž poskytování této služby se bude řídit právem země původu ( v případě Poláka tedy polským právem ) – až na dvě významné výjimky : platy a pracovní dobu, které se řídí směrnicí Komise z roku 96 o  migrujících pracovnících , která uděluje migrujícím dělníkům právo na práci v druhé členské zemi na omezenou dobu za podmínky, že budou dodržovat minimální mzdy ( stanovené zákonem a kolektivními smlouvami), a kolektivní smlouvy hostitelské země ( směrnice Komise z roku 96 se netýká nezávislých pracovníků, kteří si mohou  za své služby účtovat cokoliv) …

V EU 15 byly podmínky práce homogenní, takže nikdo nikoho nekontroloval, navíc nepanují shodné názory o tom, zda respektování kolektivních smluv má obligatorní charakter.

Bolkesteinova směrnice tudíž  na věcech moc nezměnila, nicméně poučná debata, která se na Západě kvůli Bolkesteinově směrnici rozpoutala, odhalila, že to, co bylo akceptovatelné v homogenní EU, je nepřípustné v rozšířené EU s propastnými rozdíly ...

5.4.05 nizozemský/NL  Frits Bolkestein*1933, do roku 04 evropský komisař, přijel do Paříže/PAR, aby francouzským politikům od plic řekl ( nejprve na France 3, poté na tiskové konferenci), co si myslí o jejich náhlém obratu v postoji ke směrnici o liberalizaci služeb, kterou Chirak v  3/05 v Bruselu označil za   “ nepřijatelnou “ .

Bolkestein prohlásil, že Komise přijala celou řadu podobných směrnic o liberalizaci služeb, které zmiňovaly princip práva země původu, aniž by Paříž cokoliv namítala, naopak, díky těmto směrnicím snadněji vyváží své služby, protože jsou postaveny na dvou principech – vzájemném uznání národních legislativ, a principu “práva země původu ”, který musí být na služby aplikován (pro poskytovale služeb platí zákony země, ve které je usazen, nikoliv zákony hostitelského státu)  …

Poskytování takových služeb nelze omezit již z důvodu, že svobodný oběh služeb je jednou ze čtyř základních svobod , na kterých je postavena Římská smlouva …

Jenže, prohlásil Bolkestein, xenofobní Francie souhlasí se směrnicí, která jí umožní vyvážet služby snadněji, ale stejnou výhodu nepřeje polskému zedníkovi …

Elysejský palác sice vzkázal, že se příjezdu “Frankensteina” nebojí, avšak Chirakovo okolí naznačilo, že průpovídka o polském zedníkovi Chiraka maximálně “vytočila” :  na útoky Bolkesteina vzkázal , že “ texty směrnic Komise často vypracovával bez politického mandátu, a že Bolkesteinova směrnice zpochybňuje základní ústavní hodnoty -  státní suverenitu a rovnost občanů před zákonem “  …

Všeobecná aplikace principu “ práva země původu poskytovatele služeb ” ( nevadil Británii, která liberalizaci služeb prosazovala ) zahrnuje velká právní rizika – poskytovatel služeb by dodržoval jen zákony země původu, takže by se vzedmula obrovská vlna právních pří, a nejen to :  princip popírá teritoriální působnost trestního práva, národní právo by bylo vůči cizím poskytovatelům služeb vyřazeno ze hry …

Na tiskové konferenci Frits Bolkestein prohlásil, že “ Francie, zakladatelka EU, je nejvíce rozčarována euroústavou, třebaže si do ní prosadila téměř všechna ustanovení, které zamýšlela prosadit, a to proto, že nejvíce ze svých sousedů zaostala ve vývoji : je spravována ustrnulým systémem, který je  na každém kroku vybaven automatickým zablokováním.

Schroeder již zahájil důkladné reformy, zejména v systému důchodového zabezpečení, Dánové vyřešili nezaměstnanost mladých lidí, Švédsko reformovalo svoji státní správu, doživotní veřejní funkcionáři v něm již neexistují, zatímco Francie nejenže ustrnula ve vývoji, ale přímo zfosilizovala, “ tvrdil Bolkestein.

Bolkestein prohlásil, že “ Euroústava je lepší než francouzská, a že nejde budovat sociální Evropu bez předchozí existence Evropy politické.

Francie již ztěžka v referendu protlačovala maastrichtskou smlouvu z roku 92, a dnes podstatně přibylo hlasů NE od levice, která hlasovala ANO pro Maastricht, z čehož je zřejmé“ , pokračoval Bolkestein, „ že ve Francii má suverenismus silně sociální podtext - je to novodobé jakobínství, lpění na welfare státu, jemuž by euroústava utáhla provázky od měšce „ ...

„Dalším francouzským specifikem“ , pokračoval Bolkestein, „ je přesvědčení, že EU bude hnacím řemenem přeměny Francie do nové “ imperiální mocnosti “ , jak řekl již Victor Hugo : “ Evropa ano – s hlavním městem Paříží ! ”

Francouzi jsou však pokrytečtí : nejprve  hlásali “Poláci jsou našimi přáteli navždy, atˇžijí Poláci ( jediní podpořili Napoleona)  – a dnes se bojí polských zedníků”  zdůraznil Bolkestein .

„Bývalý premiér Laurent Fabius, stoupenec NE, má zajímavou představu o demokracii v Evropě , když prohlásil :” Máme právo mít pravdu vůči ostatním 24 státům EU! “, ušklíbl se Bolkestein.

Zastánce “ Ne”  euroústavě  Philippe de Villiers je známým kritikem bruselských eurokratů  - nejznámější je jeho vyjádření “ když komisaři - ajatolláhové nahrazují ministry “ …

V 5/04 Komise EU totiž rozhodla o zrušení moratoria na dovoz geneticky upravené kukuřice  (BT 11) z US (firma Syngenta ).

Rozhodnutí Komise vyvolalo poprask nejen kvůli mimořádně choulostivé sféře, v níž EU uplatňuje tvrdý protekcionismus, ale zejména kvůli tomu, že o zrušení moratoria rozhodli samotní komisaři, kteří teoreticky nemají žádnou rozhodovací ( jen navrhovací ) pravomoc, rozhodnout měla Rada.

Tato mediálně rozmazaná aféra ukázala, jak v praxi Komise může obcházet  Radu ministrů …

Komise vydává i „ prováděcí nařízení“ pro výkon usnesení – z tohoto důvodu je obložena stovkami odborníků z členských států, kteří tvoří výbory, proti čemuž protestuje europarlament, který styl jejího fungování nazývá “ komitologií “…

Europarlament tvrdí, že Komise svými experty evropskou politiku “ znovu nacionalizuje “  …

Ve skutečnosti výše zmíněná „aféra“  proběhla trochu jinak :  ani výbor expertů, ani Rada ministrů, které byla kauza s geneticky upravenými potravinami předána, nebyli schopni se dohodnout, proto nakonec Komise rozhodnutí vzala na sebe .

Právní experti se postavili na stranu Komise : ”  Z právního hlediska je Komise povinna jednat, kdykoliv hrozí nebezpečí z prodlení ” (toto ustanovení má zabránit tomu, aby zákon zůstal mrtvou literou) .

Ekologové jsou však rozhodně proti tomu, aby Komise přijímala taková rozhodnutí , protože jde o  „technokraty, ovlivněné lobbistickými skupinami“ .

Euroústava svěřovala Komisi, případ od případu, právo přijímat „ delegovaná evropská rozhodnutí “ , aby budoucí zákony nepřetížila technickými podrobnostmi, a ponechala jí právo rozhodnout v případě nejednoty mezi státy, někdo rozhodnout musí.

Zatímco Evropskou unii od jejího cíle proklamovaného v Lisabonu ( učinit z evropské ekonomiky v roce 2010  nejkonkurenceschopnější  ekonomiku na světě ) odděluje mnoho světelných let, stažení Bolkesteinovy směrnice (která se klidně mohla jmenovat i Jospinova po bývalém premiéru, který se rovněž zúčastnil lisabonského summitu, a prosazoval ji jako všichni tehdejší premiéři a šéfové států, navíc byla v Prodiho Komisi v 1/04 přijata jednomyslně ) vyžadovala  občanská společnost i různí političtí aktéři .

Poté co ji francouzská veřejnost objevila ( a uvedla tak do velkých rozpaků vládní proevropskou elitu ), klesl počet proEvropanů o polovinu ( Francois Mitterrand  zachránil maastrichtskou smlouvu, která mj. zavedla euro, TV debatou s vůdcem jejích odpůrců Philippem Séguinem – v referendu poté prošla těsně 51 : 49 ) …

Frits Bolkestein dorazil nejen do PAR, ale i do jiných metropolí EU, a vedl v nich  „ osvětu“ ve prospěch neštˇastné směrnice z 1/04.

Ve všech zemích byl přivítán nepřátelsky, ale nic si z toho nedělal, odpůrce směrnice nazýval “ xenofobisty “.

Dědeček Fritse byl za 2.sv.v. ministrem NL exilové vlády v LON, jeho otec byl předsedou Haagského tribunálu .

Frits Bolkestein je známý především pro svoji prostořekost, kdy neváhal nazvat  jednoho ze svých bruselských kolegů komisaře pro průmysl Güntera Verheugena  “ berlínským pudlem “ …

Poté, co Bernard Lewis, US expert na islám, prohlásil, že do konce 21.století bude Evropa muslimská, Frits to komentoval slovy : “ Pak bylo osvobozování Vídně v roce 1683 od Turků zcela zbytečné ! “ …

Ultraliberál Bolkestein vyniká nejen v matematice, fyzice, v řečtině, latině, a ve filozofii, ale i v ekonomii .

Také vystudoval práva na známé NL univerzitě , na níž studuje elita konzervativních intelektuálů.

Pět let ve službách společnosti Shell mu umožnilo procestovat Jižní Ameriku, Afriku a Asi, poté byl vržen přímo do politiky, stal se náměstkem ministra, a nakonec samotným ministrem obrany.

V letech 96-99 měl ještě jednu funkci, o které ví jen málo lidí  - byl předsedou Liberální internacionály, čímž zvrátil tvrzení, že internacionály jsou jen pro “ kokoty, trockisty, a jiné socialisty“  ( v Malmö je sídlo neonacistické Černé internacionály ) .

Práci v Bruselu bral Bolkestein velmi vážně, včetně propagace sanace kravínů.

Předtím než se stal komisařem EU, stal se horkou bramborou pro samotné Nizozemí : snažil se od jednoho NL ministra obdržet nelegální úlevy pro jednu farmaceutickou společnost, jejímž správcem byl …

Bolkesteinova směrnice s cílem učinit Evropu podnikatelsky atraktivnější, a oživit tak hospodářský růst, byla přijata za všeobecné lhostejnosti,třebaže znamenala zásadní změnu cílů :  přecházela z cíle harmonizovat europravidla k totálnímu otevření  eurotrhu, tj. od budování politicky a sociálně harmonizované Evropy k široké zóně volného trhu, a to s podporou dvou francouzských komisařů – ministra zahraničí Michela Barniera a socialisty Pascala Lamy .

Přistoupením 10 nových členů v 5/04 se směrnice zkomplikovala, protože EU se stala heterogenní, takže pracující na Západě museli čelit konkurenci kvalifikované, ale daleko méně placené pracovní síly ze střední Evropy.

Toto napětí vůči levné kvalifikované pracovní síle ze střední Evropy se vyhrotilo již na podzim 04 debatou o pracovních příležitostech v regionech, a počátkem roku 05 debatou o veřejných službách .

Bolkesteinova směrnice se vyjadřovala jasně – např. článek 16 prohlašoval :

” Státy dohlíží nad tím, aby subjekty povinné plněním byly podrobeny výlučně zákonům jejich státu původu “ ( např. německý umělec může legálně prodávat své služby ve Francii, vyhoví-li alespoň právním normám německým, ale pozor, jak již bylo zmíněno, např. polský dělník nemůže ve Francii pracovat podle PL mezd a s libovolnou délkou pracovního povolení vystaveného v PL – tento případ neupravuje Bolkesteinova směrnice, ale směrnice 96/71 z roku 96 o migrujících pracovnících, kteří chtějí pracovat na omezenou dobu v cizí zemi) …

Výjimku poskytuje jen pro práce do jednoho měsíce či drobné práce.

Dalším polemizujícím aspektem jsou kolektivní smlouvy – odboráři v Německu a ve Švédsku, kde stát ponechal na nich samotných, aby si v kolektivních smlouvách stanovily minimální mzdy a délku pracovní doby, se proti směrnici rozhodně postavili.

Ve Švédsku tehdy probíhal boj mezi odbory a jedním litevským podnikem, který ve Švédsku stavěl školu , a odmítal podepsat se švédskými odbory dohodu o tom, že svým zaměstancům nebude vyplácet nízké litevské mzdy ( Francouzi se tajně Švédům posmívali, že jako první byli východoevropskou konkurencí postiženi, protože právě Švédové celá léta odmítali harmonizovat sociální předpisy pod záminkou, že jde o čistě národní kompetenci )  …

Komise EU se k této kauze odmítla vyjádřit.

Další spornou otázkou bylo, kdo bude dohlížet nad dodržováním právních norem  –  podle směrnice je stát původu teoreticky povinen kontrolovat, zda migrující pracovník dodržuje pravidla v cizí zemi, kde pracuje :  např. Litva bude kontrolovat, zda její stavební dělníci, pracující v Berlíně, dodržují právní normy Litvy, anebo může požádat německé úřady, aby na dodržování litevských zákonů dohlédly ( což však znamená, že úřady jakéhokoliv členského státu budou muset znát právní normy všech 24 ostatních členských zemí) …

Směrnice měla urychlit vývoj, kterému stará Evropa stejně nezabrání – globalizaci, čili svobodě obchodování mezi jednotlivými subjekty na kterémkoliv místě planety.

Globalizace znamená vítězství informací, komunikační techniky a technologií nad tradičními národními a místními překážkami, kterými jsou hranice, čas či vzdálenost.

Otázkou je, zda si Evropa plody globalizace, tj. svět bez hranic, vychutná, či zda skončí jako vyhynulý druh v tématickém parku.

Evropský komisař Charlie McCreevy, bývalý irský ministr financí, v 3.3.05 v Bruselu navrhl, aby z návrhu Bolkesteinovy směrnice o veřejných službách byly vyloučeny služby všeobecného zájmu (zejména zdravotnické ), což požadoval Bonn i PAR .

Ani Komise samotná nebyla ohledně Bolkensteinovy směrnice jednotná - Mc Creevy i sám Barroso pro jistotu prohlásili, že se na vypracování Bolkesteinovy směrnice „vůbec nepodíleli“ …

Mc Creevy ještě dodal : “ Já a Barroso se snažíme tuto směrnici učinit politicky a sociálně přijatelnější, a přesto právě nás obviňují z ultraliberalismu !“

Nicméně Barrosova Komise na svém setkání s historií směrnici nestáhla, jen vrátila k přepracování, přestože právě tato směrnice měla být páteří velkého ekonomického skoku EU …

“ Dógnatˇ i  pěrégnatˇ ” řekl jednoduše Stalin o cílech sovětské ekonomiky/ musí dohnat a předehnat buržoazní ekonomiky.

Tehdejší levicové intelektuální kruhy na Západě této možnosti věřily, ale dnes lze říci na rovinu, že “jen dohnat” by pro EU bylo nad lidské síly, přihlédneme-li k  mrtvolnému tempu hospodářského růstu a obrovské nezaměstnanosti.

Barroso vydržel v zájmu evropského dialogu hodně, např. Komise upustila od postulátu, že by Bolkesteinova směrnice byla nevyčerpatelnou studnicí nových pracovních míst – protože propast mezi EU a US v počtu pracovních míst v této sféře není zase až tak propastná, jak Komise předstírala, a je dána kulturními odlišnostmi a odlišnými sociálními zákony, ale jak Barroso řekl, “ lepší je  diskutovat o horkých tématech dnes, než pak celá léta bojovat s Radou a s europarlamentem “ …

Stoupenci “Ne” bojovali za  “demokratickou Evropu o proměnlivé geometrii “ , tj. o dvou úrovních spolupráce :

a)     spolupráce konfederativního typu by probíhala ve sféře politické a hospodářské podle mezivládního principu jednomyslného hlasování, čímž by se respektovaly zájmy každého ( evropští komisaři by byli podřízeni svým státům , nikoliv jako tedˇ EU, a svým státem by byli kdykoliv odvolatelní )

b)  druhou úrovní by byla  “ zesílená”  spolupráce mezi zainteresovanými státy s hlasováním na základě kvalifikované většiny : odborné agentury by spolupracovaly s příslušnými parlamentními výbory – ukázkou této “zesílené” spolupráce je zóna států schengenské dohody o svobodném oběhu osob, Evropský Airbus či Evropská kosmická agentura .

Čínská ekonomika brzy předhoní tři největší evropské ekonomiky.

Jistý čínský vládní činitel na jisté mezinárodní konferenci v záchvatu upřímnosti pronesl : “ Samozřejmě, že je báječné, že u nás Evropané masívně investují, ale za 20 let je svými investicemi mnohonásobně převýšíme, a to v samotné Evropě ! „

Odpovědˇzávisí na Evropě : jestliže se neprobudí, vystaví se riziku, že bude udolána ásijským tygrem, který ji navíc připraví o všechny „mozky „ a pracovní místa .