Láska. Svatba. Manželství. Život. Kompromis. Trápení. Nenávist. To všechno jsou slova, která během života s největší pravděpodobností potkáme. Některá je lepší nepoznat.
Život je zase tady. Mně se zahalení do ulity pod rouškou docela zalíbilo. Lidi to nemají rádi. Chtějí se potkávat. Mladí se zas začínají miliskovat. Ona mu strká jazyk pod patro a volizuje mu za uchem. Poklopec napnutej k protržení, on jí zas kouše do ušních lalůčků. A já na to koukám na stanici tramvaje, v batůžku levný pivo z obchoďáku a přistihnu se při tom, jak mne to už neoslovuje. Bejvali jsme napružení furt a nešlo to moc ovládat. Dneska je to snadný. Posadíte se na lavičku v parku, ksicht nastrčíte sluníčku a vyndáte petku pivka. Po celým dni rachoty bodne. A toho malýho dole byste kliďánko prodali na orgány. O koupi nikdo nejeví zájem. Na čůrání dobrý, řeknete si nakonec a jdete napsat pár vět do blogu.
V sobotu jsem zas kráčel po náměstí v Třebíči. Šel jsem cosi vyzvednout. Mimochodem, když přijedete do Třebíče a zavítáte do centra, nenarazíte na žádnej slušnej obchoďák. Bacha na to, nakupte si cestou na okraji. Babičky a dědkové tam dožívající sice brblají, ale nakonec jim nakoupí mladí, nebo se nechaj vyvézt mimo střed města. Kráčím a v tom zas jako dřív. Za rohem troubení jak u kolotočů, vyřítila se kolona aut. Samej fábor a stuha a na jednom z nich seděla panenka. Je to takovej zvyk, jako že vezou pannu nevěstu. Dneska pouhej symbol. Ledaže by si nechávaly dělat hymenoplastiku, jak to bylo v tom nekonečně oblíbeným seriálu.
Takový dva měsíce nazpátek bylo ticho. Žádný klaksony, žádný fábory. Bylo chladno a k tomu ten virus. Klukům se míň stavělo a holky zřejmě nebyly útočný. Nakonec, když chlapovi zubatá brousí kosu vob den u postele, dokáže si přiznat i to, že všechno si říděj lidský samičky, tedy ženský. A to já dnes dokážu. Takže holky byly víc odpovědný v té koronavirové kalvárii a nepustily si samečky k tělu. Oddávací ceremonie byly omezený a taky to šlo. Ne tak dnes. Už zas frčí život a mladistvá nadrženost pro lásku a zachování lidskýho rodu dostává se na vrchol. Co se dá dělat, holt je tu jaro. Zrovna jsem pospíchal kolem Malovanýho domu, když ta kolona troubících aut dorazila. Malovanej dům je jedna z perel toho města, kde probíhají obřady. Z vozu s panenkou se vysoukala nevěsta. Černovlasý a černooký stvoření v bílejch šatech jak prašan v Himálaji. Zazdálo se mně, že bříško trošku předbíhá pannu nevěstu, ale třeba si dala vydatnou snídani. Ženich, pobledlej intelektuál s brejličkama. To už stačilo, spěchal jsem dál za svým cílem. Jedno je jistý. Už se zas berou a slibujou si lásku nekonečnou. Úředník vede řeči o zdraví a rodině a vo milování vzájemným. Ženichovi se potí snad všechno a nevěsta už cejtí, že ON jí začíná patřit. Prstýnky, polibek, často francouzák a jde se do aut. A zas votravujou troubením jak šílenci. Jedou někam mimo město, aby se veselili a utráceli prachy za nesmyslný chvíle poblouznění. S novým životem pod bílou krajkou nevěsta k zulíbání. Ještě nedávno ten její bejval takový vyjevený poledne. Chlapácký gesta a když byli sami, tak něžný doteky s polibkama. Oči se mu barvily do zelena když jí šmejdil pod halenkou a sliboval čistej cit. Život se opakuje. Je to stejný jako to bylo před lety. Tehdá taky troubili a líbali se před socialistickým úředníkem.
Uplynulo pár let. Ženich začínal být tatíkem. Pleška nad čelem a druhý dítě na cestě. To první je holka a pořád poskakuje:“ A táto proč? A táto jak? A táto, pojď si hrát.“ Kdo to má vydržet? Ženská s břichem pod bradou už se jenom mračí. Snad to bude alespoň kluk.
„Můžeš si trošku všímat co se děje kolem? Kdybys vnímal okolí, tak vidíš, že potřebuju podat ze špajzu misku se zeleninou!“
„Proč neřekneš?“ on na to a jde pro misku.
„Proč mám pořád něco říkat? Mám chlapa kterej má sám poznat co je potřeba udělat? Nebo je to robot bez vlastního mozku a vnímání? Robot kterýmu jsem ukradená?“
„Nejsi ukradená, mám tě rád,“ slyší svůj hlas a je mu jasný, že už dokáže předstírat. Nastala etapa manželských kompromisů.
„Tatí, půjdeme do toho parku jaks mně slíbil?“ uslyšel naléhavou otázku své dcery.
„Až co řekne máma,“
„Máma, máma, služka je to a holka pro všechno, v týhle rodině všem ukradená,“ ozvala se hněvivě ona od kuchyňské linky. „Když pomůžete s přípravou oběda, jděte si třeba do řiti, vy dva.“
Mrkli na sebe spiklenecky a už se činili. U oběda to došlo tak daleko, že dcera dostala od matky pohlavek. Začala se rodit nesnášenlivost dcery vůči matce.
Čas šel dál. Druhým dítětem byla zas holka. Náš ženich, dnes už zasloužilý táta s pleší přes celou hlavu. Brejličky jako čočky z dalekohledu. Na tváři vrásek jako kolejiště seřazovacího nádraží v České Třebové. Ona s povislými prsy a dvěma pneumatikami na břiše. Už rezignovala na udržování ženského půvabu, který nemá obdivovatele. Život mezi prací a splácením hypoték a půjček. Pokolikáté si v duchu vynadala v bezesné noci za to, jak lehkovážně vyhodili peníze za svatební obřad. K čemu to bylo? Co z toho zbylo? Zbytečné a nesmyslné dary rozprodali, nebo věnovali. Kolik by se toho dalo pořídit do bytu za celou tu svatbu! Stuhy, troubení, hostina a falešná přání. Holky jsou už z domu a máma je jejich úhlavním nepřítelem. Vedle chrápe chlap bez zájmu. Holt takovej obyčejnej život. Už o sobě vědí všechno. Když sedí u stolu, přesně ví, jak on bude mlaskat. Nakonec si říhne a prohlásí:“Jako jelen v říji.“ Nebo něco v tom duchu. Jak jej nesnáší. Sbalím si věci a zmizím hodně daleko, napadlo ji a hned ten nápad zavrhla. Kdyby to udělala, bylo jí jasné, že on bude trpitelem a obětí. A obě holky ji odsoudí nadobro. Tak nakonec ta okázalá svatba vedla k nekonečnýmu přežívání. Bez fáborů a halasnýho troubení.
Prostej život.
