Chtěli jsme jenom nakoupit oblečky pro vnučku. Málem jsme dostali "přes držku." Pardon. Ale tak to bylo. Kde je chyba? Proč v tomto světě vládne arogance a násilí? Lidská společnost spěje k zániku.
U nás řádí chřipka a na Východě koronavirus. Přesto jsme se rozhodli vyrazit na nákupy. Nevelké město Západní Moravy s pečetí Unesco. Je sobotní odpoledne v polovině února roku dvacet. Moje přítelkyně si přibalila dezinfekci a vyjeli jsme nakupovat. Letošní zima není nic moc. Lidi se nudí a choděj za nákupy. Moc se nám nechtělo. Stovky drobných radostí a jedna velká starost. Nenakazit se. V obchodu bylo lidí tak akorát. Prohlíželi jsme si dětské oblečky a vtom přítelkyně zpozorněla. Slyšíš to? Jo. Za regály s vyskládaným a pověšeným oblečením se ozývalo dětské kašlavé a chrčivé štěkání. Znáte určitě ten zvuk. Vycházel až ze samotných průdušek. „Jak můžou vzít nemocné dítě do obchodu?“ dostal jsem sugestivní otázku od mé přítelkyně. A k tomu ten odsuzující pohled. Snažil jsem se situaci odlehčit, jsem už takovej. „Třeba je to jenom chronický kašel,“ povídám a sám tomu nevěřím. Každou chvíli se ten zvuk ozýval. Zvuk dětského kašlání. Podobalo se to chrčivému štěkání nějakého zvířete v severské divočině. Podle toho zvuku jsme přesně věděli, kudy se nemocné dítě pohybuje. V dětství a mládí jsem trpěl podobnými problémy. Takže docela rozeznám o co jde. Zahlédl jsem ji. Dívka tak kolem deseti let. Bledá a předčasně vyčouhlá. Jak byla nápadně bledá. Použili jsme dezinfekci. „Půjdu říct prodavačkám, aby upozornily rodiče, že by měli vzít tu holku domů. Je nemocná,“ naléhala přítelkyně. „Nikoho to nezajímá. Neřeš to a jdem platit,“ já na to. Jsem takříkajíc větším realistou. Nakonec jsme si vybrali dva kousky dětského oblečení pro naši malou vnučku a šli jsme zaplatit. Před kasou stála fronta. A zas se ozvalo to úporné kašlání. „Nechápu rodiče té dívky. Jak ji můžou vláčet po nákupech v takovám stavu?“ Moje nezdolná přítelkyně. Muž tak ve věku pod čtyřicet ve frontě před námi se otočil. „To víte, schválně je tady, aby všechny nakazila.“ „Jak se zdá, bude to otec toho nebohého děvčete. Trefila ses do černého,“ odpověděl jsem v neblahé předtuše. Otočil se podruhé:“Jsme sem přijeli jenom proto, aby tady všechny nakazila.“ „Měla by být doma a léčit se,“ slyšel jsem odpověď přítelkyně. „Milá paní, jestli se vám to nelíbí, tak běžte ven. Proč nejste doma?“ odpověděl se zlým výrazem v očích. To pro mne přesáhlo únosnou mez. Najednou jsem slyšel sám sebe, jak křičím. „Co si to sakra dovolujete? Jste normální? Co to tady povídáte za nesmysly?“ už jsem skoro řval. Bezmoc ze mne tryskala v nepatřičném křiku. „Chceš abych tě srovnal? Pojď ven,“ vztekle se projevil ten muž. V té chvíli jsem nevnímal jeho nabídku. Až doma mně přítelkyně řekla, že mi chtěl vlastně rozbít hubu. „Má dcera má alergii, rozumíte tomu?“ uzavřel hrdý otec rozmluvu. „Když má alergii, potom je to v pořádku,“ slyšel jsem odpověď přítelkyně. Má hovno alergii, pomyslel jsem si . Jasný katar průdušek, v lepším případě průdušnice. Vedle toho agresora stála jeho žena. Nehnula brvou. Než jsem se uklidnil, ještě jsem zaslechl sebe, jak říkám:“To je úroveň tohoto národa. A už neřeším, že my dva jsme o generaci starší.“ na tato má slova už nebyla žádná reakce. Druhá, asi starší, dcera se tiskla k otci po celou dobu našeho ...čeho? Konfliktu? Rozhovoru? Jak to nazvat? Zaplatili a odešli. I my jsme zaplatili. Od té chvíle se nahlas ptám:“Proč, proboha,“ Kam dospěla naše společnost? V zemi řádí epidemie chřipky. Ve světě začíná hysterie z koronaviru. A ve městě na Západní Moravě nás napadne chlápek, jehož dítě je evidentně nemocné. Arogance a násilí. Přemýšlel jsem i o zbytečnosti mého projevu. Jsem v poslední době trošku asociální, vím to. Chtěl jsem se zastat mé přítelkyně. Jak si však vysvětlit chování toho, o generaci mladšího, muže? Nemůžeme se na nic vymlouvat. Ten chlap je jasným produktem současné doby. Násilí a arogance. Nevymlouvejme se na bolševika. Ten muž je opravdu produktem dnešní doby. K tomuto závěru mne vede jeho mladý věk. Arogance a násilí. Naše modly. Co si asi odnesla z jeho chování jeho dcera? Nikdy to neskončí. Je to skličující, je to bezmocné. A hned v neděli nato, cestou autobusem do Prahy se mi vše potvrdilo. Jedeme, dřímáme a koukáme. Najednou slyším klakson a před náš autobus se nasunul bílý Superb. Myškou před nás natěsno. Byl mazaný. Nešlápl na bzdu, to kdyby řidič měl kameru. Žádná brzdová světla. Těsně před autobus a rychlost tak šedesát. Řidič zvolnil a protože se dálnice zvedala, odbočil do zpomalovacího pruhu. Agresor v Superbu s číslem obsahujícím AC odpálil a zmizel v dáli. Zřejmě si náš autobus dovolil toho zmetka zbrzdit a obrat jej o celých deset vteřin času. Psychopati vládnou dnešnímu světu.
