Vánoční blog Jak jsem byla zklamaná

Mít malé děti je velká změna. Hlavně vánoční. Teda děti i změna. Co jsem „už velká“ tak nějak dospěle Vánoce míjím. Ale teď jsem do adventu padla rovnýma nohama a až po uši.

Začalo to už na Mikuláše. Oba špunti byli nemocní, chrchlali, smrkali a tvářili se, že na prověřenou mikulášskou nemůžou, protože by cestou vypustili duši. Seděli jsme tedy doma a já poctivě bojovala nejen s viry, ale i s prvním letošním adventním zklamáním. Nakonec se dcera dala trochu dohromady, tak jsem si řekla, že alespoň toho Mikuláše by měla vidět a vyrazily jsme na radnici. Proč zrovna radniční Mikuláš, když po ulicích jich brouzdají celá hejna? Považovala jsem naivně městskou akci za krotkou a pro mé dítě těsně po viróze bezpečnou. Má představa pódia s vlídným staříkem, houfem andělů a několika hodnými čerty vzala za své už u vchodu. Celý společenský sál byl zastavěn dlouhými stoly, kolem nich postávali andělé a na pódiu si chystali fidlátka čerti. Dítě vyfasovalo kartičku a bylo nám vysvětleno, že aby se propracovalo k Mikuláši, musí na každém stole něco vyrobit, u čertů splnit všechny disciplíny a po básničce na mikrofon a kontrole celoroční vzornosti (maminka stvrdí podpisem v patřičné kolonce) bude vpuštěno k bodrému svatému a (snad) opatřeno drobnými dárky. Moje statečná ani ne tříletá holčička nadechla, vydechla a pustila se do toho. Hodinu a půl to zvládala celkem se ctí, pak ale dav a vzduch zhoustli a na čertovské disciplíny si už netroufla. Tahala mě za svetr a s úplně červenýma tvářičkama navrhla ústup. Tak jsme šly. Bylo mi tak úzko a zklamano, že jsem skoro neměla sílu vysvětlovat, proč byl ten Mikuláš schovaný, a že to opravdu nebyla její vina. Úzkost jsem zapila višňovkou na adventním trhu, dcera dostala koláček a čokoládovou placku a nakonec jsme se obě nějak vyrovnaly s tím, že Mikuláš pro nás zůstane skryt až do příštího roku. Chuť jsme si plánovala vylepšit nákupem vánočního daru pro syna. Je to s ním těžké, je to prtě, kluk a všechny sestřiny hračky tak nějak automaticky dědí, případně si je přivlastňuje dle pravidla – „kdo dřív drží, ten dřív vlastní“. S pocitem naprostého uspokojení a hrdostí sama na sebe (a svou genialitu) jsem vynašla motorickou dřevěnou kostku. Takovou se zastrkovátky, pošoupátky, cinkátky a tak. A několik dní se opájela slastnou představou našeho spokojeného batolátka, an s růžovými tvářičkami a s úsměvem od ucha k uchu způsobně sedí na koberci a zaobírá se nějakou stimulující činností. Jo, a pak jsem šla milou kostku koupit. Předesílám, že se v narvaných obchodech bojím a ve velkých nákupních centrech propadám panice, takže jsem se poradila s internetem (v kterých obchodech předmět mají) a vyrazila. Neměli ji vůbec nikde. V posledním obchodě s dřevěnými hračkami jsme asi vypadala už tak v posledním tažení, že mi slečna nabídla židli a hledala v katalozích různých firem ekvivalent k tomu, co jsem si vysnila a té své nablblé představy se držela jako klíště. Nenašla. Odploužila jsem se domů jak spráskaná matka a po krátkém úlevném pláči v kuchyni naznala, že to nevzdám a Vánoce si proradnými obchodníky nenechám zkazit. Kostku nakonec mám! Sice mě to stálo hodně sil a jeden velký křik v obchodě – slečna netušila, kde by podobné kostky mohly sídlit, manžel se synem na ruce doma vyráběl svačinu pro tygry a já ho na celý obchod zvýšeným hlasem žádala, ať se, sakra, podívá na ten internet, protože je tak URČITĚ napsaný výrobce. Byl. Slečna nakonec vyměkla a kostku našla. Protože jsem se bála dalších srdcervoucích neúspěchů, cukroví s námi pekla moje máma. Pidi vykrajovala, juchala, odbíhala na pohádku, chovala se u babičky a byla úplně vánoční holčička! Hurá! Aspoň něco, říkala jsem si do chvíle, kdy jsem to úžasné cukroví vyskládala na talíř, stůl opatřila ubrusem a hvězdou ze šišek a jala se kochat přicházející vánoční atmosférou. Přišly děti. Syn na sebe sešoupl téměř celý obsah stolu a dcera si sedla s hrnkem kakaa na moje místo a neslezla, dokud všechno naaranžované cukroví nevyluxovala. Paráda. Moje děti mají založeno na krásné vánoční vzpomínání – schovaný Mikuláš, plačící matka v kuchyni a dvoudenní cukrový flám. Trochu se děsím Štědrého dne…