Číst by se mělo v každé době něco jiného. Teď je čas na tohle čtení! „S Ruskem za zády a teď už vážně, prosím“, „Putin je připraven. A co my?“, „Západní tábor se mobilizoval“, „Rusko může zapálit evropský dům“, „Čekání na válku“.
Málo se čte. Ne že by nebylo co. Většina z toho co se dnes tiskne sice nestojí za tu ztrátu času, ale stále zůstává spoustu dříve napsaného, co by se mělo nejen znovu tisknout, ale přímo tesat. Bývaly doby, kdy čtení bylo dokonce povinné a seznam předepsaných děl byl skvělou ilustrací toho, jaký právě vládne režim. V každé vísce byla někde na úřadě nebo spolkové místnosti skříň, v níž byste nalezli Babičku, Proti všem, Mein Kampf, Rychlé šípy či Vasku Trubačeva a to podle toho jak blízko jste byli ke kterým hranicím a daleko od dohledu z centra. Díky vládě komunistů byla někde v koutě i hromada Rudého práva, které povinně odebírali nejen členové Strany ale i každá prodejna, dílna, škola, kancelář a vojenská jednotka. U nás doma jsme ho v té době a při běžném nedostatku toaletního papíru v distribuční síti po obchodech sbírali a náležitě používali. Kromě toho je třeba ovšem přiznat, že vhodně sloužilo i k ventilování frustrace ze společenské situace. Denně rozmlátit televizi si nemohl jen tak někdo dovolit, kdežto roztrhat Ruďase a vytřít si s ním sice nebylo kvůli vysoké kvalitě papíru zrovna fyzicky příjemné, ale potěšilo to.
Vrcholný výplod servilní žurnalistiky v jistých kruzích sloužil i ke vzdělání a pobavení. Stačilo rozdat dokola jednotlivé stránky Rudé krávy a vyzvat zúčastněné, aby si vybrali libovolný titulek a zapamatovali si ho. Pak jste oznámili, že poslední sjezd KSČ rozhodl, že slovo „soulož“ není pro socialistického člověka vhodné, a že vyhlásil soutěž o jeho náhradu. Všichni pak postupně přednesli svůj vybraný titulek jako nový návrh. Skoro všechny zněly podobně jako tyto z roku 1977, které jsem našel ve výtiscích archivovaných Národní digitální knihovnou: „V souladu s tradicemi soudruhů“, „Hold poctivé a tvořivé práci“, „V zájmu všeho lidstva“, atd. Soudruzi nám takto nabízeli opravdu mnohem barvitější slovní zásobu. Kromě toho jste to mohli nabídnout partnerce klidně i před dětmi.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem pročítal Reflex ze začátku tohoto roku a vyskakovaly na mě titulky: „S Ruskem za zády a teď už vážně, prosím“, „Putin je připraven. A co my?“, „Západní tábor se mobilizoval“, „Rusko může zapálit evropský dům“, „Čekání na válku“. Hrát s nimi tuto kratochvíli je však dost morbidní. Přimělo mě to ale k vážnému zamyšlení a s hrůzou jsem si uvědomil, že něco podobného jako současnou situaci Evropa zažívala ve třicátých létech minulého století. V jiné zemi plné frustrace z prohrané války a bídy po ní začal jiný prcek s vojenskou minulostí velkou hru s tehdejšími mocnostmi, které se mu neodvážily postavit a stále spoléhaly na mírové řešení, ústupky a víru v rozum. Pokračovalo to Anšlusem Rakouska (obsazení Krymu), záborem českého pohraničí (okupace Donbasu), přepadením Polska (napadení Ukrajiny). K tomu poslednímu zatím nedošlo. Zatím. Vyhrožování finančními a politickými sankcemi psychopata s napoleonským komplexem a naprostým nezájmem o životy vlastních občanů, který plánuje ztráty v řádech statisíců, nezastaví.
Každé srovnání pokulhává a tohle je tak provokativní, že se ho nikdo zatím neodvážil zveřejnit, pokud nad ním někdo vůbec uvažoval. Několik dní se mi ale vtírá do hlavy myšlenka na spoustu paralel, jež současná situace kolem ruských činností nabízí. Appeasement , ustupování, nejednotnost, partikulární hospodářské zájmy a strach z domácích politických odpůrců skončily miliony mrtvých. Ptám se spolu s klasikem: Jak dlouho ještě budeš zneužívat, Putine, naši trpělivost? A kdy se takto zeptají naši politikové?
