Život jde dál, nezadržitelně a pořád rychleji. A když dostanete lyže, můžete jet rychlostí blízké rychlosti života. .
A dyž sem se přehoupnul do čtvrtýho roku, zas vánoce. V dětským věku měl sem vánoce docela rád. Sice Ježíš byl pro mne jenom takovej podivnej hypnotizér, jak ho pojmenoval děda, ale bible a vánoční svátky byly pro mne posvátný. „Bible je opravdová kniha plná pravdivých příběhů“, pokaždý to komentoval děda. Nikdy ve svým životě sem neviděl dědu v kostele. „Ježíš určitě chodil po světě“, dodával děda. „A byl to chlap, který dokázal lidem vsugerovat svou vůli, takže nakonec pili vodu a věřili, že je to víno“. Pořádně sem v tý době nedokázal pochopit, co tím můj milovanej děda myslí. Ale cejtil sem cosi důležitýho. Až po pár letech sem možná přišel na to, vo čem byla tenkrát řeč. Dyž mně táhlo na pátej rok, tak byly ty vánoce s lyžema. „Češi jsou národem muzikantů a též lyžařů“, prohlásil prej fotr a šel zakoupit troje lyže. Pro mne, pro mého bratra a pro moji maminu. Fotr byl přesvědčenej vo pravdivosti svejch tvrzení. A mamina zas měla panickou hrůzu před sportama a hlavně před lyžováním. Naopak fotr lyžování miloval. Měl starý lyže německý výroby z jasanovýho dřeva s vázáním značky Kandahar. Hůlky měl fotr taky z jasanu s kovovejma kruhama dole a vypletený z kůže. Hůlky byly fotrova samovýroba a byl na ně patřičně hrdej. A dyž jel z kopce, tak zásadně používal kristiánky pro zatáčení. „Vidíš, jako Hanč a Vrbata,“ volal fotr pokaždý dyž se mu dařily parádní obloučky. No, žádná sláva, myslel sem si, protože sem dobře znal z vyprávění, jak ti dva kamarádi z Krkonoš skončili. Voba zmrzli na kost ve vzájemným objetí. A to sem zas fotrovi nepřál. Ale co se mu nedalo upřít byl ten um, s jakým jezdil na lyžích. Byl to holt starej Sokol. A potom přišly vánoce a lyže ležely pod stromkem. Byli sme nadšení, tedy já a bratr. Mamina nadšená nebyla. V tý zimě vopravdicky sněžilo a po vánocích zas napad novej sníh. Mně dosahoval po zadek a fotrovi po kolena. „Počkáme na oblevu, aby prašan trochu sedl a potom vyrazíme,“prohlásil fotr a tak se stalo. Naštěstí o vánočních svátcích bejvá oteplení skoro pravidlem. Obleva přišla a prašan si sed a byl pevnej. „Tak vyrazíme?“ ani se nemusel ptát fotr. Nakonec jsme vyrazili na lyže jenom já a fotr. Bratra rozbolel zub a mamina štkala jak ji zas chytla migréna. Připevnil sem si prkýnka na nohy, na kterejch sem měl vobutý gumový lyžáky s ocelovou špicí. Tyto předpotopní lyžařský boty sem špicema zasunul do ocelovejch držáků s koženejma řemínkama a paty sem zapnul přezkama na pružinách. Byl to zvláštní pocit. Fotr už měl prkýnka připnutý v Kandahárech a zavelel: „Kupředu potomci Tyršovi,“ a vyrazili sme. No, vyrazili je silný slovo. Skluz vpřed a skluz vzad a zvrtnutí a zas pokus a zapadnutí do silnější vrstvy sněhu. Tak to vypadalo se mnou. Ale bojoval sem. Víte, fotrové většinou dokážou vocenit vaši snahu se s věcma poprat. Děda s babi vyšli před barák, aby taky viděli ten zázrak zrození lyžaře. Děda se naklonil k babi a povídá: „Kluk prozatím jede podobně, jako když Mírek Kodl se vrací vod Motelských z hospody. A sluníčko vyšlo zpoza mraku, aby taky voslavilo ten vokamžik. A jak se to sluníčko šikmejma paprskama vopíralo do sněhu na střeše, vrstva sněhu povolila. Ozvalo se krátký zahučení a přímo na dědovu hlavu se sunul hezkej kus sněhový závěje. Babi se zmohla jenom na výkřik a potom se začala smát. Babi se smála a smála a pak náhle kmitala nohama k vratům. A dyž babi už držela kliku náhle se zastavila a povídá: „Tak sem se pochcala smíchy, jako když jsme se převrátili na saních cestou do kostela na mši vánoční před čtyřiceti lety.“ A zmizela za vraty. Děda se voklepával z tý sněhový nadílky a pravil: „ Kdo Boha má za pevný hrad, nemusí se v životě ničeho bát.“ Sokolové se vyznačovali též pevným charakterem a proto fort už pádil zpět, aby dědovi pomoh. A dyž se tak stalo, přivrávoral sem i já a čekali sme, co babi. Za chvilku se vrata votevřely a tam stála mamina s bratrem a nechápavě civěli. A za nima se vobjevila zas babi a už se tak nesmála, jenom její voči byly eště celý rozjařený. „Tak jsem zažila zas po letech ten pocit osvobozujícího smíchu, jako tenkrát na saních. Letěly jsme s ženskýma do závěje a tak jsme se nasmály, až jsme si prochcaly spodničky,“ vyznala se babi ze vzpomínek. „Ještě že se ti nic nestalo,“ oprašovala babi opatrně a láskyplně dědovi záda. Fotr už mezi tím vodmetl spadlej sníh před vraty a mohli sme zas vyjet. Viděl sem na bratrovi, jak by teď s náma rád vyrazil. A najednou sem přestával vrávorat a jako dyby se ve mně vobjevily ty minuty, kdy sem pod fotrovým dohledem trénoval v obýváku techniku postoje a pohybu na lyžích. Tak sem měl natrénovanej proces připnutí do vázání a úchop holí. A tak sem měl taky natrénovanej postoj a průhyb v kolenou. A najednou ty natrénovaný pohyby se ve mně vobjevily a my sme s fotrem už docela uháněli na lyžích přes pole a byli sme šťastný. A já sem pomyslel na to, jak při tréningu přilítla do pokoje mamina a snažila se překazit fotrovo úsilí a mý nadšení. „Do koberce mně tedy píchat hůlkama nebudete,“ křičela mamina a vytrhávala mně hůlky z rukou. A tak trénování chůze s propérováním v kolenou už probíhalo spíš jen symbolicky. A přesto sme s fotrem běželi zasněženým polem na lyžích jak dva norští lovci a nebo jak fotrovy vzory pánové Hanč s Vrbatou. A bylo nám krásně.
