O tramvaj a její číslo tu nejde. Jde tu o počty nakažených, hospitalizovaných a mrtvých. Jde tu o fráze a přetvářku těch, kteří ovládají tuto zemi a socky, které jim toto pokrytectví umožňují. Nakonec musí pochcípat, socky.
Poslední dobou cestuji do Prahy autobusem. Vyjíždíme v osmnáct dvacet a dorazit na Florenc máme předepsáno za deset dvacet jedna. Málokdy se to podaří. Ovšem jednomu řidiči se to daří. Když je za volantem On, potom na D1 nejsou kolony a zácpy. Divné. Ten chlap snad odpuzuje průsery. Mohlo by to být dobře. Když s tímto zázračným řidičem dorazíme na čas, potom stíhám tramvaj číslo jedenáct na zastávce I. P. Pavlova po dvacáté první. I dnes večer se tak stalo. Tramvaj opravdu přijela. A zas jenom jeden vůz tý starý herky, do který lezete po schodech jako do nebe. Jeden vůz nacpanej k prasknutí. Když jsem vycházel z Metra, slyšel jsem hlášení rozhlasu dopravního podniku. Prej ten virus zvládneme, když budeme nosit roušky. S dopravním podnikem zvládneme všechno. Napakovaní manažeři kecají svý fráze a jejich mluvčí to šíří do světa. Minulý pátek, po týdnu míjení nefunkčního plastovýho dezinfikátoru ve stanici I. P. Pavlova, zavolal jsem na dopravní podnik. Paní na telefonu mi vysvětlila, že dezinfikátor zničil vandal a dopravní podnik už objednal nový. Snad už co nevidět bude dodán a umístěn na I. P. Pavlova. Představil jsem si, jak takovej kus plastu bych koupil v každým obchoďáku a jeho výměna by trvala tak půl dne. Nikoli dopravnímu podniku. Tento socialistický národní podnik neporazí ani opilou mouchu, natožpak virus jménem Covid 19. Ten si musíme, my socky, porazit sami. A taky se musíme sami popasovat s Číňanem, kterej nestojí ani za uplivnutí. Zas šířím nesnášenlivost a dělám to rád. Trochu se mi uleví. Tramvaj jedenáct je tu. Socky sedí a stojí tak do půl metru od sebe a ztěžka dejchají do roušek. Manažeři dopravního podniku si hoví na svejch haciendách u krbů a popíjejí koňaky a archivní vína. V jediným vozu tramvaje číslo jedenáct se nedá dýchat. A není to tím hadrem na hubě. Z neprůhledných zamlžených oken stékají sražené páry lidského dechu a výpary potních žláz. Socky s rouškami přes hubu a nos doufají, že virus je tentokrát mine. Manažeři dopravního podniku ulehají do kožešin před krby a milují se se svými manželkami a konkubínami. Virus bude poražen. Nakonec bude. A tito zazobaní manažeři na tom nebudou mít ani zlomek zásluhy. Jsou to prázdné nádoby plné prázdných slov a gest, které jim přinášejí blahobyt. Taková je doba. Patřím mezi staré roušky a nadávám už sprostě v tom jediném vozu tramvaje číslo jedenáct. Na hubě respirátor vládou darovanej a plnej vzteklýho dechu. Vzteku na postavení socky, na to, že musím cestovat v tom jednom vozu tramvaje číslo jedenáct. Kolik ušetřili ti hajzlové z dopravního podniku, když vysílají jeden vůz tramvaje, aby odvezl socky plný viru? Nadávám do darovanýho a doprdele je slušnější slovo. Vedle mne na tyči visí mladá rouška. Na Bruselský mladá rouška promluvila:“Můžete být zticha? Když se vám to nelíbí, tak běžte pěšky.“ Kouknul jsem na ni a povídám:“Já můžu jít pěšky a jedině s vámi. A do toho, co si tady říkám do roušky, vám slečno nic není. Vy mladí jste to svinstvo tady roztahali a já když to dostanu, tak chcípnu. A když tady nadávám na dopravní podnik, tak byste mne mohla pochopit.“ Mladá rouška na tento můj stařecký výlev nic neodpověděla a na Synkáči vystoupila. Hezky se mi ulevilo jak jsem se vyřádil. Na Synkáči jsem setřel zamlžení okna tramvaje, abych ještě na zlomek světla pouliční lampy zahlídl půvab mladý roušky bez roušky s rozpuštěnými havraními vlasy. Škoda. Kdybych byl manažerem dopravního podniku, mohl bych s tímto stvoření ležet na kožešině u krbu. Po celým těle provlhlej, vystoupil jsem za Synkáčem. Jestli tam v tom jediným vozu tramvaje číslo jedenáct byl Covid, jsme všichni v hajzlu. A určitě nám nepomůžou fráze manažerů dopravního podniku, ani naše nedokonalý roušky a respirátory od vlády. Snad by pomohlo vysílat na trať tramvaje s více vozy. Nebo občas zavítat mezi socky a nadejchat se toho zdravýho povětří.
