Tržiště
První setkání s ruchem gambijského hlavního města Banjul bylo očekávaně zajímavé. Davy lidí, všudypřítomný červený prach a písek, místní tržiště ( jediné místo kde nakoupit potraviny – mimo turistická centra) , kde prodejci připravovali své věci na prodej a slunce už nemilosrdně opékalo všechno nechráněné. Nejvíce to odnášelo maso, které bylo rozložené pro zákazníky na šátcích na zemi a první, kdo ochutnával, byly mouchy.
Tržiště bylo plné různých vůní ( a pachů ) – rybiny, dalšího již zmiňovaného masa, které se prostě muselo začít na sluníčku rozkládat ( kolem těchto prodejců, přiznám se, jsem prošla co nejrychleji ), ale také koření ( které nádherně vonělo ), nepřeberného množství látek ( vzory, které sluší krásným Afričankám nám bledým Evropankám ne) a dámské botky. Nejčastěji různé plastové balerínky, všechny neonových barev. Tržištěm procházely hlavně ženy, se zavazadlem na hlavě a dítětem v šátku na zádech. Všechny se dohadovaly a nakupovaly ( měna Dalasi ) anebo měnily, co bylo potřeba. Bez smlouvání obchod neprobíhal, je to místní tradice a zákazník by prodejce urazil, když by akceptoval první navrhovanou cenu ( většinou dvojnásobek opravdové hodnoty ).
Děti, které nebyly ve škole
Je jasné, že běloch uprostřed tržištěm se stal okamžitě zajímavou atrakcí. Ihned se začaly srocovat děti a s pokřikem „túba, túba“ ( běloch ) si na nás ukazovaly. Jejich maminky je ze začátku odháněly, ať nejsou drzé, ale pak to vzdaly. Další časté slovo, které jsme od dětí slyšeli na každém kroku bylo „ minties“ – bonbóny. Těžké a úplně k ničemu bylo sladkosti rozdávat, takže jsem to většinou nedělala, ale nezapomenu na jeden moment, kdy má anglická kamarádka měla v zadní kapse u kalhot hodně pálivou žvýkačku. Nabídla ji chlapečkovi, ale že opravdu hodně pálí, klukovi to nevadilo, hned si ji nacpal do pusy a při prvním žvýknutí mu vytryskly slzy, statečně ale držel, protože z něj byl frajér, který dostal „minties“. Že nás děti pořád chytaly za ruce a chtěly se mazlit, o tom snad není třeba se zmiňovat, je to všeobecně známé.
Pro Evropana je jistě nezvyklé vidět děti v běžný pracovní den dopoledne pobíhat na ulici nebo po tržišti, případně pracovat, něco šít nebo jezdit s nákladem čehokoliv v kolečku. V Gambii má šanci chodit do školy a získat základní vzdělání zhruba 60% dětí. Jedná zde hlavně o rodiny, které na to mají dostatek financí. Pokud je dítě z chudé rodiny, má většinou smůlu a jeho životní dráha je celkem jasná od začátku. Věděla jsem to, ale přesto mě neustále i za těch afrických teplot mrazilo, když mi náhodou nějaké dítě hrdě řeklo : „Já chodím do školy!“ Vždycky mi naskočila vzpomínka na naše klasicky otrávené žáky a studenty, pro které je vzdělávání samozřejmostí a často nutným zlem. Obvyklé bylo potkat děti v roztrhaných školních uniformách ( o tom že často neměly boty se snad ani nemusím zmiňovat ) a když jsem se zeptala, proč není ve škole, malý človíček se zatvářil smutně a často utekl s tím, že už tam prostě nechodí. ( těžko vysvětlovat bílé cizince ve sportovních sandálech a slunečních brýlích s UV filtrem, že jeho rodina už na to prostě nemá ) Na druhou stranu ale ani vzdělaný člověk to nemá jednoduché. Jedna místní slečna, zhruba v mém věku, měla jedinečnou příležitost vystudovat vysokou školu. Dnes to je vzdělaná, mladá dáma a přesto má problém s uplatněním. Na jakési britské stipendium vystudovala obor technického zaměření a pak se s velkou slávou vrátila domů, do rodné západní Afriky. V době, kdy jsme se seznámily, byla nezaměstnaná a pomáhala otci na poli. Často se hořce smála, že v Gambii jí je znalost počítačů opravdu k ničemu.
Gambijským dětem a systému vzdělávání se budu ještě věnovat v jedné z následujících části mého povídání.
