Kdy se konečně v našem státě objeví policie, která bude používat mozek? Kdy vymizí praktiky bolševické Veřejné bezpečnosti? NIKDY. Budou nás pokutovat tam, kde je to jednoduché a přinese jim to uspokojení s pozvednutím jejich ega.
Dnešní neděle skončila pro socku v Třebíči neslavně. Socka jsem já. Půl dne jsme řešili od koho a jak získat levnější dodávku plynu. Ceny rostou a už pomalu nemáme na placení energií a nákupy potravin, aby nám zbylo cosi málo na docela obyčejný radosti života. Natožpak si někam vyrazit. Neděle ubíhala a čas k mýmu odjezdu do Prahy se krátil. Zjistili jsme potřebné údaje pro úpravu a nebo změnu smlouvy dodávky plynu a vyrazil jsem za běžnými úkoly. Nakoupit, natrhat něco třešní a angreštu a trošku pohnojit zeleninu, která letos moc neroste. Tam na Vysočině furt fouká a je chladno. Jak ten čas ubíhá. Do odjezdu autobusu zbývá hodina. Ještě musím nabrat kojeneckou vodu. To je taková zvláštnost města Třebíče. Mimo to, že se tam nadmíru chlastá a závidí, teče tam kojenecká voda z Heraltic. Za jednu korunu neperlivá, za dvě koruny perlivá. Přijedete k automatu, zaplatíte kartou, nebo penězi a načepujete si vodu. Někteří občané Třebíče by spíše uvítali automaty na RUM, nebo vodku. Ale zadarmo. Jel jsem, už docela v časové křeči, směrem k výdejnímu automatu na vodu. Poslední křižovatka a zabočuji na boční komunikaci. Odepínám pásy. Na posledních dvacet metrů. Policejní automobil stál proti mně. Zaparkoval jsem a ve zpětném zrcátku jsem viděl, že policejní vůz dal zpátečku a couval ke mně. Pocit jako za bolševika, když jsem se setkal s příslušníky VB. Neblahé tušení. „Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola,“ pravil ten černovlasý. „Dechová zkouška, dýchněte do náhubku,“ a cpal mně do huby náhubek od přístroje. Dejchal jsem jako divý a nenadýchal jsem ani miligram alkoholu. Když řídím, pití je tabu. Vzali si moje doklady a ověřili si mne. „Pane řidiči, vy jste jel nepřipoutaný. A to je opravdu velký přestupek,“ pravil jeden z nich. Napadlo mne, že se nemusím přiznat. Tvrzení proti tvrzení. Těch dvacet metrů po místní komunikaci jsem však jel bez pásů. A jak říkával nebožtík fotr, „Sokol mluví vždy pravdu.“ A taky mne tlačil čas. „A nešlo by to vyřídit domluvou?“ slyšel jsem svůj hlas. Nešlo. Sedli si do auta s nápisem „Pomáhat a chránit“ a vyplnili pokutu. Určitě mám nějaký ten bodík. Jenom jsem v té chvíli netušil, jestli mne ochránili, nebo mi pomohli. Co na tom, že jsem přišel o týdenní živobytí? Ti dva mladí policisté si mne potřebovali vychutnat. Když je volám na pomoc při urážkách a ohrožování ze strany ožralého souseda, nemají čas ani chuť to řešit. Dávat pokuty bez posouzení závažnosti přestupku jim docela jde. Jako těm příslušníkům VB za bolševika. Takže, až zas bude naše televize propagovat práci našich policistů, odplivnu si a po vypnutí televize použiju některé z těch opravdu sprostých slov v našem bohatém jazyce. Jakou máte zkušenost s naší policií Vy? Hezký večer po zcela zkaženém dni.
