Morava. Zem kde se rodí ertepla i víno, zem kde žije člověk Jozífek. Tož, čtěme a přemýšlajme nad obyčajným životem. .
Stréc Jozífek seděl na zápraží a kóřil Partyzánku bez filtru. Jozífek se jmenoval vlastně Josef Poskočil, ale nikdo mu neřekl jinak, než Jozífek.
„Tak jaká, stréco?“ To šel kolem starosta Vokřál a kynul strécovi na pozdrav.
„Jaká, na hovno,“ potáhl stréc Partyzánku a odplivl si. „Včeličky nemajó snůšku, zima jak na Rusi a nic nemeduje. Všecko je vodkvetlý a tak přeméšlím, že ty potvory vykóřím a úly spálím v kamnech.“ Starostovi bylo jasný, že to stréc nemyslí vážně. Včely měl radši než sám sebe, než tu svoju robu doma a celou rodinu.
„Povidám strécu, tento téden je bál u Nosálovéch. Tak vemte bábi a přiďte si skočit.“
U Nosálovéch byla hospoda a bály tam pořádali hasiči, Sokolové a Sdružení rodičů a přátel školy. „Ty staré kozle, moja stará nemá co na sebe a skákat može akorát tak po kuchyni u sporáku.“
„Tož strécu, uvidíme sa v sobotu a dyž budete mít nejaké med do tomboly, vemte to sebó. A děkuju,“nedal se odradit starosta.
„Leda prd v sobotu,“ brumlal si Jozífek a típnul špačka Partyzánky vo kamenej obrubník.
„Nekuř dědku. Máš to zakázany vod doktora a kašleš jak tuberák,“ ozvalo se zevnitř z domu.
To byla Jozífkova žena Libuše. Už měli za sebou zlatou svatbu a pořád si měli co povídat.
„Já možu kóřit furt pryč a nic se mně nemože stať. Protože já su věřící člověk. Věřím v silu slivovice a pravdu ve víně. A taky nekdá v toho tvýho pánaboha, šak víš,“ zakončil proslov Jozífek.
„Ty seš dědku načisto potróblé. Dyby měl pánbů hlídat každýho vožraly, potom by se z teho načisto usóžil a bel be uštvané jak Zátopek v cílu,“ křičela Libuše od sporáku.
Znala Jozífka a věděla, že bude předstírat hluchotu.
To víš babo, seš zas chytrá jak vopica, pomyslel si Jozífek a nahlas prohlásil:“Dneskaj jaksi blbě slyšim. Řikám ti, cétim změnu tlaku ve vzduchu. Nad Mařenkó se hófujó mračna jak baby před kostelem.“
Mařenka byl kopec nad vesnicí a povídalo se, že dokáže měnit směr proudění mraků. Ve vsi v poslední době opravdu málo pršelo. Místní si tyto meteorologické poznatky předávali ústním podáním po generace.
„Já ti vokážu tlak ty pšóklé dědku. Za ty roky už dobře vim, jak dokážeš kecat. Slyšiš enom co se ti hodí. Tak poď už na večeřu. A vem si pivo ve sklípku,“ dodala už o poznání smířlivěji.
„No konečně už neječiš jak siréna ve fabrice a hneď ti lepší rozumim,“ na to Jozífek. Docela čile na svůj věk spěchal ke sklípku.
Potvora jedna, pomyslela si Libuše a byla ráda, že se ten její ještě neuchlastal. Děcka už opustila rodné hnízdo a tak samotné by tam bylo smutno. Sice soused Kája občas zkoušel pevnost jejích citů k Jozífkovi a volal přes plot:“Sósedko, šavlu mám nabróšenó. Nechcete si vozkóšet její vostří?“ Věděla, že soused chlastá o poznání víc, než ten její doma. Takže ta kamufláž s nabroušenou šavlí ji neoblafla. Šavle souseda už nadobro přišla o ostří.
„Jo a dědku, naber si tam rychlokvašáke. Só v sódku pod křidló. A né abes to nabíral zas rukó, beztak ses neumyl ty svy pazóry. Použij šufánek na polici.“
A nedá si pokoj dozorkyňa, blesklo mu hlavou. „To viš ty moja dobrá dušo,“ zavolal zbytečně moc hlasitě.
Hned ji napadlo, že zas předstírá.
„Vidiš to dědku. Máš zavřeny dveři, seš dule ve sklipku a slyšiš jak netopér,“ brumlala si Libuše pro sebe. „Beztak chlasceš aj slivovicu, potvoro. jedna“
I po těch letech měla Jozífka ráda.
Jozífek ve sklípku nelenil. Vzal zpod police pivo a šáhnul na polici pro flašku slivovice. Řádně si přihnul a flašku zas postavil zpět. Potom zalovil v sudu a vytáhl tři rychlokvašky. Vhodil je do připravené misky a namočil šufánek do láku. Co dyby mňa ta moja baba kontrolovala, pomyslel si. V dobrém rozpoložení se přesunul do kuchyně. K večeři byly vařené brambory a kyselo. Pro Jozífka víc než svíčková.
„To sem ti připravila dobroto, abes zétra na záhumenko hezke sekl jak jézedácky kombajne,“ přisedla si Libuše ke stolu.
„Ertepla a kyselo já možu furt,“ na to Jozífek a lehce si říhnul. Vypité pivo podepřené slivovičkou mu vehnalo napětí ze žaludku do krku. „Enem nevim co natropí to pivo s kyselem,“ položil si Jozífek otázku. „Leda hovno,“ odpověděl si sám.
„Udělá neudělá, přinéhoršim sa posereš,“ polkla sousto Libuše a pojmenovala to, co mohlo nastat. Nepřála by mu to, ale ne tak docela. Trošičku by si to zasloužil, nezbeda.
„No teda ženo moja, jak ty sa dokážeš projevit. Hnedkaj mám po chuti. Tož sem si představil tu štrapáci a sem z teho celé rozhozené,“ pravil Jozífek a nandal si šufánek brambor.
„Tak si představuj cosi inačího. Ale dyž ťa vidím, jak sa láduješ, tak už nemám strach, že bys ubrál na břuchu aj na žebrách,“ smála se Libuše očima a doplnila Jozífkovi kyselo. „Tak si představuj cosi inačího, třebas jak sme randili za dědinó. Měsíc svítil jak rybí oko a já sem mívala vlasy stříbrné. Aspoń si mně to šeptával do ucha ty svůdníku staré.“
„A moja rafika hnedkáj ukazovala dvanáctó,“ přihnul si Jozífek kysela a zapil to pivem.
„Ty seš dědku posedlé tým chtíčem eště furt jaks bévál zamlada. A mně sa to docela zamlóvá,“ měla Libuše takový zasněný pohled a hned omládla o deset let. „Enem dneska vim, že máš řečí jak holič v sobotu a skutek už utekl kamsi v riť. A dybysem ťa tehdá neprovokovala, tak sme my dva nakonec bezdětní a snáď bysem byla dodneška panó.“
„Krucifix ženo má, co tady trepeš za filozofiju. Ty mńa chceš naschvál nasra´t. Dyž sme spolem začli, tak mňa přezdívali Kozel bradatý. A víš ty proč? Víš ty potforo. Ale ma skúšaš. Žádná roba neměla přede mnó úniku. Aj tys neměla. Ale tys byla moja milovaná, a ty to dobře viš.“
„Vim a pro tuto chvílu sem si vzala enem lehkó blůzku bez knoflíků. Co debe ses zas rozparádil a došlo aj na milování?“
Došlo a bylo to zas po letech hezké. Jozífek se opravdu rozparádil. A na druhý den zas seděl Jozífek na zápraží a hleděl na kozla Matěje, uvázaného u plotu.
„Tak vidiš ty kulihrachu bradaté. Budeš čekať do jara až ťa odvedu ke koze. A já sem si hezky štrngnůl jak zamlada bez cipantu u huby. To je láska viš? A tade je ten rozdil mezi nama.“
Jozífek potáhl z partyzánky a bylo mu fajn. V seknici si Libuše pletla cop a slzy jí tekly po tvářích. Byly to slzy štěstí. Štěstí z naplněného života.
