Zdálo by se, že v 12/03, když Teherán nakonec z donucení podepsal Dodatkový protokol ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, se jeho kauza dostane ze stolu MAAE , ale opak byl pravdou.
Koncem roku 02, kdy se plukovník Kaddáfí zřekl výroby zbraní hromadného ničení, udal Washingtonu nejen Teherán, ale i Islámábád, takže po ročním šetření musela v 2/04 pákistánská vláda pod tlakem Washingtonu přiznat , že miláček pákistánského vojenského režimu , „ národní hrdina „ Abdal Cháder Chán, mnoho let bez problémů kupčil s jaderným zbožím, a přispěl k jeho podstatnému rozšíření do Severní Koreje, Íránu a Libye (nicméně viz můj článek Zbraně hromadného ničení, Militaria.cz, poznámka pod čarou „severokorejské návraty US diplomacie“ ) .
V Teheránu se navíc po volbách dostali k moci konzervativci, takže 30.5. 04 , deset dní poté, co Teherán předal MAAE vyčerpávají přehled o své jaderné činnosti v minulém i budoucím období, musel svoji zprávu kompletně změnit - salámová taktika z jeho strany tudíž pokračovala, z pravdy jen odkrajoval, a vždy až pět minut po dvanácté .
Z pákistánského vyšetřování vyplynulo, že dr. Chán dodal Íránu magnety pro vysoce účinné centrifugy pákistánského typu Pak-2 (P2), které uran štěpí mnohem rychleji .
Teherán tudíž musel přiznat, že v roce 95 nejen nakoupil od dr. Chána za milióny dolarů stovku magnetů, ale také že přes evropského prostředníka usiloval o nákup dalších 4.000 kusů magnetů pro 2000 centrifug ( „čistě jen pro vědecký výzkum“ ) .
Inspektoři OSN našli stopy vysoce obohaceného uranu v třetím íránském zařízení ve Farayandu ( nejprve v roce 03 ve firmě Kalaye v Teheránu, která oficiálně vyrábí elektrospotřebiče do domácností, poté v podzemní továrně v Natanz ) …
Teherán pravděpodobně poté, co oficiálně zastavil obohacování uranu, pokračoval v jeho obohacování ve třech areálech soukromých firem, které spolupracují s vojensko-průmyslovým komplexem.
Teherán tvrdil, že ke „kontaminaci“ došlo již v Pákistánu, odkud bylo zařízení zakoupeno, ale laboratorní testy to neprokázaly, a Islámábád tvrzení Teheránu popřel.
Inspektoři OSN dále chtěli vědět, proč je druh jaderné „kontaminace „ v Natanz zcela odlišný od povahy kontaminace ve firmě Kalaye a ve Farayandu …
V opravné zprávě tak Teherán musel přiznat, že staví reaktor na výrobu těžké vody v Araku, a že v Isfahánu , kde je významná letecká základna, vyrábí hexafluorid uranu – přeměna uranové rudy do tzv. žlutého koláče/uranového koncentrátu ( který se dál zpracovává na plynný hexafluorid uranu), který je základem pro výrobu obohaceného uranu, platí obecně za důkaz, že stát uran obohacuje pro vojenské účely …
Nicméně gen. ředitel MAAE ElBaradej v 6/04 zopakoval svoje tvrzení z roku 03, že MAAE přesto nemá žádné pádné přímé důkazy o íránském vojenském programu, aby mohlo Teherán pohnat k zodpovědnosti před RB OSN .
Přesto na nátlak Washingtonu před summitem NATO v Bratislavě Rada guvernérů MAAE v 6/04 schválila rezoluci, vyzývající režim ajatolláhů, aby se zřekl výroby hexafluoridu uranu i výroby těžké vody, což Teherán přes ministra zahraničí Kamala Charázího odmítl .
Teherán prohlásil, že další omezující podmínky MAAE nepřijme, protože jsou protiprávní, v čemž má naprostou pravdu - smlouva o nešíření jaderných zbraní ( kterou sice Teherán podepsal, ale doposud, tak jako většina jejích signatářů, ji neratifikoval, nemluvě již o Dodatkovém protokolu, který ratifikovalo ještě méně států ) totiž povoluje obohacování uranu pro mírové účely - státy tudíž nemají žádnou smluvní povinnost uran neobohacovat .
Washington si mnul spokojeně ruce – přesně to potřeboval, aby Teherán nespolupracoval, a aby vypukla krize mezi Teheránem a MAAE ,resp. Teheránem a EU :krize opravdu vypukla, a to veliká : 28. 7. 04 Teherán rozpečetil všechny pečetě, kterými MAAE vyřadila jeho centrifugy typu P2 z provozu v Natanzu - ale obohacování uranu znovu nezahájil ( k „ přechodnému a jednostrannému „ zastavení jeho obohacování se zavázal Británii, Francii a Německu v 10/03 – v 7/04 však Teherán tyto země obvinil z neplnění závazků, které pro ně vyplynuly z dotyčné dohody s Teheránem uzavřené v 10/03 ) …
Podle Teheránu se evropská trojka zavázala k tomu, že když Teherán podepíše Dodatkový protokol, vyšetřování jeho případu před MAAE bude do konce 6/04 definitivně ukončeno…
Místopředseda íránské parlamentní komise pro zahraničí a národní bezpečnost Mohamad Mohamadi prohlásil, že „ nová konzervativní vláda Dodatkový protokol neratifikuje, dokud MAAE nesmete íránskou kauzu ze stolu, a nepřizná Íránu právo na jaderný výzkum k civilním účelům „ …
A dodal : „ S MAAE začneme znovu spolupracovat, až naši kauzu přestane politizovat, a bude ji posuzovat jen z čistě technického hlediska ! „ .
(Teherán si dovolil být neuctivý z toho důvodu, že US byly oslabené prezidentskou kampaní, a EU není v názoru na Írán jednotná. )
Bitva mezi Teheránem a Londýnem/LON, aneb konec gentlemanské dohody z 11.9.01
A. Argentinský zatykač
Vztahy Londýna s Íránskou islámskou republikou byly od počátku jejího vzniku (2/79) krajně ledové .
Totální roztržku, tj. přerušení diplomatických styků, vyvolala v 2/89 fatwa imáma Chomejního/ v té době již za něho vládl jeho syn, šedá eminence režimu/, vyhlašující rozsudek smrti nad britským občanem indického původu Salmanem Rushdiem za jeho literární zneuctění islámu .
Dal tak každému muslimu na světě požehnání, aby Rushdieho zabil – britská/UK tajná služba Rushdieho hlídala celých devět let.
Imám Chomejní v 6/89 zemřel, a LON obnovil diplomatické styky s Teheránem alespoň na úrovni chargé d´affaires v roce 90.
Teprve když byl v roce 97 prezidentem zvolen umírněný islámista Chatámí , který se v roce 98 zavázal k tomu, že Rushdieho smrt již požadovat nebude, LON své diplomatické styky s Teheránem ( na rozdíl od Washingtonu) plně normalizoval …
Po atentátech z 9/11 se UK ministr zahraničí ( Jack Straw ), poprvé po 25 letech, vypravil do Teheránu, kde vyjednal pro americkou invazi do Afghánistánu neutralitu Teheránu, a při pozdějších dalších dvou návštěvách vyjednal ještě íránskou neutralitu pro US invazi do Iráku …
První rána gentlemanským vztahům mezi Teheránem a Británií přišla již v 2/02, když Teherán odmítl akreditovat jako UK velvyslance v Teheránu Davida Reddawaye s tím, že je to „ sionistický špión s nepřátelským postojem k Íránu „ - až v 12/03 se obě země shodly na osobě Richarda Daltona.
Přímá účast Británie na US intervenci v Iráku v 3/03 vzájemné vztahy opět zhoršila.
Totální kolaps ve vztazích mezi Londýnem a Teheránem nastal 21. 8. 03, kdy UK policie zatkla íránského diplomata Hade Solejmanpoura (47), jenž si v Británii oficiálně dělal doktorát na univerzitě v Durham v severní Anglii .
Zatčen byl na základě zatykače a žádosti o extradici ze strany argentinského vyšetřovacího soudce Juana Josého Galeana, který vyšetřoval atentát proti Argentinské izraelitské asociaci z 18.7.94, kdy výbuch před ní zaparkovaného vozidla napěchovaného výbušninami zabil v Buenos Aires 85 lidí .
Juan José Galeano vydal celkem 14 zatykačů na íránské státní občany – o Solejmanpourovi, který byl v té době íránským velvyslancem v Buenos Aires, byl soudce přesvědčen, že se na přípravě atentátu přímo podílel.
Zatčení bývalého íránského velvyslance v Británii vyvolalo v Teheránu obrovskou vlnu hněvu - Teherán marně požadoval jeho okamžité propuštění a omluvu od Londýna, a tvrdil, že jde o sionistické spiknutí proti Teheránu.
Íránský velvyslanec v Londýně Morteza Sarmadi, který se marně snažil obměkčit Jacka Straw ( Londýn tvrdil, že jde o čistě soudní záležitost, kterou nemůže ovlivnit , avšak ve skutečnosti Londýn vrátil Teheránu úder za umlácení ve vazbě ve věznici Evin v 6/03 kanadské novinářky íránského původu Zahry Kázemí, viz Írán 03, mezinárodní skandál s mrtvolou) , byl 2.9.03 odvolán „ na konzultace „do Teheránu, který si vyhradil „ případná odvetná opatření „, bude-li Solejmanpour vydán.
Írán v této době přerušil svoji kulturní a ekonomickou spolupráci s Argentinou .
3.9. 03 dva maskovaní muži na motorkách stříleli do oken UK velvyslanectví v Teheránu – uvnitř nikdo nebyl zraněn, nicméně Britové až do odvolání ambasádu v Teheránu uzavřeli.
Teherán nazval tuto akci „ nezodpovědným činem“, a nařídil vyšetření incidentu.
Írán, který vedl důležitá obchodní jednání s EU, nicméně neměl žádný zájem si Británii, která se na rozdíl od Washingtonu snažila s ním udržovat „ kriticky laděný/ konstruktivní dialog „, opět znepřátelit, a již vůbec ne v době, kdy se jej Washington snažil dostat na pranýř v OSN, a uvalit na něj sankce kvůli jadernému výzkumu …
B. Teherán konečně dostal příležitost se pomstít, když tři UK vojenská plavidla vjela do íránské části povodí Šatt-al-Arab
21.6.04 si Teherán mohl vychutnat sladkou pomstu za zatčení argentinského diplomata 21.8.03 v Londýně. Toho dne jednotky pazdaránů/ Strážců islámské revoluce zadržely tři UK vojenská plavidla, údajně s těžkými kulomety na palubě ( LON však tvrdil, že šlo o cvičná plavidla pro výcvik iráckých pobřežních hlídek/ říční policii, která na íránskou stranu zabloudila, či najela omylem ) s osmi UK vojáky ( zatímco podle Teheránu posádka patřila k elitním komandům Royal Navy ) ...
UK námořníci byli zatčeni pro ilegální vstup na íránské území – jejich plavidla, kulomety, pušky, revolvery, a podrobné mapy irácko-íránských hranic jim byly zabaveny.
Druhý den spor urovnávali telefonicky oba ministři zahraničních věcí – Jack Straw a Kamal Charází, počáteční diskuse však ztroskotaly na podmínkách propuštění, protože Teherán si chtěl ponechat jak plavidla, tak jejich veškerou výzbroj.
Propuštění UK vojáků si Teherán představoval tak, že je posadí v Teheránu do letadla s destinací do Londýna (vyjednávat s úřady v Teheránu není jednoduché, protože není jednoduché vědět, na koho se obrátit - režim obnáší mnoho protipólů a nejrůznějších mocenských skupin ).
Incident byl jasnou íránskou odvetou za zatčení íránského diplomata v 8/03, protože v onen den 21.6.04 byli pazdaráni „nepřiměřeně“ horliví - v jiné dny mhouřili oči nad menšími „vniknutími“ Britů do íránské části Šatt-al-Arabu ( je to jediný přístup Iráku do Perského zálivu), protože poté, co ostrahu nad iráckou částí Šatt-al-Arabu převzali Britové, byla spolupráce mezi pobřežními hlídkami na obou stranách povodí „ přátelská „ .
Krátce před zadržením UK vojáků se navíc před UK ambasádou v Teheránu konaly demonstrace proti ofenzívě, kterou spojenci vedli proti proíránským šíitským rebelům v Nadžafu a Kerbele ( milicím Badr).
Kromě toho 18.6.04 Londýn rozzuřil Teherán tím, že byl spoluautorem velmi tvrdé rezoluce proti Teheránu na půdě MAAE, požadující , aby Teherán zcela zpřístupnil veškerá svá jaderná zařízení inspektorům MAAE, a přestal porušovat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, kterou podepsal.
Teherán v odpovědˇna rezoluci prohlásil, že „ pozdržuje „ svoje dobrovolné rozhodnutí skoncovat s obohacováním uranu , které učinil v 11/03, načež EU 20.6.04 vyjádřila „značné znepokojení „ nad porušováním lidských práv v Íránu …
Právě spor o strategické povodí Šatt-al-Arab (v perštině Arvand-Roud) se Saddámovi Husajnovi stal záminkou k irácko-íránské válce v roce 80 ( bylo předmětem neustálých sporů mezi oběma státy i předtím).
Je dlouhé180 km, a široké několik kilometrů - vlévají se do něj řeky Eufrat a Tigris, a ústí do Perského zálivu.
Za irácko-íránské války (1980-1988) se o povodí, a malinký bažinatý ostrůvek Fao nalézající se při irácké straně pobřeží, vedly vražedné boje, v nichž zahynuly statitisíce mladých lidí …
