Šel jsem do sebe a chtěl jsem být lepším člověkem.

Nechcete návod jak se stát lepšími? Já bych takovej návod uvítal. Jedno vím jistě, Dnes Vám ten návod nepředložím. Ale vykročil jsem asi správně. Snad tento můj blog projde přes kodex blogera, protože jsem na dobrý cestě. 

Před pár dny byl ten DEN. Den, kdy jsem se rozhodl jít do sebe. Ne do nebe, nýbrž do sebe jsem šel. Zamyslel jsem se a povídám si nahlas:“Přestaneš bejt negativní a budeš koukat na život z tý lepší strany.“ Byl to zrovínka den ve kterým poslanci udělovali důvěru vládě našeho miláčka Andera. Uznáváte sami, že to nebyl zrovna ten nejlepší den, kdy začít koukat na život z lepší strany. To byl spíš hororovej den, než den novejch začátků. Bejt to před chvílí, zas bych to komentoval a byl bych naštvanej. Samo páka, že Anderova skupina manažerů zas odolala a jejich ředitel premiér byl vítězem. Však si to taky vodmakají, jak říká Ander. Takže normálně bych byl hezky nasranej. Ale ten den jsem si zadal úkol. Napsat o našich politicích něco pochvalnýho. Alespoň o některým z nich jednu věc, která by si žádala pochvaly. To bude dobrý, řek jsem si. Zrovna jsem míjel zahrádku hospody, tak jsem se usadil a vyndal notes. Vedro bylo jak v Řecku. Ale tady pod slunečníkama to šlo. Povíval chladivej vánek a za chvíli barman přinesl chlazený pivínko. Řekli byste Ráj na zemi. Jo, byl. Přemejšlel jsem snaživě. Chytal jsem myšlenky a vzpomínky, abych kápnul na dobrej skutek některýho politika. A ... furt nic. Abych chválil Winstona Churchila, to bych asi nesplnil předsevzetí. Až tak daleko jsem zabředl v přemejšlení. A jak sedím v tom Ráji, zleva čmoud z cigarety. Jsem nekuřák, víte? Přesunul jsem se doleva za stůl s kuřákama, abych byl proti větru. Jenom jsem dosednul, kouř z fajfky zpoza rohu. Zas to balím a přesunuju se ke krajnímu stolu proti větru. Rozhlížel jsem se tam a čmoudy stoupaly nahoru a letěly ulicí. Nahoře nad hospodou bydlí lidi, napadlo mne. Jak se jim asi větrá a jak se jim dejchá celej den až do noci? Blbě vole, vodpověděl jsem si sám. Už už se zdálo, že mám vítězství v kapse. A v tom si zapálila dáma z vedlejší hospody takový tenký cigáro, co smrdělo jak čertovo kopyto. A seděla proti větru. Čmoudy letěly k mýmu nosu a bylo po přemejšlení. Co bych taky chtěl? Uvnitř hospody mají na kouření zákaz. Venku léto k zalknutí a venku je dovoleno hulit podle libosti. Tak všichni kuřáci sedí na zahrádkách hospod a hulej a hulej. A s jakou rozkoší to vyfukujou do všech stran, to byste nevěřili. Lítal jsem tam vod stolu ke stolu a mezi tím jsem vypil dvě pivka v letu a nalačno. A furt jsem mořil mozek vymejšlením tý pochvaly. Na nic jsem nepřišel a tak po zaplacení zdrhám domů. A honem košili a kalhoty dolů a do pračky s nima. Smrděl jsem kouřem jak stejk vod samotnýho Pohlreicha. Takže nakonec jízlivě volám:“Ať žije léto a plný město hospod se zahrádkama, který jsou jak dělaný pro kuřáky, podporovaný zákonem. A kdo nekouří, ať si počká na zimu. Pořídím si dubeňák a užiju si prázdnejch zahrádek na protest. V zimě totiž kuřáci stojej na ulici a hulí do oken těm zoufalcům, kteří tam bydlí. Ti to mají celoročně vod našich zákonodárců jako dar. Tak vidíte, není to nakonec pochvala?