Život parchant - loď

Loď v kůlně na moravské vesnici je panečku něco jiného, než loď ve vesnici u Jaderského moře. A ještě k tomu v šedesátejch letech minulého století. To bylo jako sauna v eskymáckým iglů, nebo tak něco. Nedojde k rozvratu rodiny?

Nový autíčko bylo koupený. Při první projížďce nakonec panovalo nadšení a když děda s babi přispěli na benzín, tak na roční ježdění, nakonec i mamina uznala kladnej přínos tý změny. Měla sice úplně jiný sny, avšak taky jí bylo jasný, že má s fotrem dva kluky a společnej život. A to si vyžaduje kompromisy. Přemejšlel sem pak vo tom, že už v tý době začaly skřípat ložiska vztahu mejch rodičů.

Přišla doba, kdy fotr začal do kůlny navážet pláty překližky a různý dřevo. Celá rodina zpozorněla. Mamině svitla naděje. Von by mohl být fotr schopnej pustit se i do výroby nábytku, myslela si. Přepočítala se. Nakonec jsme čubrněli všichni.

„Co pro nás připravuješ muži?“ asi tak podobně se dotázala mamina fotra, kterej kráčel kolem a táhnul desku překližky. Jak byl zatnutej pod tou tíhou, nezmohl se na kloudný slovo. Předstíral to, zajisté. Von by mohl povídat. Ale kdyby začal a pověděl, tak by zas propukla manželská krize. A tak dyž se vracel pro další náklad, jenom mezi usilovným dejcháním, pronesl:“To, co se chystám vyrobit, bude se vám všem líbit, ženo.“ A jéje. Jak fotr použil oslovení „ženo“, bylo cosi mimo normál. Jinak by von použil oslovení „Libuško“, tím sem si byl jistej i ve svým malým věku. Bratr, jak byl starší a vyspělejší, radši se odklidil na zahradu. Následoval jsem ho. „Mám uvařený brambory,“ volala babi z okna na dvůr. Děda už kmital do kuchyně a my s bratrem taky. Mamina chvilku čekala, co z fotra vypadne, a když nic nepadalo, tak přišla za náma. Viděli jsme voknem, jak fotr kmitá přes dvůr s překližkama. Nakonec se taky dostavil k večeři a chutně jsme pojedli. „Brambory ve sklepě a hrnec sádla ve špajzu, pak nehrozí hlad,“ říkávala často babi a taky toto pravidlo dodržovala. „Tak nás už nenapínej, zeťáku,“ prolomil ticho děda. „Co se chystáš hezkýho vyrobit?“ už nešlo couvnout a už nešlo předstírat přeslechnutí a námahu. Tak to fotr vybalil. Vyrobí loď. Malou plachetnici vyrobí, tak na sladkovodní vody u nás doma. Nic mořskýho. Nastalo hrobový ticho. A to ticho si pamatuju dodnes. Snad i vrabčáci na dvoře přestali čiřikat. Trousili sme se na kutě a dyž sem míjel dveře pokoje k dědovi a babi, slyšel sem dědův tklivej hlas, jak zpívá jakousi smutnou lidovou. A potom děda přednášel proslov nad hrob, kterej bude zítra mít na pohřbu jednoho z jeho kamarádů. Tak sem to pochopil. To byl taky důsledek fotrovýho sdělení. Ta fotrova radostná novina vyvolala v rodině pohřební náladu. „Ten se nezmění, musíme ho vzít jakej je,“ slyšel sem babi a radši jsem se klidil do postele. „Budeme mít loď, to nikdo u nás ve vsi nemá. A furt budeme spát tady v obýváku na týhle pohovce,“ pravil bratr a radši usnul. Věděl sem, že má pravdu, ale pravej dopad toho sdělení sem pochopil až po letech.

Mamina dostala migrénu a fotr se urazil. A když se fotr urazil, tak na nikoho nepromluvil. Třeba celej tejden. Ostatní chlapi chodí do hodpody a von se tak snaží dělat pěkný a užitečný věci. A eště mu nikdo nerozumí. Co nerozumí, ještě je vodsouzenej. Podobný myšlenky určitě táhly fotrovi hlavou. A tak pracoval. Sám, zavřenej v dílně a v kůlně, řezal a brousil a lepil a nakonec lakoval. Chodil sem teď často za ním a sledoval, jak se věci dělají. A tak nějak sme se sblížili. Von byl fotr vopravdu šikovnej. Ukazoval mně výkresy a v nich byly různý čáry a kóty a bylo tam možný vidět obrysy lodi, jak sem to viděl v televizi. Jenom když fotr lepil a lakoval, tak to sem tam nesměl zůstat. Smrdělo to hrozně a fotr měl roušku přes vobličej. Trup lodi svítil do přítmí kůlny a připadal sem si tam jak kluk Vikingů před staletíma. A naše kůlna se stávala pro mne místem skřítků, jaký se hemžili v severskejch ságách, vo kterejch nám vyprávěl děda v černejch hodinkách. Nakonec se i mamina smířila. Babi už jenom občas zaskřípala umělejma zubama a děda furt eště zpíval svý táhlý melodie. „Už budu brzo hotov, synu,“ pravil fotr ke mně. „A na léto připravuju překvapení,“ ztlumil hlas. „Chtěl bych vás dostat k moři.“ A tenkrát jsem doopravdy oněměl. A musel sem slíbit mlčenlivost. A jak se následně ukázalo, fotr zas nekecal.