Kdo by se zajímal o mstivého starého opilce potácejícího se kdesi na Pražském hradě? Sebestředný narcista který krade propisovačku nestojí za pozornost. Staří nejsou ve valné většině zajímaví.
Kdo by se zajímal o mstivého starého opilce potácejícího se kdesi na Pražském hradě? Pokud ale bude vrávorat v Korunní komoře chrámu sv. Víta jako držitel jednoho ze sedmi klíčů, bude se o tom psát všude. Sebestředný narcista kradoucí propisovačku nestojí za pozornost, pokud to neudělá ve funkci prezidenta v přímém přenosu. Oba byli zajímaví z medicínského a především psychiatrického hlediska už před tím, takhle se ale stali do té míry zajímavými, že se dostali do hlavních zpráv televizí po celém světě. Asi o tom takhle nesnili, jednou se jim to ale opravdu podařilo.
Na starých lidech jsou zajímavé jen dvě věci. Moc a peníze. Samozřejmě nejlépe je, když mají oboje. To jsou pak v centru pozornosti, ať k nim dospěli jakkoli. Cesta je obousměrná, přes moc a vliv se lze dostat k penězům, jak nám ukázal třeba kandidát na strojvůdce Stanislav Gross se svým zázračným zbohatnutím po konci politické kariéry vpravdě geniální investicí do podezřelých akcií. Právě opačně postupoval Andrej Babiš, který se pomocí peněz stal nejmocnějším mužem v zemi.
Je naivní si myslet, že staří lidé budou někoho zajímat, protože mají zkušenosti. O cizí zkušenosti nikdo nestojí. Každý si je musí získat sám. Tisíckrát můžete říkat dítěti „pálí“ a ukazovat mu kamna. Teprve vlastní bolestivý kontakt ho poučí. Tisíckrát budou jezdit za naše peníze naši zastupitelé do světa sbírat zkušenosti a stejně nepřivezou žádné, které by u nás použili. Pokud nás nezajímá, kde je v kterém hotelu lobby, co se tam dobrého jí a pije a kdo se s kým vyspal. A i to jsou informace, které si každý musí ověřit na vlastní žaludek, kůži a peněženku.
Být zajímavý je zajímavé i opačně. Lze na tom dokonce nesmírně zbohatnout. Přišel na to Mark Zuckerberg a spol., když vymysleli a zprovoznili Facebook. Celá tato sociální síť a spousta dalších podobných je jen o tom, stát se pro ostatní zajímavým, sledovaným. Zbytečně se neříká: „Kdo není na facebooku, jako by nebyl.“ Právě proto spousta lidí, a nejen starých a dokonce především ne starých ale mladých, stále chatuje, lajkuje, a kdoví co kuje s někým vzdáleným, i když jsou právě ve společnosti jiných. Jako by ta přítomnost místní a časová byla fádní. Jako by to, co dělají jiní zde nepřítomní lidé, bylo interesantnější a skutečnější než to, co prožívají sami. Čekají, že tím sdílením cizích prožitků se sami stanou jejich součástí? Co je tak zajímavého na zprávě o povedeném vaření nebo videu s kotětem, že ho musí okamžitě vidět a dále posílat? Vždyť takovou nezajímavou zprávu může poslat jen člověk, zoufale toužící se stát ve své obyčejnosti zajímavým. Nezajímaví lidé tak šíří nezajímavé zprávy, které čtou a přeposílají další nezajímaví jiným nezajímavým. Kruh se uzavírá a peníze tečou.
Jinak staří nejsou ve valné většině zajímaví. Respektive se o ně málokdo zajímá. O konkrétní jednotlivce. Jako sociální skupina jsou interesantní až až. Především pro politiky, protože jsou nezanedbatelnými voliči a je třeba si je předcházet. Určitě pro obchodníky s čímkoli pojištěním počínaje a lepidly na zubní náhrady konče. Konečně jsou zajímaví i na svém konci. Dárci orgánů, pokud je nemají příliš opotřebené a zůstavitelé dědictví, pokud ho neutratili. Takže vlastně vyvracím svou původní premisu. Skutečně nezajímaví staří lidé jsou jen fyzicky zhuntovaní bezdomovci. A ty to nezajímá.
