Volby. Docela neškodný slovo. Ale jaké emoce dokáže vyvolat? Nejenom emoce. I vzpomínky a dávno zasuté nevraživosti. Volby europoslanců jsou minulostí. a určitě vás čekají další, jiné volby. Mne ne a to je tak osvobozující. Váš ..
Tak kohopak jste volili, bando? Nemůžu vás kritizovat. Sám jsem nevolil. Už vod samýho mládí mne k volbám naháněli rodiče. Šlo to pokaždý ztuha. A jak už rodiče nejsou mezi námi, tak jsem zvlčil. Už není síla, která by mne dostala k volební urně. Řeknu vám, za bolševika jsem si nijak výrazně nestýskal. Na rozdíl vode dneška. Snad odjakživa jsem byl takovej způsobnej a spořádanej člověk. Pravda, sice trošku tichej rebel, ale to nikdo neodhalil. Bolševik mne nechal vystudovat a potom i práce byla fajn. A jak jsem lítal po stavbách, tak jsem nebyl vod bolševika lustrovanej. Nikdo mne nenutil chodit do prvomájovýho průvodu. A taky mne nikdo nenechal courat po světě, jako třeba coural Babiš a jemu podobní prominenti. Pravda, párkrát za mnou přišel firemní předseda strany. Na hlavě kulicha, nebo kšiltovku „Leninku“ a mírně vyšprajcovanej povídal:“Tak mladý soudruhu,“ a škyt a brk. „Zdá se, že uzrála doba připravovat se ke vstupu do strany, ne?“ A jak byl přinalitej a trošku naměkko, tak si lehounce uprdnul. „Nejsem soudruh,“ já na to. „A můj fotr celej život poslouchá Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu,“ povídám narovinu. A to jsem ještě netušil co uslyším. „A to já taky, vole, soudruhu, ale my soudruzi musíme poznat názory našeho nepřítele. Musíme odhalit jeho slabiny. A tak ho musíme poslouchat,“ soudruh na to. Vypadal tak bezbranně, jako náš současnej premiér. „Necítím se dostatečně vyzrálej na vstup do partaje,“ odpověděl jsem pokaždé frází. „A taky jsem zapřísáhlej abstinent,“ dodal jsem. Tak co bych u vás pohledával?“ Soudruh se zamyslel. „Tos mne dostal,“ škytl a zas si docela potichu pšouknul. „My si sice občas na schůzi připijeme na zdraví strany a některýho ze soudruhů, ale jinak nic moc. Jo, jediná výjimka je setkání se soudruhy ze Sovětskýho svazu. To je pak jiná jízda. To jsou stakany na zdarovje a my jsme pokaždý prohrávající. Na takový schůze bych tě asi nezval. Udělil bych ti stranickej pardon, abys nám neudělal vostudu.“ „No vidíte, tak ještě chvíli počkáme, až dozraju,“ já na to. Raději jsem se urychleně odklidil zas pracovat. Přišel čas voleb. Předstíral jsem hnisavou angínu, kterou jsem hodně v dětství trpěl. Mamina byla ve střehu. „Vyžehlila jsem ti košili a kravatu,“ přišla za mnou, v ruce teploměr. „Změříme ti teplotu a pojedeme na pohotovost, aby ti to nesedlo na srdce,“ hlásila mamina vode dveří. „Nic si měřit nebudu, cejtím sám, jak hořím, jako naše stáložárky.“ Mamina se nevzdala: Vyplázni jazyk a řekni ááá.“ „Nemůžu, mám krk v jednom ohni a hubu jak dřevěnou.“ „Jseš větší magor, než tvůj fotr,“ mamina na to. Co vám budu povídat, pokaždý mne ukecala. Ale co dnes? Mamina už nežije, ani fotr a ten bodrý soudruh z práce taky ne. Jenom soudruzi furt figurujou v televizi a sekundují jim mladí všeho schopní. Naštěstí dnes k volbám nemusím. A nikdo mne už neukecá. A teprv jít volit euroneposlance. Hrůůůza pes, děs a běs. Koho volit? Všeználka Zahradila, nebo druhou v řadě ANO, krůtu Jourovou? Ani kdyby máti vystoupila z hrobu, tak bych nešel. Copak tam v Bruselu provádějí ti naši delegáti za odměnu pětset tisíc za měsíc? Jsem rád, že jim ten těžkej úděl, bando, umožníte zobat. Voni tam za vás zajisté dejchaj a potěj krev. A určitě je jim líto, že vy berete ani ne desetinu toho, co voni. Tak díky. Určitě jste zvolili dobře a zvolili jste dobro. Nic si nedělejte z takovejch názorů starýho jezevce, kterým já jsem. Měl jsem tehdá asi vstoupit do strany. Blbec. Víte, já byl poznamenanej tím, jak mne vyloučil z organizace SSM nedávno odstouplej ministr dopravy. Byli jsme spolužáky na vejšce a von vám byl tak snaživej svazák. Snad byl i kandidátem strany. A vidíte, nakonec ta samá strana mu šla dnes po krku. To je svět, hrůza. Žádnej vděk. Ležel jsem nedávno na stole u jednoho fakt výbornýho fyzioterapeuta a psychologa v jednom. „Musíte být pozitivní a musíte umět odpouštět,“ promlouval mi do duše a zároveň mordoval mý záda. Jů, toto bolelo. „Odpustit je potřeba všem, kteří vám ublížili,“ pokračoval a tlak jeho prstů zesílil. Myslel jsem, že vypustím duši. „Hlavně ten vztek nedržte v sobě,“ slyšel jsem. „Postavte se před toho, kdo vás štve a řekněte mu hned třeba - běž do prdele ty parchante, štveš mne a nesouhlasím s tebou. Hlavně netutlejte vztek v sobě uvnitř,“ zakončil trýzeň na mým těle. Nemáte zdání, jak mně pomoh. Od tý doby když vidím na obrazovce trpícího ukřižovanýho miliardáře, nebo rozvážně přiopilýho jeho komplice, tak se rozkročím a křičím: Táhněte do řiti, do řiti do řiti.“ A je mi líp. A nakonec sednu a hezky pozitivně vám to napíšu. Jo, abych nezapomněl, příště zas běžte k volbám, bando. Váš uznalý a už pozitivní....
