Mám všeho moc

Mám tak nějak všeho moc – moc dětí, moc vrásek, moc tuku a nic moc spánek. A tak by se spalo. A odpočívalo. A to by se to potom přemýšlelo!

Dlouho jsem si myslela, že mateřstvím se neblbne. Ano, ztrácí se figura, peníze a společenské kontakty, ale intelekt přece nejde pozbýt! Tohle přesvědčení se mě zuby nehty drželo i po porodu prvního dítěte, s druhým těhotenstvím už jsem ztrácela jistotu a teď jsem si téměř jistá, že je to všechno v háji. Zkrátka – inteligentní, mladá a štíhlá už jsem byla. Teď je ze mě mlíkárna, přepravník, hrací koutek, mazlidlo, nahřívadlo, utěšovadlo a hrací deka. Dlouho jsem bojovala. S kruhy pod očima a dcerou u prsu jsem četla tlusté knihy, potkávala se s netěhotnými a nekojícími kamarády, psala, malovala se a nečetla diskuse na mateřských webech. A poté, co jsem jedno dítě dokojila a začala se mi rýsovat světlá budoucnost plná návštěv divadel a večerních sedánků nad vínem, případně pivem, jsem znova otěhotněla. A už se to se mnou vezlo. Na čtení nebyly síly – první měsíce mého těhotenství dcera ještě pořádně nechodila a já byla tak zničená, že když jsem si v dětském pokoji při skládání kostek sedla, okamžitě jsem začala usínat. Mimochodem – první skorověta naší dcery byla „Mami, hají ne!“ A v těsném závěsu za tlustými knihami odpadával zbytek mimomateřských aktivit, až zbylo noční čtení zpráv na internetu a brouzdání po zavrhovaných mateřských stránkách, protože na nic jiného nebyla síla ani čas. A ruku v ruce s tím nastoupilo pomalé blbnutí. Ono se to vlastně tak rychle nepozná, protože člověk dlouho žije z rezerv a pozůstatků bývalého espritu a životního elánu a, přiznejme si, z toho, že v očích těch, se kterými se občas potkáváte, se moc rychle neměníte a váš původní obraz pomalu dožívá. Tak nějak plíživě začnete chodit pozdě, nebo schůzky úplně rušit (banální důvody – hlídání, rýma, zuby, prostě spíte), když už dorazíte, tak máte pocit, že se na vás všichni koukají jako na exota, který si chce povídat jenom o dětech a všechna témata vám přizpůsobí (i když vy byste s takovou chutí o dětech dvě hodiny prostě nemluvili), a když už dorazíte a řeč se vede o politice, sexu, hokeji, pivu nebo novém filmu, zavolá vám muž, že dcera nespí, pláče, má teplotu a potřebuje mámu. Běh nočním Brnem se stal mou oblíbenou disciplínou. Dokonce jsem onehdá pobavila uvaděče v kině – zrovna mi trhal lístek, když se ozval manžel s obligátní informací - tak jsem se na něj zářivě usmála, vysvětlila mu, že musím odběhnout pomazlit plačící dítě, ale že se vrátím. Sice se tvářil podivně, ale když jsem byla za čtyřicet minut zpět (s jazykem na vestě), s úsměvem mi otevřel dveře do sálu. V celé hrůze mi to všechno blbnutí vlastně došlo až dnes. Vyrazila jsem s dětmi k lékaři. Už rozhodování, které z nich ponesu a které pojede mi trvalo dobrých deset minut, včetně simulace očkování syna a umístění vpichů na jeho nohách vůči poloze popruhů nosítka. Nakonec jsem naložila dceru na záda, syna do kočáru, úplně všechno třikrát překontrolovala a vyrazila. Musel na nás být báječný pohled – matka s rozcuchanými vlasy s dvouletým dítkem na zádech, an tlačí kočár a u toho radostně rozpráví o ptáčcích, paní doktorce a řeší, jestli když jsem nepotkali žádnou kočičku ani pejska, tak jestli jsou jenom někde schovaný, nebo jestli spí. To vše cestou přes centrum města plné lidí, kteří dílem dělají, že ji nevidí a neslyší a dílem na ní házejí soucitné pohledy (ty zvlášť nesnáším). Ty soucitné má ovšem dcera nejraději – vykřikuje a ukazuje na ně a očekává, že zaujmu nějaké stanovisko k jejich výrazu. A další oblíbená atrakce jsou stavební stroje a dělníci v barevných vestách a helmách… Vrchol všeho uvědomění si té hrůzy a úpadku ale nastal až u pediatra. Musím předeslat, že jsem v návalu tušení věcí příštích našla lékařku, která je milá, chápavá a má plachý úsměv i v situacích, kdy by leckdo jiný slzel a smíchy ležel pod stolem. Miminko prošlo kontrolou bez ztráty květinky, protože i přes všechen intelektuální úpadek, špinavou podlahu, prádlo na sušáku, prach na policích v knihovně a neumytá okna fungujeme jako sehraná dvojka (vlastně čtyřka – když už oba s mužem odpadneme, nastoupí sestra, podělí se o hračky, o kterých nazná, že jsou vhodné pro mimino, pohladí bratra po hlavě a případně mu zpívá). S matkou už to bylo o poznání horší. Paní doktorka mi oznámila jaká očkování syna čekají a já se vyděsila, znejistěla, zadumala nad očkovacím schématem, pozbyla jistoty, že jsme syna minule doočkovali proti rotavirům a propadla panice, že nemám peníze. Samozřejmě zbytečně, protože jsem si (ještě doma) pamatovala, že potřebuju jenom tři stovky doplatku za Prevenar a ty jsem v peněžence bezpečně měla… Už moje rozpaky je pobavily – abych se necítila tak blbě, vysvětlila jsem, že začínám fungovat až tak po deváté večer, kdy obě děti bezpečně spí v postýlkách, já uzavřu mozkové centrum „matka“ a najedu do režimu „žena“ a těžko ode mě někdo může očekávat zvlášť intelektuální výkon kolem jedenácté dopoledne, když jsou oba potomci v největším rozpuku životní energie. Pochopily, s úsměvem mi sdělily vše potřebné, já uchopila mimino a dceru a odešla z ordinace plná optimismu a pocitu velkého vítězství. Nečechraná jsem ovšem byla jen do chvíle, kdy vyšla sestra se zapomenutým synovým očkovacím průkazem a dokladem na zmiňovaný doplatek a tichým hlasem se mě ptala, jestli teda fakt nemám ty peníze… Peněženku jsem, samozřejmě, celou dobu držela v ruce a s nablblým úsměvem jsem se jí optala, jestli jsem teda nakonec nezaplatila a oznámila jí, že jsem v tom případě nechala v ordinaci i kabelku. A celá splasklá jsem si jí šla vyzvednout. Dlužno dodat, že jsem sice pozbyla sil k výkonu běžných lidských úkonů (a předpokládám, že vyjma vysavače i k obsluze strojů), mám v hlavě harmonogram vstávání, svačinek, kojení, příkrmů, spaní a vycházek kamkoliv, přehled mám jen o zásobě jogurtů, kaší, ovoce a zeleniny (a když jdu na nákup, tak mi buď manžel píše seznam, nebo jde radši rovnou sám), onehdá jsem plakala kosmetičce do telefonu, že musím přijít hned, protože už i dcera mi řekla, že vypadám jako bubák, ale zase (aby se to vyvážilo) dcera zpívá a syn voní po sušených jablkách. A třeba to nejsou nevratné škody. Třeba jednou zmizí břicho, prsa splasknou, najdu čas na aplikaci protivráskového krému, dorostou mi vyškubané a vypadané vlasy, koupím si (a budu mít kam nosit) boty na proklatě vysokém podpatku a moje věty budou dlouhé, poetické a o literatuře. Ale na lepší časy se už trochu blýská - musím zmínit kamarádku Ivanku, která to všechno prostě chápe. Když potkala mého muže, optala se na děti a na mě a z jeho líčení naprosto pochopila situaci, následné děje pevně uchopila do rukou. Napsala mi útěšnou zprávu, naplánovala setkání a v hospodě mi rovnou řekla, že o dětech budeme mluvit dvacet minut (protože se jí narodila neteř) a potom o čemkoliv jiném. A šlo to.