Stav duše a těla jsou dvě spojité nádoby. Nepodceňujte to. Můžete mít svaly jako kámen a tělo jako z oceli a když vaše duše bude nalomena, podlehnete. Taková je pravda.
Po zralé úvaze rozhodl jsem se navštívit svou milou paní doktorku. Na mé návštěvě jsem se chtěl dohodnout po telefonu.
Povídám:“Paní doktorko, rád bych Vás navštívil, ale na dýl. Potřebuju se svěřit a konzultovat.“
Chvíli bylo ticho. „Dobře, přijďte po páté odpoledne, aby bylo dost času,“ ozval se ten milý hlas.
Jednou z jistot mého života je to, že jsem před lety potkal správnou paní doktorku. Obvykle mívám před návštěvou ordinace trochu trému. Teď jsem se začal i trochu těšit. Svitla mi naděje na úlevu a možná i na dobrou radu.
Den D nastal. V čekárně už nikdo nebyl a sestřička už odešla domů.
„Pojďte dál,“ vyzvala mne paní doktorka s milým úsměvem. „Tak co vám schází?“ zeptala se mezi tím, co si mne otevřela v počítači.
Najednou jsem nevěděl jak začít. Náhle mi připadaly mé pocity z poslední doby jako cosi, pro druhé, nepochopitelné.
„Paní doktorko, žádám vás o trpělivost a naslouchejte bez přerušení. A potom si můžeme popovídat,“ navrhl jsem a začal.
„Víte, mívám časté návaly na zvracení při tiskových konferencích naší vlády.
A taky mnou lomcují návaly horka a zimnice při projevech našeho slovenského premiéra.
A ani Vám nedokážu popsat depresivní stavy beznaděje při vystoupeních prezidenta a jeho nohsledního mluvčího.
Náhle mne popadne nezvladatelná zuřivost při přenosu z naší poslanecké sněmovny. Nakonec jsem si řekl, že politikou se nenechám atakovat. Pouštěl jsem si intelektuálské diskuzní pořady Václava Moravce. Začal jsem trpět bolestmi hlavy a nespavostí. Osoba pana Václava v tom nebude hrát roli. Důležitá jsou témata a jejich beznadějná neřešitelnost.
A skoro nejhorší je beznadějný splín po otevření bankovního účtu po výplatě a pocit životního zmaru. Každý ráno, než opustím byt do zaměstnání, mám puštěnu TV 24. Ty příspěvky o seniorech, mezi které mne už zařazují. Splín a apatie.
Tlak v oblasti žaludku s pálením žáhy při představě mé beznadějné budoucnosti se nedá vydržet.
A už mně ani nedělá radost psaní do Blogu iDnes. Pořád stahují mé články, protože nesnáší taková slova jako prdel a hovno.
Mívám rozostřené vidění se ztrátou rovnováhy pokaždý, když si uvědomím svůj promarněnej život. Žil jsem podle pravidel svýho fotra Sokola a dostal jsem hezky po držce. Jsem připravenej do hrobu, zdá se,“ zakončil jsem monolog.
Paní doktorka se už trošku vrtěla a poposedávala na židli, ale vydržela mne nepřerušit. Zlatá žena.
„Košili dolů,“ pokynula mně a potom důkladně prošetřila stetoskopem mé plíce a srdce. Položil jsem se na lůžko a bylo mi naměřeno EKG.
Potom se paní doktorka už tolik nesmála, ale nebyla zasmušilá.
„Srdíčko si občas ťuká mimo rytmus, ale nevypadá to na nic vážného. Co s vámi?“ zakončila paní doktorka diagnózu.
Věděl bych, pomyslel jsem si. Potřebuju deset, dvacet melounů a jsem v pohodě. Pak bych dostal injekci životního elixíru. Je pozdě na všechno. Dnes si můžu jenom přát, aby se Zubatá smrtka zakecala jako ve hře Di JC Vizionář.
Odcházel jsem z ordinace a najednou se mi udělalo líp. Asi pozitivní energie. Těch dvacet melounů však potřebuju.
