Spíte spolu?

My ano. Každou noc. A je to vždy úchvatný zážitek. Plný emocí, adrenalinu a velké lásky.

Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že jsem tak dokonalá žena, že MOJE děti budou od prťavých pidimimin až do dospělosti způsobně spát ve svých postýlkách a ráno (kolem deváté) nám tak maximálně dorůžova vyspinkaní přijdou dát pusu na vstávání. V těch nejrůžovějších snech jsem si pak přehrávala živé filmy ve stylu – rozvrkočené děti ve slušivých pyžamkách ráno vchází do naší ložnice, uloží se pod peřinu a ještě chvilku si s námi bucnou, pak si povídáme, mazlíme a celí spokojení vstáváme do slunečného dne. Úplná reklama na ideálně šťastnou rodinu. No, Pidi nám do postele začala lézt těsně před tím, než jsme vyrazila porodit jí bratra. Netuším, jestli máte plastickou představu metrákového hrocha (matka), metrákového dvoumetrového muže (otec) a téměř dvouletého dítěte na standardním dvoulůžku. Děs říznutý hodně úpadkovou komedií. Noční cesty ustaly s narozením sourozence, protože já byla tak v posledním tažení a spala tak tvrdě, že se dcera prozíravě bála zalehnutí. A také jí asi nedělal dobře pláč minibratra, který se v dobách svého největšího rozpuku budil co dvě hodiny. Nakonec jsem dokojila, děti byly sestěhovány do jednoho pokoje a nastal relativní klid. Ovšem, jak se později ukázalo, před bouří. Přestěhovali jsme se do nového bytu a potomci nějak naznali, že v novém terénu je třeba pokoušet nastavené vzorce chování, a když budou hodně urputní, nakonec snad něco z plánů, které společně ukují, projde. Začala Pidi – naučila se v naší posteli usínat a já jí obětavě každou noc stěhovala do její postýlky a umiňovala si, že nějak jí v té postýlce udržet musím, protože jinak se strhnu. Popravdě – představa jak stěhuji pubertálního kolohnáta je dost děsivá. Dostala novou postel (úplně velkou), byla nadšená a usínání u nás na chvilku opadlo. A pak to spaní s rodiči sedlo i na syna. Teď jsem ve fázi, kdy oba tygři úplně neomaleně a samozřejmě lezou na naše výsostné území, peřiny natáhnou až k čumákům, očekávají pusu a matčin odchod. Že jako budou strašně hodné děti a okamžitě střelhbitě usnou. Omyl. Hrají si, válejí se po sobě, smích je slyšet až k sousedům a já chodím průběžně zasahovat. Nakonec se k večernímu koupání, mazlení a čtení pohádek přidružil další rituál – matka přichází poprvé, trochu hudrá, ale ještě v pohodě, matka přichází znovu, koulí očima a vyhrožuje „rozlehnutím“ (každý do své) a ve finále přichází naposledy, zvyšuje hlas, máchá rukama a prťavci se preventivně rozeběhnou do postýlek, aby jim ještě cestou nepřistála nějaká ta malá výchovná na zadečku. Tak. Uloženo jest. Ticho taky, Propadám slastnému pocitu z dobře odvedené výchovy, věnuji se večerním činnostem (televize, zprávy, večeře, úklid…) a když zamíříme konečně spát, jsou tam. Oba. Rozložení po celé ploše a úplně spokojeně spinkající. Občas je rozneseme, občas jsme tak vyčerpaní, že se úhledně poskládáme do prostor, které nám děti vyhradily, případně manžel zvolí taktický ústup a rozloží si pohovku v obýváku. A ty emoce, adrenalin a velká láska? Špunti jdou za teplem. Mateřským. Takže zatímco manžel (když vytrvá) nakonec vybojuje poměrně slušný životní (spací) prostor, moje zlatá kuřátka spí na mě. Obě. A já osciluji mezi úplným naštváním, zoufalstvím, vymýšlením plánů jak je oklepat a pokusy o jejich realizaci. Až nakonec rezignuji a v polospánku mě místo peřiny (o tu se ratolesti demokraticky dělí) zalije mocný proud mateřské lásky a pocitu hluboké radosti z toho, že je mám. Za normálního bdělého stavu tyto pocity, spojené s lehkými halucinacemi, připisuji přidušení, vyčerpání a stavu na pokraji bezvědomí.