Vánoční blog Mizící vánoční polévka a jiné pohromy

Moje maminka nemá ráda lži, žehlení a zdobení vánočního stromečku. A tatínek je na tom hodně podobně. Ale mají rádi mě, tak se o to zdobení tak nějak demokraticky dělili. Hlavně kvůli těm rozzářeným dětským očím!

Až nastal ten kýžený okamžik, kdy rozzářené oči pochopily, že dárky nenosí Ježíšek, ale příbuzní a krabice s koulemi, řetězy a jinými vánočními zdobítky naskládali přede mě, pustili mi pohádky a vyklidili pole. Jsem v lecčems po nich. Nejen že nerada žehlím ale zdobení stromečku je činnost, místo které bych snad vyžehlila i košile pro hudbu hradní stráže. A tak ve mě klíčil plán. Pořídím si na nenáviděnou činnost člověka! Sice jsem moc nevěřila tomu, že můžou být na světě lidé, kteří rádi dekorují stromy, ale jak se ukázalo, přátele jsem si vybírala vždy velmi dobře – zdobili rádi úplně všichni, a protože u nás tušili i dobré jídlo a vlídné přijetí, vytvořili něco jako „zdobičský pořadník“ a každý rok se demokraticky střídali. Chodili k nám ženy, muži i páry. Jeden z mých kamarádů dokonce zdobení využil k představení své nové přítelkyně. A manželé V. k mým rodičům jezdí dodnes. Ozdobí stromeček, povykládají novinky, okoštují cukroví a vánočku a po lahvince dobrého vínka vyrazí oslavit Štědrý den se svou rodinou. Z vánoční znouzectnosti se prostě postupem let stal příjemný rituál. Až na dvě výjimky. Jedny Vánoce byly od samého počátku takové podivné – všude samé večírky, žádné uklízení, stres a šílené nakupování darů. Mělo mi to být podezřelé hned, ale nějak jsem se nechala ukolébat pocitem, že se třeba věci tak obecně v dobré a ještě lepší obrací a netřeba propadat nervozitě. Chyba! Když dorazil vybraný zdobič pro ten rok (Milan, student medicíny), vzpomněl si tatínek, že má kdesi ukrytou lahev výborné slivovice, a protože se hoši dlouho neviděli, otevřel ji. A začal večírek. Milan zdobil stromeček, vyjídal ledničku, bavil společnost veselými historkami z pitevny a oba moji rodiče se zdáli tak příjemně rozpoloženi, že by jednoho ani nenapadlo, že nejsou obalené řízky, kapr již sice neplove, ale do konzumovatelné formy má daleko a celý Štědrý den se tak nějak nezadržitelně chýlí ku svému vyvrcholení. Ve čtvrt na šest z našeho domu vybíhal notně podroušený lékař-čekatel, aby dorazil k mamince ve stavu, za který nás ještě mnoho let neměla ráda a neodpovídala na pozdrav. A moje sice o poznání střízlivější, nicméně rozverná maminka začala s písní na rtech připravovat tradiční kapří polévku. Je to docela složitá činnost a maminka, budiž jí to ke cti, ji zvládla skutečně s přehledem. Až do chvíle, kdy se jala přes cedník přelévat rybí vývar. Nevím, jestli znáte ten pocit, kdy se v jednu chvíli úplně všechno zastaví, vy si řeknete v duchu něco strašně sprostého, a pak se realita zase rozjede, ale přesně tak se asi matka moje rodná cítila ve chvíli, kdy položila hrnec zpět na kamna a ze dřezu vyzvedla cedník, z něhož mocným proudem vytékal hutný kapří bujón přímo do odpadu. A jaký dělal parádní vír! Vyřešila to pružně, uvařila slepičí polévku a tvářili jsme se, že malá změna se v zaběhaném stereotypu může jenom hodit. Několik let poté byla maminka nemocná, ležela nejdřív v nemocnici a potom s klidovým režimem doma a my se s tátou rozhodli, že se pochlapíme a uděláme vánoce úplně stejně, jako by je dělala sama. Cha! To jsme ale byli naivní. Oba jsme z té maminčiny lehkosti získali po všech těch letech dojem, že jde všechno tak nějak samo a příprava večeře (a božíhodové krůty) je brnkačka. No, tatínek v nějaké předtuše opatřil lahev tvrdého alkoholu a my se, mocně povzbuzováni maminkou, pustili do díla. Salát ještě šel, polévka s několika zaškobrtnutími taky, ale ten kapr! U nás se ryba kupuje celá, čistí se, zbavuje hlavy, šupin a i s kůží se porcuje na podkovy. Tatínek mocným rozmachem vytvořil místo podkovy kapří filet. A to byla přesně ta chvíle, kdy on naznal, že je čas odpočívat a maminka mocným hlasem vykřikovala, že je od nás pěkně hnusný, nechat ji zavřenou v obýváku a nepodávat průběžná hlášení o situaci. Seděli jsme s tátou naproti sobě u stolu, pili fernet a dvojhlasně ji ujišťovali, že je vše na dobré cestě. Bylo. Večeře proběhla, maminka se usmívala a nakonec i uznala, že jsme teda fakt dobří a docela i samostatní. To ovšem neviděla, co se další den dělo s tou ubohou krůtou. Dnes už tuším, jak se do krůty vkládá nádivka tak, aby nevypadla a pták i po operaci vypadal esteticky. Tenkrát mi to ještě tak jasné nebylo a chudinka drůbež skončila se zadkem tak dokonale ovázaným provázkem, že by náš úvaz udržel i loď nad jezem… Cítím se tím vším ale zocelena. Vánoce mě naučily improvizovat, věřit týmové práci a nehroutit se z ptákovin. Když vynechám šílené těšení se na děti pod vánočním stromečkem, úplně nejvíc ze všeho se těším na okamžik, kdy si u nazdobeného stolu všichni stoupneme, zapálíme svíčku za ty, co už s námi nejsou a připijeme na to, abychom se všichni příští rok u stejného stolu sešli v počtu minimálně stejném, zdraví pevného a se spoustou lásky.