Ulička hanby

Neonacisti včera prošli před plzeňskou Velkou synagogou uličkou hanby. Z jedné strany dav protestujících u vchodu do synagogy, na protilehlém chodníku pak protestovali mladí, levicově uvažující lidé, včetně anarchistů. Zatímco nácků zde procházelo asi 200, nás, jejich odpůrců všech věkových kategorií, bylo minimálně dvakrát tolik. Vítězoslavné úsměvy neonacistů se nejen díky tomu rychle proměňovaly na špatně skrývané masky vzteku.

Sešlost skvělých lidí

Před synagogu jsme s mou ženou dorazili už krátce po dvanácté hodině. Náckové sice tudy měli projít až ve dvě, měli jsem však obavy, aby policie celý prostor nezablokovala. Onen dvouhodinový mezičas byl ovšem dobrý především k tomu, že jsme postupně hovořili s mnoha skvělými lidmi, kteří se protestu proti neonacistům zúčastnili. Například se starším párem z plzeňské Konfederace politických vězňů  (tak mezi pětašedesáti a pětasedmdesáti lety), který před synagogou stál statečně několik hodin, protože akce se kvůli špatnému počasí dost protáhla. 

Měli jsme tu čest poznat i pana senátora Richarda Sequense (spolublogera na idnes.cz) a krátce s ním pohovořit, čímž se nám umocnil předchozí dojem, že jde o člověka s vysokou politickou kulturou. A po delší době jsme si popovídali s Jaromírem Štětinou, taktéž senátorem, ale především přítelem a skvělým mužem. O přátelích z Ligy proti antisemitismu ani nehovořím, ti samozřejmě nechybějí nikdy. Musím ovšem poděkovat známému plzeňskému fotografovi Radkovi Koderovi, který před neonacistickou demonstrací odvedl zásadní kus práce, když se jí snažil zamezit některou z legálních cest. Kvůli tomu, že postup Úřadu městského obvodu Plzeň 3 byl od počátku vstřícný k neonacistům však nakonec nepochodil. Přítomný byl pochopitelně i neúnavný Ondřej Cakl ze sdružení Tolerance a občanská společnost, který se svou skupinou dlouhodobě monitoruje neonacistické akce s kamerou a fotoaparátem.

Čtení jmen obětí

Chvíli po druhé hodině začali číst účastníci protestu jména obětí neonacistů (tedy obětí současných) i jejich předchůdců - plzeňských Židů, které nacisti transportovali do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Ve čtení se vystřídalo mnoho lidí, mezi nimiž byl například i plzeňský biskup František Radkovský, sociolog Fedor Gál, psychoterapeutka Helena Klímová či Věra Tydlitátová ze Západočeské univerzity (zakladatelka Ligy proti antisemitismu).  Okolo třetí hodiny začal kantor Michal Foršt zpívat židovskou modlitbu, vzápětí začali bouřit odpůrci neonacismu na obou stranách ulice, kterou vyholení primitivové - obklopeni policejní hradbou - právě procházeli.

Neonacisti se sice snažili cosi pokřikovat, ale rozumět jim nebylo. "Koukněte, jak jim ty jejich otlemené ksichty vadnou," strčil do mě vedle stojící starší muž a připojil se ke všeobecnému pokřiku "hanba, hanba...". A skutečně, vítězoslavné úsměvy dutých hlav se postupně měnily na kyselé a vzteklé, náckové začali nadávat a zdvíhat prostředníčky na naši adresu - a vzápětí se udiveně tvářili, že se jim stejná gesta vrací přes ulici i od důchodců. Ke svému údivu před synagogou nalezli lidi, kteří to s odporem vůči nim myslí naprosto vážně a jsou také pro to ochotni něco udělat. 

Copak naši stateční náckové - demonstrovali prý za svobodu slova, přitom ani s novináři mluvit nechtěli. Měli to od führera zakázané. Ve skutečnosti ovšem  demonstrovali za to, aby mohli svobodu slova jiným vzít - a údajní demokrati, v čele se starostou Plzně 3 Jiřím Strobachem a jeho úředníkem Radimem Lisenkem, jim k tomu asistovali.

Davidovy hvězdy

Někteří lidé si na kabáty přilepili šesticípé žluté Davidovy hvězdy s nápisem Jude, které před pražským protestem proti neonacismu na výročí Říšského pogromu (tzv. Křišťálové noci) nechala vyrobit Liga proti antisemitismu. Tyto hvězdy jsou identické s těmi, které z příkazu nacistů museli nosit Židé za okupace během druhé světové války. Osobně jsem si ji na kabát nepřilepil právě z toho důvodu - necítil jsem se jako oběť, ani jsem neprožíval nějaké ponížení. Naopak, můj pocit, že dělám něco nezbytného, v tu chvíli ještě zesílil a s ním i opovržení a pohrdání těmi bezduchými primitivy. A také jsem měl opravdu intenzivní pocit, že jediné, co se neonacistům opravdu povedlo, bylo a je spojení slušných lidí napříč společností proti nim. Vždyť kde jinde, než včera před Velkou synagogou, bych potkal takovou spoustu skvělých lidí pohromadě!

A ještě přidávám pocity mé ženy Věry během protestu, jak je dnes napsala: 

Pocit ponížení

Do Plzně jsem jela protestovat hlavně proti tomu, že neonacisti mohou díky úředníkům z obvodu Plzeň 3 (a rozhodnutím soudů) pochodovat ulicemi města - ti jejich pochod, organizovaný příznivcem neonacismu, nezakázali, když měli. Policisti byli kvůli tomu postaveni do pozice ochránců neonacistů a protestující se "díky" vedení MO Plzeň 3 vystavovali možnosti porušení zákona. Byla jsem ráda, že nás přišlo relativně dost. Dlouho jsme se střídali ve čtení jmen obětí, které byly nacisty zavražděny v různém věku - od miminek až po staré lidi. (Všechna jména obětí se nakonec ani nepřečetla, protože jde celkem o 124 stran.) Ke třetí hodině atmosféra houstla a přes ulici zesílily výkřiky mladých antifašistů do megafonu: "Nechceme neonacisty". Měla jsem velkou chuť se k těm pokřikům přidat, nestát jen na chodníku u synagogy a číst jména obětí.

Pak šli prostředkem ulice neonacisti, uzavřeni v kordonu policistů, jezdců na koních, policejních vozů podél silnice, včetně vodních děl. Mladíci i mladice (někteří v kapucích) hajlování protentokrát vyměnili za "posměšné posunky" zvednutým prostředníčkem. Cítila jsem vztek, bezmoc a hlavně obrovské ponížení. Stojíce na chodníku, zažila jsem ponížení, které bylo asi podobné ponížení prožívanému v roce 1939, když nacistická vojska pochodovala ulicemi a lidé bezmocně přihlíželi z chodníků. Ponížení, které museli Židé prožívat při odchodu jejich blízkých do transportu a pak asi i ponížení samotných Židů, Romů a dalších, jdoucích za ostnaté dráty.         

Můj vztek a ponížení nezpůsobili ani tak neonacisti, kteří se bohužel budou v různých podobách zla vyskytovat stále. Způsobili je někteří úředníci, soudy a politici, kteří mě do tohoto ponížení postavili svým konáním. Uvědomila jsem si ještě více potřebu občanského i politického tlaku na změnu zákonů, tak, aby jednoznačně zamezovaly možnostem propagace každé nenávistné a vraždící ideologie. A které by také zamezily formalistickým nebo až sympatizujícím úředníkům tuto propagaci umožňovat. Opětovně jsem si  uvědomila důležitost toho, nebýt občansky lhostejná.

Věra Roubalová Kostlánová

Související články na mém blogu:

Jak neonacisti ke štěstí přišli

Bourání mýtů: Romové kradou aneb Dějiny manipulace

Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail:
[e-mail] Děkuji