Lisabonská smlouva: Václav Klaus má pravdu

Nelze předem určit pravidla schvalování a při nepříznivém skóre je měnit v průběhu hry. V tom má český prezident ohledně Lisabonské smlouvy pravdu. Evropští politici by se měli začít učit většímu smyslu pro demokracii, jinak je s Evropskou unií amen.

To má být demokracie?                                                                                                                            

Evropská unie je unikátní projekt a byla by opravdu škoda, kdyby měl zkrachovat jen kvůli tomu, že někteří evropští politici i úředníci zapomínají, jaký je smysl demokracie. Ignorují to, jak věc vidí Evropané, tedy jejich voliči, a vnucují všem svou vůli spornými postupy.

Začalo to návrhem evropské ústavy. Už při jejím projednávání bylo jasné, že evropskou politickou elitu zas tak moc nezajímají názory druhých. Samozřejmě - každý má právo prosazovat své představy a lze mít jen velmi těžko za zlé zakládajícím zemím EU, že chtějí prosadit svou. Avšak něco jiného je prosazovat něco v rámci běžných demokratických mechanismů a něco jiného manipulace a nasazování psí hlavy názorovým odpůrcům.

Jak u návrhu evropské ústavy, tak u Lisabonské smlouvy byl předem nastaven zřetelný mechanismus  schvalování: souhlasit musejí všechny členské státy. Návrh ústavy zkrachoval. Vzápětí se začaly ozývat velmi silně hlasy politiků a vysoce postavených bruselských úředníků, tvrdící, že je vlastně jedno, že nebyl Francií a Holandskem přijat. Prostě se bude hlasovat dál a potom znovu ve Francii a Holandsku, případně v dalších zemích, kde by návrh ústavy nebyl přijat. A tak dál - až k úplnému "souhlasu".

V Bruselu se přechodně jezdí na červenou                                                                                            

Když bylo zjevné, že jejich postoj je neudržitelný, vymysleli tito sociální inženýři Lisabonskou smlouvu - což je podstatná část návrhu ústavy EU, téměř beze změn. A, aby bylo zcela jasno, o co vlastně jde, prosadili, že se o ní nebude hlasovat v referendech, ale v parlamentech, kde se dá handlovat, tlačit, lobovat či případně názorové protivníky ukřičet obviněním z extrémnosti a nedostatku loajality (loajalita by se ovšem měla vztahovat k hodnotám, nikoli k ideologickým konstruktům). Smůlu ovšem měli v Irsku, kde podle místní ústavy o takovýchto důležitých záležitostech musí proběhnout plebiscit.

A po odmítnutí Lisabonské smlouvy Irskem slyšíme ty samé "demokraty" vypouštět ta samá slova o permanentním revolučním hlasování, jejichž obsah, volně přeložen, je tento: Je nám jedno, jak to vidí voliči, ty lze vyměnit.

V Bruselu se od té doby až do schválení Lisabonské smlouvy jezdí na červenou.

Nazvěme to pravým jménem: Jde o aroganci vůči voličům, jde o pohrdání demokratickými mechanismy.

Kdo dělá České republice ostudu                                                                                                             

Prezident Václav Klaus je osočován, že rozvrací Evropskou unii (už ten slovník - brrrrr), že jeho názory na budoucnost unie jsou extrémní, ba dokonce, že staví Českou republiku kamsi na okraj a dělá jí ostudu. Nestaví, nedělá. Klaus pouze říká, co si myslí a je ve svých názorech konzistentní. Každý předem věděl, co Klaus řekne o Evropské unii, když bude znovu zvolen prezidentem. Není třeba s ním ve všem všudy souhlasit, jedno je ale jisté: když hovoří o deficitu demokracie v Evropské unii, má nesporně pravdu. Odekdy je sdělování odlišného názoru v rámci diskuse či polemiky ostudou? A odkdy je potlačování diskuse okřikováním odlišných názorů demokratickým prvkem? 

Ostudu dělají ti čeští politici, úředníci, publicisté a novináři, kteří v "zájmu věci" drží ústa a krok, ba co víc, kteří napomáhají oné aroganci a pohrdání, aniž by se zamysleli nad podstatou věci: Co je pro Evropu, pro Českou republiku, pro nás samé skutečně důležité a podstatné? 

Je třeba jim vzkázat, že pořád platí heslo: Účel  prostředky nesvětí.

Protiintegrační účinky společné zahraniční politiky                                                                               

V čem se Václav Klaus mýlí je tvrzení, že EU nepotřebuje další integraci. Potřebuje, respektive, směřuje k ní - každé dění má svůj vývoj a "logiku". Kdyby tu nebyl od počátku tohoto projektu onen integrační podtext, nikdy by se nedostal tak daleko. Jinak řečeno: hlubší evropská integrace je zakódovaná v genech této vize od samého počátku. Důvody nejsou jenom ekonomické, ale i geopolitické (z Evropy vzešly největší hrůzy XX. století, které by se už neměly opakovat), kulturní (společné antické, židovské a křesťanské kořeny) a globalizační: vlivné hospodářské organizace a instituce musejí mít na své úrovni politickou protiváhu, jinak hrozí, že se politická moc přesune do sféry ekonomické.

To vše dobře cítí Klausovi názoroví odpůrci. Ani oni však - pro změnu z "druhé strany" - nejsou schopni ctít onen vývoj, protože ten si žádá své. Lisabonská smlouva má jako jeden z hlavních cílů prohloubení společné zahraniční politiky. Jenže, jak dělat společnou zahraniční politiku v momentě, kdy každá z členských zemí bojuje především za své zájmy, nikoli za zájmy společné? A můžeme si být jisti, že - při mechanismu rozhodování podle Lisabonské smlouvy - ona společná zahraniční politika EU nebude sloužit k odvrácení se od přirozeného spojence, Spojených států, a spočinutí v náruči ruského obra? Dosavadní francouzská a německá zahraniční politika by na to alespoň ukazovala. 

Myslím, že soudný člověk by měl o tomto problému přemýšlet v širším záběru, nikoli podle předem narýsovaného vzorce: Vedla by momentálně společná zahraniční politika k integraci, či naopak k silnému pnutí uvnitř Evropské unie, které by mělo za následek dezintegraci či rovnou její rozpad?

Demokracie, nebo fraška                                                                                                                         

Jistě, pro pevnější a zřetelnější postavení EU ve světě by bylo dobré prohloubit její integraci, mít společnou zahraniční, energetickou a další politiku. Nic však není pro Evropskou unii důležitější než demokracie a ctění jejího smyslu. Nedemokratická a zároveň silná Evropská unie by byla naprosto zbytečným a zbytným útvarem. Takových zemí a sekupení již existuje dost. Není třeba Evropu přetvořit na nové Rusko, Čínu či Írán, ale na další svobodnou a demokratickou velmoc.

A k tomu je třeba jednak trpělivosti - společná zahraniční politika při tolika protichůdných zájmech nevznikne ze dne na den, ale třeba až po několika desetiletích vzájemného obohacování a respektu k názorům a zkušenostem druhých (jak ve své moudrosti říkal Jan Ámos Komenský: všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest). A jednak návrat politických a byrokratických elit k demokratickým způsobům. Pokud možno ihned. Jinak hrozí, že se z onoho unikátního projektu stane fraška.