Život je asi hezký pořád. Když se žije a vychutnává. A to umíme v dětství určitě. Zpátečku nezařadíš a jak daleko dojedeš máš hodně ve svých rukou. Jenom si to uvědomit včas. Asi nostalgie.
Častokrát se vracím do dětství. Často slyším hlasy těch, které jsem měl tehdy rád. „Meduje akát, musíme to vytočit, aby včeličky měly místo pro kvetoucí louku“, říkával děda na jaře. Pro mne ta věta znamenala spíš utrpení, než špetku radosti. Dědovy včely se chovaly jako africké včely zabijáci. Vrhaly se na nás pokaždé když jsme se pokusili vzít jim jejich plástve nadité medem. Až dnes, ve zralém věku, dověděl jsem se proč se nám včely vrhaly do tváří. Cítily náš dech. A to se ty včely, ty potvory, učily po tisíciletí. Protože po tisíciletí je ohrožovali savci. A savci vydechují kysličník uhličitý. A kysličník uhličitý se včely naučily rozeznávat. To je co? Koukáte jako já. Kdybych řekl před dědou včelám potvory, uslyšel bych přednášku. „Včeličky jsou tu s námi po staletí a jsou pracovité a chytré. A dávají nám med. A hlavně opylují rostliny, ze kterých máme potom užitek“, promluvil by děda podobně. Musel jsem pozorně naslouchat a tvářit se chápavě. Babička seděla opodál u sporáku a chápavě se určitě netvářila. Neměla včely ráda. Když totiž vyrazila do zahrady utrhnout k obědu okurku, dostala žihadlo. „Nesmíte dělat rychlé pohyby“, říkával děda, „pak vás včely nechají na pokoji“, dodával. Jenomže babička rozhrnula listy okurek a pod listem na květu sbírala včelka pyl. Když spatřila babiččinu tvář a ucítila její dech, vyrazila do útoku. Babička byla menší postavy, tak metr padesát výšky. Stavěná byla jako žena předminulého století, hezky zeširoka. Babička zásadně nesportovala. S včelou kroužící kolem její hlavy pokaždé babička vyvinula takové zrychlení, jako sprintéři na olympiádě. „Potvoro, potvoro,“ křičela babička a při běhu mocně mávala rukama. Včela byla už nepříčetná a babička hezky naštvaná. Nakonec většinou zvítězila včela. Babička doklusala pod střechu kolny a upravovala si stržený šátek. „Doprčic, zrovna zas pod oko,“ hartusila babi. Děda pokaždé politoval včelu. „Zas kvůli tobě umřela včelička dělnice,“ komentoval děda. „S takovou budu za chvilku bez včelstva.“ „Včela, když dá žihadlo, umírá. Není to jako u vosy, která nejenom že přežije, ale ještě nám uštědří další. Včelí žihadlo má zoubky. A kvůli těm zoubkům včela žihadlo nemůže vytáhnout a vytrhne si část svého těla. Pak umře. Umře v zájmu obrany své matky a svých kamarádek,“ kázal děda a celý se rozohnil. Babičce v tu chvíli to bylo jedno. Měla žihadlo zapíchnuté pod okem a už otékala. „Jestli nebudu vidět na to oko, nebudu vám vařit,“ vyhrožovala babi a už v té chvíli nevěřila svým slovům. Byla naštvaná. „Kolikrát jsem ti říkala, abys ty včely prodal. A tobě jsou milejší než já. Ty seš do nich zamilovanej,“ hartusila babi a šla do sklepa pro cibuli. Děda proti otokům od včelích žihadel používal rum. Babička věřila cibuli. Obojí bylo ověřeno, jenom pro dědu byl rum jaksi bližší. Babička měla dědu ráda. A tak nakonec vzala na milost i ty jeho včely. A děda měl rád babičku, myslím jenom o trošku víc než své včeličky. Vidím obraz dědy, stojícího u včelínu, opřeného loktem o koleno. Stojí tam, kouří cigaretu a sleduje včelky, jak vylétají za nektarem a vracejí se do úlů. Byl to jeho život. Sedávali jsme často s bratrem v koruně vysoké hrušně a sledovali jsme okolí. Děda pod námi a sousedka, opalující se na zahradě na pravoboku. Měli jsme všechno jako na dlani. Dědu i sousedku. A když sousedka odložila oděv i spodní prádlo, přestal nás děda zajímat. Hezké to bylo na naší hrušni. Bratr byl o čtyři roky starší, a tak už věděl. Já jsem jenom tušil. Oba jsme však začali poposedávat a v našich klínech se cosi přihodilo. Když se nic netušící sousedka otočila na záda a hezky se oddala slunci, bratr opustil stanoviště s výmluvou na palčivou žízeň. Teď tuším, že si musel odpomoci od náhlého přetlaku puberty. Já jsem setrval v pozorování. Děda mezi tím přešlápl z nohy na nohu a sousedka se překulila na břicho. To byla panečku prdelka. Jako ve filmu Ostře sledované vlaky. Ten film jsme s bratrem přímo hltali. Naši rodiče byli v kině, babi pospávala a děda si tiše zpíval. Po návratu rodičů jsme, já i bratr, hezky spali. Na druhý den u snídaně se vše provalilo. „Tak co, nebylo vám smutno včera“? zeptala se matka. „Ani ne,“ pravil bratr, „v televizi byl pěkný film.“ Otec přestal žvýkat a zpozorněl. Natáhl ruku pro noviny, aby si ověřil, jaký že film včera běžel. Můj starší bratr začal tušit nebezpečí. „Dnes musím na tréning,“ vylétlo z něho a už se pakoval k odchodu. Než mně všechno došlo, otec objevil, o jakém filmu byla řeč. „Sakra babi, na co jste ty kluky nechali koukat?“ křičel otec a mával novinami. „Dyť je to skoro porno. Hrabal, ten prasák s Menzelem tím zhýralcem dohromady. Od teďka už nemá cenu klukům povídat, že děti nosí vrána s čápem,“ bědoval otec upřímně. Matku jako vždy chytila migréna. Děda naoko souhlasil s tátou a ve skutečnosti byl rád za tu školu života. Babička se bavila. Pocházela z hospody a tam se o životě dozvídali hned v raném dětství. „Máte zákaz sledování televize po desáté večer,“ rozhodl rázně otec. Nijak se nás to nedotklo. Znali jsme program televize dopředu a nic zajímavého tam nedávali. Tvářili jsme se s bratrem zkroušeně. Babičku celý ten výlev otcovské autority pobavil. Nehnula však brvou. A děda předstíral zaujetí čištěním skel brýlí. Matka už dávno odešla. V tom ránu se mi vše oživilo. Před mýma očima běžely lechtivé scény toho filmu. Pamatuji se dobře na ten pocit s tušením čehosi zapovězeného. Naděje životních radostí. Jako tam v koruně naší hrušně tehdy v podvečer. Tam mne navštívila inspirace, kterou jsem pochopil až později. Byl to jen obyčejný život. Život školáka a kluka, který čeká až se stane mužem.
